Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavních stížnostech obchodní společnosti LISSA s.r.o., sídlem Václavská 226/2, Brno, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem, sídlem Truhlářská 1104/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2021 č. j. 33 Cdo 3637/2020-890, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2020 č. j. 15 Co 111/2020-857, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2020 č. j. 20 C 230/96-837, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2018 č. j. 30 Cdo 1058/2018-761, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2017 č. j. 26 Co 262/2016-697, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. března 2016 č. j. 20 C 230/96-641, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2015 č. j. 26 Co 311/2015-611, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2014 č. j. 20 C 230/96-568, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014 č. j. 30 Cdo 1447/2014-543, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013 č. j. 26 Co 560/2012-498 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2012 č. j. 15 Co 38/2012-397, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Mgr. Petry Hrachy, insolvenční správkyně dlužnice X, advokátky, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2017 č. j. 26 Co 262/2016-697, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. března 2016 č. j. 20 C 230/96-641, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014 č. j. 30 Cdo 1447/2014-543 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013 č. j. 26 Co 560/2012-498 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2017 č. j. 26 Co 262/2016-697, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. března 2016 č. j. 20 C 230/96-641, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014 č. j. 30 Cdo 1447/2014-543 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013 č. j. 26 Co 560/2012-498 se ruší.III. Ve zbývající části se ústavní stížnosti odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 10. 2020 a doplněna podáním ze dne 28. 7. 2021, (dále jen "první ústavní stížnost") navrhla stěžovatelka zrušení několika rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o žalobě obchodní společnosti X. (dále jen "společnost X."), proti stěžovatelce o určení vlastnického práva k nemovitostem, jakož i rozhodnutí o navazující žalobě pro zmatečnost a o odvolání proti rozhodnutí o této žalobě. Řízení o první ústavní stížnosti bylo od zahájení vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 3026/20. Proti rozhodnutí o odvolání ve věci žaloby pro zmatečnost podala stěžovatelka kromě ústavní stížnosti i dovolání, jež bylo následně odmítnuto. Dne 30. 7. 2021 proto podala novou ústavní stížnost (dále jen "druhá ústavní stížnost"), která kromě již napadených rozhodnutí směřovala i proti mezitím vydanému usnesení dovolacího soudu a o níž bylo řízení původně vedeno pod sp. zn. I. ÚS 2190/21. V obou ústavních stížnostech stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva a svobody podle čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka také požadovala, aby byly obě ústavní stížnosti z důvodu naléhavosti věci projednány přednostně.
2. Usnesením ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3026/20, I. ÚS 2190/21 (všechna v tomto nálezu odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud k návrhu stěžovatelky spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení.
II. Shrnutí řízení před obecnými soudy
3. Dne 4. 9. 1996 bylo před Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") zahájeno řízení o žalobě společnosti X proti stěžovatelce o určení, že kupní smlouva uzavřená dne 25. 3. 1996 mezi uvedenou společností jako prodávající a stěžovatelkou jako kupující, jejímž předmětem byla koupě pozemku p. č. X1 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 3 444 m2 a stavby č. p. X2 - občanská vybavenost nacházející se na tomto pozemku, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. X3 pro katastrální území S., obec B., je neplatná. Následně byla připuštěna změna žaloby spočívající v jejím rozšíření o návrh, aby bylo určeno, že společnost X je výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí.
4. Rozsudkem městského soudu ze dne 22. 12. 1997 č. j. 20 C 230/96-45 bylo určeno, že kupní smlouva je neplatná a společnost X je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Toto rozhodnutí bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 4. 2001 č. j. 37 Co 432/98-80 změněno tak, že se návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy zamítá pro nedostatek naléhavého právního zájmu. V části týkající se určení vlastnického práva byl rozsudek městského soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena. Ve věci tak znovu rozhodoval městský soud, jenž poté, co byl i jeho následující rozsudek zrušen krajským soudem, vydal rozsudek ze dne 26. 1. 2005 č. j. 20 C 230/96-287, kterým žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem zamítl. Podle městského soudu společnost X jako žalobkyně neprokázala žádný z důvodů svědčících o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 25. 3. 1996.
5. Vydání posledně uvedeného rozsudku předcházelo jmenování opatrovnice společnosti X podle § 29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Opatrovnicí byla usnesením městského soudu ze dne 9. 11. 2004 č. j. 20 C 230/96-276 jmenována Regína Buňatová, vedoucí kanceláře městského soudu, jíž byl tento rozsudek také doručen. Důvodem jmenování byla skutečnost, že dne 24. 2. 2003 zanikla jedinému jednateli uvedené společnosti funkce z důvodu nabytí právní moci rozsudku, kterým byl uznán vinným spácháním trestného činu podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Ke zvolení nového jednatele došlo až dne 4. 2. 2005.
6. Společnost X napadla rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 žalobou pro zmatečnost, podanou dne 2. 5. 2005 jejím právním zástupcem, advokátem JUDr. Milanem Kružíkem, CSc. Tato žaloba byla zamítnuta usnesením městského soudu ze dne 24. 10. 2006 č. j. 20 C 170/2005-80, jež bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 17. 1. 2008 č. j. 14 Co 74/2007-111. Krajský soud uznal, že se městský soud dopustil v řízení o žalobě společnosti X pochybení, když s ní nejednal prostřednictvím jejího původního zástupce, advokáta JUDr. Boleslava Pospíšila. Tomu byla udělena plná moc k zastupování této společnosti jejím jednatelem dne 18. 2. 2003. K odvolání plné moci ze dne 21. 3. 2003, které učinil bývalý jednatel až po zániku jeho funkce, nemělo být přihlédnuto, stejně jako nemělo být přihlédnuto k plné moci zmocňující k zastupování jiného advokáta. Společnost X tak byla v době vydání rozsudku městského soudu zastoupena advokátem JUDr. Boleslavem Pospíšilem, s nímž mělo být také jednáno. Zároveň nebyly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka. Přesto tyto skutečnosti nemohly vést k vyhovění žalobě pro zmatečnost. Zjištěné pochybení nelze podřadit pod důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť právnická osoba byla řádně zastoupena. Důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu spočívající v tom, že účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem, bylo zase v daném období možné uplatnit jen vůči rozhodnutí odvolacího soudu. Žaloba pro zmatečnost proto musela být zamítnuta.
7. Krajský soud v závěru usnesení dodal, že s ohledem na zjištěné skutečnosti považuje za sporné, zda žalobou pro zmatečnost napadený rozsudek nabyl právní moci. Tento rozsudek nebyl doručen zástupci společnosti X, nýbrž nesprávně ustanovené opatrovnici, což znamená, že jej bylo třeba doručit novému zástupci. Z obsahu spisu zároveň vyplývá, že opis rozsudku při nahlížení do spisu převzala zřejmě Mgr. Milada Palečková, koncipientka JUDr. Milana Kružíka, CSc., z čehož ale nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda došlo k řádnému doručení rozsudku uvedené společnosti. Při doručování nebylo postupováno podle § 50e odst. 2 občanského soudního řádu.
8. Usnesením krajského soudu ze dne 1. 7. 2008 č. j. KSBR 40 INS 1624/2008-A-26 byl zjištěn úpadek společnosti X a prohlášen konkurs na její majetek. Dne 15. 1. 2010 podala vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně této společnosti odvolání proti rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287, které městský soud odmítl usnesením ze dne 14. 6. 2011 č. j. 20 C 230/96-360 jako opožděné. Důvod opožděnosti byl spatřován v tom, že uvedený rozsudek již měl být společnosti X řádně doručen, a to jednou její opatrovnici, podruhé novému právnímu zástupci advokátu JUDr. Milanovi Kružíkovi, CSc., který měl tento rozsudek převzít dne 7. 4. 2005. K odvolání vedlejší účastnice bylo usnesení městského soudu nicméně zrušeno usnesením krajského soudu ze dne 31. 7. 2012 č. j. 15 Co 38/2012-397. Krajský soud setrval na názoru vysloveném v jeho usnesení č. j. 14 Co 74/2007-111, že za situace, kdy stále trvalo zastoupení společnosti X advokátem JUDr. Boleslavem Pospíšilem, nebyly splněny zákonné předpoklady pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 2 občanského soudního řádu. Zároveň uvedl, že ve spisu se nenachází doklad prokazující doručení rozsudku advokátu JUDr. Milanu Kružíkovi, CSc. dne 7. 4. 2005, pročež je tento závěr městského soudu nepřezkoumatelný. Věc tak byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení a ten následně předložil odvolání k rozhodnutí krajskému soudu.
9. Usnesením krajského soudu ze dne 26. 9. 2013 č. j. 26 Co 560/2012-498 byl k odvolání vedlejší účastnice rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 zrušen. Krajský soud se obsáhle zabýval otázkou doručení odvoláním napadeného rozsudku. Znovu zopakoval dřívější závěr, že doručení rozsudku ustanovené opatrovnici nelze přiznat předpokládané procesní účinky. Dále krajský soud zjistil, že advokát JUDr. Milan Kružík, CSc. doručil dne 2. 5. 2005 městskému soudu doklad o zvláštní plné moci, kterou mu udělila společnost X pro zastupování i ve věci vedené pod sp. zn. 20 C 230/96. Jeho součástí byla i substituční plná moc pro jeho koncipientku Mgr. Miladu Palečkovou. Ze spisu nevyplývá, že by byl tento doklad doručen městskému soudu dříve, konkrétně dne 7. 4. 2005 při nahlížení uvedené koncipientky do příslušného spisu, ani že by jí při tomto nahlížení byl doručen odvoláním napadený rozsudek. Koncipientka Mgr. Milada Palečková obdržela pouze "prostou kopii" předmětného rozsudku, kterou nelze považovat za stejnopis, jehož doručení účastníku řízení předpokládal § 158 odst. 2 občanského soudního řádu. Krajský soud ovšem přisvědčil argumentaci stěžovatelky, že v souvislosti s nahlédnutím do spisu, vyhotovením fotokopií některých listin, včetně fotokopie originálu rozsudku byla společnost X seznámena se skutečností, že ve věci bylo rozhodnuto dotčeným rozsudkem, jakož i s jeho obsahem.
10. Z obsahu spisu podle krajského soudu nevyplývá, že by k doručení odvoláním napadeného rozsudku společnosti X došlo před 1. 7. 2008, kdy byl prohlášen konkurs na její majetek. Poté došlo podle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona k přerušení řízení, přičemž vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně projevila svou vůli pokračovat v přerušeném řízení podle § 264 odst. 1 insolvenčního zákona až ve svém odvolání ze dne 15. 1. 2010. K podání odvolání tak došlo dříve, než písemné vyhotovení rozsudku bylo této společnosti doručeno a než uplynula lhůta pro podání odvolání. Skutečnost, že vedlejší účastnice pojala předmětné nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužníka až následně, nemá vliv na její oprávnění nakládat s tímto majetkem. Jako insolvenční správkyně vystupovala v postavení žalobce namísto společnosti X, a tudíž byla aktivně legitimována k podání odvolání. Pokud jde o věcné posouzení odvolání, protože byl odvoláním napadený rozsudek městského soudu shledán ve vztahu k podstatné části argumentaci vedlejší účastnice nepřezkoumatelným, krajský soud jej zrušil. Dovolání stěžovatelky proti tomuto usnesení bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 č. j. 30 Cdo 1447/2014-543 jako nepřípustné. Nebylo zjištěno, že by se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ústavní stížnost proti oběma těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2643/14. Důvodem odmítnutí byla nepřípustnost ústavní stížnosti spočívající v její předčasnosti, neboť řízení o žalobě vedlejší účastnice dále pokračovalo před městským soudem.
11. Městský soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2014 č. j. 20 C 230/96-568 žalobě vyhověl a určil vlastnické právo společnosti X k předmětné nemovitosti (od 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebyla stavba samostatnou nemovitou věcí, nýbrž podle § 3054 občanského zákoníku součástí pozemku; dále tak budou obě původní nemovitosti označovány jako "předmětná nemovitost"). Poté, co byl tento rozsudek zrušen usnesením krajského soudu ze dne 2. 11. 2015 č. j. 26 Co 311/2015-611, městský soud znovu žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 9. 3. 2016 č. j. 20 C 230/96-641. Posledně uvedený rozsudek však krajský soud k odvolání stěžovatelky změnil rozsudkem ze dne 23. 6. 2017 č. j. 26 Co 262/2016-697 tak, že žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice. Rozhodnutí o uvedené žalobě, opřené o tvrzení o neplatnosti dříve uzavřené kupní smlouvy, je totiž pro vedení insolvenčního řízení bez významu. Krajský soud připomněl, že vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně pojala předmětnou nemovitost do majetkové podstaty dlužnice společnosti X. Při rozhodování o vylučovací žalobě stěžovatelky by proto insolvenční soud uvedeným rozhodnutím, byť by jím bylo zjištěno vlastnické právo stěžovatelky, s ohledem na § 231 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona nebyl vázán. Platnost či neplatnost kupní smlouvy ze dne 25. 3. 1996 si může pro účely insolvenčního řízení posoudit jen insolvenční soud.
12. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku (jakož i některým dalším jemu předcházejícím rozhodnutím) dovolání i žalobu pro zmatečnost. Její dovolání bylo odůvodněno tím, že řízení o žalobě společnosti X mělo být pravomocně ukončeno již v roce 2005 a že následná rozhodnutí o žalobě neměla být vůbec vydána. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 11. 12. 2018 č. j. 30 Cdo 1058/2018-761 v uvedené části odmítl (a ve zbylých částech také odmítl nebo řízení o nich zastavil), neboť postrádalo povinné náležitosti a uvedený nedostatek nebyl před uplynutím lhůty k podání dovolání stěžovatelkou odstraněn. Ústavní stížnost podanou dne 10. 11. 2017 proti rozsudku č. j. 26 Co 262/2016-697 (a některým dalším jemu předcházejícím rozhodnutím) a ústavní stížnost podanou dne 29. 1. 2019 také proti posledně uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, jež byla původně vedena pod sp. zn. I. ÚS 374/19, Ústavní soud po jejich spojení ke společnému řízení (usnesení ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 3528/17, I. ÚS 374/19) odmítl usnesením ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3528/17 pro nepřípustnost z důvodu jejich předčasnosti. Stále ještě probíhalo řízení o stěžovatelčině žalobě pro zmatečnost.
13. Jak již bylo zmíněno, proti rozsudku krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697 stěžovatelka podala také žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Učinila tak z důvodu, že jeho vydání měla bránit překážka věci rozsouzené, založená rozsudkem městského soudu č. j. 20 C 230/96-287. Žaloba pro zmatečnost byla usnesením městského soudu ze dne 22. 4. 2020 č. j. 20 C 230/96-837 zamítnuta. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 6. 8. 2020 č. j. 15 Co 111/2020-857. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka jako úspěšný účastník řízení nebyla legitimována k podání žaloby pro zmatečnost. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 6. 2021 č. j. 33 Cdo 3637/2020-890 jako nepřípustné. Závěr o nedostatku její aktivní legitimace byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
III. Argumentace stěžovatelky
14. Stěžovatelka si je vědoma toho, že žaloba, kterou původně podala společnost X, byla nakonec, stejně jako v roce 2005, zamítnuta. Přesto považuje za významné, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí a umožnil tak odmítnout odvolání vedlejší účastnice podané v roce 2010 jako opožděné, čímž by byla potvrzena právní moc rozsudku městského soudu z roku 2005. Závěr o neplatnosti kupní smlouvy vyslovený v odůvodnění rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 by totiž vzhledem k tomu, že tento rozsudek nabyl právní moci před zahájením insolvenčního řízení dlužnice společnosti X, byl podle § 232 insolvenčního zákona použitelný i v uvedeném insolvenčním řízení, v němž byla předmětná nemovitost zapsána do konkursní podstaty. Podle tohoto ustanovení byla-li neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka zjištěna rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, považuje se právní úkon, jehož se rozhodnutí týká, za neplatný i v insolvenčním řízení. Pojem "zjištění" nutno vykládat šířeji než vyslovení či určení neplatnosti ve výroku rozhodnutí. Insolvenční zákon výslovně neřeší, zda je insolvenční soud vázán pouze pravomocným rozhodnutím soudu, kterým byla deklarována neplatnost právního jednání, nebo i takovým rozhodnutím, jímž byla žaloba na vyslovení neplatnosti právního jednání zamítnuta. Podle stěžovatelky by měl být insolvenční soud vázán i takovýmto rozhodnutím. Platnost či neplatnost kupní smlouvy by nemusela být složitě a zdlouhavě řešena v řízení o vylučovací žalobě.
15. Věcným projednáním odvolání proti rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 mělo dojít k flagrantnímu zásahu do práv a oprávněných zájmů stěžovatelky a jejího očekávání. Soudní řízení ve věci žaloby společnosti X bylo pravomocně skončeno již v roce 2005, kdy marně uplynula lhůta pro odvolání proti uvedenému rozsudku. Vedlejší účastnice jej napadla odvoláním až téměř pět let poté, co nabyl právní moci, a proto mělo být její odvolání odmítnuto jako opožděné. Žádná další rozhodnutí pak již ve věci vydána být neměla. Na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně ani neměla naléhavý právní zájem, což nakonec také vyslovil krajský soud ve svém rozsudku č. j. 26 Co 262/2016-697.
16. Podle stěžovatelky byly splněny podmínky k ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 2 občanského soudního řádu. Situaci ve společnosti X v letech 2004 až 2005 charakterizovala dlouhodobá neschopnost zvolit si jednatele, dlouhodobé problémy s doručováním zásilek, nedostavování se k soudním jednáním, neschopnost přes opakované výzvy soudu předložit řádnou plnou moc pro právního zástupce, faktické ukončení zastoupení JUDr. Boleslavem Pospíšilem, délka řízení již tehdy činící 8 let a s tím spojený stav právní nejistoty na straně stěžovatelky. V době ustanovení opatrovníka tato společnost nemohla před soudem vystupovat, protože tu nebyla osoba oprávněná za ni jednat, a zároveň zde bylo nebezpečí z prodlení. Byl-li následně rozsudek doručen ustanovené opatrovnici této společnosti, stalo se tak po právu a toto doručení mělo všechny zákonné účinky, včetně zahájení běhu lhůty pro podání odvolání.
17. Nelze přehlédnout, že společnost X měla dostatek možností uplatnit v řízení svá tvrzení a navrhnout důkazy. Účastníci vstupující do soukromoprávních vztahů nesou od počátku odpovědnost za volbu adekvátních (nejen právních) prostředků k ochraně svých práv podle principu "nechť si každý střeží svá práva". Společnost X mohla například hned po zvolení nového jednatele dne 4. 2. 2005 tuto skutečnost oznámit městskému soudu, který by v takovém případě doručoval přímo jí. Takovéto oznámení ale neučinila. Bylo prokázáno, že dne 22. 3. 2005 nový jednatel společnosti X zmocnil k zastupování v předmětném soudním řízení nového právního zástupce, advokáta JUDr. Milana Kružíka, CSc. Tento advokát dále zmocnil k zastupování uvedené společnosti koncipientku Mgr. Miladu Palečkovou. Dne 5. 4. 2005 pak požádal o nahlédnutí do spisu vedeného u městského soudu pod sp. zn. 20 C 230/96, což mu, resp. jeho koncipientce, bylo dne 7. 4. 2005 umožněno. Tehdy se městský soud dozvěděl o zvolení nového jednatele společnosti X a o udělení plné moci novému právnímu zástupci. Při nahlížení do spisu tohoto dne se Mgr. Milada Palečková seznámila s rozsudkem městského soudu a převzala jeho kopii pořízenou soudem z originálu obsaženého ve spisu. Není pochyb, že musela prokázat své zmocnění zastupovat uvedenou společnost v příslušném soudním řízení. Jinak by jí nebylo umožněno do spisu nahlédnout. Stojí za pozornost, že dokumenty prokazující nahlížení žalobce do spisu, seznámení se s rozsudkem městského soudu a převzetí jeho fotokopie novým právním zástupcem žalobce se později ze spisu "ztratily". Do soudního spisu je znovu založila až stěžovatelka, která pořídila jejich kopie při dřívějším nahlížení do spisu.
18. Převzetí kopie rozhodnutí, která svým obsahem odpovídá originálu, jak tomu bylo v daném případě, nutno považovat za doručení. Smyslem a účelem doručování je, aby se účastníci řízení seznámili s doručovanými písemnostmi a aby měli možnost uplatnit svá práva a oprávněné zájmy. Nerespektování zákonem stanovených pravidel pro doručování tak nemůže mít vliv na účinnost doručení, převzal-li adresát písemnost a mohl-li se s jejím obsahem fakticky seznámit. V minulosti i Ústavní soud odvíjel lhůtu k podání ústavní stížnosti účastníkovi řízení, kterému byl ustanoven opatrovník, jemuž bylo doručováno, právě od okamžiku, kdy se tento účastník poprvé prokazatelně o rozsudku dozvěděl [stěžovatelka zde odkazuje např. na nález ze dne 9. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 811/05 (N 98/14 SbNU 279), nález ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1778/08 (N 185/51 SbNU 277) a nález ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 1400/09 (N 226/55 SbNU 125)]. Nelze si přitom představit, že by se v soudním spisu nacházel rozsudek v jiném znění, než v jakém ho městský soud opravdu vynesl a písemně vyhotovil. V průběhu řízení nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by mezi originálem rozsudku ve spisu a kopií převzatou žalobcem byly jakékoli rozdíly.
19. Lhůta k podání odvolání proto běžela společnosti X ode dne převzetí fotokopie rozsudku. Ta však odvolání nepodala, byť tomu objektivně nic nebránilo, a místo toho podala dne 2. 5. 2005 žalobu pro zmatečnost. V následujících téměř pěti letech nikdy nepožádala městský soud o to, aby jí rozsudek formálně doručil. Evidentně jej tedy sama považovala za řádně doručený. Stěžovatelka zastává názor, že věděl-li účastník o existenci rozhodnutí prokazatelně a byl-li seznámen s jeho obsahem, musí být jeho případná žádost o doručení takového rozhodnutí učiněná až po delší době odmítnuta jako zjevně účelový pokus o nápravu situace, do které se účastník vědomě dostal a jejíž nápravu svou nečinností zanedbal. Následné podání odvolání (případně spojené se žádostí o formální doručení rozhodnutí) je třeba chápat jako účelový pokus získat novou lhůtu pro podání odvolání. Nelze na újmu ostatních účastníků řízení zvrátit právní moc rozhodnutí jen proto, že některému účastníkovi nebylo rozhodnutí řádně formálně oznámeno (doručeno), znal-li takový účastník obsah rozhodnutí buď fakticky, nebo proto, že si takovou vědomost zjednal z jiného zdroje. V takovém případě nastává fikce oznámení, od níž se odvíjí běh lhůt stejně tak, jako by došlo k oznámení řádnému.
20. Stěžovatelka také upozorňuje na nedostatek aktivní legitimace vedlejší účastnice k podání odvolání. Podle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, souvisí-li s majetkovou podstatou. Insolvenční správce ale musí k doložení oprávněnosti nakládat s majetkovou podstatou prokázat, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota, s níž disponuje, je sepsána v majetkové podstatně dlužníka. Dne 12. 1. 2010, kdy došlo k podání odvolání, tomu tak u předmětné nemovitosti nebylo.
21. Následkem projednání opožděného odvolání bylo v řízení před obecnými soudy rozhodnuto až po 21 letech od podání žaloby, což je extrémně a zcela nestandardně dlouhá doba. Výsledkem soudního řízení navíc stále není definitivní skončení sporu o vlastnictví předmětné nemovitosti, který má nyní pokračovat řízením o vylučovací žalobě. Přetrvává tak stav, kdy je stěžovatelka sice zapsaná jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí, s ohledem na mnoho let probíhající soudní řízení o určení vlastnictví však nemůže plně vykonávat své vlastnické právo. Jelikož vedlejší účastnice zapsala předmětnou nemovitost do soupisu majetkové podstaty dlužnice společnosti X, stěžovatelka byla povinna předat jí její správu. Vedlejší účastnice tak inkasuje všechny příjmy od nájemců prostor v této nemovitosti.
22. Obecné soudy měly stěžovatelce odepřít přístup k soudu tím, že přepjatě formalisticky dovodily nedostatek subjektivní legitimace k podání žaloby pro zmatečnost a touto žalobou se věcně vůbec nezabývaly. I přes formální úspěch v řízení o určovací žalobě společnosti X přitom stěžovatelce mohla vzniknout újma, kterou je možné odstranit jen zrušením všech rozhodnutí napadených žalobou pro zmatečnost. Obecné soudy měly nesprávně dovodit, že překážka věci pravomocně rozsouzené, a potažmo důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, je dána jen v případě, že dřívější pravomocné rozhodnutí a pozdější rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost byla vydána v různých soudních řízeních. Stěžovatelka poukazuje i na § 229 odst. 4 občanského soudního řádu, podle něhož je důvodem zmatečnosti i vydání nesprávného rozhodnutí o odmítnutí odvolání. Bylo by v rozporu s účelem a smyslem žaloby pro zmatečnost, jestliže by vydání nesprávného rozhodnutí o odmítnutí odvolání pro opožděnost bylo důvodem zmatečnosti, zatímco projednání opožděně podaného odvolání by důvod zmatečnosti nezaložilo.
IV. Průběh řízení před Ústavním soudem
23. K námitce stěžovatelky bylo usnesením ze dne 26. 11. 2020 č. j. IV. ÚS 3026/20-42 rozhodnuto, že soudce Pavel Rychetský není vyloučen z projednání a rozhodování této věci. V souvislosti s návrhem usnesení o spojení věcí, o němž rozhodovalo plénum Ústavního soudu, bylo usnesením ze dne 31. 8. 2021 č. j. IV. ÚS 3026/20-62 rozhodnuto, že soudkyně Kateřina Šimáčková je vyloučena z projednání a rozhodování o obou ústavních stížnostech stěžovatelky.
24. Soudce zpravodaj si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u městského soudu pod sp. zn. 20 C 230/96 a vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavním stížnostem.
25. Nejvyšší soud se samostatně vyjádřil ke každé z ústavních stížností. Ve vyjádření ze dne 20. 12. 2021, podepsaném předsedou senátu 30 Cdo, uvedl, že první ústavní stížnost byla podána předčasně, tedy před rozhodnutím dovolacího soudu o dovolání podaném ve věci žaloby pro zmatečnost. Dále upozornil na to, že v řízení o žalobě společnosti X byla stěžovatelka procesně úspěšná a ve své podstatě brojí jen proti odůvodnění rozhodnutí. Svou újmu dovozuje zřejmě od toho, že byl-li by rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 "obnoven" a odvolání proti němu odmítnuto pro opožděnost, tento rozsudek by byl z důvodu, že byl vydán ještě před zahájením insolvenčního řízení, prospěšný v řízení o vylučovací žalobě. Nejvyšší soud nicméně vyjádřil pochybnost o významu vedeného řízení o ústavní stížnosti. I kdyby totiž byla zrušena řada předchozích rozhodnutí po více jak 10 let po vydání rozsudku, který se snaží stěžovatelka "obnovit", jen stěží by to mohlo znamenat, že by tím byla zjištěna platnost či neplatnost právního úkonu s účinky zpětně k roku 2005 do doby před zahájením insolvenčního řízení, tedy že by se takovým rozhodnutím podařilo "vrátit čas zpátky". Stěžovatelka má i nyní k dispozici možnost obrany v řízení o vylučovací žalobě. Nejvyšší soud se obšírně vyjádřil i k důvodu odmítnutí dovolání usnesením č. j. 30 Cdo 1058/2018-761, který spočíval v tom, že stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, ani neuvedla právní otázku, na níž měl záviset rozsudek krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697. Nesplnila-li stěžovatelka formální podmínky dovolání, které bylo z tohoto důvodu odmítnuto pro vady, znamená to, že řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Usnesení č. j. 30 Cdo 1058/2018-761 je z ústavněprávního hlediska přezkoumatelné pouze v tom ohledu, zda byly naplněny podmínky pro odmítnutí dovolání pro vady, k čemuž však stěžovatelka žádnou argumentaci neuvádí. Následné podání žaloby pro zmatečnost nemohlo zhojit skutečnost, že stěžovatelka v původním řízení řádně nevyčerpala dostupný opravný prostředek.
26. Druhé vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2021, podepsané předsedou senátu 33 Cdo, se týkalo odmítnutí dovolání ve věci žaloby pro zmatečnost. Z povahy této žaloby jako opravného prostředku plyne, že ji může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, lze-li ji odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím je výrok soudního rozhodnutí, neboť existenci případné újmy na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva. Při tomto posuzování nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. V posuzované věci byla stěžovatelka v původním řízení o určovací žalobě zcela úspěšná, a tudíž nedisponovala aktivní legitimací k podání žaloby pro zmatečnost.
27. Krajský soud ve vyjádření ze dne 7. 12. 2021, podepsaném předsedkyní senátu 15 Co, odkázal na odůvodnění jeho usnesení č. j. 15 Co 111/2020-857. Ve sdělení ze dne 8. 12. 2021, podepsaném předsedou senátu 26 Co, nepovažoval za potřebné se k ústavním stížnostem vyjádřit.
28. Městský soud v Brně přípisem ze dne 9. 12. 2021 sdělil, že nevyužívá možnosti vyjádřit se k ústavním stížnostem.
29. Vedlejší účastnice ve vyjádření ze dne 17. 12. 2021 uvedla, že obě ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. Ve výsledku stěžovatelka napadá stále dokola usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498, kterým byl zrušen rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-287. Toto usnesení krajského soudu již bylo předmětem řádného přezkumu ze strany dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky. Stěžovatelka tak jen cyklicky kupí další a další řádné či mimořádné opravné prostředky, kdy stále používá ve výsledku jedinou argumentaci, a to nesouhlas se shora uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu. Pokud by neustále dokola nepodávala neúčelné opravné prostředky a opakovaně nenavrhovala přerušení řízení o vyloučení věci z majetkové podstaty, insolvenční soud mohl již dávno řešit otázku vyloučení či nevyloučení předmětné nemovitosti z majetkové podstaty v řízení vedeném pod sp. zn. 40 Cm 4/2010. Stěžovatelka rozebírá primárně procesní otázku doručení či nedoručení rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287, kterou ale již obecné soudy řádně vyřešily, když i dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. V souladu se zákonem a soudní praxí bylo rozhodnuto i o její žalobě po zmatečnost.
30. S opakující se argumentací stěžovatelky týkající se doručování rozsudku ve věci samé vedlejší účastnice nesouhlasí. Odkazuje-li stěžovatelka v této souvislosti na některá soudní rozhodnutí, jde o odkazy nepřiléhavé. Odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007 sp. zn. 22 Cdo 3028/2006 řeší odlišnou situaci, v níž měl účastník tehdejšího řízení možnost až do okamžiku vydání rozhodnutí ve věci samé řádně hájit svá práva a účastnit se jednání. Takovouto možnost společnost X v posuzované věci neměla. Opatrovnice této společnosti byla ustanovena, aniž by k tomu byly dány zákonné podmínky. Ke stěžejnímu soudnímu jednání dne 19. 1. 2005, na němž bylo prováděno dokazování mimo jiné listinami, o jejichž obsah se rozsudek opírá, byla předvolána pouze opatrovnice, která se nedostavila. Funkce opatrovnice nadto skončila nejpozději dne 4. 2. 2005 a opatrovnice proto nebyla oprávněna k převzetí písemného vyhotovení rozsudku. Společnosti X nebylo dáno právo řádně hájit své zájmy a jednat před soudem. Odlišnost věci, v níž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3028/2006, se týká i náležitostí úředního záznamu, kterým měla být žalobci kopie rozsudku předána. V posuzované věci absentuje na kopii rozsudku potvrzení o její správnosti. Z úředního záznamu datovaného dnem 7. 4. 2005 plyne jednoznačně pouze to, že do spisu nahlížela Mgr. Milada Palečková, přičemž ve spisu je u záznamu této skutečnosti její skutečný podpis. Podpis stejné osoby však již nelze v žádném případě jednoznačně identifikovat i na té straně, kde je konstatováno vyhotovení fotokopií určitých listin. Úřední záznam ze dne 7. 4. 2005 nesplňuje minimální náležitosti doručenky podle § 50e odst. 2 a § 50f občanského soudního řádu. Převzetí stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku nemá účinky doručení a lhůta k podání odvolání nezačala běžet.
31. Obecné soudy správně posoudily i aktivní legitimaci vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně k podání odvolání a jeho včasnost. Oprávnění vedlejší účastnice vzniklo již okamžikem jejího ustanovení insolvenční správkyní společnosti X dne 31. 3. 2009 bez jakékoli nutné vazby na to, kdy byla předmětná nemovitost zapsána do majetkové podstaty. Pakliže vedlejší účastnice zjistila, že rozsudek vydaný v roce 2005 nebyl společnosti X nikdy řádně doručen a řízení tak dosud nebylo pravomocně skončeno, byla ze zákona jedině ona aktivně legitimovanou k tomu, aby odvolání do rozsudku podala. Naopak v době, kdy je na dlužníka prohlášen konkurs, tento ze zákona ztrácí aktivní legitimaci v řízeních o nárocích, které se týkají jeho majetku. Podal-li by odvolání sám dlužník, muselo by být odmítnuto pro nedostatek aktivní legitimace.
32. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení na vědomí stěžovatelce a k případné replice. Stěžovatelka této možnosti využila podáním ze dne 26. 1. 2022, v němž označila právní závěry senátu 30 Cdo za nesprávné a za projev naprosto flagrantního přepjatého formalismu. Odvolání vedlejší účastnice z roku 2010 proti rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 bylo zjevně opožděné a správně mělo být odmítnuto. Namísto toho bylo soudní řízení o určovací žalobě společnosti X v roce 2012 "obnoveno" a včetně rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích trvalo až do roku 2021. Stěžovatelka napadla závěr obecných soudů o včasnosti odvolání vedlejší účastnice již v roce 2013 dovoláním. Protože Nejvyšší soud v usnesení č. j. 30 Cdo 1447/2014-543 v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem dovodil, že odvolání vedlejší účastnice bylo včasné a že k "doručení rozsudku do dispoziční sféry žalobkyně nedošlo", v dalším řízení se obecné soudy námitkami stěžovatelky k této otázce již nezabývaly. Jediným soudem, který by se tak mohl zabývat otázkou včasnosti odvolání vedlejší účastnice proti rozsudku z roku 2005, byl Ústavní soud. Ústavní soud ale její v roce 2014 podanou ústavní stížnost odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 2643/14 jako předčasnou. Stěžovatelka tak byla nucena absolvovat mnohaleté soudní martyrium, zahrnující využití veškerých dostupných řádných i mimořádných opravných prostředků, třebaže ty v některých případech byly bezdůvodné (dovolání a žaloba pro zmatečnost), jen aby znovu získala možnost podat ústavní stížnost.