Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatele Český veslařský svaz, se sídlem Zátopkova 100/2, Praha 6, zastoupeného JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. září 2025, č. j. 22 As 110/2025-35, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2025, č. j. 29 Af 1/2024-214, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků ("napadené rozsudky") Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně ("krajský soud"). Tvrdí, že jimi soudy porušily jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Vedlejší účastník na základě podkladů získaných během kontroly z ledna 2023 rozhodl, že se stěžovatel dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. b) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Ve třech veřejných zakázkách totiž stanovil zadávací podmínky příliš široce, čímž bezdůvodně omezil hospodářskou soutěž, resp. bezdůvodně zvýhodnil vybrané dodavatele. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel rozklad, kterému předseda vedlejšího účastníka nevyhověl. Rozhodnutí předsedy vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou u krajského soudu. Ten žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 29. 4. 2025, č. j. 29 Af 1/2024-163 ("první rozsudek").
3. Proti prvnímu rozsudku podal vedlejší účastník kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem vyhověl, první rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Zavázal jej přitom svým právním názorem, podle kterého se vedlejší účastník ve svých rozhodnutích dostatečně zabýval materiální stránkou přestupku. Krajský soud následně druhým napadeným rozsudkem na základě závazného právního názoru kasačního soudu stěžovatelovu žalobu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Správní soudy podle stěžovatele aprobovaly nesprávný postup vedlejšího účastníka, který jako přestupek vyhodnotil jednání, které zákon o zadávání veřejných zakázek za přestupek nepovažuje. Tím měly správní soudy nepřípustně vytvořit zcela novou skutkovou podstatu přestupku, což je v rozporu s ústavním požadavkem, aby trestný čin a trest za něj byl stanoven pouze zákonem, a také se zásadou právní jistoty a ochrany legitimního očekávání.
5. Vedlejší účastník podle stěžovatele porušil jednak zásadu vyšetřovací, zásadu materiální pravdy a in dubio pro reo, jednak také ústavní garanci presumpce neviny. Stejných porušení se dopustily také oba soudy, pokud judikovaly, že podle § 268 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 36 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek se bez dalšího automaticky předpokládá narušení hospodářské soutěže, aniž by k této otázce muselo probíhat zjišťování skutkového stavu. V takovém případě totiž bylo na stěžovatele nahlíženo jako na pachatele od samého počátku.
6. Podle stěžovatele lze naplnit zákonné znaky přestupku podle § 268 odst. 1 písm. b) zákona o zadávání veřejných zakázek pouze tehdy, dojde-li ke vzniku škodlivého následku předvídaného v § 36 odst. 1 téhož zákona. S ohledem na ústavní garanci presumpce neviny a zákazu sebeobviňování musí skutečnosti zakládající případnou přestupkovou odpovědnost zjišťovat příslušný správní orgán, který přestupkové řízení vede. Protiústavní je proto podle stěžovatele závěr soudů a vedlejšího účastníka, podle kterého správní orgány narušení hospodářské soutěže nemusí zjišťovat ani dokazovat.
7. Protiústavnost spatřoval stěžovatel také v tom, že správní soudy ani vedlejší účastník nepřihlédli ke změně právní úpravy, v jejímž důsledku došlo k odstranění právní domněnky naplnění podmínky společenské škodlivosti, jež byla původně zakotvená v § 270 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek.
8. Stěžovatel rovněž namítl porušení práva na spravedlivý proces. Správní soudy nezohlednily všechna jeho tvrzení, námitky ani skutkové okolnosti případu ve všech vzájemných souvislostech. Téhož porušení se soudy dopustily i tím, že aprobovaly postup vedlejšího účastníka, který trestal jednání, jež zákon neoznačuje za přestupek.
9. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel vznesl otázku, zda byl nezákonný postup soudů a vedlejšího účastníka zapříčiněn nezákonným výkladem příslušných ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek pouze v jeho případně, či zda se jednalo o důsledek protiústavnosti samotného § 268 odst. 1 písm. b). Pokud by Ústavní soud dospěl k druhému závěru, stěžovatel navrhuje toto ustanovení zrušit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (nález sp. zn. III. ÚS 926/19, bod 27).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojí mimo soustavu soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti pouze věcnou nesprávnost rozhodnutí vydaného v soudním řízení (či v předcházejícím správním řízení), nemůže být taková námitka důvodem pro zásah Ústavního soudu. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu je podstatné pouze to, zda došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
12. Ústavní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele ohledně porušení zásad správního trestání, zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, ani ústavní garance presumpce neviny a pravidla, že trestný čin a trest za něj lze stanovit jen zákonem. Namítal-li v této souvislosti stěžovatel, že vedlejší účastník jej potrestal za jednání, které není přestupkem, a že v jeho případě nebyl dostatečně zjišťován vznik škodlivého následku, zcela se míjí s rozhodovacími důvody napadených rozsudků. Ty řádně vysvětlily, že § 268 odst. 1 písm. b) zákona o zadávání veřejných zakázek nezakotvuje tzv. poruchový, nýbrž ohrožovací přestupek, k jehož dokonání postačuje pouhé ohrožení chráněného zájmu. Tento závěr vychází z dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 20. 9. 2022, č. j. 5 As 65/2021-73, č. 4396/2022 Sb. NSS, bod 38; dále srov. např. rozsudek ze dne 13. 9. 2023, čj. 8 As 82/2022-47, body 62 a 63). Ústavní soud na tomto výkladu neshledává nic protiústavního (k podobně formulované starší úpravě a jejímu výkladu srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2609/19, bod 10).
13. Námitka stěžovatele, podle které vedlejší účastník ani správní soudy nepřihlédly ke změně právní úpravy, jíž byla odstraněna právní domněnka společenské škodlivosti, je neopodstatněná. Oba soudy se s touto otázkou výslovně vypořádaly (napadené rozsudky Nejvyššího správního soudu, body 14, 23 a krajského soudu, body 47-58). Napadené rozsudky nestojí na předpokladu, že by se (bez ohledu na změnu právní úpravy) vedlejší účastník nemusel zabývat posuzováním materiální stránky přestupku. Závazný právní názor Nejvyššího správního soudu naopak vychází z toho, že se vedlejší účastník zabýval společenskou škodlivostí dostatečně, neboť popsal, jakou překážku stěžovatel vytvořil, jaká je situace na relevantním trhu a jaký je okruh znevýhodněných dodavatelů (viz napadený rozsudek, bod 27). Podle napadených rozsudků musí být dopad na hospodářskou soutěž v konkrétním případě reálně možný (např. napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 24).
14. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se omezil pouze na zcela obecné tvrzení, že správní soudy nezohlednily jeho argumentaci a skutkové okolnosti případu ve vzájemných souvislostech. Ústavnímu soudu nezbývá než ve srovnatelně obecné rovině uzavřít, že z obsahu napadených rozsudků nevyplývá, že by se správní soudy podobného pochybení dopustily.
15. Spatřoval-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces v tom, že správní soudy aprobovaly výklad a aplikaci zákona uplatněné vedlejším účastníkem, je i tato námitka neopodstatněná. Právo na spravedlivý proces, resp. právo na soudní ochranu (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny), je právem procesního charakteru. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že pokud obecný soud přednese srozumitelně klíčové úvahy, které jej vedly k danému rozhodnutí, a vypořádá se s relevantními argumenty, není jeho rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatelů či Ústavního soudu měl být veden jinými úvahami nebo že se měl s relevantními argumenty vypořádat jinak. Právo na soudní ochranu má ryze procesní charakter a nezakládá právo na určitý hmotněprávní výsledek (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1815/25, body 31-33, a nález sp. zn. III. ÚS 31/97).
16. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti uvedl, že pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že protiústavnost nezapříčinil svým nezákonným postupem vedlejší účastník, ale že je důsledkem protiústavnosti § 268 odst. 1 písm. b) zákona o zadávání veřejných zakázek, má toto ustanovení zrušit. Do samotného petitu, který od odůvodnění ústavní stížnosti explicitně oddělil, však již stěžovatel podobný návrh nezahrnul. S ohledem na způsob formulace a její formální označení proto Ústavní soud nepovažoval tuto námitku za návrh výroku, resp. návrh ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Pro úplnost lze uvést, že žádný důvod k podání návrhu na zrušení tohoto ustanovení III. senát Ústavního soudu neshledal. Nepovažoval-li Ústavní soud v minulosti za ústavně problematickou předcházející (a v relevantních aspektech srovnatelnou) úpravu v § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, resp. její výklad v judikatuře, není důvod dospět k odlišnému závěru v případě § 268 odst. 1 písm. b) zákona o zadávání veřejných zakázek (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2609/19, bod 10).
V.
Závěr
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu