41. Stejně jako u původní žádosti je třeba, aby posouzení nových skutečností či zjištění předložených v opakované žádosti bylo provedeno s ohledem na všechny relevantní individuální okolnosti a obecné informace dostupné orgánům zodpovědným za rozhodnutí o přípustnosti žádosti. Příslušné podklady je třeba posoudit ve spolupráci se žadatelem, a to i v situaci, kdy nelze ověřit jejich pravost či objektivně ověřit zdroj (čl. 4 odst. 3 kvalifikační směrnice, srov. též rozsudek SDEU ze dne 10. 6. 2021 ve věci C-921/19, LH v Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, bod 60-61.) Důkazní břemeno je rozloženo mezi žadatele a správní orgán, přičemž žadatel musí v maximální možné míře uvést veškeré informace pro podložení svých tvrzení, správní orgán má pak povinnost použít veškeré prostředky, které má k dispozici, k zajištění adekvátních důkazů pro hodnocení žádosti včetně těch, které svědčí ve prospěch žadatele (čl. 4 odst. 1 kvalifikační směrnice, viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 66/2008-70). Nejvyšší správní soud v tomto směru ve své judikatuře upřesňuje, že není povinností žadatele o mezinárodní ochranu, aby důvody pro podání žádosti podepřel jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 42/2022-32, bod 10 a tam uvedenou judikaturu). Informace o zemi původu použité v řízení o mezinárodní ochraně musí být přitom v maximální možné míře relevantní, důvěryhodné, vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, transparentní a dohledatelné (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 55/2008-71 č. j. 1 Azs 105/2008-81, bod 16).
b) Aplikace obecných principů na posuzovaný případ
42. Ústavní soud shledal jako důvodnou námitku stěžovatelky, že nově uváděné skutečnosti jak ve vztahu k její osobě, tak k situaci v zemi původu, nebyly v řízení o její opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany řádně a pečlivě zohledněny.
43. Stěžovatelka v žádosti jako novou skutečnost jednak uvedla, že z informací od své adoptivní matky zjistila, že po ní v nedávné době pátrali neznámí muži, kteří se na ní vyptávali u její adoptivní matky, u níž se před odjezdem ze země schovávala. Vzhledem k tomu, že už jednou byla obětí únosu, obává se, že by se mohl opakovat. Jako další novou skutečnost stěžovatelka předložila informaci, že byla zavražděna další členka Ženského klubu v X. Její adoptivní matka ji proto varovala, aby se do Ugandy nevracela. Podle stěžovatelky tyto skutečnosti svědčí o stálé existenci pronásledování či vážné újmy, která jí v případě návratu hrozí.
44. Během řízení před městským soudem stěžovatelka dále dokládala informace o špatné situaci v Ugandě ohledně postavení žen a neefektivitě záruk ochrany lidských práv. Předložila údaje statistického úřadu v Ugandě, že 95 procent žen zažilo od svých 15 let fyzické nebo sexuální násilí, případně obojí (Uganda Bureau of Statistics 2021:National Survey on Violence in Uganda - Module 1, Violence Against Women and Girls) a údaje o počtu obětí genderově podmíněného násilí ze serveru newsroom.amref.org. Dále předložila zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA za rok 2023 o dodržování lidských práv v Ugandě, zprávy ze serverů aljazeera.com a blogs.dw.com informující o pasivním přístupu státu po masových vraždách žen v X, odborné články popisující autokratizaci státu, narušení nezávislosti justice a činnosti policejních orgánů, zprávy Human Rights Watch a Amnesty International vypovídající o represi ze strany státu vůči protestujícím, nucených zmizení v Ugandě, bití, únosech, svévolnému zadržování oponentů a dalším porušování lidských práv ze strany ugandských bezpečnostních sil. Uvedla také, že v srpnu 2023 Uganda uzavřela na svém území Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva.
45. Způsob, jakým se ministerstvo a správní soudy vypořádaly s důvody opakované žádosti stěžovatelky a možným rizikem pronásledování či jiné vážné újmy v zemi původu, je v rozporu s výše uvedenými požadavky na posuzování opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu. Závěr o tom, že stěžovatelkou uváděné nové skutečnosti nejsou důvodem pro meritorní posouzení opakované žádosti, ministerstvo a správní soudy učinily na základě nedostatečného zjišťování a hodnocení informací o zemi původu. V řízení o opakované žádosti vycházely z hodnocení učiněného v řízení o první žádosti stěžovatelky, aniž by dostatečně zhodnotily nové okolnosti.
46. Kromě rozhodnutí vydaných v původním řízení ministerstvo při posuzování změny poměrů v Ugandě, vycházelo pouze ze dvou zdrojů, a to ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA a informací svého Odboru azylové a migrační politiky. Pokud pak městský soud odmítl zabývat se dalšími podklady o zemi původu předloženými stěžovatelkou s odůvodněním, že jde o informace předcházející prvnímu rozhodnutí či je na internetu nedohledal, měl vyvinout z úřední povinnosti vlastní iniciativu k dohledání relevantních informací (viz čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice). Závěr Nejvyššího správního soudu, že ministerstvo v posuzovaném řízení shromáždilo dostatek podkladů týkajících se aktuálního stavu v zemi původu, tak neodpovídá realitě. Je tomu právě naopak: ministerstvo ani městský soud neunesly sdílené důkazní břemeno ve vztahu k zajištění relevantních informací o zemi původu. Dokazováním a rozložením důkazního břemene ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2025 č. j. 5 Azs 176/2024-59). Mezi zvláštnosti řízení o udělení mezinárodní ochrany patří, že je často nutné rozhodovat za situace důkazní nouze (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004 č. j. 6 Azs 50/2003-89, nebo ze dne 26. 2. 2008 č. j. 2 Azs 100/2007-64), jde o prospektivní rozhodování (tj. posuzuje se odůvodněnost strachu z pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy v budoucnu) a nesprávné rozhodnutí má pro žadatele obzvláště závažné důsledky; těmto zvláštnostem pak odpovídá standard a rozložení důkazního břemene, které jsou vychýleny ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015 č. j. 5 Azs 100/2014-63, a ze dne 3. 6. 2016 č. j. 5 Azs 50/2015-46). Není úkolem Ústavního soudu posuzovat situaci v zemi původu z hlediska změny poměrů od hodnocení v řízení o původní žádosti. V rámci ústavního přezkumu však přezkoumává, zda toto hodnocení bylo provedeno způsobem, který je v souladu s požadavky uvedenými v části V. B. a). Vzhledem k výše uvedeným nedostatkům dospěl k závěru, že v posuzované věci tomu tak nebylo.
47. Ministerstvo a soudy dostatečně nezjišťovaly (a tedy nemohly adekvátně zohlednit) nové skutečnosti, které stěžovatelka uváděla jako důvody své opakované žádosti. Ministerstvo nové skutečnosti předložené stěžovatelkou posoudilo jako nevěrohodné s odkazem na závěry rozhodnutí o její původní žádosti (str. 3 napadeného rozhodnutí ministerstva). Takové posouzení však není dostačující. Pokud ministerstvo na jedné straně nevyloučilo, že k nové skutečnosti, tj. k vraždě další členky Ženského klubu, došlo, avšak mělo pochybnosti o tom, zda lze tuto vraždu spojit s osobou stěžovatelky, mělo se snažit tuto otázku ujasnit během provedeného pohovoru. Z vyžádaného správního spisu však vyplývá, že tak neučinilo a ve stručném pohovoru nebyly položeny dodatečné otázky, které by mohly uváděné skutečnosti konkretizovat či objasnit (str. 105-107 spisu). Tento nedostatek neodstranily následně ani správní soudy, které se ztotožnily se závěry ministerstva.
48. Jak bylo výše uvedeno, z judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu plyne, že v případech, kdy žadatelé prožili znásilnění či jiné sexuální násilí, je třeba k nim přistupovat citlivě a s podporou, a nelze jim klást k tíži, pokud se v důsledku traumatických zkušeností zdráhají uvést všechny podrobnosti své výpovědi.
49. Podstatné v situaci konkrétního státu z hlediska rizika existence pronásledování či závažné újmy není to, zda stát formálně násilí vůči ženám zakazuje či sankcionuje, ale to, zda je schopen tyto účinně eliminovat. Pokud stát systematicky nechrání ženy před závažným genderově podmíněným násilím, takové selhání samo o sobě představuje pronásledování (viz čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, a dále již citovaný Guidelines on International Protection, §15). Orgány rozhodující o těchto otázkách jsou přitom povinny ověřit, zda zjištěné okolnosti představují takovou hrozbu, že se dotyčná osoba s ohledem na svou individuální situaci může důvodně obávat, že bude vystavena pronásledování (viz rozsudek SDEU ze dne 7. 11. 2013 ve spojených věcech C-199/12, C-199/12, C-200/12 a C-201/12, Minister voor Immigratie en Asiel v X and Y and Z v Minister voor Immigratie en Asiel, bod 72).
50. Ve světle těchto principů neobstojí závěr městského soudu, že stěžovatelce nehrozí závažná újma, neboť stát přijal potřebné zákony, byť je dostatečně neprosazuje a že některé případy znásilnění či vražd byly vyšetřeny (s tím, že rozsah vyšetřování navíc není vůbec zřejmý). Obdobně nelze závěr o neexistenci rizika závažné újmy odůvodnit tím, že situace žen v Ugandě není tak závažná jako situace žen v Afghánistánu, neboť stát sice zákony nedodržuje, ale nelze říct, že by násilí na ženách podporoval. Zcela nerelevantním je odkaz městského soudu na projekt "Justice for her" jako iniciativy, která má pomoci obětem genderově podmíněného násilí, které čelí systémovým problémům v přístupu k právní ochraně a která naopak svědčí o tom, že toto násilí patří v Ugandě mezi zásadní problémy a státní ochrana proti němu není účinná.
51. Stěžovatelka přitom svou žádost o opakovanou ochranu odůvodnila konkrétními skutečnostmi ve vztahu k tomu, že může být osobně dotčena situací v zemi původu a její situace se stala nejistější a zranitelnější (další vražda členky Ženského klubu a pátrání neznámých mužů po stěžovatelce). Obecné soudy vyšly z horšího stavu lidských práv v Ugandě (srov. bod 68 napadeného rozsudku krajského soudu), doplněného o závěr, že ze zpráv o zemi původu nevyplývá, že by stěžovatelka hrozila závažná újma již na základě samotného faktu, že bude jako žena přítomna na území Ugandy. Krajský soud také shledal, že u stěžovatelky po návratu nejsou žádné individuální okolnosti, které by zvyšovaly riziko špatného zacházení s její osobou, oproti jiným osobám žijícím v Ugandě. Ministerstvo a správní soudy však stěžovatelkou namítané nové skutečnosti týkající se její osoby adekvátně neposoudily. Pokud ministerstvo a správní soudy měly za to, že tyto události byly pouze ojedinělým incidentem, a to přes kontext rozšířeného násilí na ženách v Ugandě za současně nedostatečného systému ochrany jejich práv, měly tento svůj závěr podložit závažnými důvody, na jejichž základě je možné se domnívat, že pronásledování nebo způsobení vážné újmy se již nebude opakovat (čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; viz též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 278/2019, bod 25-26). Jak vyplývá z výše uvedeného, žádné takové důvody ministerstvo ani správní soudy nepředložily.
52. Nedostatečně podložený je také závěr, že stěžovatelka má možnost využít vnitřního přesídlení a ochrany v zemi původu. Kritéria pro ověření, zda žadatel může skutečně nalézt účinnou ochranu před pronásledováním v jiné části země původu, vyplývají z čl. 7 a 8 kvalifikační směrnice a z § 2 odst. 5 zákona o azylu a opakovaně je upřesnil také Nejvyšší správní soud. Lze shrnout, že při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nutné hodnotit faktickou a právní reálnost, jakož i rozumnost a smysluplnost takového řešení. Podle testu formulovaného Nejvyšším správním soudem je potřeba ověřit (1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně a při jejich posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní poměry žadatele. Nejvyšší správní soud současně upozorňuje, že tento test je potřebné vztáhnout alespoň k jedné či více konkrétním oblastem země původu, aby bylo zřejmé, že splňují kumulativně všechna kritéria možnosti vnitřního přesídlení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 197/2016-94, bod 12).
53. Tyto požadavky ministerstvo a správní soudy nenaplnily. Nezabývaly se vůbec otázkou, zda v Ugandě existuje konkrétní oblast, kde by byly naplněny minimální standardy ochrany lidských práv, a tedy přesun do této části země by byl pro stěžovatelku účinným řešením proti pronásledování či způsobení jiné vážné újmy. Městský soud pouze konstatoval, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka "již v minulosti úspěšně využila vnitřní přesídlení, když opustila X a přemístila se i se svými dětmi ke své známé do vesnice XX, kde kromě telefonátů z neznámých čísel žádné problémy neměla. Neznámé osoby ji nyní měly hledat u nevlastní matky v X, soud tak má za to, že stále platí závěr o možnosti vnitřního přesídlení". Tato úvaha však zcela pomíjí skutečnost, že stěžovatelka po tomto vnitřním přesídlení uprchla ze země v důsledku strachu o svůj život. Z informací o zemi původu (obsažených mj. i ve zprávě MZV USA, které byly použity v řízení), přitom vyplývá, že násilí na ženách je celostátní (stejně tak jako policie při jeho vyšetřování selhává celostátně), a nikoliv pouze v určitých regionech, zatímco v jiných by situace byla bezpečná.
54. Tento fakt ministerstvo ani správní soudy nijak nezohlednily a neuvedly jediný konkrétní důvod, který by opodstatňoval závěr, že v některých částech Ugandy je situace ohledně postavení žen a účinné ochrany bezpečnější než jinde. Stejně tak nevzaly v potaz skutečnost, že stěžovatelka se již neúspěšně pokusila o využití prostředků ochrany, když oznámila únos a znásilňování na policii, která ji odmítla vyslechnout. Úvaha o tom, že v jiné části země (a ve které konkrétně) by policie či soudy byly stěžovatelce schopny a ochotny poskytnout účinnou ochranu, v napadených rozhodnutích chybí. Za těchto okolností nelze aprobovat závěr soudů, že stěžovatelka může využít možnosti vnitřního přesídlení a ochrany v zemi původu.
55. Vzhledem k výše uvedeným ústavním pochybením došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), jakož i zásady nenavracení zakotvené v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
VI. Závěr
56. Ústavní soud tak uzavírá, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2025 č. j. 8 Azs 112/2025-64, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025 č. j. 19 Az 30/2024-44 a rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 16. 9. 2024 č. j. OAM-1239/BE-BE02-K03-2023 vydanými v řízení o opakované žádosti stěžovatelky byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na lidskou důstojnost (čl. 10 odst. 1 Listiny) a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Lze shrnout, že (i) ministerstvo a správní soudy učinily závěr o tom, že stěžovatelkou uváděné nové skutečnosti nejsou důvodem pro meritorní posouzení opakované žádosti za situace, kdy nesplnily svou povinnost ověřit aktuální stav v dané zemi a pouze převzaly zjištění z původního řízení [§ 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu]. Takový přístup z ústavního hlediska neobstojí. (ii) Stěžovatelka ve vztahu k situaci v zemi původu v řízení o opakované žádosti dokládala informace o špatné situaci v Ugandě ohledně postavení žen a neefektivitě záruk ochrany lidských práv. Správní orgány ani soudy se ale těmito podklady blíže nezabývaly s tím, že stávající podklady považovaly za dostatečné. Aniž by Ústavní soud byl oprávněn k hodnocení situace v zemi původu, na základě přesvědčivé a relevantní argumentace stěžovatelky nepřisvědčil Ústavní soud tomu, že lze v řízení obstarané podklady považovat za dostatečné. (iii) Ministerstvo v pohovoru k opakované žádosti nové skutečnosti svědčící o násilí na ženách blíže nezjišťovalo a s odkazem na původní pohovor je hodnotilo jako nevěrohodné. Pochybnosti o situaci v zemi původu se nepokusilo vyjasnit. (iv) Závěr, že stěžovatelka má možnost využít vnitřního přesídlení a ochrany v zemi původu, neodpovídá judikatorním kritériím ve vztahu k reálné možnosti takového řešení. Závěr, že v některých částech Ugandy je situace ohledně postavení žen a účinné ochrany bezpečnější než jinde, není v napadených rozhodnutích blíže podložený, a to zejména s ohledem na zranitelné postavení stěžovatelky.
57. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Při novém rozhodování je nutné postupovat v souladu s výše uvedenými principy a zohlednit zranitelnost stěžovatelky v řízení a důkladně posoudit důvodnost její opakované žádosti o mezinárodní ochranu ve vztahu k riziku pronásledování a vážné újmy a reálnosti účinného využití vnitřního přesídlení a ochrany.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu