Ústavní soud, III. ÚS 3408/25

Spisová značka
III. ÚS 3408/25
ECLI
ECLI:CZ:US:2026:3.US.3408.25.1
Datum rozhodnutí
15. 10. 2026
Datum podání
18. 11. 2025
Datum publikace
13. 11. 2026
Forma rozhodnutí
Usnesení
Soudce zpravodaj
Zemanová Daniela
Význam
4
Výsledek řízení
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost, odmítnuto pro nepřípustnost
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Napadený akt
rozhodnutí soudu
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí, právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
Věcný rejstřík
dovolání/přípustnost, úrok smluvní, neplatnost/absolutní, dobré mravy, platební rozkaz

znění ke dni rozhodnutí

Citovaná rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti JUDr. Petra Vališe, zastoupeného Mgr. Jaromírem Jašou, advokátem, se sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2025, č. j. 27 Cdo 570/2025-160, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2024, č. j. 27 Cdo 3466/2023-118, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a NIVOVIA, a. s., se sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatel navrhl vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení 70 833,33 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala úrokový výnos z dluhopisů emitovaných vedlejší účastnicí, a to za období od 1. 3. 2020 do 31. 8. 2020.

2. Vedlejší účastnice uvedla, že výnos nevyplatila kvůli rozhodnutí schůze vlastníků dluhopisů ze dne 23. 4. 2020. V něm schůze vlastníků rozhodla o změně emisních podmínek, která spočívala v neúročení dluhopisů v uvedeném období (od 1. 3. 2020 do 31. 8. 2020).

3. Městský soud žalobě vyhověl a uložil tak vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 70 833,33 Kč s příslušenstvím. Zpětné odebrání již splatného výnosu bez stěžovatelova souhlasu odporuje dobrým mravům. Rozhodnutí schůze vlastníků navíc nemělo požadovanou formu notářského zápisu, a proto k němu nelze přihlížet (nenapadený rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 7 ECm 3/2022-78).

4. Vrchní soud rozhodnutí městského soudu nejprve potvrdil. Absence notářského zápisu podle něj způsobuje absolutní neplatnost rozhodnutí schůze vlastníků. Otázkou dobrých mravů se soud pro nadbytečnost nezabýval (nenapadený rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 20/2023-101).

5. Nejvyšší soud rozhodnutí vrchního soudu zrušil. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení dosud neřešené otázky "následků absence osvědčení průběhu schůze vlastníků dluhopisů formou notářského zápisu". Nejvyšší soud rozhodl, že chybějící notářský zápis nepůsobí neplatnost ani zdánlivost rozhodnutí schůze vlastníků dluhopisů. Jeho absence pouze zhoršuje důkazní pozici osoby, která z rozhodnutí vyvozuje příznivé důsledky (napadený rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3466/2023-118).

6. Vrchní soud změnil rozhodnutí městského soudu tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Absence notářského zápisu podle soudu nezpůsobuje neplatnost nebo neúčinnost rozhodnutí schůze vlastníků. Zákon tuto změnu umožňuje, schůze vlastníků dluhopisů byla řádně svolána a byl o ní informován i stěžovatelův právní předchůdce. Schůze se zúčastnili vlastníci, kteří reprezentovali 80 % jmenovité hodnoty emise, a změnu emisních podmínek jednomyslně schválili. Vedlejší účastnice tedy jednala v souladu se schválenými emisními podmínkami. Přehlasovaní nebo nezúčastnění vlastníci mají navíc právo požádat o předčasné splacení či odkup dluhopisu. Stěžovatel zároveň nabyl dluhopis až za účinnosti změněných emisních podmínek. Proto nemohl oprávněně očekávat, že by vedlejší účastnice porušila emisní podmínky a jako jedinému mu vyplatila výnos z dluhopisů (nenapadený rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 20/2023-132).

7. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné. Změna emisních podmínek podle soudu neodporovala dobrým mravům. Schůze vlastníků dluhopisů byla oprávněna tuto změnu schválit, řádně ji schválila a vedlejší účastnice nevyplatila úrokový výnos v souladu s touto změnou. Stěžovatel navíc nabyl dluhopis již za účinnosti změněných emisních podmínek a jeho právní předchůdce nevyužil právo požádat o předčasné splacení jmenovité hodnoty dluhopisu nebo o jeho odkup za tržní cenu. Následky neosvědčení hlasování schůze vlastníků vrchní soud posoudil v souladu se závazným právním názorem, od kterého se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit (napadené usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 570/2025-160).

II. Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rušícímu rozsudku a odmítavému usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel uvedl proti těmto rozhodnutím následující námitky:

a) Emisní podmínky byly změněny v rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Hlasováním třetích osob nelze zrušit již vzniklý a splatný nárok na úrokový výnos. Využitím práva požádat o předčasné splacení či odkup dluhopisu by vlastník přišel o samotný dluhopis i budoucí výnosy. Rozpor s dobrými mravy nemůže být zhojen ani tím, že stěžovatel nabyl dluhopis až za účinnosti změněných podmínek. Tato argumentace prolamuje právní jistotu, protože stěžovatel nabyl postoupením dluhopisu i nárok na výplatu neplatně zrušeného výnosu.

b) Závěr, že chybějící notářský zápis o schůzi vlastníků nezpůsobuje neplatnost rozhodnutí, je přepjatě formalistický a popírá zákonný požadavek na přísnou formu osvědčení. Rozlišování různých typů notářských zápisů a dovozování odlišných následků při jejich nedodržení vybočuje ze zákonného rámce. Soudy měly analogicky použít pravidla o neplatnosti, která platí pro jednání orgánů právnických osob. Závěr, že chybějící zápis pouze zhoršuje důkazní pozici, vytváří právní nerovnost. V důkazní nouzi se totiž kvůli tomu ocitá přehlasovaná menšina, která nemá možnost ověřit správnost zápisu.

c) Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil své závěry ohledně platnosti změny emisních podmínek. Nejvyšší soud pouze převzal tři odstavce z rozhodnutí vrchního soudu a dodal, že závěru o platnosti jednání nelze nic vytknout. Takto strohé odůvodnění je možné jen tehdy, pokud Nejvyšší soud danou otázku již dříve vyřešil, což se v této věci nestalo (nález sp. zn. II. ÚS 4152/18).

d) Nejvyšší soud se bezdůvodně odmítl zabývat dovolací otázkou ohledně přičitatelnosti změny emisních podmínek vedlejší účastnici. Vrchní soud rozhodl, že právně jednala schůze vlastníků dluhopisů. Tento závěr je však chybný, protože schůze vlastníků není právním subjektem.

III. Vyjádření Nejvyššího soudu a replika stěžovatele

9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a jeho vyjádření následně zaslal stěžovateli k replice. Ústavní soud požádal oba účastníky o vyjádření k tomu, zda se Nejvyšší soud řádně vypořádal s první dovolací otázkou. Touto otázkou bylo, "komu lze přičítat právní jednání v případě změny emisních podmínek zásadní povahy a vůči komu se lze dovolat neplatnosti takového jednání" [námitka d)]. Účastníci uvedli v této souvislosti následující:

a) Nejvyšší soud uvedl, že vycházel z toho, že schůze vlastníků dluhopisů není orgánem vedlejší účastnice a že rozhodnutí schůze představuje kolektivní jednání vlastníků dluhopisů. Tyto závěry vyplývají ze zákona o dluhopisech i rušícího rozsudku a během řízení nebyly zpochybňovány. Postavení emitenta a vlastníků dluhopisů nelze směšovat skrze přičitatelnost jednání jednoho druhému. Řešení otázky přičitatelnosti jednání změny emisních podmínek navíc nemohlo na závěru o jeho platnosti cokoli změnit. Ve zbytku stěžovatel pouze polemizuje se závěry Nejvyššího soudu a jeho argumentace nemá ústavní rozměr.

b) Stěžovatel v replice setrval na své pozici a nad rámec svých dosavadních tvrzení uvedl následující. Odůvodnění rozhodnutí k první dovolací otázce se zabývá jen otázkou dobrých mravů. Vyjádření Nejvyššího soudu přebírá argumentaci stěžovatele, podle kterého je změna emisních podmínek jednáním vedlejší účastnice. Nejvyšší soud přehlédl a chybně připustil pravou retroaktivitu v podobě zrušení již splatné pohledávky. Ke stěžovatelově dovolací otázce neexistuje přiléhavá judikatura Nejvyššího soudu. Soudem odkazovaná rozhodnutí neřeší otázku zpětného odnětí majetkového nároku a týkají se odlišných institutů. Poukaz na právo odkupu dluhopisů za tržní cenu je nepřípadný, protože toto právo bylo do zákona včleněno až po schválení změny podmínek a zpětné zrušení nároků by cenu dluhopisu snížilo. Nejvyšší soud nereagoval na námitku, že je chybné zohledňovat při posouzení otázky dobrých mravů skutečnost, že k nabytí dluhopisů došlo až po změně podmínek.

IV. Posouzení ústavní stížnosti

10. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti dvěma různým rozhodnutím Nejvyššího soudu. Napadená rozhodnutí obsahují odlišné výroky a tato odlišnost je pro posouzení ústavní stížnosti podstatná. Ústavní soud se proto zabýval každým z těchto rozhodnutí samostatně.

11. Ústavní soud dospěl k závěru, že vůči rušícímu rozsudku Nejvyššího soudu je ústavní stížnost nepřípustná (IV.1) a vůči jeho odmítavému usnesení je stížnost zjevně neopodstatněná (IV.2).

IV.1 Ústavní stížnost proti rušícímu rozsudku Nejvyššího soudu

12. Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost proti rušícímu rozsudku Nejvyššího soudu je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

13. Nejvyšší soud tímto rozsudkem zrušil první rozhodnutí vrchního soudu. Ústavní soud přitom zpravidla odmítá jako nepřípustné ty ústavní stížnosti, které míří proti rušícímu rozhodnutí vyššího soudu, jímž nebyla věc skončena, ale pouze vrácena k dalšímu řízení (podrobněji např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3026/20, bod 50; II. ÚS 3158/19, bod 34; I. ÚS 190/15, bod 18).

14. Ústavní stížnost proti rušícímu rozhodnutí je v této situaci přípustná jen za splnění určitých podmínek. Jednou z těchto nutných podmínek je, aby bylo zrušení rušícího rozhodnutí nutné pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele (podrobněji např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1200/23, bod 14; I. ÚS 3039/20, bod 18; II. ÚS 3158/19, bod 34).

15. Stěžovatel tuto podmínku nesplnil. Pokud by totiž Ústavní soud shledal jeho ústavní stížnost důvodnou, postačilo by pro ochranu jeho základních práv a svobod zrušit odmítavé usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel tento závěr v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje. Přípustností své stížnosti proti rušícímu rozsudku Nejvyššího soudu se v ní totiž žádným způsobem nezabýval.

16. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavní stížnost proti rušícímu rozsudku Nejvyššího soudu je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

IV.2 Ústavní stížnost proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu

17. Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

IV.2.1 K otázce dobrých mravů a osvědčení hlasování schůze vlastníků dluhopisů [námitky a) až c)]

18. Ústavní soud nejprve posoudí, zda z ústavního hlediska obstojí závěry, že změna emisních podmínek neodporovala dobrým mravům a veřejnému pořádku a že chybějící notářský zápis nezpůsobuje neplatnost rozhodnutí schůze vlastníků dluhopisů [námitky a) a b)].

19. Nejvyšší soud i vrchní soud řádně odůvodnily, proč změna emisních podmínek, která způsobila dočasné neúročení dluhopisů, neporušovala dobré mravy ani veřejný pořádek. Zákon připouští změnu emisních podmínek, která má zásadní povahu. Vedlejší účastnice postupovala v souladu se změněnými emisními podmínkami. Schůze vlastníků dluhopisů byla řádně svolána a byl o ní informován i stěžovatelův právní předchůdce. Schůze se zúčastnili vlastníci, kteří reprezentovali 80 % jmenovité hodnoty emise. Změna emisních podmínek byla schválena řádně a jednomyslně. Přehlasovaní nebo nezúčastnění vlastníci mají navíc právo požádat o předčasné splacení jmenovité hodnoty dluhopisu včetně poměrného výnosu. Stěžovatel zároveň nabyl dluhopis až za účinnosti schválené změny emisních podmínek. Proto nemohl oprávněně očekávat, že by vedlejší účastnice porušila platné emisní podmínky a jako jedinému mu vyplatila výnos z dluhopisů (body 16 až 18 druhého rozhodnutí vrchního soudu a body 9 až 10 usnesení Nejvyššího soudu).

20. Nejvyšší soud řádně odůvodnil i závěr, proč rozhodnutí schůze vlastníků není kvůli chybějícímu notářskému zápisu vadné. Požadavek notářského zápisu nepředstavuje náležitost formy rozhodnutí, ale pouze formu jeho osvědčení. Z toho důvodu nelze použít pravidla o nedostatku formy právního jednání (§ 582 občanského zákoníku). Notářský zápis má zde povahu pouhého osvědčení jiného skutkového děje (§ 79 notářského řádu). Z hlediska obsahu se notářský zápis o schůzi vlastníků dluhopisů překrývá s prostým zápisem ze schůze (§ 23 odst. 8 zákona o dluhopisech). Notář zde neprovádí předběžnou kontrolu zákonnosti, ale působí jen jako "kvalifikovaný zapisovatel". Nepořízením tohoto zápisu dojde pouze ke zhoršení důkazní pozice osoby, která pro sebe z rozhodnutí vyvozuje příznivé následky. Schůze vlastníků není orgán právnické osoby a chybějící zápis neporušuje veřejný pořádek. V této situaci proto nelze použít pravidla pro osvědčování průběhu valných hromad nebo rozhodnutí orgánu právnické osoby (§ 77 a § 80a notářského řádu) ani dovozovat ztrátu právních účinků jako u rozhodnutí orgánu obchodní korporace (§ 45 odst. 3 zákona o obchodních korporacích) (body 45 až 51 rozsudku Nejvyššího soudu, bod 11 usnesení Nejvyššího soudu a bod 15 druhého rozhodnutí vrchního soudu).

21. Ústavní soud uvádí, že posouzení obou těchto otázek se odvíjí zejména od výkladu podústavního práva - především notářského řádu a zákona o dluhopisech. Tento úkol náleží především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud vystupuje v tomto řízení jako soudní orgán ochrany ústavnosti a do výkladu podústavního práva může zasáhnout jen tehdy, když tento výklad poruší stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

22. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva pouze výjimečně. Tento výklad může být protiústavní například tehdy, pokud soudy rozhodly přepjatě formalisticky (např. nález sp. zn. III. ÚS 4047/19, bod 15), nepřiměřeně zužujícím způsobem (např. nález sp. zn. III. ÚS 510/25, bod 36), nepřípustně dotvořily právo a nahradily tím vůli zákonodárce (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 23/24, bod 48) nebo se dopustily nepřijatelné libovůle (např. nález sp. zn. IV. ÚS 1236/23, body 15 až 16).

23. Rozhodnutí obecných soudů ve stěžovatelově věci žádnou podobnou vadu nemají. Rolí Ústavního soudu není posuzovat to, zda je určitý výklad podústavního práva jediný možný, ale pouze to, zda obstojí z ústavního hlediska. Výklad obecných soudů přitom i přes stěžovatelovy námitky protiústavní není. Obecné soudy zaujaly přiměřený a odůvodněný výklad podústavního práva, který nemá znaky libovůle, nepřípustného dotváření práva, extrémního rozporu s principy spravedlnosti a ani jinak nepřekračuje meze ústavnosti. Obecné soudy navíc svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily, podepřely je relevantními skutkovými okolnostmi a dostatečně reagovaly na stěžovatelovy námitky.

24. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že ve vztahu k části období byly emisní podmínky změněny zpětně. Ústavní soud však považuje v této situaci za dostatečnou ochranu právo původního vlastníka na předčasné splacení jmenovité hodnoty dluhopisu včetně poměrného výnosu (§ 23 odst. 5 zákona o dluhopisech). Ačkoli je námitka o ztrátě investice legitimní (bod 24 ústavní stížnosti), převáží zde zájem většiny a jednotného režimu emisních podmínek. Výše úrokového výnosu za toto sporné období je navíc z hlediska své výše bagatelní. Nevyhovění nároku na zaplacení bagatelní částky přitom zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud je v takové situaci zdrženlivý, a proto ústavní stížnosti proti rozhodnutím o bagatelních částkách obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20, body 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30).

25. Závěr o zjevné neopodstatněnosti platí i ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se týkalo změny emisních podmínek a dobrých mravů [námitka c)]. Ústavní soud připouští, že se Nejvyšší soud mohl k této otázce vyjádřit podrobněji. Nejvyšší soud se však touto otázkou zabýval a svůj závěr o nepřípustnosti dovolání vysvětlil. Z jeho rozhodnutí je zřejmé, na základě jakých skutkových a právních okolností nepovažoval změnu emisních podmínek za rozpornou s dobrými mravy. Tento závěr zároveň podepřel odkazy na svá dřívější rozhodnutí, která se týkají otázky dobrých mravů (body 9 až 10 jeho usnesení). Podle nich lze úvahu o rozporu nebo souladu jednání s dobrými mravy zpochybnit jen tehdy, pokud je z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu je přitom zřejmé, že úvahu vrchního soudu za zjevně nepřiměřenou nepovažoval.

26. Nejvyšší soud je oprávněn odůvodnit nepřípustnost dovolání pouze stručně (§ 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu). Podle Ústavního soudu však musí být "i z tohoto stručného odůvodnění [...] patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům" (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2194/23, bod 24; IV. ÚS 332/24, bod 14; II. ÚS 1257/15, bod 19). Nejvyšší soud tyto požadavky splnil.

27. Ústavní soud navíc neposuzuje případné vady odůvodnění napadených rozhodnutí izolovaně, ale z hlediska řízení jako celku (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2383/19, bod 24). Vrchní soud na námitku rozporu s dobrými mravy řádně reagoval a nedospěl k protiústavním závěrům (body 16 až 18 druhého rozhodnutí vrchního soudu). Smyslem zásahu Ústavního soudu přitom není přimět obecný soud k sepsání podrobnějšího a právně perfektního odůvodnění, aniž by se to projevilo na výroku jeho rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 76/24, bod 10; III. ÚS 2709/23, bod 22).

IV.2.2 K otázce přičitatelnosti změny emisních podmínek vedlejší účastnici [námitka d)]

28. Nejvyšší soud se podle stěžovatele nezabýval jeho dovolací otázkou, která se týkala přičitatelnosti změny emisních podmínek. Podstatou této otázky bylo to, "komu lze přičítat právní jednání v případě změny emisních podmínek zásadní povahy a vůči komu se lze dovolat neplatnosti takového jednání" (bod 21 dovolání). Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že Nejvyšší soud se s touto otázkou ve svém rozhodnutí řádně nevypořádal.

29. Z dovolání je jednoznačně zřejmé, že stěžovatel považoval otázku přičitatelnosti změny emisních podmínek za hlavní problém celého sporu. Stěžovatel věnoval této dovolací otázce samostatnou část dovolání, ve které vymezil všechny zákonné náležitosti dovolání (body 19 až 31 dovolání).

30. Nejvyšší soud tuto otázku ve svém rozhodnutí vymezil jako otázku "neplatnosti a rozporu s dobrými mravy". K takto vymezené otázce následně dodal, že vrchní soud podle stěžovatele "nesprávně uvedl, že žalované nelze přičítat právní jednání, v důsledku kterého došlo ke změně emisních podmínek, a v návaznosti na to také nesprávně posoudil, vůči komu se lze dovolat neplatnosti takového právního jednání" [body 5.1) a 7 usnesení Nejvyššího soudu].

31. Nejvyšší soud se však otázce přičitatelnosti změny emisních podmínek následně nijak nevěnoval. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí vyjádřil pouze k závěru, že změna emisních podmínek neodporovala dobrým mravům (bod 24 výše). Na otázku, komu je toto rozhodnutí přičitatelné, však Nejvyšší soud nereagoval (body 8 až 12 rozhodnutí).

32. Za běžných okolností by toto pochybení vedlo ke zrušení napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je protiústavní mimo jiné tehdy, pokud opomíjí vypořádat některou dovolací otázku - a to ať již záměrně, nebo kvůli přehlédnutí (např. nález sp. zn. II. ÚS 390/23, bod 23; I. ÚS 1393/24, bod 33; III. ÚS 3072/25, bod 17).

33. Ústavní soud však při svém rozhodování vždy zvažuje možné následky svého zásahu. Pokud by tedy zrušení rozhodnutí nemohlo vést k jinému výsledku řízení a pouze by toto řízení prodloužilo, považuje Ústavní soud zrušení takového rozhodnutí za ryze formalistické a obsahově prázdné (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3137/09, bod 32; III. ÚS 1301/13, bod 36, či usnesení sp. zn. III. ÚS 1017/25, bod 20; I. ÚS 1305/22, bod 10; I. ÚS 2925/21, bod 25; III. ÚS 4057/16, bod 24).

34. Tato situace nastala i v této věci. Vrchní i Nejvyšší soud dospěly k závěru, že změna emisních podmínek neodporovala dobrým mravům. Řešení otázky, zda se toto jednání přičítá vedlejší účastnici nebo schůzi vlastníků dluhopisů, tedy není pro výsledek tohoto sporu podstatné. Stěžovatel by totiž se svou žalobou neuspěl ani tehdy, kdyby Nejvyšší soud rozhodl, že je toto jednání přičitatelné vedlejší účastnici. Na tuto skutečnost upozornil ve svém vyjádření i Nejvyšší soud. Stěžovatel přitom toto tvrzení nezpochybnil a ani na něj nijak jinak nereagoval (bod 9 tohoto usnesení).

35. Ústavní soud tedy uvádí, že zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu by vedlo pouze ke zbytečnému prodloužení řízení - aniž by jeho nové rozhodnutí znamenalo pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci. Samotnou změnu emisních podmínek totiž soudy shledaly souladnou s dobrými mravy. Tento závěr přitom Ústavní soud nepovažuje za protiústavní (část IV.2.1 tohoto usnesení). Ústavní soud dodává, že tímto způsobem postupoval i v řadě jiných případů (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1514/19; I. ÚS 2834/19; I. ÚS 245/26, body 9 a 12; III. ÚS 1043/24, body 19 až 26).

V. Závěr

36. Ústavní soud shrnuje, že se Nejvyšší soud mohl ve svém rozhodnutí podrobněji vyjádřit k otázce rozporu s dobrými mravy a řádně se vypořádat s otázkou přičitatelnosti změny emisních podmínek. Tyto dílčí vady však nejsou ani ve svém souhrnu dostatečným důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí.

37. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl. Ve vztahu k rušícímu rozsudku Nejvyššího soudu je totiž nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a část IV.1] a ve vztahu k jeho odmítavému usnesení je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona a část IV.2].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2026

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu

Text je zveřejněn tak, jak jej publikuje NALUS, databáze Ústavního soudu. Nejde o autentické znění. Zobrazit v NALUS.