Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2024 č. j. 5 To 40/2024-3014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2025 č. j. 7 Tdo 346/2025-3115 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. října 2025 č. j. 5 To 40/2024-3207, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství , jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2024 č. j. 5 To 40/2024-3014 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2025 č. j. 7 Tdo 346/2025-3115, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2025 č. j. 5 To 40/2024-3207, byla porušena práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Uvedená rozhodnutí se ruší.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a 95 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu trestních soudů plyne, že stěžovatel byl společně se dvěma dalšími osobami (spoluobviněnými S. T. a D. P. T. - osobou vietnamské národnosti) stíhán pro podezření ze spáchání daňové trestné činnosti. Obvinění se těchto trestných činů měli dopustit - stručně řečeno - tím, že přepravovali, skladovali a distribuovali tabákové výrobky, aniž by tyto výrobky byly opatřeny platnou tabákovou nálepkou a aniž by z nich byla přiznána a odvedená příslušná spotřební daň. Tím mělo dojít ke zkrácení daně ve výši několika milionů korun.
3. Věc spoluobviněného D. P. T. byla následně vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Tento spoluobviněný při svém výslechu dne 15. 3. 2023 naznačil vůli uzavřít dohodu o vině a trestu, případně prohlásit svou vinu před soudem (kromě toho byly provedeny ještě dva jeho výslechy, během nichž odmítl vypovídat). Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") jej následně shledal rozsudkem ze dne 21. 7. 2023 č. j. 49 T 9/2023-42 vinným ze spáchání shora popisované daňové trestné činnosti. Tento rozsudek se stal pravomocným.
4. V dalším řízení byl proto stíhán už jenom stěžovatel a spoluobviněný S. T. Orgány činné v trestním řízení měly za to, že tyto zbývající spoluobviněné spojoval pouze D. P. T. Navzájem se podle trestních soudů neznali a z ničeho nevyplývalo, že by jakkoliv spolupracovali.
5. Stěžovatel ve svých obsáhlých výpovědích v přípravném řízení i hlavním líčení mj. setrvale uváděl, že jako faktický správce skladu sice s krabicemi, v nichž posléze byly nalezeny nezdaněné tabákové výrobky, manipuloval (podle pokynů je v rámci skladového areálu převážel a přenášel), avšak nevěděl, co je jejich obsahem. Tyto krabice byly uzavřené, nebyly označené (příp. byly označeny jako jiné, např. kancelářské zboží) a z ničeho neplynulo, že obsahují nezdaněné tabákové výrobky. Manipulace s uskladněnými věcmi je běžnou náplní jeho práce, přičemž nemá možnost ani povinnost zjišťovat, co je jejich obsahem, nezajímá se o to. Za svou práci skladníka, resp. správce skladu obdrží kolem 18 tis. Kč měsíčně v čistém; v případě, že musel pracovat mimo svou obvyklou pracovní dobu, občas obdržel nad rámec mzdy jednorázovou odměnu kolem 100 až 200 Kč v hotovosti.
6. Krajský soud rozsudkem ze dne ze dne 23. 2. 2024 sp. zn. 49 T 5/2023 shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestný čin zkrácení daně"); za to mu uložil podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let se stanovením zkušební doby v délce 5 let, přiměřené povinnosti a omezení, peněžitý trest v celkové výši 2 000 200 Kč a trest propadnutí náhradní hodnoty v celkové výši 2 160 007 Kč; poškozené s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že přinejmenším s odsouzeným D. P. T., jenž byl pravomocně odsouzen v oddělené trestní věci, zkrátil spotřební daň z tabákových výrobků v rozporu s požadavky plynoucími ze zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Přinejmenším od 10. 12. 2021 do 10. 2. 2022 měli provádět přepravu, skladování a další distribuci tabáku a tabákových výrobků neoznačených platnou tabákovou nálepkou. Konkrétně stěžovatel coby pracovník a faktický správce skladu měl na základě požadavků a pokynů tohoto odsouzeného skladovat a manipulovat s nejméně 1 690 000 ks neoznačených tabákových výrobků (cigaret), čímž měl zkrátit spotřební daň o částku 5 678 400 Kč.
7. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že provedené důkazy vyvracejí stěžovatelovu obhajobu, že s uskladněnými krabicemi, v nichž byly posléze nalezeny neoznačené tabákové výrobky, sice manipuloval a přenášel je podle pokynů svého zaměstnavatele či odsouzeného D. P. T., avšak nevěděl a nemohl vědět o jejich obsahu. Krajský soud poukazoval na to, že manipulace stěžovatele s krabicemi je objektivně zachycena na kamerových záznamech, z nichž lze jasně dovodit, kdo, kdy a jakým způsobem s nimi manipuloval. Jejich důkazní hodnotu nezpochybňuje ani to, že ze záznamů není zřejmé, zda nebyly skladované krabice prázdné nebo co bylo jejich obsahem, protože podle soudu zřejmě docházelo k jejich "obchodování" (odvážení dalšími osobami) přímo ve skladu, z čehož lze učinit "logický závěr, že všichni zúčastnění znali faktický počet cigaret v nich. Tvrzení, že krabice byly prázdné, v kontextu toho, že byly podle pořízených záznamů na zmíněném místě fakticky i obchodovány (myšleno cigarety v nich), považuje soud za úsměvné a zcela vyloučené, stejně jako, že by krabice obsahovaly jiné zboží". Při zásahu totiž byly v zajištěných krabicích nalezeny jen a pouze neoznačené cigarety, nic jiného. Z toho lze usuzovat, že se nacházely i ve všech dalších krabicích, s nimiž bylo podle kamerových záznamů manipulováno, a že spoluobvinění věděli o jejich obsahu. To podle krajského soudu plyne i z kamerových záznamů, které zachycují "viditelnou péči (zakrývání plachtou), která byla uskladněnému ‚zboží' ... věnována." K těmto objektivním zjištěním přistupuje také usvědčující výpověď odsouzeného D. P. T., jenž potvrdil spáchání trestného činu zkrácení daně mj. stěžovatelem, když uvedl: "se sdělením obvinění souhlasím bez výhrad, v obvinění je popsáno i jednání spoluobviněných tak, jak se ve skutečnosti odehrálo."
8. Stěžovatel coby faktický správce skladu musel být podle krajského soudu srozuměn s povahou zboží v krabicích. Prostory skladu byly oficiálně v nájmu osob, které je fakticky neužívaly a "u nichž muselo být všem zúčastněným, kteří s nimi jinak měli přicházet do kontaktu ... (tedy i stěžovateli - pozn.), zřejmé, že tyto jsou toliko osobami ‚nastrčenými', které z nějakého důvodu mají odvést pozornost od osoby reálného uživatele předmětných prostor, jímž byl pravomocně odsouzený D. P. T." V minulosti, konkrétně v roce 2016, totiž orgány činné v trestním řízení v areálu zachytily výskyt neoznačených cigaret a tabáku, které v nich skladovaly (jiné) osoby vietnamské národnosti. Jelikož stěžoval v té době v areálu pracoval a byl při zásahu přítomen, musel mu být znám jejich "modus operandi - skladování neoznačených tabákových výrobků v nebytových prostorách pronajatých na cizí jméno, o čemž osoba, na níž jsou prostory pronajaty, nic neví, provázání skladovaných neoznačených tabákových výrobků s osobami z ‚vietnamských' obchodů mimo areál, a s tím související znalost obžalovaného (stěžovatele - pozn.) v obou případech atd." Jelikož způsob spáchání trestného činu zkrácení daně byl v minulé i současné věci stejný a jelikož v obou figurovaly osoby vietnamské národnosti, stěžovatel coby zkušený správce skladu nezbytně musel být přinejmenším srozuměn s tím, že v uskladněných krabicích se nacházejí neoznačené tabákové výrobky. Také táhnoucí se spor o to, zda má stěžovatelův zaměstnavatel povinnost uhradit dlužnou daň z neoznačených tabákových výrobků nalezených při razii v roce 2016, musel u stěžovatele i dalších zaměstnanců "zvyšovat povědomí o uvedeném", a to bez ohledu na to, že ve věci byla rozhodnutí celních orgánů mnohokrát zrušena správními soudy.
9. Krajský soud po mimořádně podrobném dokazování k majetkovým a finančním poměrům stěžovatele a jeho příbuzných dospěl k závěru, že kromě přiznaného příjmu z pracovního poměru měl také nezanedbatelné příjmy z toho, že pro osoby ve svém okolí prováděl (nejen) rozličné opravy, menší stavební práce apod., za které si nechával platit. Tyto příjmy však nepřiznal a neodvedl z nich daň. Krajský soud měl rovněž pochybnosti o tom, že stěžovateli a jeho manželce se povedlo tvrzeným způsobem rozmnožit zděděný majetek. Podle krajského soudu bylo také prokázáno, že stěžovatel občas obdržel nad rámec mzdy drobnou finanční odměnu (částku 100 až 200 Kč v hotovosti, zpravidla zanechanou u papírku s pokyny), takže jeho činnost pro odsouzeného nebyla zcela nehonorovaná, jak tvrdil. Na jedné straně tak "nezjistil žádný přímý důkaz, z nějž by bylo jednoznačně zřejmé, že by (stěžovatel - pozn.) inkasoval nějaké finanční prostředky např. z dalšího následného projede cigaret neoznačených tabákovou nálepkou ..., byť by si uvedené soud dokázal v kontextu (stěžovatelových majetkových a finančních poměrů - pozn.) představit." Na straně druhé však dospěl k závěru, že stěžovatel měl vyšší životní standard, než by odpovídalo jeho (či manželčiným) oficiálně deklarovaným příjmům, pročež nelze jeho obhajobu v současném řízení považovat za věrohodnou a přesvědčivou.
10. S ohledem na výše uvedené krajský soud konstatoval, že o stěžovatelově vině nelze mít pochybnosti, protože byla jednoznačně prokázána provedenými důkazy. V návaznosti na to pak rozhodl i o trestu.
11. Vrchní soud svým prvním napadeným rozsudkem odvolání stěžovatele zčásti vyhověl a rozsudek krajského soudu ve vztahu k němu zrušil v celém rozsahu (výrok I). Nově rozhodl, že stěžovatel se stejným způsobem dopustil takřka stejného skutku, avšak manipuloval nejméně s 1 670 000 ks neoznačených tabákových výrobků (cigaret), čímž zkrátil spotřební daň nejméně o částku 5 611 200 Kč; tím stěžovatel spáchal stejný trestný čin; za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na dobu pěti let, peněžitý trest v celkové výši 1 950 952 Kč a trest propadnutí náhradní hodnoty (finančních prostředků na účtech, cenných papírů a budoucích pohledávek); poškození byli se svými adhezními nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok II). Ve zbylém rozsahu byl rozsudek krajského soudu ponechán nezměněn (výrok III). Vrchní soud tímto rozsudkem stěžovatele shledal vinným ze stejného trestného činu, spáchaného takřka stejným způsobem, avšak ve vztahu k nižšímu množství neoznačených cigaret - konkrétně z popisu skutku vypustil manipulaci s 20 000 ks cigaret a proporcionálně snížil také výši způsobené škody.
12. Podle vrchního soudu netrpí rozhodnutí krajského soudu vadou opomenutých důkazů ani extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými či právními závěry. Krajský soud naopak přiléhavě vysvětlil, jaká zjištění na základě provedených důkazů učinil a jak tyto důkazy vyhodnotil. Řádně hodnotil stěžovatelovu věrohodnost, a to i s ohledem na to, že "nevypovídal pravdivě ke způsobu získávání svých finančních a majetkových zdrojů, přičemž je zřejmé, že jím popsanou činností (výkonem práce ve skladu a děděním - pozn.) nemohl získat majetek v takovém rozsahu, jak bylo zjištěno v průběhu řízení." Závěry krajského soudu proto "nejsou spekulativní a naopak, pokud obžalovaný (stejně jako osoby v blízkém vztahu k němu) zamlčovaly majetek v průběhu dědických řízení, či pokud obžalovaný získával prostředky prostřednictvím dlouhodobé práce pro jiné osoby, a to ve značném rozsahu a bez příslušného oprávnění, pak jde o zjištění, která nutně musela vést ... k závěru, že věrohodnost jednotlivých tvrzení obžalovaného je závislá na prospěchu, který z takového tvrzení má". Skutkové i právní závěry krajského soudu považoval za jasné, logické a podložené přesvědčivými důkazy. Krajský soud se podle názoru vrchního osudu taktéž řádně vypořádal se stěžovatelovou obhajobou.
13. Vrchní soud korigoval prvostupňové rozhodnutí pouze ve vztahu k počtu neoznačených tabákových výrobků, s nimiž měl stěžovatel manipulovat, neboť u jednoho z kamerových záznamů nebylo možné spolehlivě dovodit, že je na něm zachycen právě stěžovatel. Z popisu skutku proto vypustil údaj o manipulaci s 20 000 ks neoznačených cigaret. Úměrně tomu snížil výši způsobené škody (zkrácené daně). Nově také rozhodl o uloženém trestu.
14. Nejvyšší soud napadeným usnesením částečně zrušil rozsudek vrchního soudu ve výroku o trestu a v tomto rozsahu mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že v jeho věci rozhodoval podjatý senát krajského soudu, avšak neshledal ji opodstatněnou. Dále opodstatněnými neshledal ani stěžovatelovy námitky extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů. Uvedl, že ačkoli nebyl dán žádný přímý důkaz o tom, že stěžovatel znal obsah uskladněných krabic, existuje ucelený řetězec nepřímých důkazů, které to prokazují. Se závěry nižších soudů o zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu a potažmo o vině stěžovatele se proto plně ztotožnil. Za neopodstatněnou označil i námitku opomenutých důkazů, neboť soudy se se stěžovatelovým důkazním návrhem, aby byl v hlavním líčení vyslechnut odsouzený D. P. T., řádně vypořádaly. Ztotožnil se s jejich názorem, že by šlo o důkaz nadbytečný, jelikož měly k dispozici jeho výpověď z přípravného řízení. Stěžovatelovy námitky stran vadného hodnocení důkazů nepovažoval za přípustné. Nakonec za opodstatněnou nepovažoval ani stěžovatelovu argumentaci stran porušení principu in dubio pro reo, neboť samotná skutečnost, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak než stěžovatel, není porušením tohoto principu.
15. Pokud jde o námitky směřující proti výroku o trestu, Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že mu nemohl být uložen peněžitý trest z důvodu jeho nedobytnosti. Ztotožnil se však s tím, že stěžovateli neměl být uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, neboť věci, jichž se týkal, spadaly do společného jmění manželů. Soudy navíc ani řádně nezjistily, jakou výši výnosu mohl stěžovatel trestným činem získat. Vrchnímu soudu proto uložil, aby znovu rozhodl o trestu. Vyslovil přitom názor, že zákaz reformationis in peius automaticky nebrání tomu, aby vrchní soud přistoupil ke zpřísnění uloženého peněžitého trestu, nebude-li možné stěžovateli uložit trest propadnutí náhradní hodnoty.
16. Vrchní soud druhým napadeným rozsudkem stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce tří let s podmíněným odkladem na dobu pěti let a peněžitý trest v celkové výši 3 650 000 Kč. I při respektování kasační závaznosti rozhodnutí Nejvyššího soudu setrval na názoru, že navýšení počtu denních sazeb u peněžitého trestu by bylo za situace, kdy odvolání podal pouze stěžovatel, v rozporu se zákazem reformationis in peius, pročež k němu nelze přistoupit. V případě nezaplacení (části) peněžitého trestu by totiž mohlo dojít k jeho přeměně na trest odnětí svobody - každá nezaplacená částka odpovídající celé jedné denní sazbě se v takovém případě přemění na dva dny trestu odnětí svobody. Zabýval se proto pouze tím, zda jsou dány podmínky pro navýšení výše denní sazby. Po zevrubné analýze majetkových a finančních poměrů stěžovatele, jeho výdělkových možností, výše majetku, kterého se během trestního řízení zbavil s cílem vyhnout se očekávaným majetkovým trestům, a nakonec také možnosti poškozených domoci se náhrady škody dospěl k závěru, že denní sazbu lze u uloženého peněžitého trestu navýšit na 10 000 Kč (z původních 5 345 Kč).
II.
Argumentace stěžovatele
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že trestní soudy rozhodly o jeho vině v rozporu se zásadou in dubio pro reo a z provedených důkazů dovozovaly závěry, jež jsou v rozporu s obsahem důkazů a nejsou z nich žádným logickým způsobem odvoditelné.
18. O naplnění objektivní stránky trestného činu zkrácení daně stěžovatelem nebyly pochybnosti. Stěžovatel to ostatně nijak nerozporoval a naopak sám obsáhle vypovídal o prosté manipulaci s krabicemi. Sporné však podle něj bylo naplnění subjektivní stránky, konkrétně alespoň ve formě nepřímého úmyslu. Od počátku tvrdil a prokazoval, že nevěděl a nemohl vědět, že obsahem uskladněných uzavřených krabic jsou tabákové výrobky (cigarety) bez platné tabákové nálepky.
19. Jeho vědomost o obsahu uskladněných krabic a potažmo alespoň nepřímý úmysl spáchat trestný čin zkrácení daně byly trestními soudy dovozovány z důkazů, z nichž takové závěry nebylo logicky možné dovodit, obsah důkazů byl deformován a jakékoliv informace byly interpretovány výlučně v jeho neprospěch. Konkrétně soudy poukazovaly na údajně nadstandardní péči, kterou uskladněným věcem věnoval (zejména na jejich pečlivé zakrývání plachtou), avšak tento závěr dovozovaly z jediného kamerového záznamu, na němž stěžovatel lehce upravil odchlíplý roh plachty; soudy naopak nevěnovaly žádnou pozornost záznamům, na nichž byly krabice téměř dva dny nezakryté plachtou.
20. Soudy mu taktéž přičítaly k tíží informace a děje, které se ho nijak netýkaly a o nichž neměl žádné povědomí. Konkrétně poukazovaly na to, že mohl pojmout podezření o obsahu krabic z toho, že docházelo k jejich "obchodování" přímo ve skladu. Stěžovatel však byl ve skladu vždy sám, žádnému obchodu s uskladněným zbožím nebyl přítomen a o obsah krabic se nezajímal. Záznamy tudíž prokazovaly opak toho, co z nich dovozovaly trestní soudy.
21. Stěžovatel nemohl vědět o ani tom, že sklad si pronajímají "nastrčené osoby", pokud jimi vůbec byly. Samotná skutečnost, že sklad si pronajímá jiná fyzická či právnická osoba než ta, která jej fakticky užívá, je běžná a sama o sobě není nijak problematická. Pronajímatelka skladu, již zesnulá M. K., navíc podle stěžovatele měla být příbuznou či jinak blízkou osobou odsouzeného D. P. T., pročež mu nebylo nijak podezřelé, že mu zaměstnavatel (rovněž již zesnulý L. K.) uložil, aby dbal pokynů odsouzeného.
22. K deformaci obsahu důkazů došlo i u údajné stěžovatelovy předchozí zkušenosti se zásahem celních orgánů v roce 2016, při němž měly být také nalezeny neoznačené tabákové výrobky a v rámci něhož mělo dojít k zadržení osoby mající vztah k nedalekým obchodům. Soudy z výslechů zasahujících celníků dovodily, že stěžovatel byl osobně přítomen zásahu a věděl, čeho se týkal, ačkoli jeden z nich výslovně uvedl: "netuším, zda (stěžovatel - pozn.) věděl, o co na tom místě jde." Navíc povědomí o několik let starém zásahu v jiné věci proti odlišným osobám neznamená, že stěžovatel si tyto události mohl a měl spojit s nynější věcí.
23. Nakonec ani z výpovědi odsouzeného D. P. T. nebylo možné dovozovat, že potvrdil spoluúčast stěžovatele na trestném činu. Odsouzený ve své první výpovědi vinu popíral, ve druhé pak pouze signalizoval svou ochotu uzavřít dohodu o vině a trestu, potřetí znovu odmítl vypovídat. Soudy obsah jeho druhé výpovědi dezinterpretovaly, když z ní dovodily, že potvrdil stěžovatelovu vinu i způsob, jakým se na trestném činu podílel. Soudy se navíc nijak nepokusily opatřit další, podrobnější výpověď odsouzeného a stěžovatelův návrh na provedení jeho výslechu zamítly pro nadbytečnost, čímž svá rozhodnutí zatížily také vadou opomenutých důkazů.
24. Zkreslené jsou taktéž závěry, že stěžovatel jednal ze ziskuchtivosti, neboť za své služby pro odsouzeného občas dostával drobné platby v řádu nízkých stokorun, což zvyšuje společenskou škodlivost jeho jednání. Stěžovatel od zákazníků běžně dostával podobné drobné odměny, nebylo to nic neobvyklé. Jeho činnost spočívající v přemisťování krabic dle pokynů byla zcela zbytná a mohla být - často také byla - nahrazena kýmkoliv jiným.
25. Z výše uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, z níž plyne i princip in dubio pro reo, a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy jej totiž shledaly vinným ze spáchání trestného činu za situace, kdy provedené důkazy takový závěr neumožňovaly. Uchýlily se k deformaci obsahu důkazů, z nichž dovozovaly závěry, které z nich v žádné logické variantě nevyplývaly.
26. Nakonec navzdory tomu, že stěžovatel napadá pouze posouzení své viny, požaduje také zrušení druhého rozhodnutí vrchního soudu o trestu, jelikož je závislé na výroku o vině.
III.
Vyjádření účastníku a vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatele
27. Vrchní soud ve svém vyjádření především uvádí, že Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost nemá vůbec posuzovat meritorně, neboť byla podána jako blanketní. Stěžovatel neměl být vyzýván k odstranění vad, neboť jeho první podání nesplňovalo ani základní náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatel navíc nebyl oprávněn rozšířit svou ústavní stížnost i na napadená rozhodnutí vrchního soudu (vč. druhého rozhodnutí vrchního soudu o trestu, které v době podání ústavní stížnosti dokonce ani neexistovalo). Podle vrchního soudu stanovil Ústavní soud stěžovateli nikoli lhůtu k odstranění vad ústavní stížnosti, nýbrž k jejímu novému podání. Navíc je nucen vyjadřovat se k ústavní stížnosti se značným časovým odstupem, aniž by disponoval příslušným spisovým materiálem. Vrchní soud má proto za to, že v řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti jsou porušována jeho práva coby účastníka řízení.
28. Jde-li o stížnostní námitky, vrchní soud je přesvědčen, že se nemá k čemu vyjadřovat, neboť stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelově dovolání, nikoli vůči jeho postupu. Stěžovatelovu ústavní stížnost každopádně považuje za pokračující polemiku s rozhodnutími trestních soudů, přičemž jeho tvrzení jsou nepravdivá, účelová a odporují provedeným důkazům. Soudy se řádně vypořádaly se stěžovatelovým důkazním návrhem na provedení výslechu odsouzeného D. P. T. a řádně posoudily obsah jeho předchozích výpovědí. Nedošlo ani ke zkreslení obsahu kamerových záznamů, důkazů o stěžovatelově vědomosti o obsahu uskladněných krabic či jeho přehledu o dění v areálu. Vina stěžovatele byla prokázána řádně a jednoznačně. Totéž platí i o společenské škodlivosti stěžovatelova jednání. Vrchní soud proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost, event. její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, event. její zamítnutí.
29. Nejvyšší soud má za to, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, jimiž se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně zabýval. Části stěžovatelových dovolacích námitek dokonce vyhověl a přistoupil k částečnému zrušení (prvního) rozsudku vrchního soudu. Nemá za to, že došlo k porušení stěžovatelových základních práv, a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého napadeného usnesení.
30. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se rozhodlo nevyužít svou možnost podrobněji se vyjádřit k ústavní stížnosti. Pouze ve stručnosti poznamenalo, že napadená rozhodnutí jsou principiálně v souladu s jeho stanovisky a závěrečnými návrhy. Taktéž má za to, že stěžovatel totožné námitky uplatnil již v řízení před trestními soudy. Závěr o stěžovatelově vině byl založen na řetězci důkazů, které byly pečlivě hodnoceny.
31. Nejvyšší státní zastupitelství má za to, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť směřuje proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do probíhajících řízení.
32. Stěžovatel na uvedená vyjádření reagoval replikou. K argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství, že ústavní stížnost je nepřípustná, stěžovatel uvádí, že otázka jeho viny byla definitivně posouzena a rozhodnuta v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Vyčkávání s podáním ústavní stížnosti na chvíli, až bude definitivně rozhodnuto i o trestu, by naopak vedlo ke zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o vině. Stěžovatel přitom svou ústavní stížnost řádně rozšířil i na druhé napadené rozhodnutí vrchního soudu, týkající se výlučně otázky trestu, jakmile bylo vydáno. K vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství rovněž uvádí, že se míjí s konkrétním obsahem věcných námitek, a v návaznosti na to rozvíjí svou argumentaci o tom, že provedené důkazy neposkytovaly jasný a přesvědčivý podklad pro konstatování jeho viny. K vyjádření vrchního soudu především zdůrazňuje, že blanketní procesní podání představuje běžný procesní nástroj k zachování lhůty, a to i v řízení o ústavní stížnosti. Není proto důvod odmítat jeho ústavní stížnost pro opožděnost. Rozporuje také názor vrchního soudu, že nebyl oprávněn rozšířit svou ústavní stížnost taktéž na rozhodnutí vrchního soudu, resp. že podaná ústavní stížnost se vrchního soudu netýká. Následně se znovu vymezuje proti argumentaci, že jeho vina byla provedenými důkazy prokázána nad jakoukoliv rozumnou pochybnost, zejména že stěžovatel věděl o povaze uskladněného zboží. Stěžovatel má za to, že ústavní stížnost je projednatelná a především důvodná.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
33. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky plynoucími z § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Taktéž vyčerpal všechny procesní prostředky nápravy, které měl k dispozici, pročež je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
34. V zájmu přehlednosti však považuje Ústavní soud za vhodné již na tomto místě reagovat na některé argumenty vznesené ve vyjádřeních vrchního soudu a Nejvyššího státního zastupitelství k ústavní stížnosti.
35. Pokud vrchní soud uvádí, že pro projednání ústavní stížnosti nebyly vůbec dány podmínky, neboť byla podána jako blanketní a doplněná až po zákonné dvouměsíční lhůtě k podání ústavní stížnosti, nelze se s touto argumentací ztotožnit. Ústavní soud v této souvislosti předně připomíná, že jeho rozhodovací praxe stojí již více než třicet let na tom, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována dokonce i tehdy, pokud právně nezastoupený stěžovatel ve lhůtě podá alespoň blanketní ústavní stížnost. Ústavní soud v takových případech vždy vyzval stěžovatele k odstranění vad a poskytl jim k tomu přiměřenou lhůtu, jak ostatně předpokládá § 43 odst. 1 písm. b) i § 41 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tímto způsobem postupoval i v stěžovatelově věci, přičemž stěžovatel vytýkané vady řádně odstranil. Ústavní stížnost je včasná a netrpí vadami, které by bránily jejímu projednání.
36. Nic nebránilo ani tomu, aby stěžovatel v průběhu řízení rozšířil svou ústavní stížnost také na (druhý) rozsudek vrchního soudu ze dne 1. 10. 2025 (týkající se pouze otázky trestu), který byl přijat až po podání ústavní stížnosti. V nyní posuzované věci by ostatně postrádalo praktický smysl, aby byl stěžovatel nucen napadnout tento rozsudek samostatnou ústavní stížností. Taková ústavní stížnost by totiž stejně musela být rozhodnutím pléna spojena ke společnému řízení s dřívější ústavní stížností a soudcem zpravodajem by se stal ten soudce, kterému byla k rozhodnutí věc, o níž bylo řízení zahájeno nejdříve (srov. § 5 odst. 7 rozvrhu práce Ústavního soudu, sp. zn. Org. 01/26 - dostupný na https://www.usoud.cz/organizace-us/rozvrh-prace-ustavniho-soudu), tedy současný soudce zpravodaj. Taktéž nic nebránilo tomu, aby stěžovatel rozšířil svou ústavní stížnost, původně směřující pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, i na (první) rozsudek vrchního soudu ze dne 30. 10. 2024, o němž Nejvyšší soud v dovolacím řízení rozhodoval. Ústavní stížnost tudíž směřuje nejen proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nýbrž také proti rozhodnutím vrchního soudu.
37. Ústavní soud se nakonec neztotožnil ani s argumentací Nejvyššího státního zastupitelství stran údajné nepřípustnosti ústavní stížnosti z důvodu, že směřuje proti kasačnímu rozhodnutí, do něhož z důvodu neukončenosti řízení Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat. V této souvislosti je především nutno připomenout, že ještě během lhůty, která byla stěžovateli stanovena k odstranění vad, vrchní soud v intencích kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu nově rozhodl i o trestu. Žádné řízení, na jehož ukončení by Ústavní soud musel vyčkat, než bude moci ústavní stížnost věcně posoudit, tak již zhruba rok neběží. Stěžovatel navíc tuto změněnou procesní situaci ve svém doplnění ústavní stížnosti řádně reflektoval a dodatečně napadl i druhé rozhodnutí vrchního soudu o trestu (byť ve své ústavní stížnosti brojí primárně proti výroku o vině). Již z tohoto důvodu není dán žádný prostor pro aplikaci zásady subsidiarity ústavní stížnosti, jak obsáhle vysvětluje a požaduje Nejvyšší státní zastupitelství.
38. Nadto je nutno zdůraznit, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu byl první rozsudek vrchního soudu zrušen jen a pouze ve výroku o trestu, nikoli ve výroku o vině. Usnesení Nejvyššího soudu tak sice obsahovalo pouze (částečný) kasační výrok, z jeho odůvodnění je však zřejmé, že v otázce viny se Nejvyšší soud plně ztotožnil se závěry vrchního soudu (potažmo krajského soudu) a dovolání proti jeho prvnímu rozsudku zamítl, příp. odmítl. Argumentace Nejvyššího státního zastupitelství stran nepřípustnosti ústavní stížnosti by se proto v každé myslitelné variantě mohla uplatnit pouze ve vztahu k výroku o trestu, nikoli ke stěžovatelem rozporovanému výroku o vině.
V.
Upuštění od ústního jednání
39. Ústavní soud podle § 44 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by ústní jednání nepřispělo k dalšímu objasnění věci.
VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
40. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá porušení principu in dubio pro reo, plynoucího z čl. 40 odst. 2 Listiny. Taktéž má za to, že trestní soudy založily závěr o jeho vině na důkazech, jejichž obsah byl dezinterpretován a jež netvořily přesvědčivý, ucelený řetězec, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI. 1.
Obecné principy
41. Ústavní soud ve své judikatuře setrvává na názoru, že nemá postavení další odvolací instance v soustavě trestních soudů a že mu obecně nepřísluší nahrazovat jejich úvahy stran hodnocení důkazů ani dovozovat z nich vlastní skutková zjištění. To je především úkolem trestních soudů, které jsou k tomu nejlépe uzpůsobeny, zejména jde-li o možnost dodržet zásady bezprostřednosti a ústnosti řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu).
42. To ovšem neznamená, že trestní soudy mají při hodnocení důkazů a vyvozování skutkových a právních závěrů absolutní, ničím neomezenou volnost a jejich rozhodnutí nepodléhají přezkumu ze strany Ústavního soudu (nález ze dne 15. 5. 2026 sp. zn. I. ÚS 3090/25, bod 16). Limity volného hodnocení důkazů jsou dány ústavním pořádkem, zejména pak základními právy účastníků trestního řízení (především jednotlivými aspekty práva na spravedlivý proces) a ústavními principy (především zákazem svévole). Nelze totiž přehlížet, že dokazováním si trestní soudy, resp. obecněji orgány činné v trestním řízení zajišťují skutkový podklad pro své rozhodnutí, přičemž na tom, jak úplně a věrně se jim to povede, závisí správnost a spravedlnost jejich rozhodnutí (srov. např. Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 328). Z toho důvodu musejí dodržet vysoký standard, i pokud jde o hodnocení přesvědčivosti a věrohodnosti důkazů samotných [nález ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 2929/18 (N 42/99 SbNU 49), bod 25].
43. Ústavní soud zasahuje v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto neudržitelný [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)]. Extrémní rozpor je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění obecných soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje [usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579)]. S tím je úzce spojen také zákaz deformace důkazů, tedy zákaz vyvozování takových skutkových zjištění, jež z provedených důkazů při jejich racionálním a logickém zhodnocení vyplývat nemohou [nález ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1291/12 (N 77/69 SbNU 311); nález ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 3741/11 (N 127/65 SbNU 645)].
44. Kterákoliv z naznačených vad při hodnocení důkazů a vyvozování skutkových a právních závěrů pak může mít v trestním řízení za následek porušení presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, zejména z ní plynoucí dílčí zásady, v případě důvodných pochybností má být rozhodnuto ve prospěch obžalovaného (zásada in dubio pro reo). Princip presumpce neviny je jednou z nejvýznamnějších ústavních záruk spravedlivého procesu v trestním řízení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3090/25, bod 14). Plyne z něj mj. požadavek, aby to byl stát, kdo je povinen prokázat mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, že obžalovaný spáchal trestný čin, z něhož je obviněn, a ne obžalovaný, kdo je povinen prokazovat svou nevinu. Důkazní břemeno tak nese stát, nikoli obžalovaný. Lze-li přitom z provedených důkazů rozumně dovozovat vícero protichůdných skutkových závěrů, trestní soudy se s ohledem na presumpci neviny nemohou přiklonit k tomu z nich, jenž je pro obžalovaného nejméně příznivý [srov. např. nález ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 137/05 (N 66/40 SbNU 655)], ale musejí naopak zvolit ten nejpříznivější (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3090/25, bod 18).
45. Jak již bylo naznačeno výše, z principu presumpce neviny plyne zásada in dubio pro reo. Podle této zásady přetrvávají-li důvodné pochybnosti o tom, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu (resp. není-li dokazováním dosaženo praktické jistoty o existenci všech relevantních skutkových okolností), přičemž tyto pochybnosti nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2929/18, bod 22; nález sp. zn. I. ÚS 3741/11, bod 18; nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)]. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit ústavně konformní podklad pro vyslovení viny [nález ze dne 13. 5. 1998 sp. zn. IV. ÚS 36/98 (N 54/11 SbNU 43)]. Ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny naopak pro vyslovení viny obžalovaného v trestním řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (nález sp. zn. I. ÚS 3741/11, bod 18).
46. Pro úplnost lze dodat, že presumpce neviny je zakotvena taktéž v čl. 6 odst. 2 Úmluvy, z něhož dle Evropského soudu pro lidská práva plyne povinnost vyložit jakoukoliv pochybnost ve prospěch obviněného (rozsudek ESLP ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, č. 10590/83, ze dne 6. 12. 1988, § 77). Evropský soud pro lidská práva zároveň vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obžalovaný spáchal čin, který je mu kladen za vinu (rozsudek ESLP ve věci Lavents proti Litvě, č. 58442/00, ze dne 28. 11. 2002, § 125 a 126).
VI. 2.
Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
47. Ústavní soud znovu připomíná, že stěžovatel byl stíhán a odsouzen jen a pouze pro trestný čin zkrácení daně, který měl spáchat - stručně řečeno - tím, že nejméně s odsouzeným D. P. T. v období od 10. 12. 2021 do 10. 2. 2022 jako faktický správce skladu na tomto místě skladoval a dále manipuloval s nejméně 1 670 000 ks cigaret bez platné tabákové nálepky, v důsledku čehož došlo ke zkrácení daně ve výši 5 611 200 Kč. Žádný jiný skutek nebyl předmětem obžaloby.