Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Vladimírem Bekem, advokátem, sídlem Svatohavelská 95, Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2026 č. j. 21 Cdo 188/2026-329, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti X jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení napadeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 1 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisové dokumentace vyplývá, že stěžovatelka pracovala u vedlejší účastnice na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 12. 2007, přičemž od 1. 8. 2021 byla převedena na středisko 3312-montáž, při zachování sjednaného druhu i místa výkonu práce, tj. vykonávala pozici operátor logistiky-plánovač. Stěžovatelka byla po ukončení více než rok trvající pracovní neschopnosti odeslána vedlejší účastnicí na mimořádnou zdravotní prohlídku, na jejímž základě byl dne 4. 1. 2023 poskytovatelkou pracovnělékařských služeb vydán lékařský posudek se závěrem, že stěžovatelka dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost pro výkon práce na pozici operátor logistiky. Stěžovatelka nebyla převedena na jinou pro ni vhodnou práci, ani mezi účastníky nedošlo k dohodě o změně pracovní smlouvy, která by zohlednila zdravotní stav stěžovatelky, a následně dala vedlejší účastnice stěžovatelce výpověď z pracovního poměru. Výpověď z pracovního poměru ze dne 14. 6. 2023 byla stěžovatelce dána podle § 52 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, pro dlouhodobé pozbytí způsobilosti konat práci z důvodu obecné choroby.
3. Stěžovatelka podala žalobu o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. e) zákoníku práce k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, který ji rozsudkem ze dne 18. 12. 2024, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 17. 4. 2025, zamítl. Okresní soud při svém rozhodování vycházel mj. ze závěrů znaleckého posudku, který potvrdil, že stěžovatelka ke dni doručení výpovědi z pracovního poměru dlouhodobě pozbyla způsobilost vykonávat stávající práci u vedlejší účastnice z důvodu obecného onemocnění (chronické onemocnění páteře a ramenních kloubů, psychická neurotická porucha). Okresní soud vyhodnotil znalecký posudek jako splňující veškeré zákonné náležitosti a o odborných závěrech tam uvedených neměl důvod pochybovat. Zdravotní způsobilost stěžovatelky byla znalcem posuzována ve vztahu k náplni práce, kterou měla sjednanou v pracovní smlouvě, tj. profese operátor logistiky-plánovač. Okresní soud uzavřel, že vedlejší účastnice prokázala důvody udělení výpovědi podle § 52 písm. e) zákoníku práce a že i přes jistou zdravotní indispozici nevznikl stěžovatelce právní nárok na přeřazení do chráněno/profilového centra. Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 23. 9. 2025 potvrdil.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, přičemž aproboval závěry obecných soudů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy jí neposkytly při výkladu právních norem náležitou ochranu a nereflektovaly způsob, jakým vedlejší účastnice prezentovala sjednaný druh práce, který je v rozporu se základními zásadami pracovního práva a v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatelka nepracovala u vedlejší účastnice podle pracovní smlouvy ze dne 3. 12. 2007 jako operátor logistiky-plánovač, ale jen jako plánovač. Pracovní smlouva byla uzavřena s vedlejší účastnicí s druhem práce operátor logistiky a v roce 2009 konkludentně změněna na druh práce plánovač. Podle stěžovatelky nebyla její zdravotní způsobilost posuzována ve vztahu k vykonávané práci, kterou fakticky u zaměstnavatele konala, resp. stěžovatelka rozhodně nevykonávala profesi řidiče vysokozdvižného vozíku, jeřábníka, vazače ani rozvoz palet pomocí manipulační techniky. Totéž pak platí i pro znalecký posudek, který měl zdravotní stav stěžovatelky přezkoumávat, a rovněž pro rozhodnutí okresního soudu, které ze znaleckého posudku vychází. Lékařský posudek tak nemůže podle stěžovatelky představovat podklad pro platnou výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákoníku práce. Navíc, výpověď byla stěžovatelce dána na základě lékařského posudku ze dne 4. 1. 2023 až dne 3. 7. 2023, tedy na základě téměř šest měsíců starého posudku, kdy v mezidobí mohlo dojít jak ke zhoršení, tak ale i ke zlepšení jejího zdravotního stavu.
6. K posouzení tvrzeného skutkového stavu, který neodpovídá předloženým listinným důkazům (pracovní smlouvě), stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2025 sp. zn. 21 Cdo 185/2025, podle nějž je soud povinen zkoumat skutečnou vůli stran, nikoliv se omezit na listinné důkazy. Pokud tedy stěžovatelka tvrdila, že pracovala na pozici odlišné, než bylo uvedeno v písemné smlouvě a než tvrdila vedlejší účastnice, nelze tuto skutečnost bez dalšího ponechat stranou a upustit od dalšího dokazování.
7. Stěžovatelka dále namítá, že pokud neměly obecné soudy za prokázané tvrzení stěžovatelky, že došlo mezi ní a vedlejší účastnicí ke sjednání jiného druhu práce (plánovač), jak tvrdila, měly soudy o této skutečnosti stěžovatelku poučit a umožnit jí, aby svá tvrzení doplnila, případně k jejich prokázání navrhla důkazy (srov. § 118a občanského soudního řádu). Ostatně obecné soudy ve svých rozhodnutích ani nekonstatují, proč nemají za prokázané, že došlo ke změně druhu práce. Absence poučení ze strany soudu vedla k tomu, že stěžovatelka měla za prokázané, že pracovala na pozici plánovač, což vedlo k překvapivému rozhodnutí okresního soudu a následně krajského soudu, který tuto vadu řízení nenapravil.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Na ústavní úrovni je princip ochrany zaměstnance, jakožto typově slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích, vyjádřen především v čl. 28 Listiny. Chrání zaměstnance před případnou svévolí, nátlakem nebo zneužíváním práv ze strany zaměstnavatele. To je jedním z projevů ochranné funkce pracovního práva a jím normovaných pracovněprávních vztahů (nálezy ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06, bod 216; ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3399/14, bod 18). Přestože jsou pracovněprávní vztahy coby vztahy soukromoprávní povahy založeny na respektování smluvní volnosti jejich účastníků, je jejich smluvní svoboda omezena za účelem zajištění zvláštní ochrany zaměstnance. Právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací ve smyslu čl. 26 odst. 3 Listiny se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Podle čl. 1 bodu 2 Evropské sociální charty (vyhlášena pod č. 14/2000 Sb. m. s.) musí stát pro zajištění účinného výkonu práva na práci chránit právo pracovníka vydělávat si na své živobytí ve svobodně zvoleném zaměstnání. Z uvedených předpisů však nelze dovodit právo na časově neomezenou stabilitu konkrétního pracovního poměru. Zánik pracovního poměru ještě neznamená ztrátu přístupu ke zvolenému povolání. Míru ochrany stability konkrétního pracovního poměru zákonodárce nastavil mimo jiné v § 52 zákoníku práce, kde zakotvil taxativní výčet důvodů, pro které může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď. V posuzované věci Ústavní soud neshledal vybočení z mezí ústavně zaručených zásad pracovního práva.
9. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Námitky stěžovatelky většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů, především výkladu § 52 písm. e) zákoníku práce, kterým se však obecné soudy řádně zabývaly a ústavně konformním způsobem vypořádaly.
10. Obecné soudy v řízení prokázaly, že stěžovatelka pracovala u vedlejší účastnice na pozici operátor logistiky-plánovač (viz body 13 a 16 rozsudku okresního soudu, bod 16 rozsudku krajského soudu). Stěžovatelka setrvale namítá, že pracovnělékařská prohlídka, stejně jako znalecký posudek, měly být vypracovány s ohledem na reálnou pracovní náplň stěžovatelky, nikoliv podle náplně práce sjednané v pracovní smlouvě. Nelze pominout, že vedlejší účastnice, jako zaměstnavatel, měla právo vůči stěžovatelce uplatňovat celý rozsah sjednaného druhu práce, přičemž reálná pracovní náplň stěžovatelky odpovídala pouze určité části sjednaného druhu práce. V posuzované věci tak není rozhodné, že stěžovatelka některé z činností zahrnující pozici operátor logistiky-plánovač dosud na pracovním místě nevykonávala, avšak je rozhodné, že tyto činnosti po ní, jako zaměstnankyni, podle stanovené náplně práce mohla vedlejší účastnice kdykoliv legitimně v souladu s pracovní smlouvou požadovat. Proto je pro posouzení schopnosti vykonávat dosavadní práci rozhodný sjednaný druh pracovní činnosti v pracovní smlouvě, nikoliv pouze reálná náplň práce stěžovatelky. Ústavní soud tak neshledává přezkum zdravotní způsobilosti stěžovatelky v rozporu s výše uvedenou zásadou. Lékařská zpráva i znalecký posudek shodně konstatovaly, že stěžovatelka nebyla v době podání výpovědi způsobilá k výkonu práce podle pracovní smlouvy z důvodu neodpovídajícího zdravotního stavu. Obecné soudy v napadených rozhodnutích v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 7. 2. 2023 č. j. 21 Cdo 2536/2022-559) konstatovaly, že byl naplněn důvod pro podání výpovědi podle § 52 písm. e) zákoníku práce, přičemž jejich závěry byly řádně odůvodněny a nebyly svévolné.
11. Se stěžovatelkou nelze souhlasit, že okresní soud neprovedl jí navržené důkazy bez řádného odůvodnění. Okresní soud provedl rozsáhlé dokazování, na základě kterého zjistil skutkový stav věci, přičemž důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (viz § 132 občanského soudního řádu). Ve svých právních závěrech o zdravotní (ne)způsobilosti stěžovatelky vykonávat práci sjednanou v pracovní smlouvě vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, přihlédl ke konkrétním okolnostem věci a své závěry řádně odůvodnil. Okresní soud tak považoval skutkový stav za dostatečně prokázaný z důkazů a dalších zjištěných skutečností v řízení, pročež stěžovatelkou navrhované další důkazy neprovedl pro nadbytečnost, což také odůvodnil (viz bod 12 rozsudku). Konkrétně stěžovatelkou namítané nezadání dodatku znaleckého posudku odůvodnil tím, že skutečnosti svědčící o zdravotní způsobilosti stěžovatelky konat práci bylo možné zjistit samotným znaleckým posudkem, popř. s tím souvisejícími ostatními listinnými důkazy.
12. Námitku nepoučení podle § 118a občanského soudního řádu, stejně jako námitku, že vedlejší účastnice vymezila druh práce příliš široce, což jí umožnilo podle potřeby ukončit pracovní poměr zcela libovolně, stěžovatelka řádně neuplatnila v řízení před obecnými soudy, proto se jí Ústavní soud z důvodu subsidiarity nemohl zabývat.
13. Obecné soudy v posuzované věci řádně posoudily skutkový stav a na jejich závěru, že výpověď byla stěžovatelce udělena podle § 52 písm. e) zákoník práce s odůvodněním, že stěžovatelka dlouhodobě pozbyla způsobilost konat práci z důvodu obecné choroby, neshledává Ústavní soud nic protiústavního. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy řádně osvětlily, jakými úvahami se řídily při posouzení námitek stěžovatelky, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují. Nejvyšší soud v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil důvody odmítnutí dovolání (veškeré sporné právní otázky již byly předchozí judikaturou vyřešeny a skutková zjištění nenáleží Nejvyššímu soudu přehodnocovat.). Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu