Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Hamele, Ph.D., advokáta, sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek, zastoupeného JUDr. Jozefem Bohdanem, advokátem, sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2026 č. j. 14 Rodo 3/2026-223 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. ledna 2026 č. j. 2 ROD 22/2025-209, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a nezl. S. G., Magistrátu města X a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právem na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), a právem na svobodný výkon povolání podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel zastupoval nezletilého vedlejšího účastníka u okresního soudu v řízení o návrhu Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku na uložení opatření dle zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Stěžovatel po skončení řízení nejdříve účtoval na nákladech za zastupování za 3 úkony po 1 500 Kč a 3 x režijní paušál po 450 Kč, celkem 5 850 Kč. Okresní soud usnesením ze dne 5. 12. 2025 č. j. 2 Rod 22/2025-204 uvedenou částku stěžovateli přiznal. Usnesení bylo stěžovateli doručeno 8. 12. 2025, právní moci nabylo 14. 1. 2026.
3. Stěžovatel 5. 1. 2026, tedy poté co mu již marně uplynula lhůta pro odvolání proti usnesení z 5. 12. 2025, doúčtoval okresnímu soudu za stejné 3 úkony, rozdíl mezi přiznanou odměnou (1 500 Kč za úkon) a skutečným nárokem (2 700 Kč za úkon). Tedy za tři úkony 3 x 1 200 Kč, celkem 3 600 Kč. Okresní soud napadeným usnesením stěžovateli další částku nepřiznal, návrh zamítl. Nesporoval, že obhájce mohl požadovat více, ale požadoval-li obhájce chybně méně, než mu náleželo, nelze to napravit dalším návrhem, pokud jde o úkony, o nichž již bylo usnesením soudu pravomocně rozhodnuto.
4. Krajský soud k odvolání stěžovatele napadeným rozhodnutím rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Soud je povinen určit odměnu podle advokátního tarifu bez ohledu na to, zda advokát tuto správně vyčíslil či nikoli. Přiznává se totiž to, na co má advokát ze zákona nárok, tj. co mu ze zákona náleží. Zároveň však krajský soud zdůraznil, že náprava již není možná z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené, neboť původní usnesení okresního soudu o přiznání odměny stanovenému právnímu zástupci již nabylo 14. 1. 2026 právní moci.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy pochybily, pokud jeho podání z 5. 1. 2026 posoudily jako "izolovaně a čistě formálně jako nový samostatný návrh", ačkoli bylo zjevné, že se týká původního návrhu. Pokud stěžovatel ještě před nastoupením právní moci doručil soudu projev vůle, z něhož jednoznačně vyplynulo, že nesouhlasí s výší odměny a žádá její opravu na zákonnou výši, bylo podle něj povinností soudu posoudit toto podání podle jeho obsahu jako včasné odvolání. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 458/10 (N 98/65 SbNU 317), v němž podle něj Ústavní soud dovodil, že podání se posuzuje podle obsahu, nikoli podle formálního označení.
6. Dále stěžovatel namítá, že z ústavněprávního hlediska je neudržitelné, aby ochrana hmotněprávního nároku jednotlivce "závisela na absolutní náhodě - na vnitřní rychlosti kanceláře soudu". Okamžik, kdy soud reálně spis otevřel, nemůže být podle stěžovatele faktorem, který legální nárok zpětně mění v neprojednatelný.
7. Odmítavá usnesení Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 3. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 472/2000 nebo usnesení ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 8/16) podle kterých nelze pravomocně určenou odměnu dostatečně "nastavovat", nejsou podle stěžovatele na projednanou věc přiléhavá, neboť v nich právní zástupci uplatnili dodatečné nároky až po právní moci. V případě stěžovatele byl však projev vůle doručen soudu před právní mocí.
8. Nárok ustanoveného zástupce na odměnu vůči státu je dle stěžovatele nárokem hmotněprávním, který spadá pod ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu. Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 2801/11 (N 213/71 SbNU 501) uvádí, že ustanovenému advokátovi vzniká legitimní očekávání výpočtu odměny dle advokátního tarifu a jiný postup nelze zásadně připustit. Stěžovatel poukazuje také na nálezy ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 3336/09 (N 31/56 SbNU 353) a ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1831/24 (N 62/129 SbNU 224) a uvádí, že dle judikatury Ústavního soudu pochybení advokáta při specifikaci či výpočtu vyúčtování nesmí být automaticky sankciováno absolutní ztrátou nároku, jsou-li úkony prokazatelně seznatelné z trestního spisu.
9. Nakonec stěžovatel namítá, že tím, že soudy odmítly doplatit jeho odměnu v zákonné výši, fakticky přenesly finanční břemeno povinné právní pomoci na stěžovatele, čímž zasáhly do jeho práva na svobodný výkon povolání a spravedlivou odměnu dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, řádně zastoupeným advokátem. Stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je přípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23, bod 11).
12. Stěžovatel se domáhá doplacení částky 3 600 Kč. S ohledem na tuto výši však Ústavní soud nemohl pominout, že jde o tzv. bagatelní věc [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů], ve které jsou navíc předmětem napadeného soudního rozhodnutí náklady řízení. V souvislosti s tzv. bagatelními věcmi přitom ustáleně judikuje, že tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a případně doložil, proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
13. Ústavní soud však konstatuje, že z ústavní stížnosti ani jejích příloh nevyplývají okolnosti, pro něž by věc byla z hlediska ústavnosti přes její bagatelnost natolik významná, že určitým způsobem signifikantně "přesahovala" kauzu samotnou.
14. Ústavní soud si na tomto místě dovoluje dodat, že shora naznačený závěr nelze chápat jako svévolné odmítnutí soudu věc projednat, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti určitých sporů do výkladu základních práv. Za této situace, kdy zákonodárce vyloučil u těchto sporů možnost přezkumu prvostupňových rozhodnutí v rámci obecné justice, by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního. U těchto typů sporů naopak nad právem účastníka řízení na přístup k soudu převáží zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Nepřiznání nároku v bagatelní výši obvykle není způsobilé mít dopad na stěžovatelova základní práva a svobody [viz např. nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 (N 238/87 SbNU 853), bod 45].
15. Nehledě na výše uvedené, v postupu obecných soudů v posuzované věci nelze spatřovat žádný zjevný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. V napadených rozhodnutích se obecné soudy přesvědčivě vypořádaly s uplatněným nárokem. Posouzení podání stěžovatele z 5. 1. 2026 jako odvolání proti usnesení z 5. 12. 2025 by k jinému řešení s ohledem na stěžovatelovo zmeškání odvolací lhůty nevedlo.
16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu