Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. září 2025 č. j. 8 Azs 112/2025-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2025 č. j. 19 Az 30/2024-44 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. září 2024 č. j. OAM-1239/BE-BE02-K03-2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra ČR, jako účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 4. září 2025 č. j. 8 Azs 112/2025-64, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2025 č. j. 19 Az 30/2024-44 a rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 16. září 2024 č. j. OAM-1239/BE-BE02-K03-2023, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na lidskou důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i zásada nenavracení zakotvená v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. září 2025 č. j. 8 Azs 112/2025-64, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2025 č. j. 19 Az 30/2024-44 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. září 2024 č. j. OAM-1239/BE-BE02-K03-2023, se ruší.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a její procesní vývoj
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v řízení o její opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na ochranu před mučením a jiným nelidským zacházením podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 a čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv EU (dále jen "Listina EU"); právo na život podle čl. 6 Listiny, čl. 2 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Listiny EU; právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny; zásada nenavracení podle čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků; právo žen na rovnou ochranu před diskriminací podle čl. 1, čl. 2 c), d) a d), čl. 3 odst. 1 a čl. 5 písm. a) Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen a zásada týkající se nezbytných procesních postupů ve vztahu k žádostem o mezinárodní ochranu související s genderově podmíněným násilím vyplývající z čl. 59-61 Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.
2. Stěžovatelka, státní příslušnice Ugandské republiky, poprvé požádala o udělení mezinárodní ochrany v České republice podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu) dne 13. 1. 2018 s odůvodněním, že se v Ugandě stala obětí únosu, mučení a znásilnění.
3. Ve správním řízení uvedla, že v Ugandě žila ve městě X, kde bylo v roce 2017 znásilněno a poté brutálně zavražděno mnoho žen. Byla zde členkou dobrovolnického Ženského klubu, který se zabýval upozorňováním na tyto vraždy a nečinnost státních orgánů při jejich vyšetřování a potírání. V době, kdy bylo každý měsíc zavražděno osm až deset žen, se členky klubu obrátily na policii, aby případy vyšetřila, ale neúspěšně. Situace vyvrcholila zavražděním jedné z členek Ženského klubu, která byla - stejně jako ostatní ženy - nejprve znásilněna a poté jí byla uříznuta hlava. Ostatní členky se znovu obrátily na policii, aby zahájila vyšetřování vražd, ta jim však opět nepomohla. Členky klubu poté zorganizovaly pokojnou demonstraci, jejímž účelem bylo upozornit na několikanásobné vraždy žen. Po své účasti na této akci byla stěžovatelka několikrát sledována po cestě domů z práce a poté, když ji vezl řidič místní taxislužby domů, zablokovalo jim cestu auto, z kterého vystoupili čtyři muži a unesli stěžovatelku na neznámé místo. Zavřeli ji na více než týden do temné místnosti bez světel, a ačkoliv měla většinu času zavázané oči, podle sluchu poznala, že byla v místnosti spolu s dalšími ženami. Pod pohrůžkou násilí byla stěžovatelka denně znásilňována, slyšela, jak jsou znásilňovány i ostatní ženy, a jedna byla dokonce zavražděna. Po nějaké době ji únosci znovu posadili do auta, prosila o pomoc, neboť se bála, že ji zabijí. Únosci ji vyhodili z auta na neznámém místě se zavázanýma očima, řekli jí, ať tam sedí, že se vrátí, a že pokud ji někdo najde, nesmí říct, co se jí stalo. Stěžovatelce se podařilo dostat domů, byla ošetřena v nemocnici a nahlásila útok na policii. Policie však její trestní oznámení nepřijala s tím, že stěžovatelka nemá dostatek důkazů. Policisté nevěřili, že není možné, aby nevěděla víc. Policisté také tvrdili, že byla u přítele a nechala svého ubytovatele, aby se mezitím staral o její děti. Stěžovatelka uvedla, že si myslí, že policie takto postupovala, neboť mohla být spojena s únosci. Poté, co jí na policii nepomohli, začala se ještě víc bát svých únosců, neboť nemlčela o tom, co se jí stalo. Požádala proto o pomoc svou známou z trhu, ke které se i se svými dětmi přestěhovala. Později ze strachu o svůj život se rozhodla opustit Ugandu, z níž vycestovala v lednu 2018. Do doby odjezdu dostávala telefonáty, ze kterých byla vystrašena, a změnila proto telefonní číslo. V Ugandě zanechala své dva syny, neboť již neměla peníze na jejich cestu ze země.
4. Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") o její, v pořadí první, žádosti o mezinárodní ochranu rozhodnutím ze dne 8. 4. 2019 č. j. OAM-35/ZA-ZA12-K03-2018 rozhodlo tak, že stěžovatelce mezinárodní ochranu neudělilo.
5. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který jí rozsudkem z 12. 6. 2020 č. j. 43 Az 9/2019-38 vyhověl a rozhodnutí ministerstva zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že ministerstvo nedostatečně zjistilo skutkový stav a zavázalo jej k provedení dalšího pohovoru se stěžovatelkou, při němž jí bude řádně přetlumočen protokol o prvním pohovoru a budou s ní probrány rozpory její výpovědi tak, aby se k nim mohla vyjádřit, popř. je objasnit. Dále uložil ministerstvu, aby se zabývalo důkazními návrhy stěžovatelky a opatřilo si více informací pro hodnocení situace stěžovatelky v zemi jejího původu, zejména s ohledem na postavení žen ve společnosti.
6. Po dalším řízení ministerstvo dne 31. 8. 2021 vydalo nové rozhodnutí č. j. OAM-35/ZA-ZA12-K03-R2-2018, kterým stěžovatelce opět neudělilo žádnou z forem mezinárodní ochrany. Ministerstvo shledalo tvrzení stěžovatelky jako nejasná a nevěrohodná a poukazovalo na nesrovnalosti v jejích výpovědích. K návrhu zástupkyně stěžovatelky, Organizace pro pomoc uprchlíkům, aby ministerstvo posuzovalo informace poskytnuté stěžovatelkou jako celek a nepoužívalo potenciální odchylky v jejích výpovědích v její neprospěch, protože se stěžovatelka snaží na tyto zkušenosti a obavy zapomenout a trpí depresemi, ministerstvo uvedlo, že z výpovědi stěžovatelky vyplývá, že se nyní cítí již docela dobře a několik let již lékařskou péči nevyhledala. Konstatovalo, že stěžovatelka byla do svého únosu schopná v Ugandě žít bez potíží a nebýt jediné a mimořádné události, zemi původu by nikdy neopustila. Závěr o neudělení mezinárodní ochrany ministerstvo opřelo o tři základní argumenty. Prvním je nejasný popis událostí ze strany stěžovatelky, druhým je skutečnost, že přestože fungování policie a systém ochrany práv v Ugandě je nedostatečný, nedosahuje roviny nečinnosti ze strany státních orgánů, a stěžovatelka tak měla využít další prostředky ochrany v zemi původu. Třetím argumentem je, že stěžovatelka měla využít možnost vnitřního přesídlení v rámci Ugandy, a nikoliv odjet do Evropy, kde musela "s jistým druhem potíží počítat" (str. 17).
7. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 17. 1. 2022 č. j. 18 Az 39/2021 34 zamítl. Krajský soud posoudil jako nedůvodné námitky stěžovatelky týkající se nedostatků uskutečněných pohovorů v rámci správního řízení (nedostatečné tlumočení, neposkytnutí prostoru pro doplnění tvrzených skutečností a vysvětlení rozporů v jejích výpovědích). Soud dále uvedl, že se stěžovatelkou lze sice souhlasit v tom, že informace o zemi jejího původu dokumentují neutěšený stav v oblasti dodržování lidských práv a svobod, avšak tato situace postihuje převážnou část obyvatelstva Ugandy. Na případ stěžovatelky žádný důvod uvedený v § 12 písm. b) zákona o azylu nedopadá. Krajský soud dále zopakoval, že i přes nedostatky ve fungování výkonné moci z dostupných informací vyplývá, že bezpečnostní složky a policie nejsou zcela neschopné či nečinné. Poukázal dále na to, že poté, co v roce 2017 došlo v X a jeho okolí k 28 útokům na ženy, které byly mučeny, znásilněny a poté zavražděny, byla těmto útokům věnována pozornost ze strany politiků a médií. Policie provedla několik zatčení a proběhlo soudní řízení, v nichž bylo několik osob obviněno z různých trestných činů. Soud dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka poté, co policie její trestní oznámení nepřijala, neučinila již žádné další kroky. Nevyužila tedy dostupných prostředků ochrany v zemi svého původu. Ztotožnil se také se závěrem ministerstva, že stěžovatelka měla své obavy z pronásledování řešit přestěhováním na jiné místo v zemi původu.
8. Kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 28. 2. 2023 č. j. 8 Azs 23/2022-55 odmítl pro nepřijatelnost. Uvedl, že Krajský soud v Ostravě se řádně vypořádal s věrohodností výpovědí stěžovatelky, a shledal jako správné jeho závěry o možnosti vnitřního přesídlení a využití prostředků vnitrostátní ochrany.
9. Dne 7. 9. 2023 podala stěžovatelka opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Nově uvedla, že zjistila, že po ní v Ugandě pátrali neznámí muži, a že si myslí, že by to mohli být ti, kteří stáli za jejím únosem. Dále uvedla, že se dozvěděla, že došlo k zavraždění další členky Ženského klubu v X, která byla také unesena, a poté, co se jí podařilo utéct a ukrýt u rodičů, byla zavražděna. Tyto informace získala telefonicky od své adoptivní matky, která ji varovala, aby se do Ugandy nevracela.
10. Ministerstvo vnitra ústavní stížností napadeným rozhodnutím shledalo opakovanou žádost stěžovatelky nepřípustnou a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavilo. Nové skutečnosti nejsou podle ministerstva věrohodné a logické, když k pátrání neznámých osob po stěžovatelce mělo dojít po sedmi letech od jejího pobytu v zahraničí, a právě v době, kdy se hodlala vrátit do Ugandy. Ministerstvo opět dospělo k závěru, že stěžovatelka měla a má možnost obrátit se o pomoc policejních orgánů v Ugandě nebo změnit místo svého pobytu. Smrt členky Ženského klubu nelze věrohodně spojit s osobou stěžovatelky. Podle ministerstva policie případy zavražděných žen vyšetřila a stěžovatelce nic nebrání v tom, aby se usadila kdekoliv v Ugandě. Ministerstvo dále konstatovalo, že od doby, kdy bylo rozhodováno o první žádosti stěžovatelky o mezinárodní ochranu, nedošlo v Ugandě k žádné změně, která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, která by svědčila o tom, že stěžovatelka by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo by jí hrozila vážná újma podle § 14a tohoto zákona.
11. Žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze (dále též "městský soud") zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Rozhodnutí ministerstva shledal jako správné. I podle městského soudu jsou nové skutečnosti uváděné stěžovatelkou nevěrohodné a nepředstavují relevantní skutečnosti z hlediska možnosti udělení mezinárodní ochrany. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvedla, že o činnosti Ženského klubu již nechce nic vědět, protože pak se jí vrací špatné vzpomínky, je zřejmé, že nebudou vznikat žádné nové důvody, které by pro ni znamenaly zvýšené riziko ze strany nepřátel Ženského klubu. Přestože situace v Ugandě se vyznačuje nerespektováním svobody projevu, násilím ze strany bezpečnostních složek, autokratizací státu a narušením nezávislosti soudnictví za současného nárůstu případů nuceného zmizení, nezákonného zabíjení politických oponentů, svévolného zadržování a dalšího porušování lidských práv ze strany ugandských bezpečnostních sil, stěžovatelky se podle městského soudu taková ohrožení netýkají, neboť se po návratu nijak politicky angažovat nehodlá. Od doby podání první žádosti o mezinárodní ochranu se sice situace v oblasti lidských práv nezměnila, jediný incident, který stěžovatelka zažila, souvisel s její aktivitou v Ženském klubu, v němž se již dále nechce angažovat. Situace v oblasti lidských práv v Ugandě je sice problematická, situace žen však nedosahuje takové úrovně jako v Afghánistánu. Závěrem soud poukazuje na aktivitu Justice for her z února 2024 organizované UN Women, která podtrhuje kolektivní závazek posílit v Ugandě právní rámec zohledňující genderové aspekty.
12. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem odmítl pro nepřijatelnost. Dospěl k závěru, že ministerstvo i městský soud správně a v souladu s jeho judikaturou posoudily opakovanou žádost stěžovatelky o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou.
13. Usnesením ze dne 22. 10. 2025 sp. zn. III. ÚS 3045/25 Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí do právní moci rozhodnutí o ústavní stížnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky a vyjádření k ní
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve uvádí, že ministerstvo ani správní soudy při posuzování její první i opakované žádosti o mezinárodní ochranu nezpochybnily, že stěžovatelka byla v zemi původu obětí špatného zacházení formou zadržování, únosu, mučení a znásilňování ze strany neznámých osob po dobu několika dnů. Její námitky lze dále shrnout do několika oblastí: nedostatečně pečlivé hodnocení věrohodnosti tvrzení stěžovatelky a nezohlednění jejího zranitelného postavení, nesouhlas s argumentem o dostupnosti vnitrostátní ochrany a s možností vnitřního přesídlení.
15. V prvém okruhu námitek stěžovatelka uvádí, že ministerstvo a soudy v řízení postupovaly formalisticky, a nikoliv s dostatečnou péčí, aby ve věci odstranily veškeré pochybnosti, a zejména řízení nijak procesně nepřizpůsobily s ohledem na zranitelnost stěžovatelky a prožité trauma. Namítá, že v jejím případě nebyly respektovány základní procesní principy a záruky řízení o mezinárodní ochraně vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a Soudního dvora EU (dále jen "SDEU").
16. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že z judikatury ESLP plyne, že za skupinu, která je systematicky vystavena špatnému zacházení, a na kterou dopadá ochrana čl. 3 Úmluvy, lze považovat i ženy, resp. ženy veřejně protestující za práva žen. Obdobný závěr nedávno zaujal i SDEU (rozsudek ze dne 16. 1. 2024 ve věci C-621/21, WS v Intervyuirasht organ na Darzhavna agentsia za bezhantsite pri Ministerskia savet, a zde dne 4. 10. 2014, ve spojených věcech C-608/22 and C-609/22, AH, FN v Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl). Stěžovatelka má za to, že v důsledku alarmujících údajů o počtech genderově podmíněného násilí a naprosto nedostatečné ochrany žen je na Ugandu možné vztáhnout závěr SDEU, že za určitých podmínek, kdy téměř všechny ženy čelí pronásledování, není vyžadováno další individuální posouzení.
17. Stěžovatelka dále především poukazuje na skutečnost, že celé řízení nebylo žádným způsobem procesně uzpůsobeno skutečnosti, že je osobou ve zranitelné situaci ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu a čl. 20 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (kvalifikační směrnice). Stěžovatelka v minulosti prožila únos, mučení a znásilnění, tedy formy závažného genderově podmíněného násilí, a takové prožité násilí má dlouhodobé psychické a sociální důsledky, které významně ovlivňují schopnost oběti zpracovávat trauma a racionálně vypovídat ve správním řízení.
18. Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje také na závazek, aby se ženami jako žadatelkami o azyl bylo zacházeno rovně, s respektem a důstojně po celou dobu azylového řízení, vyplývající z Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen, a s ohledem na specifické překážky, které ženy při popisování utrpení často pociťují (např. trauma, stud či kulturní tabu), jak je zdůrazněno v Obecném doporučení č. 32 Výboru OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen. Obdobné principy zakotvuje též Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Přestože Česká republika tuto úmluvu dosud neratifikovala, členskou stranou úmluvy je EU a v souladu s judikaturou SDEU je třeba povinnosti plynoucí z unijního práva v oblasti Společného evropského azylového systému interpretovat i ve vztahu k těm členským státům, které tuto úmluvu dosud neratifikovaly.
19. V případě stěžovatelky nebyly výše uvedené principy dodrženy. Azylový příběh stěžovatelky ministerstvo a soudy neposuzovaly s náležitou citlivostí. Nedostatky, které se projevily v prvním řízení o její žádosti (přítomnost nekvalifikované tlumočnice, nepřiměřená sedmihodinová délka pohovoru, absence zpětné kontroly protokolu o pohovoru a neposkytnutí jakékoli psychologické podpory), měly vliv i na řízení o opakované žádosti stěžovatelky. Ministerstvo následně opět vyhodnotilo výpověď stěžovatelky jako částečně nevěrohodnou, aniž by ve svém rozhodnutí provedlo řádné hodnocení věrohodnosti jednotlivých tvrzení stěžovatelky v souladu s indikátory věrohodnosti, zohlednilo její zranitelnost a zásadu vykládat případné pochybnosti ve prospěch stěžovatelky. V návaznosti na tato tvrzená pochybení má stěžovatelka za to, že by Ústavní soud měl posuzovat azylové řízení stěžovatelky jako jeden celek, a tedy zohlednit i nedostatky, kterými bylo stiženo první řízení, neboť přímo ovlivnily i způsob posuzování její opakované žádosti.
20. Další okruh námitek stěžovatelky se týká nedostatečného posouzení reálné dostupnosti vnitřní ochrany. Stěžovatelka má za to, že kumulativní výsledek obou řízení vede k porušení zásady non-refoulement. Zdůrazňuje, že při hodnocení rizika hrozícího pronásledování nebo vážné újmy hraje zásadní roli to, že stěžovatelka se již v minulosti stala obětí závažného sexuálního násilí. Z dostupných zpráv přitom vyplývá, že v Ugandě přetrvává vysoká míra genderově podmíněného násilí a státní orgány nejsou schopny zajistit ženám účinnou ochranu. Dostupnost vnitrostátní ochrany nelze dovozovat pouze na základě zjištění, že vraždám v regionu, kde žila stěžovatelka, byla věnována mediální a politická pozornost a policie některé vraždy vyšetřovala.
21. Poslední okruh námitek stěžovatelky se týká argumentu možnosti vnitřního přesídlení. Stěžovatelka poukazuje na to, že pouze z toho, že během pár týdnů před svým odjezdem z Ugandy nečelila žádným problémům, nelze bez dalšího dovozovat, že vnitřní přesídlení může být dlouhodobým řešením její situace. Toto platí tím spíše v případě, kdy neznámí muži dokázali zjistit adresu jejího dřívějšího bydliště po několika letech od jejího únosu. Nelze tedy vyloučit, že by stejně tak mohli stěžovatelku najít i na jiném místě. Stěžovatelka také upozorňuje na to, že právě s ohledem na míru prevalence násilí na ženách v Ugandě se jeví jako pravděpodobné, že by mohla takovému násilí být vystavena i v jiné části země, což by jen prohloubilo její trauma a míru dosud prožitého utrpení. Výše uvedené argumenty podle stěžovatelky zpochybňují možnost vnitřního přesídlení a dostupnosti ochrany, o které správní orgán i soudy své závěry opřely, aniž by unesly důkazní břemeno ohledně účinnosti těchto řešení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
22. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
23. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
24. Ministerstvo ve vyjádření stručně konstatovalo, že popírá oprávněnost ústavní stížnosti, neboť napadená rozhodnutí byla vydána v souladu s právními předpisy a žádný z rozhodujících orgánů se nedopustil vytýkaných vad.
25. Městský soud v Praze se vyjádřil především k námitce stěžovatelky týkající se nezohlednění jejího postavení zranitelné osoby. Uvedl, že mu není zřejmé, jakým způsobem se zranitelnost stěžovatelky projevuje a jaký mohla mít vliv na její tvrzení v rámci řízení o opakované žádosti. Stěžovatelka neuváděla, že by její stav vyžadoval psychologickou či psychiatrickou péči či že by jí byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha. Při jednání stěžovatelka sice sama začala popisovat svůj traumatický zážitek při únosu, nečinila tak však na dotaz soudu, přičemž podrobnosti jejího únosu ani nebyly relevantní pro přezkum usnesení o její opakované žádosti. Soud tak neshledal prostor pro přijetí nějakých zvláštních opatření pro řízení před soudem z důvodu zranitelnosti stěžovatelky. Na případné potřeby stěžovatelky neupozornila ani její právní zástupkyně. Městský soud se dále vymezil vůči srovnávání situace žen v Ugandě a v Afghánistánu a zopakoval, že v Ugandě je sice dodržování zákonů problematické, nelze však shledat, že by stát násilí na ženách podporoval a neposkytoval jim ochranu.
26. Nejvyšší správní soud vyjádření věnuje pouze tomu, že předmětem posouzení z jeho strany bylo, zda stěžovatelka v opakované žádosti uvedla relevantní nové skutečnosti. Uvádí, že pokud stěžovatelka nyní požaduje, aby Ústavní soud posuzoval její azylové řízení jako celek, snaží se tím pouze překonat důsledky tehdejší procesní volby svého právního zástupce nepodat ústavní stížnost již v prvním řízení ve stěžovatelčině věci. Správní soudy však nemají žádný výrokový potenciál k tomu, jak zrušit rozhodnutí o původní žádosti o mezinárodní ochranu.
27. Ústavní soud zaslal vyjádření stěžovatelce k replice. V ní stěžovatelka k vyjádření Nejvyššího správního soudu zdůrazňuje, že se nedomáhá zrušení rozhodnutí vydaných v řízení o její první žádosti o mezinárodní ochranu. Na pochybení, k nimž došlo v řízení o první žádosti, v ústavní stížnosti poukazovala především pro dokreslení kontextu celého jejího případu, přičemž při posuzování opakované žádosti je nutné přihlédnout také k řízení o původní žádosti, a teprve poté posoudit nové skutečnosti a důkazy při rozhodování o udělení mezinárodní ochrany.
28. K vyjádření městského soudu stěžovatelka uvádí, že posouzení zranitelnosti žadatele o mezinárodní ochranu a případné potřeby speciálních procesních záruk je v souladu s § 10 odst. 4 zákona o azylu primárně úkolem ministerstva. Posouzení zranitelnosti žadatele není podmíněno tím, zda žadatel svou zranitelnost výslovně namítne, ani tím, zda předloží formální lékařskou diagnózu. Zranitelnost se neprojevuje pouze prostřednictvím diagnózy, ale může vyplývat i z celkového životního příběhu žadatele, jeho zkušeností se špatným zacházením, dlouhodobého stresu spojeného s migrační zkušeností. Identifikace zranitelné osoby je povinností správních orgánů. Stěžovatelka přitom již v řízení o své první žádosti uvedla skutečnosti, které objektivně nasvědčovaly její zranitelnosti. Stěžovatelka se dále ohradila proti tomu, že by v ústavní stížnosti tvrdila, že situaci žen v Ugandě lze srovnávat se situací žen v Afghánistánu. Tvrdila pouze to, že informace o zemi jejího původu naznačují, že v Ugandě je obecný problém s účinností vnitrostátní ochrany.
29. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
V. A. Posouzení zranitelného postavení stěžovatelky
30. Ústavní soud se zabýval námitkou stěžovatelky, že v posuzovaném řízení nebylo zohledněno postavení stěžovatelky jako zranitelné osoby. Tuto námitku shledal důvodnou.
31. Identifikace zranitelnosti žadatelů je nedílnou součástí řízení o udělení mezinárodní ochrany. Jejím účelem je určit, zda jsou žadatelé zranitelnými osobami, a pokud ano, tak zajistit, aby jim byla poskytnuta adekvátní podpora po celou dobu azylového řízení včetně soudního přezkumu. Povinnost poskytnout podporu zranitelnému žadateli má ministerstvo kdykoliv během řízení o udělení mezinárodní ochrany, pokud vznikne v jeho průběhu její potřeba (10 odst. 4, ve znění účinném do 11. 6. 2026), tedy i v řízení o opakované žádosti. Zákon o azylu také charakterizuje pojem zranitelných osob, mezi něž výslovně zahrnuje také oběti mučení, znásilnění či podrobení jiným vážným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí [§ 2 odst. 1 písm. i]. Posouzení stěžovatelky jako zranitelné osoby bylo jednou z nezbytných otázek, jimiž se ministerstvo a soudy měly z moci úřední zabývat. Tato povinnost představuje zákonný nástroj k ochraně zásady rovnosti a zákazu diskriminace podle čl. 1 a 3 odst. 1 Listiny, ochrany lidské důstojnosti ve smyslu čl. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny, zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny, ochrany soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postup v řízení o udělení mezinárodní ochrany musí být v souladu s ústavněprávními principy, principy vyplývajícími z mezinárodních závazků, především z Úmluvy o právním postavení uprchlíků, a závazky vyplývajícími z našeho členství v EU. Přestože skutečnost, že žadatel spadá do kategorie zranitelných osob, sama o sobě nepředstavuje automatický nárok na zvláštní prostředky ochrany, je nutné v každém případě pečlivě posoudit potřebnost podpory.
32. Určení, zda se žadatelé nacházejí ve zranitelném postavení, může být klíčovým faktorem celého řízení, neboť povaha zranitelnosti má přímý dopad na obsah a formu jejich tvrzení, schopnost vylíčit azylový příběh a reagovat na otázky v rámci pohovoru. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 425/16: "V řízení o mezinárodní ochraně je pro žadatele v sázce skutečně hodně a jejich zvláštní zranitelnost vyžaduje ze strany všech orgánů posuzujících tyto žádosti citlivý a opatrný přístup." (bod 32). Při posuzování věrohodnosti tvrzení žadatele je třeba vzít v potaz celou řadu skutečností, které jsou obecně shrnuty pod tzv. ukazatele věrohodnosti. Patří mezi ně jednak vnitřní věrohodnost (dostatečná podrobnost a konkrétnost, jakož i konzistentnost tvrzení), jednak vnější věrohodnost (soulad tvrzení s informacemi o zemi původu, známými skutečnostmi a dalšími důkazy shromážděnými rozhodujícím orgánem), a dále individuální faktory a okolnosti, mezi které patří také trauma, kulturní kontext či pohlaví. Při hodnocení věrohodnosti je přitom třeba přistupovat bez předsudků a stereotypů (čl. 4 kvalifikační směrnice; viz také Praktická příručka úřadu EASO: Posuzování důkazů, Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu, 2015, str. 10 a násl; od 19. ledna 2022 se Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO) stal Agenturou Evropské unie pro otázky azylu (EUAA). Veškeré odkazy na EASO, produkty EASO a orgány EASO je třeba chápat jako odkazy na EUAA; aktuální příručka EUAA z března 2026 dostupná zde: https://share.google/v1ObJQldMerAtCU6K). Z těchto ukazatelů vychází také Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. rozsudek č. j. 5 Azs 256/2023-65, body 16 a 17).
33. Z judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyplývá, že v případech, kdy žadatelé prožili znásilnění či jiné sexuální násilí, je třeba k nim přistupovat citlivě a s podporou, a nelze jim klást k tíži, pokud se v důsledku traumatických zkušeností zdráhají uvést všechny podrobnosti své výpovědi. Smyslem všech výše uvedených principů upravujících postavení zranitelných osob v řízení o mezinárodní ochraně je, aby jejich ochrana byla účinná, a nikoliv pouze výsledkem formálního posouzení. Uvedené principy však ministerstvo a správní soudy v posuzovaném řízení nenaplnily.
34. V nyní posuzovaném řízení o opakované žádosti stěžovatelky měly ministerstvo i správní soudy zohlednit zranitelné postavení stěžovatelky a jeho vliv na posouzení věrohodnosti jejích nových tvrzení v kontextu s tvrzeními původními, a to bez ohledu na to, že z (jakýchkoli) důvodů tyto skutečnosti nebyly v řízení o první žádosti zohledněny. Nelze totiž souhlasit s tezí, že pokud by snad v původním řízení (jehož závěry nyní Ústavní soud samozřejmě přezkoumat nemůže), nebyla zranitelnost stěžovatelky vzata v potaz, nesmí již jen proto být vzata v potaz ani v řízení o opakované žádosti.
35. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka v pohovoru k opakované žádosti konaném dne 18. 6. 2024 vícekrát poukazovala na trauma, které jí působí vzpomínání na události spojené s jejím únosem a znásilňováním. Uvedla mimo jiné, že právě z tohoto důvodu jí její adoptivní matka při sdělování informací o návštěvě neznámých mužů a další vraždě členky Ženského klubu nechtěla stresovat, a proto jí neřekla veškeré podrobnosti. Sama stěžovatelka pak zdůrazňovala, že se na fungování Ženského klubu již nechce ptát a nechce o něm přemýšlet, protože se jí pak vrací špatné vzpomínky a má z toho velmi těžkou hlavu (str. 2 rozhodnutí ministerstva). Ministerstvo na tato sdělení stěžovatelky nereagovalo a její zranitelností se nijak nezabývalo. Postavení zranitelné osoby neznamená, že žadatel nemusí odpovídat na otázky související s důvody, pro které podal žádost o mezinárodní ochranu. Žadatel je naopak povinen s ministerstvem spolupracovat, avšak postavení zranitelné osoby zakládá zvláštní procesní záruky, které např. průběh výpovědi ulehčí. Městský soud ale v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukazy stěžovatelky na dopad traumatu na schopnost vzpomenout si a popsat podrobnosti vyložil v její neprospěch při posuzování důvodnosti její opakované žádosti. Konstatoval, že pokud stěžovatelka uvádí, že o činnosti Ženského klubu, detailech týkajících se únosu a zavraždění další ženy nechce již nic vědět, nechce o tom ani přemýšlet, neboť se jí pak vrací špatné vzpomínky, je zřejmé, že jí žádné problémy související s aktivitou Ženského klubu nehrozí. Dospěl tak k závěru, že nebudou tedy vznikat žádné nové důvody, které by pro ni znamenaly zvýšené riziko pronásledování nebo vážné újmy. Nejvyšší správní soud se zranitelným postavením stěžovatelky nezabýval.
36. Takové hodnocení ze strany správních orgánů a krajského soudu je v rozporu s výše uvedenými zásadami hodnocení zranitelnosti a jejího zohlednění v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Posouzení zranitelnosti nemůže spočívat pouze na existenci lékařem stanovené diagnózy, jak se domnívá městský soud. Dopady traumatu se projevují v řadě ohledů jako např. úzkost, strach, bezmoc, stud včetně emočních bloků a výpadků paměti či vyhýbání se detailům. Stěžovatelka přitom přímo na tyto skutečnosti v řízení o své opakované žádosti upozornila, ministerstvo a správní soudy je však buď nesprávně vyhodnotily, či dokonce ignorovaly. Bylo přitom jejich povinností, aby okolnosti související se zranitelností stěžovatelky vzaly v řízení v potaz, přizpůsobily jim vedení pohovoru, případné mezery v detailech její výpovědi a rozpory hodnotily s ohledem na prožité trauma
37. Ministerstvo a správní soudy tudíž v posuzovaném řízení ústavně pochybily, když nevěnovaly dostatečnou pozornost zranitelnosti stěžovatelky a žádným způsobem ji v řízení nezohlednily. Porušily tím základní právo stěžovatelky na lidskou důstojnost (čl. 10 odst. 1 Listiny) a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
V. B. Posouzení důvodnosti opakované žádost o udělení mezinárodní ochrany
a) Obecná východiska
38. Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany vychází z uznání, že mohou nastat důvody, pro které bude žadatel potřebovat podat novou žádost po negativním rozhodnutí. Možnost podání následné žádosti je klíčová pro dodržování zásady non-refoulement, tedy zásady nenavracení, jejíž podstatou je zákaz státu navrátit cizince do jiného státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo osobní svoboda na základě rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení (čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků vyhlášené pod č. 208/1993 Sb.), resp. v němž by mu hrozilo, že bude porušeno jeho právo na život (čl. 2 Úmluvy) nebo že bude vystaven mučení nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu (čl. 3 Úmluvy, čl. 3 Úmluvy proti mučení nebo jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, vyhlášené pod č. 143/1988 Sb., viz též např. nález sp. zn. III. ÚS 665/11, bod 43).
39. Podle § 11a zákona o azylu je opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany přípustná za předpokladu, že se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování nebo že mu hrozí vážná újma. Ústavní soud k opakované žádosti uvádí, že jejím hlavním účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2407/24, bod 13). Jde zpravidla o skutečnosti, které nastaly během času, zejména změna situace v zemi původu nebo změna poměrů ve vztahu k osobě žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 5/2009-65).
40. V souladu s čl. 40 odst. 3 směrnice o azylovém řízení je jádrem posuzování opakované žádosti hodnocení toho, zda jsou v ní uvedeny nové důvody a zda tyto důvody mohou významně zvýšit pravděpodobnost uznání žadatele za osobu požívající mezinárodní ochrany. Nové prvky následné žádosti jsou ze své podstaty prezentovány v kontextu dřívější žádosti. Při jejich posuzování je třeba vždy pečlivě posoudit riziko pronásledování nebo vážné újmy, které se v něm uvádí, resp. posoudit, zda nový prvek může mít vliv na dříve učiněné posouzení rizika v případě návratu do země původu. Stačí přitom, aby nový prvek byl potenciálně způsobilý změnit závěr předchozího rozhodnutí. Rozhodující orgán by si měl klást otázky, zda nové prvky jsou spojeny s existujícími podstatnými skutečnostmi či samy představují novou podstatnou skutečnost, zda jsou důležité a mají přímý nebo nepřímý dopad na posouzení rizika v případě návratu do země původu a zda je nový prvek věrohodný nebo přesvědčivý. Při posouzení toho, zda jsou obavy žadatele opodstatněné, musí být vždy dodržována zásada nenavracení. Směrnice o azylovém řízení současně uznává, že mohou existovat objektivní nebo subjektivní situace, kdy žadatel nemůže bez svého zavinění předložit některé prvky svého případu (čl. 40 odst. 4). Podle průvodce Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (EASO) po následných (opakovaných) žádostech mezi takové situace patří například obtížnost získání důkazů, psychický stav žadatelů, trauma či zranitelnost, jakož i sexuálně a genderově podmíněné důvody [viz Practical Guide on Subsequent Applications, European Asylum Support Office, EASO, 2011, str. 26-31; od 19. ledna 2022 se Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO) stal Agenturou Evropské unie pro otázky azylu (EUAA). Veškeré odkazy na EASO, produkty EASO a orgány EASO je třeba chápat jako odkazy na EUAA; aktuální příručka EUAA z března 2026 dostupná zde: https://share.google/v1ObJQldMerAtCU6K].