Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Y. K., zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem, sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2026 č. j. 10 A 69/2025-77 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. prosince 2025 č. j. 1 As 191/2025-37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozsudků, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených dokumentů, vyžádaného soudního spisu i spisu vedlejšího účastníka sp. zn. 9 SPR 162/2023 vyplývá, že stěžovatel se domáhal u vedlejšího účastníka sdělení informace, zda Policie České republiky zpracovává jeho osobní údaje, a pokud ano, tak zda se tak děje na základě souhlasu, svolení, pokynu či podnětu vedlejšího účastníka. Svou žádost opřel o čl. 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV (dále jen "směrnice 2016/680"), a o § 28 odst. 1 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (dále jen "zákon o zpracování osobních údajů"). Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 15. 2. 2024 č. j. 9 SPR 162/2023-25, žádosti stěžovatele nevyhověl s odkazem na neveřejný charakter požadovaných údajů.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 26. 2. 2025 č. j. 18 A 23/2024-56, zrušil a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení. Konstatoval, že postup vedlejšího účastníka spočívající v nevyhovění žádosti stěžovatele z důvodu ochrany zájmů uvedených v § 28 odst. 2 zákona o zpracování osobních údajů nalézá oporu v právní úpravě, avšak odepření poskytnutí údajů není možné učinit pouze s odkazem na charakter těchto údajů, aniž by se vedlejší účastník zabýval konkrétním případem stěžovatele. Městský soud zavázal vedlejšího účastníka, aby spisový materiál doplnil o takové podklady, na jejichž základě bude možné jeho postup řádně přezkoumat.
4. Kasační stížnost vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud rozsudkem (až) ze dne 15. 10. 2025 č. j. 3 As 34/2025-80 zamítl.
5. Vedlejší účastník poté (viz bod 3.) doplnil do spisu další podklady, avšak dospěl ke stejnému závěru jako v případě prvního rozhodnutí a sdělením ze dne 9. 6. 2025 č. j. 9 SPR 162/2023-55 žádosti o poskytnutí požadovaných údajů opětovně nevyhověl.
6. Žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí shledal městský soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2025 č. j. 10 A 69/2025-35 jako důvodnou. Uvedl, že vedlejší účastník nedostál požadavkům vyjádřeným v jeho výše uvedeném zrušujícím rozsudku, neboť sice doplnil spisové podklady, ale stále dostatečně neučinil individuální posouzení věci. Napadené rozhodnutí tak opět považoval za nepřezkoumatelné.
7. Proti tomuto rozsudku městského soudu se vedlejší účastník bránil kasační stížností. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu ze dne 30. 10. 2025 č. j. 10 A 69/2025-35 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oproti městskému soudu dospěl k závěru, že vedlejší účastník dostál požadavkům vyplývajícím ze závazného právního názoru vysloveného v předcházejících rozsudcích v této věci. Nejvyšší správní soud konstatoval, že mu není zřejmé, jakým jiným způsobem si měl vedlejší účastník v nyní projednávané věci ještě počínat, neboť z obsahu předložené dokumentace je naprosto patrné, zda údaje stěžovatele zpracovává, popřípadě v jakém rozsahu, jakož i důvody, které jej vedly k nevyhovění žádosti.
8. Městský soud poté napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 9. 6. 2025 č. j. 9 SPR 162/2023-55 zamítl. Konstatoval, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, neboť vedlejší účastník v něm uvedl konkrétní úvahy, které jej vedly k nevyhovění žádosti stěžovatele, a spisový materiál doplnil o relevantní podklady.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, a porušují princip rovnosti zbraní. Především považuje za nepřijatelné, aby se spokojil s informací, že postup vedlejšího účastníka je v pořádku z důvodů, s nimiž se nemůže seznámit. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud i městský soud jej v rozporu s principy rovnost zbraní formulovanými v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva zbavily práva se vyjádřit k argumentaci, na které jsou založeny napadené rozsudky.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka
10. Ústavní soud si vyžádal spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 191/2025, dále spis vedlejšího účastníka sp. zn. 9 SPR 162/2023, jakož i vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
11. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že pokud by správní soudy požadované informace zpřístupnily, zmařily by tím účel jejich utajení. Proto tuto část spisu v soudním řízení vyloučily z nahlížení. Rozvedl dále, že správní orgány postupovaly v souladu s principy vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu, jakož i ESLP a SDEU týkající se legitimního omezení procesních záruk spravedlivého procesu při rozhodování na základě utajovaných skutečností. Vyžádaly si dokumentaci vedlejšího účastníka (kterou vede podle § 28 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů), seznámily se s ní a její obsah přezkoumaly ze všech v úvahu přicházejících hledisek. Po tomto hodnocení dospěly k závěru, že vedlejší účastník postupoval v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud konstatoval, že tím se stěžovateli dostalo soudního přezkumu rozhodnutí vedlejšího účastníka, ačkoli musela být některá jeho procesní práva omezena s ohledem na zájmy uvedené v § 28 odst. 2 zákona o zpracování osobních údajů. Toto omezení tedy sledovalo legitimní a zákonem aprobovaný cíl.
12. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že při vydání napadeného rozhodnutí byl plně vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu v jeho zrušujícím rozsudku, a tedy neměl prostor pro odlišné posouzení věci. Doplnil, že kasační stížnost stěžovatele proti jeho rozsudku byla ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu odmítnuta pro nepřípustnost právě proto, že se městský soud plně řídil závazným právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu.
13. Vrchní státní zastupitelství ve svém vyjádření obdobně jako Nejvyšší správní soud odkázalo na judikaturu Ústavního soudu a ESLP týkající se omezení rozsahu zpřístupňování utajovaných informací ve vztahu k procesním zárukám spravedlivého procesu v soudním řízení správním, resp. principům legitimního omezení práva na spravedlivý proces v takových případech. Vrchní státní zastupitelství se pak zabývalo tím, zda soudní řízení správní, jehož výsledkem byla napadená rozhodnutí, poskytlo stěžovateli dostatečné záruky práva na spravedlivý proces přesto, že stěžovatel neměl možnost seznámit se s důkazy relevantními pro rozhodnutí soudu. Konstatovalo, že stěžovatel byl účastníkem soudního řízení a měl právo se ve věci vyjádřit. Jak Nejvyšší správní soud, tak městský soud měly k dispozici celý správní spis vrchního státního zastupitelství, a tedy mohly komplexně přezkoumat zákonnost jeho postupu. Z napadeného rozsudku je pak zřejmé, že městský soud rozhodnutí vrchního státního zastupitelství přezkoumal v plné jurisdikci a soudní přezkum obsahoval dostatečné záruky, které vyvážily informační deficit na straně stěžovatele daný povahou předmětné věci.
14. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovateli. Ten svého práva vyjádřit se v replice ve stanovené lhůtě nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Pokud jde o část, v níž ústavní stížnost směřuje proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu, ústavní stížnost není přípustná. Ze znění § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyplývá, že ústavní stížnost lze podat pouze proti konečným rozhodnutím, která jsou způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatele přímo (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1839/24). Ochrana základních práv je podle čl. 4 Ústavy úkolem celé soudní soustavy. Případný zásah Ústavního soudu přichází až ve chvíli, kdy žádný jiný prostředek nápravy není k dispozici. Ústavní soud tedy zásadně nepřezkoumává kasační rozhodnutí soudů vyšších instancí, kterými věc nebyla skončena. Až rozhodnutí soudů, která následují po kasačním rozhodnutí, mohou totiž výsledek řízení změnit, jsou konečná a bezprostředně ovlivňují právní sféru účastníků. Proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu je tak ústavní stížnost nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
16. V části směřující proti napadenému rozsudku městského soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel porušení svých práv spatřuje v hodnocení městského soudu, které vychází ze závazného právního závěru Nejvyššího správního soudu (viz nález sp. zn. III. ÚS 926/19, bod 32). V takovém případě se stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího správního soudu nemůže bránit opakovanou kasační stížností a nastupuje tak možnost bránit se ústavní stížností.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. V části směřující proti rozsudku městského soudu Ústavní soud posoudil návrh jako zjevně neopodstatněný. Ústavní soud nejprve opětovně uvádí, že se na něj stěžovatel obrací již s několikátou ústavní stížností (všechny stížnosti Ústavní soud odmítl jako neopodstatněné, viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3507/20 či IV. ÚS 134/24). Ústavnímu soudu je tak do značné míry znám i širší kontext stěžovatelovy žádosti ohledně zpracování jeho osobních údajů. Pro přehled tohoto kontextu lze odkázat např. na usnesení sp. zn. IV. ÚS 134/24.
18. Ústavní soud si vyžádal soudní spis i spis 9 SPR 162/2023 včetně jeho utajované části vyloučené účastníkovi k nahlížení. K námitkám stěžovatele je třeba především uvést, že předmětem sporu je otázka zpracování osobních údajů za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů a ochrany před hrozbami pro veřejnou bezpečnost. Tyto důvody, pro které je možné omezit právo na přístup k osobním údajům, jsou upraveny v zákoně o zpracování osobních údajů i ve směrnici 2016/680. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře poukazuje na to, že tuto úpravu nelze vykládat způsobem, který by vedl k vyprázdnění práva na informace. Z toho vyplývá povinnost správního orgánu posuzovat každý případ individuálně a náležitě zdokumentovat svůj postup s tím, že důvody, které vedly k neposkytnutí informací, musí být srozumitelné minimálně z obsahu spisové dokumentace, která sice nemusí být přístupná žadateli (tzn. může být vedena jako neveřejná), ale pro účely ověření zákonnosti postupu správního orgánu ji musí mít k dispozici správní soud. Jinak řečeno postup podle § 28 zákona o zpracování osobních údajů a čl. 15 odst. 3 směrnice 2016/680 musí spravující orgán být schopen před soudem obhájit.
19. Městský soud v napadeném rozhodnutí věc posoudil v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, který v napadeném zrušujícím rozhodnutí konstatoval, že z obsahu vedlejším účastníkem předložené dokumentace je naprosto patrné, zda a v jakém rozsahu vedlejší účastník údaje stěžovatele zpracovává a jaké důvody jej vedly k nevyhovění žádosti. Vedlejší účastník přitom objasnil část svých úvah přímo v napadeném rozhodnutí a zbylé jsou patrné z předložené dokumentace. Na základě výše uvedeného závěru městský soud shledal, že způsob, jakým vedlejší účastník poměřoval dotčené veřejné zájmy vymezené v § 28 odst. 2 zákona o zpracování osobních údajů s právem na přístup k osobním údajům při rozhodování o žádosti stěžovatele, je s ohledem na individuální okolnosti případu dostatečný a v rámci soudního přezkumu obstojí. Uzavřel, že rozhodnutí vedlejšího účastníka je po doplnění spisového materiálu plně přezkoumatelné, neboť vedlejší účastník vtiskl nejen do něho, ale i do spisové dokumentace konkrétní úvahy, které jej vedly k nevyhovění žádosti stěžovatele. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že vedlejší účastník považoval ve vztahu k celému spisu sp. zn. 9 SPR 162/2023 za nezbytné uplatnit institut vyloučení z nahlížení ve smyslu § 45 odst. 3 s. ř. s., neboť uvedený spis podléhá zákonné povinnosti mlčenlivosti podle zákona o státním zastupitelství a z hlediska svého obsahu zachycuje interní postup státního zastupitelství při provádění neveřejné činnosti orgánů činných v trestním řízení v oblasti předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů, výkonů trestů a ochranných opatření, zajišťování bezpečnosti České republiky nebo zajišťování veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti včetně pátrání po osobách a věcech ve smyslu § 28 odst. 2 písm. a) zákona o zpracování osobních údajů. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že k těmto závěrům dospěl po seznámení se s utajovanou částí spisu vedlejšího účastníka sp. zn. 9 SPR 162/2023 (která rekapitulovaným závěrům soudů odpovídá).
20. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje obecnými principy přezkoumatelnosti a rovnosti zbraní, je třeba poukázat na to, že posuzovaná věc představuje specifickou situaci omezení práva na přístup k osobním údajům z důvodu ochrany veřejných zájmů uvedených v zákoně o zpracování osobních údajů a směrnici 2016/680. Postup vedlejšího účastníka spočívající v nevyhovění žádosti stěžovatele na základě těchto důvodů byl po opakovaném soudním přezkumu v napadených rozhodnutích shledán jako zákonný a přezkoumatelný a Ústavní soud na těchto závěrech neshledal nic protiústavního.
21. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu