48. Dále je na tomto místě vhodné zdůraznit, že v řízení nebylo rozporováno, že stěžovatel v rámci výkonu své práce skladníka, resp. faktického správce skladu manipuloval s krabicemi, které obsahovaly neoznačené tabákové výrobky, tedy že je (v rámci skladového areálu) přenášel a převážel podle pokynů svého zaměstnavatele či odsouzeného D. P. T. jakožto faktického uživatele skladu. Jeho manipulace s krabicemi je zachycena na kamerových záznamech a i samotný stěžovatel ve svých výpovědích obsáhle popisoval, jakým způsobem a z jakých důvodů s těmito krabicemi manipuloval. V řízení nebylo rozporováno ani to, že orgány činné v trestním řízení v uskladněných krabicích nalezly tabákové výroky (cigarety) bez platné tabákové nálepky, z nichž nebyla řádně odvedena spotřební daň. Naplnění objektivní stránky trestného činu zkrácení daně ze strany stěžovatele nebylo sporné.
49. Prakticky jedinou spornou otázkou v řízení bylo, zda stěžovatel naplnil také subjektivní stránku trestného činu zkrácení daně, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu.
50. Každá z forem zavinění zahrnuje složku vědomostní a složku volní. Podle § 15 odst. 1 trestního zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Ve formě nedbalostního zavinění je trestný čin podle § 16 odst. 1 trestního zákoníku naopak spáchán tehdy, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač to vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).
51. Pro vyslovení závěru, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu zkrácení daně, je nutné mj. prokázat, že pachatel jednal úmyslně. "Úmysl pachatele se musí vztahovat předně na to, že daň nebo jiná povinná platba byla zkrácena nebo že byla vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z charakteru a způsobu celého jednání pachatele a z okolností, za nichž k němu došlo, přičemž důležitými projevy jeho úmyslného zavinění mohou být různé formy zásahů do účetnictví, způsob vedení a uchovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ve vztahu ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. Úmyslné zavinění ovšem nelze dovodit s poukazem na (pravou) lhostejnost obviněného" (Ščerba, F. Trestní zákoník. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s. 1952, marg. 38).
52. Napadená rozhodnutí trestních soudů stojí na závěru, že stěžovatel jednal v úmyslu nepřímém. Podle judikatury trestních soudů přitom platí, že "u nepřímého úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn, přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákoníkem. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že způsobení škodlivého následku není v případě nepřímého úmyslu přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, protože pachatel svým jednáním sleduje cíl jiný. Vždy je však srozuměn s tím, že realizace takového cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, ačkoli je tento následek pro pachatele nechtěným a pouze vedlejším, je s ním však srozuměn" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 3 Tdo 642/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 6 Tdo 449/2015).
53. Trestní soudy výslovně připustily, že své závěry o nepřímém úmyslu stěžovatele nemohly založit na žádném přímém důkazu, neboť takový důkaz nebyl nalezen, nýbrž je mohly založit pouze na nepřímých důkazech. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné vyzdvihnout, že má-li být obžalovaný shledán vinným pouze na základě nepřímých důkazů, tyto důkazy musejí tvořit ucelený, spojitý a na sebe navazující řetězec, který vylučuje jakoukoliv rozumnou pochybnost o jeho vině [nález ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 3622/10 (N 114/61 SbNU 669), bod 20; nález sp. zn. II. ÚS 2929/18, bod 29], v tomto případě o jeho zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu.
54. Ústavní soud proto posuzoval, zda nepřímé důkazy, o které trestní soudy opřely svá rozhodnutí, byly v nyní posuzované věci s to vytvořit tento ucelený řetězec. Měly jej tvořit kamerové záznamy zachycující manipulaci stěžovatele s krabicemi ve skladu, stěžovatelovo postavení faktického správce skladu a z toho plynoucí povědomí o dění v něm (včetně povědomí o tom, že ve skladovém areálu byly v minulosti nalezeny neoznačené tabákové výrobky a že do této kauzy byly zapleteny osoby vietnamské národnosti), výpovědi odsouzeného D. P. T. a podpůrně také stěžovatelovy tvrzené aktivity v oblasti tzv. šedé ekonomiky.
55. Pokud jde o kamerové záznamy, které trestní soudy považovaly za "objektivní důkaz" stěžovatelovy vědomosti o obsahu uskladněných krabic, Ústavní soud si ověřil obsah. Zjistil, že na všech záznamech, jež jsou založeny ve spisu, je stěžovatel zachycen při manipulaci (přenášení či převážení) s uzavřenými a zalepenými krabicemi nebo neprůhlednými černými pytli. Ani jeden kamerový záznam jej nezachycuje při manipulaci s otevřenými krabicemi nebo alespoň jeho přítomnost při tom, když s otevřenými krabicemi manipuluje jiná osoba. Soudům lze dát za pravdu, že stěžovatelova manipulace s uskladněnými krabicemi byla během sledovaného období od prosince 2021 do února 2022 poměrně častá a v některých dnech se stěžovatel vyskytoval ve skladu i opakovaně. Rovněž jim lze přisvědčit, že z toho mála, co je na kamerových záznamech zachyceno (nota bene, kamera byla instalována takovým způsobem, že prakticky nezabírala část skladu, v níž byly předmětné krabice uskladněny), lze dovodit, že stěžovatel krabicím a jejich uskladnění věnoval určitou pozornost (např. na jednom záznamu upravil plachtu, kterou byly přikryty). Ústavní soud jim však nemohl přisvědčit v tom, že tato frekvence a pečlivost při manipulaci s uskladněným zbožím samostatně a "objektivně" prokazuje, že stěžovatel si byl nebo musel být vědom, že v uskladněných uzavřených krabicích se nacházejí tabákové výrobky, natož tabákové výrobky bez platné tabákové nálepky. Často a pečlivě lze totiž manipulovat jak s krabicemi, které obsahují neoznačené cigarety, tak s krabicemi, které obsahují označené cigarety či jakékoliv jiné zboží, včetně spoluobviněnými zmiňovaných instantních čínských polévek. Povinností orgánů činných v trestním řízení bylo prokázat, že důvodem stěžovatelovy pečlivé a časté manipulace s krabicemi bylo právě to, že se v nich nacházely neoznačené a nezdaněné cigarety. To však na základě pořízených kamerových záznamů není bez dalšího možné, nemá-li se soud dopustit deformace jejich obsahu.
56. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda stěžovatelovo srozumění s obsahem krabic nemohlo být prokázáno alespoň ve spojení s dalšími důkazy, s nimiž by kamerové záznamy utvořily ucelený řetězec nepřímých důkazů. Významným důkazem měla být v tomto ohledu výpověď odsouzeného D. P. T., jež měla potvrzovat, že stěžovatel a druhý spoluobviněný se dopustili namítaných trestných činů tak, jak byly vymezeny ve sdělení obvinění, resp. posléze v obžalobě a skutkové větě napadených rozhodnutí. Nejprve je však nutné nastínit, co konkrétně odsouzený ve svých výpovědích uvedl. V přípravném řízení při svém výslechu dne 21. 12. 2022 (č. l. 129 a násl. trestního spisu) využil svého práva nevypovídat. Policejnímu orgánu předložil pouze své stručné písemné vyjádření (č. l. 133 trestního spisu), v němž popřel svou vinu. Uvedl v něm také, že z dalších spoluobviněných zná pouze stěžovatele, jenž pracoval ve skladovém areálu. Dále uvedl: "Vůbec nechápu, proč mi je přidělena taková úloha, když i ze záznamu vyplývá, že jsem měl věci přenášet nebo převážet na rudlu, oproti tomu jiné osoby manipulovaly se zbožím s vysokozdvižným vozíkem a nakládaly a vykládaly zboží v daleko větším rozsahu" (nota bene, tím nejspíš poukazoval na skutečnost, že podle kamerových záznamů stěžovatel ve skladu přenášel či převážel uskladněné krabice). Rozporoval také, že se zbožím manipuloval v takovém rozsahu, jak mu je kladeno za vinu; že je na všech namítaných kamerových záznamech on; zda byl v krabicích zachycených na kamerovém záznamu skutečně tabák, nebo spíše jiné zboží; a zda uvedené zboží patřilo jemu, nebo někomu jinému. Při svém výslechu dne 15. 3. 2023 pak uvedl, že "tady ve výslechu bych chtěl prohlásit, že bych chtěl v budoucnu uzavřít dohodu o vině a trestu a případně prohlásit vinu před soudem. Doznáván svou vinu, která je mi kladena za vinu. Mrzí mě to, že jsem se nechal zlákat od neznámé osoby k této trestné činnosti. Nepovažoval jsem to za tak vážné. Pokud tam do budoucna bude dohoda umožněna, třeba bude dohoda o nějakém finančním trestu, tak se budeme snažit domluvit. ... Se sdělením obvinění souhlasím bez výhrad, v obvinění je popsáno i jednání spoluobviněných tak, jak se ve skutečnosti odehrálo. Na závěr bych byl rád, kdyby paní státní zástupkyně a pan vyšetřovatel souhlasili s tímto návrhem, aby mi to do budoucna zlepšilo život. Splnil bych všechny povinnosti, které jsem prohlásil. To je vše, co jsem chtěl říct, dále využívám svého práva a ve věci nebudu vypovídat." U hlavního líčení dne 18. 8. 2023 - těsně předtím, než byla jeho věc vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí - znovu využil své právo odepřít výpověď. Žádné další výslechy odsouzeného provedeny nebyly a ke své trestné činnosti ani k trestné činnosti stěžovatele již neuvedl nic dalšího.
57. Odsouzený D. P. T. byl tedy k věci vyslechnut celkem třikrát, přičemž během prvního výslechu pouze poukázal na to, co již plynulo z kamerových záznamů a stěžovatelových vlastních sdělení (tj. na prostou manipulaci stěžovatele s krabicemi), a během druhého výslechu bez jakýchkoliv dalších podrobností uvedl, že souhlasí s vlastním obviněním a že "v obvinění je popsáno i jednání spoluobviněných tak, jak se ve skutečnosti odehrálo." Právě tento výrok trestní soudy považovaly za významný článek v řetězu nepřímých důkazů svědčících o tom, že stěžovatel se dopustil namítaného skutku přesně tak, jak byl popsán v obžalobě. Ústavní soud se však s tímto závěrem nemohl ztotožnit. Z celkových souvislostí, v nichž byl tento výrok pronesen (tj. bez jeho zkreslujícího vytrhávání z kontextu), je totiž zřejmé, že celá výpověď odsouzeného D. P. T. ze dne 15. 3. 2023, včetně sporného výroku, byla významně ovlivněna jeho snahou uzavřít dohodu o vině a trestu, příp. prohlásit před soudem svou vinu výměnou za určité ústupky při ukládání trestu (v podrobnostech viz návrh na zahájení jednání o dohodě o vině a trestu ze dne 25. 1. 2023, založený na č. l. 135, a přípis Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 30. 1. 2023, jímž bylo na tento návrh reagováno, založený na č. l. 138). Sporný výrok byl navíc prostý jakýchkoliv podrobnějších skutkových tvrzení, které by stěžovatel mohl - nad rámec své obecné obhajoby, že se trestného činu nedopustil, protože u něj absentoval úmysl zkrátit daň - vyvracet pomocí důkazů. Jeho vypovídací hodnota proto byla značně omezená. Trestní soudy v nynějším řízení navíc nevyvinuly snahu získat ucelenější a podrobnější výpověď odsouzeného k posuzované trestné činnosti stěžovatele (a to i navzdory důkaznímu návrhu stěžovatele, aby byl odsouzený v jeho věci vyslechnut jako svědek). Jen stěží proto mohlo jít o významný článek v uceleném řetězu nepřímých důkazů, které by nade všechnu rozumnou pochybnost prokazovaly vinu stěžovatele.
58. V zásadě totéž lze konstatovat i ve vztahu k dalšímu usvědčujícímu "důkazu", který měl prokazovat stěžovatelovu vinu, a to jeho přítomnosti při zásahu celních orgánů ve skladovém areálu v roce 2016, při němž byly taktéž nalezeny neoznačené tabákové výrobky, figurovaly v něm osoby vietnamské národnosti z nedalekých obchodů a sklady byly pronajaty jinými osobami než jejich skutečnými uživateli, pročež mělo jít o stejný modus operandi jako v nynější věci. V důsledku tohoto zásahu stěžovatel musel podle trestních soudů vědět, že odsouzený D. P. T. - coby osoba s vazbami na nedaleké "vietnamské" obchody - ve skladu uskladnil neoznačené tabákové výrobky.
59. Nad těmito úvahami se Ústavní soud musel pozastavit hned z několika důvodů. Zaprvé, samotná skutečnost, že ve stěžovatelově okolí byl v minulosti prověřován určitý druh trestné činnosti, nic nevypovídá o tom, zda se stěžovatel mohl či dokonce musel dovtípit, že stejnou trestnou činnost páchal ve sledovaném období i odsouzený D. P. T. Stěžovatel totiž mohl na základě svých předchozích zkušeností pojmout nanejvýš obecné podezření, že ve skladovém areálu by i v budoucnosti někdo mohl skladovat nějaké nezdaněné zboží. Bez dalšího ale nemohl na základě těchto zkušeností nabýt konkrétní informace (povědomí) o tom, zda a případně kdo, kdy, jakým způsobem, v jakém rozsahu a jaké nezdaněné zboží ve skladu uskladnil. Jinými slovy, tato předchozí zkušenost mohla u stěžovatele vést nanejvýš ke zvýšené obezřetnosti, avšak již ne k povědomí o tom, že to byl právě odsouzený D. P. T., kdo po šesti letech od razie celních orgánů v roce 2016 ve skladu uskladnil určité množství neoznačených tabákových výrobků. To by muselo být prokázáno pomocí jiných důkazů, což se však nestalo.
60. Zadruhé, mnoho světla do případu nevnesla ani výpověď svědka D. L., (pronajímatele nebytových prostor, v nichž sídlil obchod odsouzeného D. P. T.), na kterou poukazovaly v napadených rozhodnutích trestní soudy. Tento svědek sice skutečně vypovídal, že uvedený obchod měl být provozován stejnými osobami jako obchod, který měl v roce 2016 problém s neoznačenými tabákovými výrobky - konkrétně k tomu uvedl, že "v minulosti měli (jeho - pozn.) nájemci problém s nekolkovanými cigaretami, kdy se mohlo jednat o společnost A, kdy jsou to stejní lidé, kteří to mají v nájmu teď, jen se to jmenuje B" (č. l. 232). Současně je však zřejmé, že svědek vypovídal pouze ohledně nájemního vztahu mezi ním a odsouzeným. Neuváděl žádné skutečnosti k poměrům ve skladovém areálu a k osobě stěžovatele výslovně uvedl, že jej nezná. V napadených rozhodnutích bylo z této výpovědi dovozováno, že když o personální provázanosti mezi společnostmi zapletenými do nálezu nezdaněných tabákových výrobků v letech 2016 a 2022/2023 věděl "dokonce" i tento svědek, tak o ní "logicky musel vědět" i stěžovatel coby zkušený a pečlivý správce skladu. Podle Ústavního soudu však jde o další deformaci obsahu důkazů ze strany trestních soudů, resp. o extrémní rozpor mezi obsahem provedeného důkazu a skutkovými závěry, které jsou z něj dovozovány. U svědka jakožto pronajímatele nebytových prostor, v nichž sídlil obchod odsouzeného, totiž lze očekávat mnohem lepší přehled o tom, komu své nemovitosti pronajímá, než u kteréhokoliv zaměstnance nedalekého skladového areálu, stěžovatele nevyjímaje. Poměrné přesné informace svědka o personální provázanosti společností (obchodů) zapletených do nálezu nezdaněných tabákových výrobků proto jen stěží mohly dokládat, že šlo o skutečnost všeobecně známou, o níž přirozeně a logicky věděli takřka všichni zaměstnanci nedalekého skladového areálu (zejména pak stěžovatel coby jeho faktický správce). Tento skutkový závěr nelze z obsahu shora uvedené výpovědi D. L. při žádné racionální interpretaci dovodit.
61. Zatřetí, Ústavní soud nemohl přehlédnout ani předsudečnou povahu této části odůvodnění napadených rozhodnutí. Podle trestních soudů se totiž stěžovatel musel dovtípit (resp. pojmout podezření), že odsouzený D. P. T. ve skladu skladuje neoznačené tabákové výroky, již na základě toho, že - podobně jako při zásahu celních orgánů v roce 2016 - šlo o osobu vietnamské národnosti s vazbou na nedaleké obchody. To je však názor stereotypizující určitou skupinu obyvatel na základě jejich národnosti, a tudíž názor, který je problematický z pohledu čl. 3 Listiny.
62. Nakonec se Ústavní soud zabýval významem důkazů o tom, že stěžovatel měl získávat značnou část svých příjmů v oblasti tzv. šedé ekonomiky, a to zejména tím, že pro osoby ve svém okolí prováděl nejrůznější stavební, opravářské, údržbové a obdobné práce, za které si nechával platit, aniž by k tomu měl příslušné (živnostenské) oprávnění a aniž by ze svých příjmů odvedl daň. Stěžovatelovy měnící se výpovědi v této oblasti - kdy nejprve popíral, že by měl jiné příjmy než z pracovního poměru ve skladovém areálu a z dědictví, avšak následně přiznal i další nezdaněnou výdělečnou činnost - podle trestních soudů nutně vedly k závěru o nevěrohodnosti a účelovosti jeho výpovědí a svědčily o jeho sklonech k páchání majetkové (daňové) trestné činnosti.
63. I nad těmito úvahami je nutno se pozastavit. Zaprvé, Ústavnímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu trestní soudy vedly velkou část dokazování právě k otázce, zda stěžovatel své další příjmy z "mimozaměstnanecké činnosti" ("fušek") řádně zdanil, když neodvedení daně podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nebylo předmětem nyní posuzovaného řízení a proti stěžovateli nebylo v tomto ohledu vzneseno žádné obvinění. Lze mít proto pochybnosti o tom, zda byl naznačený postup trestních soudů v souladu se zásadou obžalovací [§ 2 odst. 8 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)] a potažmo i se zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 5 trestního řádu).
64. Zadruhé, z pohledu ústavní konformity napadených rozhodnutí je však problematické především to, že trestní soudy následně používaly tato (s předmětem nynějšího řízení nesouvisející) zjištění jako měřítko věrohodnosti stěžovatelových výpovědí o dění ve skladu. Pokud totiž měly orgány činné v trestním řízení za to, že stěžovatel se mohl dopustit trestného činu zkrácení daně např. v důsledku toho, že řádně neodvedl daň podle zákona o daních z příjmů, nic jim nebránilo v tom, aby svá podezření prověřily a případně proti stěžovateli zahájily trestní řízení pro podezření ze spáchání tohoto trestného činu (§ 158 odst. 1 a 3 trestního řádu), event. aby byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření podle § 221 odst. 1 trestního řádu. Jejich domněnky o tom, že stěžovatel mohl neodvedením daně z příjmů spáchat trestný čin zkrácení daně, však nemohly sloužit jako podklad pro vyslovení jeho viny z důvodu neodvedení spotřební daně z tabákových výrobků, která byla posuzována v nynějším řízení.
65. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shrnuje, že závěr o vině stěžovatele nebylo možné v této fázi objasněnosti případu založit ani na přímých důkazech, neboť žádné doposud nebyly zajištěny (s tím se ostatně plně ztotožnily i trestní soudy), ani na uceleném, spojitém a na sebe navazujícím řetězci nepřímých důkazů, neboť takový řetězec při žádném racionálním, nezkresleném hodnocení provedených důkazů vzniknout nemohl. Nepřímé důkazy, na nichž byla ve vztahu ke stěžovateli založena napadená rozhodnutí, totiž buď nebyly vůbec způsobilé prokázat skutečnosti, které z nich dovozovaly trestní soudy, nebo byly zcela spekulativní, neurčité či vesměs mimoběžné s předmětem posuzovaného trestního řízení. V rámci trestního řízení proti stěžovateli tudíž došlo k deformaci důkazů a potažmo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými a právními závěry. Ústavní soud má za to, že jelikož po provedení dokazování přetrvávaly důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, jež v průběhu trestního řízení nebyly odstraněny, bylo namístě rozhodnout podle zásady in dubio pro reo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73); nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Vrchní soud a Nejvyšší soud těmto ústavněprávním požadavkům nedostály, pročež porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a princip in dubio pro reo, plynoucí z presumpce neviny, podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
VII.
Závěr
66. Shledaly-li trestní soudy stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, aniž by bylo ústavně konformním způsobem postaveno najisto, že jeho jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu (zejména jeho subjektivní stránku ve formě alespoň nepřímého úmyslu), porušily princip in dubio pro reo, jenž vyplývá ze zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
67. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Napadený rozsudek vrchního soudu ze dne 30. 10. 2024 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025 zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Společně s nimi zrušil taktéž rozsudek vrchního soudu ze dne 1. 10. 2025, jímž bylo nově (až po podání ústavní stížnosti) rozhodnuto pouze o otázce trestu. Rozhodnutí o trestu totiž mělo podklad v rozhodnutích vrchního soudu a Nejvyššího soudu o vině, které Ústavní soud shledal protiústavními.
68. Zrušením napadených rozhodnutí trestních soudů se vytváří prostor pro postup podle ustanovení § 314h až 314k trestního řádu, a to v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu. Obecným soudům vznikne prostor pro nové posouzení provedených důkazů a případně pro doplnění dokazování o nové, doposud neprovedené důkazy, budou-li to považovat za potřebné. Na základě takto provedeného dokazování pak musejí učinit odpovídající skutkové a právní závěry, které musejí být odůvodněny řádným, logickým a srozumitelným způsobem. Ústavní soud však tímto nálezem nijak nepředjímá, jak má být v dalším řízení - zejména dojde-li k doplnění dokazování - posouzena otázka viny stěžovatele, neboť by šlo o závěr předčasný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 22. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu