45. Restituční nárok stěžovatele v posuzované věci vychází z § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., který byl do zákona vložen novelou č. 212/2000 Sb. s účinností od 21. 7. 2000. Specificky podle tohoto ustanovení posuzoval věc i pozemkový úřad (č. l. 571 soudního spisu). Ke dni podání žádosti o navrácení majetku dne 23. 10. 2000 již nebylo možné uplatnit žádný jiný restituční nárok, neboť lhůty k uplatnění nároku podle § 2 odst. 1 zákona č 243/1992 Sb., jakož i podle zákona o půdě, marně uplynuly (viz § 13 zákona o půdě a § 11a zákona č. 243/1992 Sb.).
46. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. je oprávněnou osobou:
"státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem [pozn. § 1 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o půdě] v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce."
(a) Poválečná právní úprava
47. Posouzení restitučního nároku stěžovatele nutně vychází z poválečné právní úpravy majetkových poměrů, neboť právě z ní se odvíjí hmotněprávní předpoklady, na něž zákon č. 243/1992 Sb. odkazuje. Z tohoto důvodu je nezbytné nejprve objasnit tehdejší právní konstrukci i její dobový výklad, neboť poválečné právní poměry a právní akty z doby bezprostředně po skončení druhé světové války je třeba posuzovat v dobovém společenském a normativním kontextu. Současně je však třeba zdůraznit, že tato východiska nelze mechanicky ztotožňovat s vlastním posouzením restitučního nároku podle zákona č. 243/1992 Sb., který sleduje odlišný účel.
48. Dr. Josef Colloredo-Mansfeld utrpěl během nacistické okupace majetkovou křivdu. V roce 1942 byl označen za nepřítele režimu a jeho majetek byl konfiskován ve prospěch Německé říše, která byla následně zapsána jako vlastník do pozemkových knih (bod 4). Po skončení války prohlásil dekret č. 5/1945 Sb. v § 1 odst. 1 jakékoli majetkové převody a jakákoli majetkoprávní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, za neplatná, pokud byla uzavřena po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce. Způsob uplatnění nároků plynoucích z tohoto ustanovení byl upraven zákonem č. 128/1946 Sb. Podle jeho § 2 vycházely stejné nároky také z majetkových přechodů provedených neplatným právním předpisem, jakož i úředními výroky na jejich základě přijatými. V seznamu neplatných předpisů, které vyhlašovalo ministerstvo spravedlnosti, bylo uvedeno i nařízení říšského protektora o propadnutí jmění v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 4. 10. 1939 (Ř. z. I, s. 1998, Věst. ř. prot., s. 181, změněné nařízením ze dne 24. října 1942, Ř. z. I, s. 621, Věst. ř. prot. s. 296), na jehož základě bylo dne 16. 12. 1942 vydáno nařízení gestapa ke konfiskaci majetku děda stěžovatele (viz část I. bod 21 vyhlášky ministra spravedlnosti č. 19/1947 Ú. l., kterou se uveřejňuje seznam některých neplatných právních předpisů, jež provedly anebo umožnily zásahy do majetku Československé republiky a osob vydaných národní, rasové nebo politické persekuci). Jelikož byl úřední výrok v posuzované věci vydán na základě neplatného právního předpisu, nebylo třeba žádat o zrušení tohoto výroku (srov. podrobně body 45 až 47, 55 a 56 rozsudku krajského soudu).
49. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle kterého konfiskace majetku jeho děda nacisty nebyla ex lege neplatná. Pojetí neplatnosti určoval další postup jak při navracení majetku, tak při jeho konfiskaci československým státem. Závěr krajského soudu odpovídá tehdejšímu názoru odborné veřejnosti, která neplatnost majetkových převodů (přechodů) z doby okupace veskrze chápala jako "naříkatelnost"; neplatné právní jednání se neodklidilo automaticky (srov. Knapp, V. - Berman, T. Vrácení majetku pozbytého za okupace (Restituční zákon): (Výklad zákona č. 128/1946 Sb. o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vcházejících, tzv. zákona restitučního). Praha: V. Linhart, 1946, s. 32-36).
50. Tento výklad potvrdil také nejvyšší správní soud v nálezu ze dne 9. 4. 1947, č. 428/45-3 (Boh. A 1592), v němž "neshledal, že by v cit. § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 byly převody a jednání tam uvedené prohlášeny ex lege za bezpodmínečně neplatné". Jelikož způsob uplatnění nároku plynoucího z tohoto ustanovení měl být dále upraven zvláštním předpisem, "bylo tím dáno jasně najevo, že neplatnost nenastává již ex lege, že tedy žádný úřad ani soud nemůže z moci úřední prohlásiti převody, resp. jednání tam uvedená za neplatné, nýbrž že je k tomu zapotřebí, aby postižený svůj nárok z tohoto ustanovené plynoucí uplatnil určitým způsobem, jenž teprve měl býti upraven, a že tedy je zejména ponecháno postiženému na vůli, zda chce tento nárok uplatniti nebo neuplatniti a tedy po případě se spokojiti s tím, aby tento převod, resp. toto jednání bylo ponecháno v platnosti. V podstatě nejde tu tedy o bezpodmínečnou neplatnost těchto převodů a jednání, nýbrž o pouhou jejich naříkatelnost [...]". Podle stěžovatele bylo dotčené jednání od počátku neplatné a bylo třeba se jen dovolat nároku na vydání majetku. Nejvyšší správní soud však v citovaném nálezu upozornil, že takové absolutní pojetí neplatnosti by v širších souvislostech vedlo k absurdním důsledkům. Správní orgány by musely z úřední povinnosti zkoumat platnost všech majetkových převodů. Oprávněný by si mohl v cestě prejudiciálního řešení osvobodit majetek z konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (k pojetí konfiskace viz níže), pokud by však v restitučním řízení neuplatnil nárok na vrácení majetku, zůstal by i nadále v (knihovním) vlastnictví osoby německé, což by odporovalo smyslu tehdejší právní úpravy.
51. Neplatnosti majetkového převodu (přechodu) spolu s nárokem na navrácení majetku se tak soukromé osoby mohly dovolat výhradně postupem podle tehdejších restitučních předpisů. Šlo o zvláštní mechanismus, jehož cílem bylo vypořádat se s osobami, které v době zvýšeného ohrožení státu zradily a kolaborovaly s Němci. Majetek se navracel teprve po přezkoumání státní spolehlivosti žadatele v řízení před okresním soudem; v pochybnostech měl o státní spolehlivosti rozhodnout příslušný okresní národní výbor. Pokud podmínky státní spolehlivosti splněny nebyly, připadl nárok státu jako majetek zkonfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb. (§ 4 zákona č. 128/1946 Sb.). Restituční nárok bylo třeba uplatnit ve tříleté promlčecí lhůtě, která počala běžet dnem 17. 6. 1946 (§ 8 a § 10 zákona č. 128/1946 Sb.). Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že děd stěžovatele takovou žádost ve stanovené lhůtě nepodal a jeho státní spolehlivost nebyla postupem předvídaným tímto zákonem posouzena. Stěžovatel současně netvrdil ani neprokázal, že by se jeho děd pokusil domoci navrácení majetku jinými způsoby, na něž odkazuje v ústavní stížnosti (např. podle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb. či dekretu č. 124/1945 Sb.). Vlastnické právo děda stěžovatele proto nemohlo být v poválečném období obnoveno (srov. k tomu v obecné rovině např. usnesení ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 223/96).
52. Stejný výklad poválečných předpisů zaujal Ústavní soud i v dalších kauzách týkajících se různých pozemků po dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi, na něž byl uplatněn restituční nárok podle zákona o půdě. Z hlediska tohoto zákona bylo rozhodné, že v době převzetí majetku státem nebyl dr. Josef Colloredo-Mansfeld jeho knihovním vlastníkem, nýbrž měl pouze restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., který nebyl ve stanovené lhůtě uplatněn. Ústavní soud konstatoval, že tato skutečnost sama o sobě nezakládá nárok na restituci podle zákona o půdě; současně však zdůraznil, že věc posuzoval výlučně podle tohoto zákona, nikoli podle zákona č. 243/1992 Sb. (srov. usnesení ze dne 29. 9. 1999 sp. zn. II. ÚS 18/97, ze dne 30. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 178/99, či ze dne 14. 1. 2000 sp. zn. I. ÚS 180/99).
53. S posouzením, zda děd stěžovatele splňoval podmínky pro obnovení vlastnictví podle poválečných restitučních předpisů, souvisela i otázka, zda vlastnické právo ke sporným pozemkům nepřešlo na stát na základě některého z konfiskačních dekretů. V takovém případě by stát nabyl vlastnictví ex lege již dnem nabytí účinnosti těchto dekretů bez ohledu na zápis do pozemkových knih [nález nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512); či nález ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24, Zpochybnění poválečné konfiskace majetku rodu z Lichtenštejnů, body 33 až 37]. Ačkoli obecné soudy dovozovaly konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., vzhledem k povaze dotčeného majetku (lesní a zemědělské pozemky) přicházela primárně v úvahu aplikace dekretu č. 12/1945 Sb. První z uvedených dekretů měl jen subsidiární povahu (viz jeho § 17).
54. Dekret č. 12/1945 Sb., na rozdíl od § 2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb., neobsahoval výluku z konfiskace u majetku, který pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické persekuce pozbyly osoby státně spolehlivé. Dobová literatura proto řešila, zda mají správní orgány při posouzení konfiskace vycházet pouze z knihovního zápisu vlastníka, nebo zda mají zohlednit i skutečnost, že zapsaný vlastník nabyl majetek neplatným právním jednáním podle dekretu č. 5/1945 Sb. (srov. Knapp, V. - Berman, T., cit. dílo, s. 128-131). Tehdejší nejvyšší správní soud postavil na jisto, že pro účely konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl rozhodující knihovní stav ke dni účinnosti dekretů. Výrazem vlastnictví v § 1 odst. 1 tohoto dekretu bylo nutno rozumět vlastnictví, jak bylo upraveno v obecném zákoníku občanském. Případnou neplatnost nebylo možné z úřední povinnosti zkoumat, protože se jí bylo možné dovolat pouze postupem podle restitučních předpisů [viz výše citovaný nález Boh. A 1592; na tento nález navázal nejvyšší správní soud např. v nálezu ze dne 2. 5. 1947 č. j. 277/46-6, Boh. A 1615].
55. Z obsahu spisu vyplývá, že také v nynější věci správní orgány považovaly posuzovaný majetek za zkonfiskovaný podle dekretu č. 12/1945 Sb. (viz bod 5 shora). V průběhu konfiskačního řízení došlo v souladu s dobovou judikaturou pouze ke korekci právního důvodu konfiskace, respektive jinému vymezení osoby, vůči níž měla být konfiskace uplatněna. Ministerstvo zemědělství ve výměru ze dne 16. 12. 1948 zdůraznilo, že knihovním vlastníkem majetku byla Německá říše, vůči níž se uplatnila konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Z tohoto důvodu současně zrušilo výměr Zemského národního výboru ze dne 5. 12. 1945, který nesprávně vycházel z posuzování státní spolehlivosti děda stěžovatele jako původního vlastníka. Zrušení uvedeného výměru však neznamenalo zrušení konfiskace jako takové, nýbrž pouze odstranění nesprávného vymezení osoby, vůči níž byla konfiskace původně směřována. Ve sdělení Národnímu pozemkovému fondu ze dne 23. 10. 1948 (č. l. 1210 soudního spisu) ministerstvo uvedlo, že stav konfiskovaného majetku se nemění, neboť byl podle dekretu č. 12/1945 konfiskován ex lege (č. l. 1210 soudního spisu). Tomu odpovídá rovněž zápis v knihovní vložce č. 1031 (č. l. 552 soudního spisu), v níž je zaznamenána informace o tom, že pozemky byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb.
56. Za tohoto skutkového a právního stavu proto nemůže obstát konstrukce stěžovatele, podle níž majetek přešel na stát až v rozhodném období a bez právního důvodu. Pokud jde o samotný odkaz stěžovatele na nedávný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, ten se týká specifické otázky tzv. "účinnosti" konfiskace při souběhu restituční výluky a restitučního titulu podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a pro posouzení nynější věci nemá význam.
57. Stěžejní pro další úvahy Ústavního soudu rozvedené níže je však zjištění, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. vycházela pouze ze zápisu vlastnického práva v pozemkových knihách a mohla tedy nastat i v situaci, kdy knihovní vlastník nabyl majetek na základě neplatného převodu z doby nacistické okupace a původnímu vlastníku vznikl nárok na jeho vrácení. Původní vlastník se v takovém případě mohl domáhat konfiskovaného majetku v restitučním řízení vůči Národnímu pozemkovému fondu jako správci konfiskovaného majetku (§ 6 dekretu č. 12/1945 Sb.).
VI. B. Účel a podmínky restitučního nároku podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.
(a) Účel právní úpravy
58. Restituční nároky upravené v § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. mají specifickou povahu, která je odlišuje od ostatních restitučních nároků a musí být proto zohledněna při jejich posuzování. Podle tohoto ustanovení mají nárok na restituci osoby, jimž byl majetek odňat nikoli až v rozhodném období po únoru 1948, ale již v době tzv. druhé republiky či nacistické okupace. Tyto osoby nebyly odškodněny, přestože podle poválečných restitučních předpisů měly nárok na vrácení majetku nebo poskytnutí náhrady [srov. k tomu zejm. odůvodnění vládního návrhu zákona podané tehdejším místopředsedou vlády Pavlem Rychetským, dostupné zde: PČR, PS 1998-2002, 22. schůze, část 339 (3. 3. 2000)].
59. Podstata tohoto restitučního nároku souvisí s mimořádnými okolnostmi poválečného období a reálně omezenými možnostmi jednotlivců domáhat se svých práv bezprostředně po skončení války. Ani období let 1945 až 1948, které předcházelo nástupu totalitní moci, nelze vnímat jako období právní či společenské stability (srov. stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05). Naopak šlo o dobu rozsáhlých a často překotných snah o rekonstrukci státních poměrů a narovnání právního i hospodářského řádu hluboce zasaženého válkou, doprovázených nedůsledností a chaotičností při adaptaci právního řádu nastalým změnám (o politické atmosféře, záměrech a vlivu komunistů ve vztazích k národním výborům srov. Kuklík, J. Znárodněné Československo. Od znárodnění k privatizaci - státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. Praha: Auditorium, 2010, s. 136-141; o postojích ke šlechtickým rodům viz tamtéž s. 149). V důsledku nejednotného postupu státních orgánů, náročnosti restitučního procesu a krátkosti poválečného období se nepodařilo všechny válečné majetkové křivdy zhojit. K tomu přistupuje skutečnost, že značná část oprávněných osob válečné události nepřežila a bezprostředně po válce často ani neexistovala osoba, která by mohla restituční nároky v krátké lhůtě uplatnit (viz např. nález ze dne 16. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 254/2000).
60. Do tohoto procesu obnovy majetkových práv pak zásadním způsobem zasáhl únor 1948 a nástup totalitní moci, vyznačující se cílenou likvidací tzv. třídního nepřítele. V tomto období docházelo k notoricky známému "třídnímu" přístupu státních orgánů při posuzování restitučních nároků podle zákona č. 128/1946 Sb. Ten byl ostatně i v tomto duchu změněn a doplněn zákonem č. 79/1948 Sb. Tímto zákonem byly podstatně modifikovány nároky žadatelů o restituci - pokud byl v době do rozhodnutí o jejich restitučním nároku pozemek přidělen třetí osobě a v její prospěch zapsáno vlastnické právo, nebyla restituce dost dobře možná a původní vlastník měl nárok jen na náhradu (srov. § 6 odst. 3 zákona č. 128/1946 Sb. a čl. III zákona č. 79/1948 Sb.).
61. Na tyto dobové souvislosti, stejně jako na nesourodost restituční úpravy přijaté po roce 1989, která původně nezohledňovala zmařené poválečné restituce, výslovně poukazuje důvodová zpráva k zákonu č. 116/1994 Sb. Tímto zákonem byl odpovídající restituční nárok nejprve zaveden v oblasti mimosoudních rehabilitací (srov. § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), jeho uplatnění však podléhá dalším, specifickým podmínkám podle tohoto zákona.
62. Smyslem § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. je tak odčinit újmu osobám, jimž objektivně svědčilo právo na restituci, avšak které se jej v důsledku historických okolností nemohly účinně domoci. Při posuzování tohoto restitučního nároku nelze postupovat přepjatě formalisticky. Naopak je nutné uplatnit citlivý přístup zohledňující historické souvislosti a konkrétní skutkové okolnosti, aby nedošlo k popření samotného účelu restituční úpravy.
63. Krajský soud při posouzení restitučního nároku stěžovatele nezohlednil specifický účel § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. a vycházel z hledisek rozhodných pro posuzování nároků podle zákona o půdě. Zkoumal, zda k přechodu majetku na stát došlo v tzv. rozhodném období (v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) a zda právní předchůdce stěžovatele podal žádost o navrácení majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. Tato kritéria však nelze na restituční nároky podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. mechanicky přenášet, neboť by to vedlo k popření smyslu této zvláštní právní úpravy.
(b) Podmínka tzv. rozhodného období
64. Restituční zákonodárství po roce 1989 reaguje primárně na zmírnění následků některých majetkových křivd vzniklých v tzv. rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, které zákon č. 480/1991 Sb. vymezil jako dobu nesvobody. Zákon č. 243/1992 Sb. je dílčí výjimkou, neboť byl přijat za účelem řešení specifické skupiny majetkových křivd nastalých před tímto datem (stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, část III: "skutečnosti nastalé před tímto datem [tj. před 25. 2. 1948] a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštního zákona č. 243/1992 Sb. v taxativně stanovených případech, jsou dokonanými skutečnostmi").
65. Podstatou § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. tak není revize majetkových zásahů z období nacistické okupace, nýbrž náprava následné křivdy spočívající ve zmaření poválečných restitučních nároků. Tato křivda se plně rozvinula až v rozhodném období. V tomto smyslu se tedy ani zákon č. 243/1992 Sb. nevymyká časovému vymezení restitučních nároků.
66. Krajský soud vyšel z doslovného znění § 4 odst. 1 zákona o půdě a za rozhodující považoval, zda majetek v rozhodném období přešel na stát. Takovýto výklad potírá jakýkoli rozumný smysl vykládané právní úpravy. Smyslem § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. není hodnotit, kdy a na základě jakého aktu majetek formálně přešel na stát, nýbrž posoudit, zda oprávněné osobě svědčil restituční nárok, který se po nástupu totalitního režimu stal fakticky nevynutitelným. Konfiskace v posuzované věci byla realizována podle dekretu č. 12/1945 Sb. a opírala se výlučně o knihovní stav, aniž by reflektovala otázku případného restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb.; právě knihovní stav byl totiž podle dobové judikatury pro konfiskaci rozhodující (viz bod 54). Přiznat konfiskacím rozhodující význam by znamenalo podřídit výklad § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. ryze formální skutečnosti a zcela pominout jeho účel, jímž je náprava zmařených restitucí.
67. Tím ovšem není popřeno, že skutkové a právní závěry učiněné v konfiskačních řízeních mohou mít v jednotlivých případech relevanci, zejména pokud se v rámci těchto řízení státní orgány zabývaly osobou původního vlastníka a jeho postavením (např. při posuzování výjimek z konfiskace podle § 2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb.). V takové situaci se konfiskace obsahově dotýká hmotněprávních předpokladů restitučního nároku a je rubem takového posouzení, jak ostatně uvedl Ústavní soud v nálezu II. ÚS 3285/19.
68. Je třeba podotknout, že závěry obsažené v nálezu III. ÚS 107/04, na které krajský soud obsáhle odkazuje v souvislosti s otázkou přechodu majetku na stát, se týkají jiného restitučního nároku a odlišného soudního řízení založeném na rozdílných důkazech. Úvahy nálezu III. ÚS 107/04 proto je nelze bez dalšího přenášet na posuzovaný případ.
(c) Nepodání žádosti podle zákona č. 128/1946 Sb.
69. Podání žádosti podle zákona č. 128/1946 Sb. představovalo jediný způsob, jímž se oprávněná osoba mohla domáhat neplatnosti majetkového převodu (přechodu) z doby okupace a obnovy svého vlastnického práva (viz bod 51). Zásadní je skutečnost, že zákonná lhůta pro podání žádosti běžela až do června 1949, tedy více než rok po nástupu totality. Nelze oprávněným osobám klást k tíži, že žádost nepodaly v krátkém období před nástupem totality, kdy lhůta k podání stále běžela a právní prostředí bylo značně nejisté. Stejně tak je nelze penalizovat za to, že žádost nepodaly ani později, protože její podání ztratilo reálný význam (srov. nálezy ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. II. ÚS 3/98 či ze dne 2. 2. 1999 sp. zn. II. ÚS 66/98). Výklad krajského soudu je v přímém rozporu s účelem zákona č. 243/1992 Sb. (viz body 59 násl. rozsudku krajského soudu).
70. V konkrétním případě navíc stát dědovi stěžovatele fakticky zabránil žádost podat. V situaci, kdy ho nepravomocný konfiskační výměr označil za osobu německé národnosti, by podání žádosti představovalo zcela formální krok. Děd stěžovatele se proti tomuto výměru bránil až do nástupu totality odvoláními k ministerstvu zemědělství i podáním stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu.
71. Z hlediska § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. je proto podstatné naplnění hmotněprávních předpokladů pro vznik nároku podle poválečných restitučních předpisů nikoli splnění procesního postupu. Nelze proto z pouhého nepodání žádosti ani vyvozovat domněnky státní nespolehlivosti děda stěžovatele, jako to učinil krajský soud v bodě 113 napadeného rozsudku.
(d) Neplatnost, státní nespolehlivost a občanství
72. Přestože krajský soud v napadeném rozsudku poukazoval na nesplnění formálních předpokladů uplatněného nároku, obecné soudy se současně zabývaly i jeho věcnou stránkou a hodnotily, zda byly naplněny hmotněprávní podmínky vzniku restitučního nároku podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. V této souvislosti se zabývaly tím, zda děd stěžovatele jako oprávněná osoba splňoval podmínku státního občanství České republiky a vznikl mu nárok podle § 4 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. Podle tohoto ustanovení nárok příslušel tomu, kdo neplatným převodem pozbyl věci (práva) nebo kdo jiným neplatným majetkově-právním jednáním byl poškozen [...]. Byla-li by však oprávněna osoba státně nespolehlivá, přísluší nárok státu jako majetek konfiskovaný podle dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.
73. Navrácení neplatně zkonfiskovaného majetku děda stěžovatele tak bylo podmíněno posouzením jeho státní spolehlivosti.
74. Zákon č. 128/1946 Sb. vymezoval státně nespolehlivé osoby v § 5 odst. 1 následovně:
"1. Německá říše, Království maďarské, osoby veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německá strana nacistická, fašistické strany maďarské a jiné útvary, organisace, podniky, zařízení, osobní sdružení, fondy a účelová jmění těchto režimů nebo s nimi souvisící, jakož i jiné německé nebo maďarské osoby právnické;
2. osoby fysické národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem;
3. osoby fysické, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanisaci nebo maďarisaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národů, jakož i osoby, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik."
75. K podmínkám u kategorie osob německé nebo maďarské národnosti pod bodem 2. nutno doplnit, že dobový komentář při výkladu pojmu "trpění pod nacistickým nebo fašistickým terorem" vycházel z definice pojmu "perzekuce" obsažené ve směrnici Ministerstva průmyslu ze dne 19. března 1946 č. j. II/1-76733/1946, kterým je míněno "pronásledování, kterým trpěly po 29. září 1938 osoby, kterékoliv národnosti nebo státní příslušnosti pro svou národnost, politické přesvědčení nebo rasu, musela směřovati k tomu, aby přinesla újmy na zdraví, svobodě, majetku, cti, občanské rovnoprávnosti a pod. a měla za následek alespoň pozbytí majetku. Není však třeba, aby určitá osoba tuto újmu přímo trpěla, nýbrž postačí, když jí byla ohrožena, ale vyhnula se nebezpečí a faktické újmě na zdraví, svobodě atd. zůstala uchráněna takže ji postihla v důsledku perzekuce pouze ztráta majetku [...]" (srov. Knapp, V. - Berman, T., cit. dílo, s. 117-118). Z definice obsažené v této směrnici vyšel také Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 617/08, bod 34. Perzekuci tak nelze zužovat výlučně jen na případy, v nichž bezprostředně hrozila fyzická likvidace,
76. Jde-li o posouzení podmínky státního občanství, obecné soudy vyšly z toho, že děd stěžovatele československé státní občanství pozbyl podle § 5 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., a proto nemohl být oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb. (viz bod 118 rozsudku krajského soudu). Tato otázka bylo úzce provázána s hodnocením skutečností rozhodných pro posouzení státní spolehlivosti osoby. Ustanovení § 5 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. zní následovně:
Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky č. 16/1945 Sb.) ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem anebo zvláštními okolnostmi, pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.
77. Výklad ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. byl dále konkretizován oběžníkem ministerstva vnitra ze dne 24. 8. 1945. Ten upřesnil, že "při určení příslušnosti k určité národnosti je nutno přihlížet k obvyklým hlediskům, kterými je příslušnost národnostní určována. Přichází tu v úvahu subjektivní prohlášení dotčené osoby, které je potvrzeno objektivními znaky jako je dřívější úřední hlášení k určité národnosti při sčítání lidu z roku 1930 a sčítání lidu v pohraničním území Čech, Moravy a Slezska prováděném v roku 1939, policejní hlášení, přihláška do škol, prohlášení pro účely zásobovacích lístků (listy pro domácnost), původ rodičů určité národnosti, školní vzdělání, užívání jazyka v soukromém životě, účast ve veřejném životě [...]. Při tom jednotlivé takové skutečnosti dlužno oceňovati navzájem a nelze se spokojit s jedním takovým znakem" (č. l. 1120 soudního spisu).
78. Stěžovatel navíc argumentoval také tím, že na situaci jeho děda dopadal rovněž § 24 dekretu č. 5/1945 Sb. týkající se navrácení majetku osob z řad dělníků, rolníků, živnostníků, drobných a středních podnikatelů, úředníků, příslušníků volných povolání a osob v podobném sociálním postavení. Stěžejní přitom bylo posouzení, zda tyto osoby majetek pozbyly v důsledku národní, politické nebo rasové persekuce a zda současně zůstali věrny demokraticko-republikánské státní myšlence Československé republiky.
79. Řešení posuzované věci v každém případě záviselo na pečlivém a komplexním zhodnocení postojů a celkové situace děda stěžovatele v průběhu druhé světové války i v období bezprostředně po jejím skončení. S ohledem na výše vymezený právní rámec bylo nezbytné zabývat se zejména tím, zda ho bylo možné považovat za osobu německé národnosti, zda se v období okupace přihlásil k německé národnosti, zda jeho jednání nebylo výsledkem nátlaku či okolností zvláštního zřetele hodných, či zda netrpěl pod nacistickým terorem ve smyslu tehdejší právní úpravy atd.
VI. C. Rozpor mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním
80. Obecné soudy vyhodnotily předložené důkazy tak, že dr. Josef Colloredo-Mansfeld byl osobou státně nespolehlivou a pozbyl československé státní občanství. Přitom však upřednostnily pouze jednu skupinu důkazů, aniž by důsledně zhodnotily širší kontext a řádně se vypořádaly s opačnými důkazy, které odmítly na základě formalistických argumentů.
81. Alfou a omegou argumentace obecných soudů bylo zjištění, že dr. Josef Colloredo-Mansfeld v říjnu 1940 vyplnil tzv. Fragebogen, tedy "dotazník ke zjištění německé národní příslušnosti". Obecné soudy tuto skutečnost dovodily z několika nepřímých důkazů. Existence tohoto dokumentu je zmíněna ve výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945, který však odkazuje pouze neurčitě na výsledky "vyšetřování" úřadu a na nespecifikovanou "korespondenci" údajně uloženou u ministerstva vnitra. Z dokumentů ve spise však nelze dovodit, že by státní orgány dotazník skutečně kdy držely a znaly jeho obsah. Naopak z dalších listin vyplývá, že uvedený dotazník se ani přes intenzivní poválečné pátrání státních orgánů nikdy nepodařilo dohledat (viz např. sdělení Zemského národního výboru v Praze, že se jméno dr. Josefa Colloredo-Mansfelda stejně jako jeho bratra Weikharda nedohledalo v kartotéce osob, které žádaly o německou státní příslušnost na č. l. 1466 soudního spisu; či záznam v dokumentaci ministerstva vnitra se slovy "dotazník není" na č. l. 689 soudního spisu).
82. Konkrétní zmínka o tom, že děd stěžovatele podal "žádost o přiznání německého státního občanství", je obsažena v dopisu Helmuta Rabla, švagra dr. Josefa Colloredo-Mansfelda a příslušníka SS. V dopise se u říšského majetkového úřadu přimlouval za zajištění životních potřeb své nemocné sestry (č. l. 506 soudního spisu). Samotný děd stěžovatele pak ve svém životopise ze dne 1. 8. 1945 přiznal, že v říjnu roku 1940 uposlechl svého otce a vyplnil "dotazník ke zjištění německé národní příslušnosti". Vyplnění dotazníku však považoval za zbytečné a nijak se tím nepovažoval za Němce. I nadále sledoval svoji dosavadní linii a dotazník vyplnil tak, aby vyvrátil domnělý německý původ a částečně i domněnku nějakých kulturních vztahů k němectví. Odpovědí mu bylo, že již po dvou měsících od podání dotazníku byla na jeho majetek zavedena nucená správa - první svého druhu v Protektorátu (č. l. 515 soudního spisu). Stejnou motivaci uváděl i jeho bratr Weikhard. V dopise z 30. 1. 1946 uvedl, že pod nátlakem okupační správy a po poradě s otcem vyplnil dotazník po pravdě tak, že z něj nemohlo být za žádnou cenu usuzováno na německou státní příslušnost: "Uvedl jsem jen české spolky, poněvadž v německých jsem členem nebyl a i ostatní otázky, pokud se na ně pamatuji, dotvrzovaly mou příslušnost k českému národu" (č. l. 673-678 soudního spisu).
83. Podle Ústavního soudu je vlivem značného časového odstupu dnes již velmi obtížné zjistit, jakým způsobem byl dotazník vyplněn. Proto bylo nezbytné postupovat při jeho hodnocení s co největší obezřetností a snažit se zasadit toto jednání do širších souvislostí.
84. Důkazní situace týkající se postojů dr. Josefa Colloredo-Mansfelda a dalších členů rodu Colloredo-Mansfeldů se v čase vyvíjí. Více než dvacet let po vydání nálezu III. ÚS 107/04 nelze bez podrobného a individuálního posouzení všech relevantních okolností mechanicky přejímat závěr, podle něhož vyplněním dotazníku děd stěžovatele jednoznačně usiloval o získání německého říšského občanství, čímž projevil ochotu přispět k realizaci zločinné politiky nacistického státu. Ostatně Ústavní soud výslovně zdůraznil, že ani "nález sp. zn. III. ÚS 107/04 nelze vykládat tak, že kdokoliv se přihlásil v dotazníku Fragebogen k německé národnosti, automaticky se provinil proti československému státu" (nález ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 854/23, restituce rodu Walderode, bod 82). K hodnocení této skutečnosti je třeba přistupovat citlivě a s náležitým respektem k závěrům, k nimž dospěly orgány bezprostředně po skončení druhé světové války.
85. Obecné soudy však těmto východiskům nedostály a namísto zohlednění historického a osobního kontextu omezily své úvahy na izolované zjištění, že děd stěžovatele podepsal dotazník ke zjištění německé příslušnosti. Převážně z tohoto formálního úkonu, jehož přesný obsah navíc není znám, pak bez dalšího dovodily, že se děd stěžovatele dopustil zrady, aniž by se zabývaly motivy a okolnostmi tohoto jednání nebo zjišťovaly jeho skutečné postoje a chování v rozhodném období.
86. Přitom nelze přehlédnout, že rodina Colloredo-Mansfeldů se na sklonku 30. let nepovažovala za německou šlechtu, naopak se soustavně a veřejně hlásila k české státnosti. Tuto skutečnost dokládá množství listin založených v soudním spisu, kterým však obecné soudy nevěnovaly žádnou pozornost. Podle osvědčení Okresního úřadu v Rokycanech ze dne 20. 4. 1938 měl dr. Josef Colloredo-Mansfeld před začátkem nacistické okupace československé státní občanství (č. l. 688 soudního spisu). Jeho dceru vychovávala česká chůva a doma se mluvilo česky (č. l. 936 soudního spisu). Na základě podnětu ministerstva vnitra bylo po válce vedeno rozsáhlé vyšetřování a k postojům stěžovatelova děda byla vyslechnuta řada osob. Ze závěrů okresní vyšetřovací komise vyplynulo, že děd stěžovatele se při rozhovorech se známými vymezoval proti německému vlivu, během okupace neudržoval žádné styky s Němci, zaměstnával výlučně české pracovníky a byl mezi místními oblíben pro své pročeské postoje a pomoc druhým - podporoval finančně české školy, sirotčince, poskytoval pomoc jednotlivcům a přispěl i na výstavbu vodovodu v Opočnu (č. l. 940 soudního spisu). Navíc bylo zjištěno, že poskytoval podporu a ochranu také letcům spojeneckých vojsk, což uvedl v osvědčení britský polní maršál H. R. Alexander (č. l. 944 soudního spisu). Po skončení války se za děda stěžovatele postavila řada osob a institucí, vedle bývalých zaměstnanců (č. l. 921, č. l. 926-937 soudního spisu), například i Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu (č. l. 1468 soudního spisu), biskup královehradecký (č. l. 687 soudního spisu) či jeho židovský lékař, kterého v roce 1941 ukrýval před Němci na zámku v Opočně (č. l. 692 soudního spisu). K těmto zjištěním se dále připojují potvrzení Městského národního výboru v Opočně a Místního národního výboru v Rozběřicích, z nichž vyplývá, že po celou dobu pobytu v jejich obci uváděl za sebe i svou rodinu českou národnost (č. l. 1461 a 1465 soudního spisu).
87. Svůj vztah k českému národu rodina Colloredo-Mansfeldů projevila rovněž veřejně na politické scéně. Po mnichovském diktátu v roce 1938 se aktivně přihlásila k české zemi a národu účastí na deklaraci české šlechty; stejné gesto pak zopakovala i v roce 1939 již v Protektorátu Čechy a Morava. Tyto deklarace výslovně vyjadřovaly věrnost české zemi a českému národu, přičemž posledně zmíněná se přímo stavěla na odpor německé moci - odmítala tlaky nacistických okupačních úřadů na přijetí říšské státní příslušnosti. Závěr obecných soudů, podle něhož dr. Josef Colloredo-Mansfeld v této oblasti nepatřil k aktivnějším členům rodiny, je ve světle argumentace, která zazněla před obecnými soudy, neudržitelný. První deklarace z roku 1938 proběhla formou audience u prezidenta Beneše, jíž se sice formálně zúčastnil jeho bratr Weikhard, v daném kontextu však vystupoval jako veřejný zástupce šlechtického rodu navenek, a jeho jednání se tak nepochybně vztahovalo i na ostatní členy rodiny. Následná deklarace ze září 1939 se již uskutečnila formou dopisu prezidentu Emilu Háchovi a obsahovala i vlastnoruční podpis děda stěžovatele (srov. Jelínková Homolová, D. - Hazdra, Z. Ve znamení tří deklarací: šlechta v letech nacistického ohrožení československého státu. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2014, s. 19-35, na č. l. 1519 násl. soudního spisu).