Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, podaného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. J., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Alicí Říhovou, advokátkou, sídlem Terronská 958/61, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2026 č. j. 11 Tdo 534/2026-860 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2026 č. j. 19 To 3/2025-791, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2026 č. j. 19 To 3/2025-791, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2026 č. j. 11 Tdo 534/2026-860, se odkládá do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 2904/26.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o odložení vykonatelnosti rozsudku vrchního soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
2. Ústavní soud v zájmu přehlednosti rekapituluje, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") shledán vinným ze zločinu podvodu ve stadiu pokusu a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, za které mu byl uložen mj. trest odnětí svobody, trest propadnutí věci (směnky). Kromě něj byli v tomto řízení odsouzeni další dva spolupachatelé. Vrchní soud svým prvním usnesením ze dne 12. 5. 2025 zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele a spoluobviněné, jakož i odvolání všech tří spoluobviněných, neboť je považoval za nedůvodná. Nejvyšší soud svým prvním usnesením ze dne 16. 12. 2025 č. j. 11 Tdo 1086/2025-724 k dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil usnesení vrchního soudu "ohledně (stěžovatele - pozn.) v části, která se ho dotýká, a současně i další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu" (nečíslovaný výrok I), vrchnímu soudu přikázal, "aby věc v rozsahu zrušené části znovu projednal a rozhodl" (nečíslovaný výrok II), rozhodl, že stěžovatel - nacházející se v té době již ve výkonu trestu - se nebere do vazby (nečíslovaný výrok III), a nakonec odmítl dovolání stěžovatele i dovolání státní zástupkyně v neprospěch spoluobviněné (nečíslovaný výrok IV). Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí vrchního soudu ve vztahu k stěžovateli - stručně řečeno - kvůli tomu, že jednání stěžovatele mělo být při nezměněných skutkových okolnostech právně kvalifikováno i jako trestný čin mařené spravedlnosti, spáchaný v jednočinném souběhu s dalšími trestnými činy.
3. V mezidobí byl stěžovatel odsouzen i v jiné trestní věci. Okresní soud v Rokycanech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2025 schválil dohodu o vině a trestu, na základě níž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání podvodu, který spočíval ve vylákání náhrad za ubytování uprchlíků podle tzv. lex Ukrajina.
4. Vrchní soud v návaznosti na kasační zásah Nejvyššího soudu rozhodoval ve věci stěžovatele podruhé. Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 3. 3. 2026 "z podnětu odvolání státní zástupkyně" částečně zrušil rozsudek městského soudu ve výroku ohledně stěžovatele a nově jej uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu, zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2 trestního zákoníku a zločinem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 5 písm. a), b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Za tyto zločiny a dále za zločin podvodu, jímž byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem okresního soudu, jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a trestu propadnutí věci (směnky); v ostatních výrocích zůstal rozsudek městského soudu nezměněn. V odůvodnění se vrchní soud zabýval toliko odvolacími námitkami státní zástupkyně. Odvoláním stěžovatele se nezabýval.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením nařídil vrchnímu soudu, aby rozhodl o chybějícím výroku spočívajícím v rozhodnutí o odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu. Uvedl, že námitky podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu - tj. z důvodu, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný - byly vzneseny důvodně. Jak totiž plyne ze shora popsané geneze této trestní věci, Nejvyšší soud svým prvním (kasačním) rozhodnutím zrušil první usnesení vrchního soudu "ohledně (stěžovatele - pozn.) v části, která se jej dotýká", tedy nejen v rozsahu odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch stěžovatele, nýbrž také v rozsahu odvolání stěžovatele. Předmětem druhého kola odvolacího řízení tak měla být obě odvolání, nikoli pouze odvolání státní zástupkyně, byť "osud odvolání (stěžovatele - pozn.) byl do značné míry předurčen výsledkem prvého dovolacího řízení ..., v němž jeho námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými." Nejvyšší soud proto vrchnímu soudu uložil, aby ve veřejném zasedání, v němž naváže na procesní úkony již provedené ve veřejných zasedáních ze dne 12. 5. 2025 a ze dne 3. 3. 2026, rozhodl o chybějícím výroku týkajícím se odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu. Dále soudům uložil, aby rozhodnutí o chybějícím výroku znovu doručily všem oprávněným osobám a po uplynutí nové dovolací lhůty věc znovu předložily Nejvyššímu soudu (a to i s případným doplněním dovolání či s nově podaným dovoláním státní zástupkyně nebo stěžovatele).
6. Podle dostupných informací stěžovatel po přijetí druhého (pravomocného) rozsudku vrchního soudu znovu nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody. Tento trest momentálně vykonává ve Věznici Kynšperk nad Ohří.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti proti rozhodnutím vrchního soudu a Nejvyššího soudu, jež byla vydána ve druhém kole řízení, mimo jiné namítá, že o jeho odvolání doposud nebylo vrchním soudem rozhodnuto. Ten jej po kasačním zásahu Nejvyššího soudu opomněl projednat, ačkoli bylo podáno řádně a včas. Pochybení vrchního soudu navíc nespočívalo pouze v tom, že uvedený soud "zapomněl" do výrokové části svého rozhodnutí zahrnout výrok, jímž by bylo rozhodnuto o stěžovatelově odvolání, nýbrž v tom, že stěžovatelovo odvolání nebylo vůbec projednáno a posouzeno (a to ani ve výrokové části, ani v odůvodnění). Stěžovatel tak v současné době vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozhodnutím, jenž nemůže být považováno za vykonatelné.
8. Ústavní soud připomíná, že podání ústavní stížnosti nemá odkladný účinek (§ 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na návrh stěžovatele však Ústavní soud může vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložit. Podmínkou je, že takový postup nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a zároveň by výkon napadeného rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám (§ 79 odst. 2 zákona). Podle Ústavního soudu jsou obě podmínky v posuzované věci splněny.
9. Na jedné straně Ústavní soud v obecné rovině akceptuje, že existuje veřejný zájem na řádném výkonu trestu uloženého v trestním řízení, tj. na tom, aby pravomocně odsouzené osoby, jímž byl uložen trest odnětí svobody, tento trest skutečně vykonaly. Nařídit výkon trestu odnětí svobody, jímž je citelně zasahováno do základního práva stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), však lze pouze na základě vykonatelného rozhodnutí (§ 321 odst. 1 trestního řádu). Rozsudek trestního soudu se však zásadně stává pravomocným a vykonatelným tehdy, (a) nepřipouští-li zákon proti němu odvolání, nebo (b) připouští-li proti němu odvolání, avšak to nebylo ve lhůtě podáno, nebo oprávněné osoby se jej výslovně vzdaly či jej vzaly zpět, nebo podané odvolání bylo zamítnuto (§ 139 odst. 1 trestního řádu). Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti prima facie vyplývají pochybnosti, zda lze druhý rozsudek vrchního soudu považovat ve světle naznačené podústavní právní úpravy za vykonatelný, a zda se stěžovatel v současnosti nachází ve výkonu trestu odnětí svobody po právu. Veřejný zájem na tom, aby bylo pokračováno ve výkonu ústavní stížností napadeného rozsudku vrchního soudu, ve spojení s napadeným usnesením Nejvyššího soudu, proto podle Ústavního soudu není zrovna silný.
10. Na druhé straně, pokračování ve výkonu uvedených rozhodnutí by pro stěžovatele mohlo znamenat nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout při odložení jejich vykonatelnosti. Pokračující výkon nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody způsobuje stěžovateli každým dnem závažnou a v čase nenapravitelnou újmu spočívající v omezení jeho práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny, které by nemuselo být v souladu s právem. Pokud by stěžovatel setrval ve výkonu trestu odnětí svobody až do konečného rozhodnutí Ústavního soudu, případné kasační rozhodnutí by již nemohlo tuto újmu plnohodnotně odčinit. Újma hrozící stěžovateli je tedy nepoměrně větší než jakákoliv procesní újma, jež by odkladem vykonatelnosti mohla vzniknout státu (tím spíš, když má příslušný soud možnost rozhodnout o případném vzetí stěžovatele do vazby, shledá-li pro to zákonné důvody).
11. Ústavní soud shrnuje, že smyslem odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí je předcházení situacím, v nichž by po jeho případném zrušení bylo nemožné či neúměrně obtížné vrátit stav věci do podoby před vydáním tohoto rozhodnutí. Tato situace nastala podle Ústavního soudu i v této věci. Ústavní soud vzal v úvahu i to, že si k objasnění (nejen) procesní situace bude musel vyžádat vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti. Není proto s to rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele bezodkladně tak, aby mu potenciálně nevznikala další újma na základních právech (obdobně např. usnesení ze dne 13. 5. 2026 sp. zn. IV. ÚS 1163/26, bod 8; usnesení ze dne 22. 10. 2025 sp. zn. III. ÚS 3045/25, bod 9; usnesení ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3458/23, bod 11).
12. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu