88. Účast na deklaraci v podmínkách nacistické okupace byla odvážným činem. Její signatáři vystavili sebe, svou rodinu i své zaměstnance značnému nebezpečí. Byl na ně vytvářen intenzivní nátlak, aby navzdory svému přesvědčení přijali říšské občanství. Většina z nich čelila různým formám perzekuce - od nucené správy a konfiskace majetku až po trestní postih, přičemž někteří zaplatili za své postoje i životem (Jelínková Homolová, D. - Hazdra, Z., cit. dílo, s. 35 a násl.). Popsané důsledky se plně promítly i do konkrétní situace dr. Josefa Colloredo-Mansfelda. Z korespondence nacistických okupačních úřadů založené ve spisu vyplývá, že byl od samého počátku okupace považován za nepřítele Říše, a to právě kvůli svým pročeským postojům a činnosti proti nacionálně socialistickému Německu (viz č. l. 484-495 a č. l. 585 soudního spisu). Konfiskační nařízení Gestapa ze dne 16. 12. 1942, kterým mu byl zabaven veškerý majetek, pak bylo odůvodněno právě tím, že "snahy osob uvedených v konfiskačním nařízení byly nepřátelské Říši". Již samotné takové označení přitom pro děda stěžovatele i jeho rodinu znamenalo reálné a bezprostřední riziko. K této situaci je třeba přihlédnout i z hlediska osobních poměrů, neboť v době vyplnění dotazníku děd stěžovatele očekával narození potomka. Jak on sám, tak i jeho bratr popisují v této době nepřípustný nátlak ze strany okupační správy, včetně nezakrytých hrozeb trestního stíhání za zradu (viz životopis dr. Josefa Colloredo-Mansfelda na č. l. 513-517 soudního spisu, a dopis bratra Weikharda na č. l. 673-678 soudního spisu).
89. Rovněž výpovědi ostatních členů rodiny mají významnou důkazní hodnotu, neboť dokreslují dobový kontext a způsob, jakým bylo s rodinou Colloredo-Mansfeldů zacházeno. V tomto směru je jistě relevantní také poukaz stěžovatele na kauzu jeho bratra Jeronýma, o němž je veřejně známo, že se jeho Fragebogen dochoval (č. l. 1093 soudního spisu), a přesto mu byl majetek po roce 1989 vrácen. Nic na tom nemění odlišný zákonný režim vrácení majetku.
90. S přihlédnutím k uvedeným okolnostem nemůže obstát zjednodušující závěr, že děd stěžovatele vyplnil dotazník "bez konkrétního nátlaku" a že jeho jediným cílem byla "záchrana rodového majetku" (bod 89 rozsudku krajského soudu a bod 33 rozsudku okresního soudu). Z celkového kontextu všech výše uvedených zjištění je zřejmé, že děd stěžovatele jednal při podpisu dotazníku v rozporu se svým dlouhodobě a veřejně vyjadřovaným přesvědčením a že již v té době čelil rozsáhlému nátlaku a reálným hrozbám ze strany nacistické moci, které nelze zužovat jen na majetkovou újmu. Samotná hrozba konfiskace veškerého majetku v podmínkách druhé světové války přitom nepředstavovala pouze ztrátu majetku, ale zásadní zásah do osobní a rodinné existence. Byla spojena s nuceným vystěhováním, ztrátou veškerých prostředků, společenského postavení i domova, a byla dále doprovázena dalšími represivními zásahy, včetně nasazení na nucené práce, jak dokládá případ děda stěžovatele. Tyto skutečnosti naplňují dobovou definice perzekuce (viz bod 75). S hrozbou konfiskace byla navíc nepochybně spojena i obava děda stěžovatele o zachování pracovních míst pro české zaměstnance. I tento argument, na který obecné soudy nereagovaly, měl relevanci pro celkové posouzení jeho jednání, a to obzvlášť s přihlédnutím k výpovědi jeho bývalého zaměstnance, který při výslechu popsal, jak se dr. Josef Colloredo-Mansfeld stavěl proti německým správcům na obranu svých zaměstnanců (č. l. 927 soudního spisu).
91. Tyto dobové souvislosti obecné soudy upozadily a vyplnění dotazníku přiřkly význam, který mu nepřísluší. Podobně je třeba zasadit do kontextu také výroky dr. Josefa Colloredo-Mansfelda obsažené v jeho žádosti o přezkum konfiskace (č. l. 508-512 soudního spisu), v níž účast svého bratra na tzv. Benešově deklaraci z roku 1938 označil za mladickou nerozvážnost učiněnou proti jeho vůli a podání zakončil nacistickým pozdravem. Tato žádost však byla sepsána v době, kdy na děda stěžovatele již plně dopadaly tvrdé důsledky konfiskace majetku, umocněné vážným onemocněním jeho manželky, nedostatkem finančních prostředků na zajištění odpovídající péče a současnou potřebou postarat se o dvouletou dceru.
92. Ústavní soud si je vědom toho, že některé odborné studie obsahují dílem odlišné hodnocení (zvl. nedatovaná právní expertiza prof. Václava Pavlíčka, původně zpracovaná na žádost Národního památkového ústavu pro účely restitučního sporu o státní zámek Opočno; č. l. 521-536 soudního spisu). Není však zřejmé, z jak širokého spektra důkazních podkladů tyto studie vycházely (např. není jasné, na základě čeho expertiza prof. Pavlíčka hodnotí obsah Fragebogen v situaci, kdy se tato listina nedochovala). Hodnocení listinných důkazů, které odborné studie rozebírají, navíc náleží soudu, jenž je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů povinen posuzovat provedené důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemných souvislostech vyplývajících ze soudního spisu.
93. Neopominutelným důkazem v nynější věci byla rovněž osvědčení o státní a národní spolehlivosti děda stěžovatele vydaná v období bezprostředně po druhé světové válce. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy předložil osvědčení o státní a národní spolehlivosti jeho děda vydaná Okresním národním výborem v Opočně v roce 1945 a Obvodní radou pro Prahu I. - VI. v roce 1947, jakož i osvědčení o československém státním občanství vydané Okresním národním výborem v Dobrušce v roce 1947 (č. l. 689 - 690 soudního spisu). Tyto listiny byly způsobilé významně doplnit skutkový obraz věci. Postoje okresních národních výborů jsou zásadní, neboť tyto orgány měly bezprostřední znalost místních poměrů, svědeckých výpovědí a reálného chování posuzované osoby během okupace. Při dnešním hodnocení těchto skutečností, za situace dnes již velmi obtížného dohledávání skutkových podkladů pro rozhodnutí orgánu veřejné moci, po uplynutí osmi dekád od konce druhé světové války, je nezbytné postupovat s největší obezřetností (opět nález I. ÚS 98/04, Restituční nároky rodu Salmů, část IV/c). Závěry státních orgánů (zejména v později zrušeném výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945) vycházely pouze z dílčích a izolovaných indicií, aniž by měly k dispozici rozhodující důkaz v podobě dotazníku, jímž by se děd stěžovatele jednoznačně přihlásil k německé národnosti, a aniž by tyto indicie byly hodnoceny v jejich celkovém dobovém a místním kontextu.
94. Obecné soudy k těmto listinám vůbec nepřihlédly s odůvodněním, že postrádají základní náležitosti stanovené pokyny ministerstva vnitra pro osvědčení o národní spolehlivosti vydaná pro účely § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., a v souladu s tímto ustanovením nebyla schválena nadřízeným orgánem (ministerstvem vnitra).
95. S touto argumentací se nelze ztotožnit. Požadavek na schválení osvědčení nadřízeným orgánem byl zaveden výlučně pro případy, kdy se posuzovaná osoba přihlásila k německé národnosti, což bylo důvodem pro ztrátu československého občanství podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. V poválečném období však žádným pravomocným rozhodnutím nebylo prokázáno, že se děd stěžovatele slovy zákona "přihlásil za Němce" a neexistoval ani přímý důkaz o této skutečnosti. Naopak z dotazu zástupce děda stěžovatele na ministerstvo vnitra vyplynulo, že neevidovalo žádné spisy týkající se žádosti o přiznání německého občanství (informativní dopis pro dr. Josefa Colloredo-Mansfelda na č. l. 671 soudního spisu). Dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi bylo navíc ještě v roce 1946 umožněno účastnit se voleb do Ústavodárného shromáždění. Nelze klást dědu stěžovatele k tíži, že s ním státní orgány nakládaly bez dalších pochybností jako se státním občanem a vydaly mu osvědčení ve formě, která nevyžadovala schválení ministerstvem vnitra. Absence takového schválení nemůže vést k popření důkazní hodnoty předložených osvědčení, která byla způsobilá přispět k objasnění sporné otázky. Je třeba odmítnout i ničím nepodložené spekulace soudů, že by snad okresní národní výbory jednaly při vydání osvědčení v důsledku tlaku prezidentské kanceláře (srov. bod 13 shora); ostatně intervence kanceláře prezidenta republiky Edvarda Beneše, pokud k ní došlo, by byla neslučitelná s tím, že by se v dané době na stěžovatelova děda nahlíželo jako na Němce či jako na zrádce.
96. Pokud jde o pozdější rozhodnutí, která tato osvědčení prohlásila za neplatná (výměr Okresního národního výboru v Dobrušce na č. l. 998), a zamítla žádost o vydání osvědčení o československém státním občanství (výnos ministerstva vnitra na č. l. 994), je třeba zdůraznit, že tato rozhodnutí byla vydána až po roce 1948, tedy po nástupu totalitní moci. Jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře vyslovil, není ústavně přípustné, aby se orgány veřejné moci cítily bezvýhradně vázány rozhodnutími a právními názory státních orgánů z let 1948 až 1989, tedy z období, v němž docházelo k mocenskému zneužívání práva komunistickým režimem. Na rodinu stěžovatele, jako na rodinu šlechtickou, totalitní režim pohlížel jako na "třídní nepřátele". Závěry státních orgánů po únoru 1948 o neplatnosti osvědčení o československém státním občanství proto nemohou mít při posouzení této věci rozhodující význam (srov. podobně nález I. ÚS 98/04, Restituční nároky rodu Salmů, část IV/d).
97. Všechny výše uvedené okolnosti je proto třeba vzít v potaz při hodnocení podmínek státní spolehlivosti a státního občanství děda stěžovatele (k tomu viz bod 72).
VII.
Závěr
98. Napadená soudní rozhodnutí vykládající zákon č. 243/1992 Sb. z ústavního hlediska neobstojí. Obecné soudy podmínily existenci restitučního nároku požadavkem na podání žádosti podle zákona č. 128/1946 Sb. a současně přikládaly rozhodující význam skutečnosti, že ještě před rozhodným obdobím přešel majetek na stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. Takový výklad přitom popírá smysl a účel restituce vyjádřený v § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., jímž je zmírnění majetkových křivd, bez sankcionování za to, že osoby nevyužily v kontextu doby po únoru 1948 jen formálních procesních prostředků.
99. Obecné soudy se nadto nevypořádaly se všemi rozhodující skutkovými okolnostmi významnými pro posouzení restitučního nároku a rozhodující význam přisoudily jednotlivým, vzájemně neprovázaným skutečnostem, aniž by je hodnotily v jejich celkovém historickém a právním kontextu. Takový postup odporuje zásadám volného hodnocení důkazů, neboť skutkové závěry nevycházejí z provedeného dokazování v jeho celku, ale jsou též v extrémním nesouladu s obsahem soudního spisu.
100. Napadenými rozhodnutími proto obecné soudy na základě formalistického výkladu zatížily svá rozhodnutí libovůlí, jež dosahuje ústavněprávní roviny a je v rozporu s právem na soudní ochranu zaručeným v čl. 36 odst. 1 Listiny (výrok I).
101. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu (výrok II).
102. V dalším řízení jsou obecné soudy vázány závěry vyslovenými v tomto nálezu. Na obecných soudech nyní je, aby se zabývaly naplněním podmínek restituce komplexně a bez přepjatého formalismu, při respektování smyslu a účelu restituční úpravy, a aby všechny rozhodné skutkové okolnosti hodnotily v jejich vzájemných souvislostech. Současně jsou povinny vypořádat se se všemi relevantními důkazy obsaženými ve spise, zejména nesmí pomíjet ty důkazy, které svědčí ve prospěch restitučního nároku. Své závěry musí přesvědčivě, přezkoumatelně a ústavně konformním způsobem odůvodnit.
103. Třetí vedlejší účastník (Lesy České republiky, s. p.) navrhl, aby Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit mu náklady řízení. Účastníci a vedlejší účastníci si hradí své náklady v řízení před Ústavním soudem sami, v odůvodněných případech podle výsledku řízení však Ústavní soud může uložit některému z účastníků, aby jinému účastníkovi tyto náklady nahradil (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Žádná okolnost, která by odůvodnila tento výjimečný postup, však v této věci nenastala, ostatně vedlejší účastník se svou argumentací neuspěl, proto Ústavní soud vedlejšímu účastníku náhradu nákladů nepřiznal (výrok III).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. dubna 2026
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu