Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti VAPES CE, s. r. o., se sídlem Stonavská 51/6, Horní Suchá, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2025, č. j. 23 Cdo 3207/2024-675, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. května 2024, č. j. 8 Co 130/2022-625, a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 24. února 2022, č. j. 110 C 130/2016-459, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově jako účastníků řízení a SYSTHERM, s. r. o., se sídlem K Papírně 172/26, Bukovec, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka vyhrála výběrové řízení na veřejnou zakázku, která se týkala snížení energetické náročnosti a využití obnovitelných zdrojů energie pro Věznici Příbram.
2. Stěžovatelka uzavřela k provedení části této zakázky subdodavatelskou smlouvu o dílo s vedlejší účastnicí. Vedlejší účastnice se v ní zavázala poskytnout stěžovatelce subdodávky technologií a prací.
3. Vedlejší účastnice později podala vůči stěžovatelce žalobu na zaplacení ceny díla, smluvní pokuty a příslušenství. Vedlejší účastnice podle svých slov řádně dokončila dílo a připravila ho k předání, ale stěžovatelka ho nepřevzala a neuhradila vystavené faktury.
4. Stěžovatelka před obecnými soudy z větší části neuspěla. Soudy vyšly z toho, že právo na zaplacení ceny díla vzniká dokončením a předáním díla (§ 2610 a § 2604 občanského zákoníku). Soudy dospěly na základě znaleckého posudku a dalších důkazů k závěru, že subdodávka byla bez vad dokončena a předána.
5. Okresní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jistinu ve výši 1 123 724,60 Kč a část požadovaného příslušenství (I. výrok). Ve vztahu k části příslušenství soud žalobu zamítl (II. výrok).
6. Krajský soud potvrdil povinnost stěžovatelky zaplatit jistinu ve výši 1 123 724,60 Kč a ještě větší část požadovaného příslušenství (I. a II. výrok). Krajský soud zároveň uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady prvostupňového a odvolacího řízení ve výši 523 357,43 Kč (III. výrok) a 198 493 Kč (V. výrok).
7. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání zčásti jako nepřípustné a zčásti jako podané neoprávněnou osobou (I. výrok).
II. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti všem třem rozhodnutím obecných soudů. Tato rozhodnutí podle ní porušují její právo na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
9. Stěžovatelka označila napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů:
a) Soudy rozhodly o bezvadném provedení díla v rozporu s provedenými důkazy a zároveň pominuly nebo svévolně odmítly s tím související důkazní návrhy.
b) Důkazní břemeno ohledně řádného zhotovení díla leželo na vedlejší účastnici.
c) Požadavek na výslech zpracovatelek odborného vyjádření VUT není nedovolenou novotou, protože potřeba jejich výslechu vyvstala až během řízení, jejich odborné vyjádření bylo předloženo včas a poučení o koncentraci bylo nedostatečné.
d) Soudy chybně hodnotily nepřezkoumatelný a neodborný posudek znalce J. R. a nevypořádaly se s námitkami proti obsahu a postupu při zpracování posudku.
e) Krajský soud porušil ústavní zásadu dvojinstančnosti řízení, protože sám provedl dokazování a vyložil smluvní ujednání, ačkoli měl věc vrátit okresnímu soudu.
f) Obecné soudy přiznaly vedlejší účastnici nárok na zaplacení ceny kohoutů, ačkoli za ně stěžovatelka již zaplatila dodavateli Foremans, s. r. o. Obecné soudy navíc v této souvislosti opomenuly provést výslech jednatele této společnosti.
g) Nejvyšší soud chybně vyhodnotil otázku přípustnosti dovolání a postupoval formalisticky a nesprávně při hodnocení dovolacích námitek.
h) Krajský soud neposkytl stěžovatelce dodatečnou lhůtu k zodpovězení jeho nečekaného dotazu, zda, kdy a jaké vady vytýkala.
i) Krajský soud chybně rozhodl o nákladech řízení. Vedlejší účastnice se domáhala částky zhruba 11 388 573,77 Kč, ale poté vzala žalobu ohledně většiny nároku zpět. Krajský soud jí proto nemohl přiznat náhradu nákladů podle plného úspěchu ve věci.
j) Soudy chybně rozhodly, že podpis předávacích protokolů nebyl podmínkou vzniku nároku na zaplacení ceny díla, ale pouze důkazem o dodání díla, a že důvody odepření podpisu byly obstrukční.
III. Posouzení ústavní stížnosti
10. Podstatou tohoto řízení je, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem uložily stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici peněžní částku vyplývající ze smlouvy o dílo a nahradit jí náklady řízení.
11. Posouzení žaloby vyplývající ze smlouvy o dílo a nákladů řízení se odvíjí především od hodnocení skutkového stavu a výkladu podústavního práva. Tyto úkoly náleží zejména obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny. Obecné soudy stěžovatelce řádně vysvětlily, z jakých skutkových okolností vycházely, jakými právními východisky se při rozhodování řídily a proč stěžovatelce nevyhověly. Ústavní soud se proto vyjádří k jejím námitkám jen stručně.
13. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní postup obecných soudů při hodnocení důkazů a neprovedení některých důkazních návrhů - ať už proto, že je stěžovatelka neuvedla včas, nebo že byly irelevantní či nadbytečné [námitka a) a bod 39 rozhodnutí okresního soudu, bod 19 rozhodnutí krajského soudu a bod 22 rozhodnutí Nejvyššího soudu]. Obecné soudy vysvětlily, na základě jakých důkazů a jejich hodnocení rozhodly o řádném provedení díla. Ústavní soud souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že v posuzované věci nedošlo k nepřípustné libovůli při hodnocení důkazů a nenastal ani žádný extrémní rozpor mezi závěrem o skutkovém stavu a provedenými důkazy (bod 21 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
14. Obecné soudy nijak nezpochybnily, že důkazní břemeno ohledně řádného zhotovení díla leželo na vedlejší účastnici [námitka b) a bod 17 rozhodnutí Nejvyššího soudu].
15. Soudy označily provedení výslechu zpracovatelek odborného vyjádření VUT za nepotřebné a návrh na jeho provedení za opožděný [námitka c) a bod 39 rozhodnutí okresního soudu a bod 22 rozhodnutí Nejvyššího soudu]. Obecné soudy tyto závěry řádně odůvodnily a stěžovatelka podstatu jejich argumentace nevyvrátila.
16. Obecné soudy stěžovatelce podrobně a opakovaně vysvětlily, proč vycházely ze znaleckého posudku J. R., a reagovaly na související námitky [námitka d) a bod 34 rozhodnutí okresního soudu, bod 25 rozhodnutí krajského soudu a bod 19 rozhodnutí Nejvyššího soudu]. Ústavní soud nepovažuje jejich postup za protiústavní.
17. Krajský soud nemohl svým postupem porušit "ústavní zásadu dvojinstančnosti řízení", protože takovou zásadu náš ústavní pořádek v občanskoprávním řízení nezakotvuje [námitka e); podrobněji např. nález sp. zn. IV. ÚS 1152/20, bod 19]. Občanský soudní řád neukládá odvolacímu soudu povinnost při potřebě dalšího dokazování věc automaticky vrátit okresnímu soudu. Zákon mu naopak umožňuje dokazování samostatně doplnit či zopakovat. Pokud odvolací soud takto řádně zjištěný skutkový stav využije k tomu, aby si o věci učinil vlastní právní názor, jde o právem výslovně předvídaný a legitimní postup (§ 213 a § 220 občanského soudního řádu a např. nález sp. zn. III. ÚS 949/26, bod 20).
18. Ústavní soud se nemohl zabývat námitkou ohledně nároku na zaplacení ceny kohoutů [námitka f)]. Stěžovatelka totiž tuto námitku uplatnila až po koncentraci řízení (body 13 a 19 rozhodnutí krajského soudu). Podle Nejvyššího soudu navíc na řešení této otázky nezávisí posouzení tohoto případu (bod 24 jeho rozhodnutí). Stěžovatelka nepředložila dostatečné důvody pro to, aby Ústavní soud označil toto posouzení za protiústavní.
19. Odmítnutí dovolání nebylo protiústavní [námitka g)]. Přezkum ústavnosti rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání se fakticky omezuje na posouzení dvou otázek. Ústavní soud konkrétně zkoumá to, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovateli soudní ochranu tím, že (1) odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal s řádně předestřenou právní otázkou, nebo že (2) aproboval právní výklad, který porušuje ústavně zaručená základní práva a svobody (např. rozhodnutí uvedená v nálezu sp. zn. III. ÚS 333/25, bod 22). Rozhodnutí Nejvyššího soudu žádnou takovou vadu nemá. Nejvyšší soud nerezignoval na posouzení podstaty věci, zabýval se skutkovými okolnostmi případu a nedospěl k protiústavním závěrům. Nejvyšší soud zároveň reagoval na dovolací otázky a námitky stěžovatelky a své závěry podrobně a srozumitelně odůvodnil (body 10 až 25 jeho rozhodnutí).
20. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná i ve vztahu k námitce, že krajský soud neposkytl stěžovatelce dodatečnou lhůtu k prokázání existence vad díla [námitka h)]. Stěžovatelka totiž ve vztahu k této procesní otázce podle Nejvyššího soudu řádně nevymezila přípustnost dovolání, jak jí právní úprava dovolání umožňuje a ukládá (bod 18 rozhodnutí Nejvyššího soudu; podrobněji např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 55; nález sp. zn. II. ÚS 2545/17, bod 42; Brim, L. Nad pojmem otázky procesního práva ve smyslu § 237 OSŘ. Právní rozhledy, 2026, č. 11). Stěžovatelka tento závěr v ústavní stížnosti nijak konkrétně nezpochybnila. Její stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná a stížnost proti rozhodnutí krajského soudu je v tomto rozsahu nepřípustná (stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
21. Námitka proti posouzení procesního úspěchu ve věci je zjevně neopodstatněná [námitka i)]. Zpětvzetí žaloby ohledně podstatné části žalované částky bylo podle krajského soudu způsobeno tím, že ji stěžovatelka uhradila až po podání žaloby (body 51 až 52 jeho rozhodnutí). Zákon přitom uvádí, že pokud je žaloba důvodná a žalobce ji vezme zpět z důvodu chování žalovaného, má žalovaný povinnost hradit náklady řízení (§ 146 odst. 2 občanského soudního řádu). Stěžovatelka tuto skutečnost v ústavní stížnosti nijak nezohledňuje.
22. Ústavní soud se věcně nezabýval otázkou významu podpisu předávacích protokolů a možného obstrukčního odepření jejich podpisu [námitka j)]. Řešení obou těchto otázek bylo samostatným a nezávislým důvodem pro závěr krajského soudu, že vedlejší účastnici vznikl nárok na zaplacení ceny díla (body 40 a 41 jeho rozhodnutí). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka druhý z těchto důvodů v dovolání řádně nezpochybnila (bod 15 jeho rozhodnutí). Stěžovatelka tento závěr v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje.
23. Námitka, kterou stěžovatel uvede až v ústavní stížnosti, ačkoli ji mohl účinně uplatnit již před obecnými soudy, je v řízení o ústavní stížnosti obecně materiálně nepřípustná. Ústavní soud se proto nemohl věcně zabývat otázkou odepření podpisu předávacích protokolů (blíže např. nálezy uvedené v usnesení sp. zn. III. ÚS 2545/25, bod 30). Pokud přitom stěžovatel řádně nezpochybní jeden ze samostatných důvodů pro určitý právní závěr, je nadbytečné se zabývat argumentací, která směřuje proti ústavnosti jiného samostatného důvodu - v tomto případě významu podpisu předávacích protokolů. Opačný postup by vedl pouze k akademickému rozhodnutí, které by nemělo přímý dopad do právní sféry účastníků. Ať už by totiž Ústavní soud vyhodnotil druhý důvod jakkoli, napadená rozhodnutí by ve svém celku obstála (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2980/24, bod 12; IV. ÚS 3472/24, bod 12; IV. ÚS 3181/24, bod 15; I. ÚS 1367/24, bod 7).
IV. Závěr
24. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl - a to zčásti jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu