Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Filipa Veselého, 2. Pavly Kotolové a 3. Soni Veselé, všech zastoupených JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem, sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2026 č. j. 28 Cdo 798/2026-446 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2025 č. j. 22 Co 170/2024-422, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo zakotvené v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, doplnění a spisové dokumentace se podává, že stěžovatelé, jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), se žalobou podanou k Obvodnímu soudu v Nymburce domáhali bezúplatného převodu 26 náhradních pozemků za účelem uspokojení jejich nároku, který jim vznikl v restitučním řízení. Obvodní soud zastavil řízení ohledně šesti náhradních pozemků a předmětem řízení před soudem tak bylo vydání 20 náhradních pozemků. Stěžovatelé vedou o uspokojení svých nároků více soudních řízení, přičemž předmětem řízení v posuzované věci bylo uspokojení restitučních nároků s limitem pro 1. stěžovatele ve výši 9 473,15 Kč, 2. stěžovatelku ve výši 41 724,86 Kč a 3. stěžovatelku ve výši 43 181,20 Kč, celkem tedy 94 379,21 Kč. Druhá stěžovatelka požadovala také uspokojit formou věcného plnění restituční nárok ve výši 500 000 Kč postoupený společností REAL INVEST VLTAVA s.r.o. Rozsudkem ze dne 17. 5. 2024 obvodní soud výrokem I nahradil projev vůle vedlejší účastnice uzavřít se stěžovateli podle § 11a zákona o půdě smlouvu o bezúplatném převodu pozemků do podílového spoluvlastnictví stěžovatelů, s vymezenou výší podílů tam definovaných pozemků zapsaných na listu vlastnictví č. X pro k. ú. a obec S. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk, výrokem II zastavil řízení v části týkající se nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít se stěžovateli smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona o půdě ve vztahu k tam definovaným pozemkům v k. ú. S., výroky III a IV rozhodl o nákladech řízení.
3. Obvodní soud vyhodnotil postup vedlejší účastnice jako svévolný a liknavý, proto shledal, že jsou splněny podmínky pro vydání náhradních pozemků mimo postup předpokládaný v § 11a zákona o půdě. Obvodní soud odmítl poskytnout věcnou náhradu za nároky, které byly 2. stěžovatelce postoupeny podle § 33a odst. 1 zákona o půdě s tím, že bylo třeba vycházet z právního stavu nastoleného nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž byl zrušen čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. výslovně pouze ve vztahu k původně oprávněným osobám, a proto podle závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 jiným subjektům nárok na náhradní pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě zaniká.
4. K odvolání obou procesních stran Krajský soud v Praze napadený rozsudek obvodního soudu v části jeho výroku I změnil tak, že zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření smlouvy o převodu tam označených pozemků (výrok I), a nahradil projev vůle vedlejší účastnice k uzavření převodní smlouvy ohledně dalších specifikovaných pozemků (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až VI). Krajský soud aproboval závěr obvodního soudu o tom, že restituční nárok postoupený 2. stěžovatelce v hodnotě 500 000 Kč nelze uspokojit vydáním věcné náhrady, neboť je dotčen tzv. restituční tečkou zakotvenou v § 13 odst. 6, 7 a 8 zákona o půdě, podle níž po uplynutí stanovené lhůty postupníkům zaniká právo na převod náhradního pozemku, a proto rozsudek obvodního soudu ve výroku I v části týkající se požadavku na vydání náhradních pozemků k uspokojení tohoto nároku změnil tak, že jej zamítl. Krajský soud vyhověl námitce stěžovatelů, že obvodní soud jim vydal pozemky v hodnotě převyšující částky 9 473,15 Kč u 1. stěžovatele, 41 724,86 Kč u 2. stěžovatelky a 43 181,20 Kč u 3. stěžovatelky, čímž překročil jejich žalobní požadavek. Krajský soud proto stěžovatelům vydal pouze sedm náhradních pozemků, a to v podílech tak, aby hodnota těchto spoluvlastnických podílů nepřesáhla žalobou stanovený limit.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost, přičemž aproboval závěry rozsudku krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně poukazují na délku vyřizování jejich nároků v restitučních řízeních, neboť se jedná již o 35 let trvající řízení. Po celou dobu uplatňování svých nároků stěžovatelé tvrdí, že vycházeli z opakovaných stanovisek vedlejší účastnice, podle nichž na nároky podle § 18a zákona o půdě restituční tečka nedopadá. Následný opačný postup jiných orgánů veřejné moci proto narušil legitimní očekávání stěžovatelů a ztížil jim řádnou správu a ochranu jejich majetkových práv. Vedlejší účastnice deklarovala, že u nároků podle § 18a nerozlišuje mezi původními a postoupenými nároky a považuje je za plně využitelné k poskytnutí nemovitostí.
7. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem krajského soudu, že nárok, který byl 2. stěžovatelce postoupen společností REAL INVEST VLTAVA s.r.o., nelze uspokojit vydáním věcné náhrady. Stěžovatelé tvrdí, že krajský soud i Nejvyšší soud aplikovaly judikaturu Ústavního soudu v posuzované věci izolovaně a bez zohlednění jejího dalšího vývoje a také zohlednění změn ekonomických poměrů po roce 2021. Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají nastavený systém vypořádání restitučních nároků, neboť podle nich není ústavně udržitelné, aby byla oprávněná osoba fakticky zbavena možnosti svobodně se rozhodnout, zda nárok sama uplatní, nebo zda jej za úplatu převede na třetí osobu, která ponese náklady, rizika a časovou zátěž jeho dalšího uplatňování. Podstatu zásahu spatřují v tom, že stát, třebaže postoupení restitučních nároků formálně nezakázal, zdeformoval právní postavení případného postupníka, a to natolik, že takový nárok přestává být v praxi obchodovatelný. Tento individuální restituční nárok měl být koncipován jako nárok převoditelný, zcizitelný, založený na standardních principech soukromého práva. Podle stěžovatelů postupitelnost nároku měla být založena na principu plnohodnotné singulární sukcese, která přináší potenciálním postupníkům právní jistotu, že skutečně vstupují do právní pozice postupitele, a která na straně potenciálních postupníků je způsobilá vzbudit zájem o odkupování individuálních restitučních nároků (poptávku), a která je tak způsobilá individuálnímu restitučnímu nároku ponechat jeho přirozenou majetkovou složku, tj. obchodovatelnost. Jinak řečeno, původní oprávněné osoby mají zřejmý a legitimní zájem na tom, aby existoval funkční a likvidní trh s restitučními nároky. Takový trh nemůže vzniknout tam, kde stát sice převod nároku formálně připouští, avšak současně s převodem spojuje zásadní zhoršení právního postavení postupníka. Eliminace trhu s restitučními nároky se tak stala jejich novým částečným vyvlastněním sui generis. Judikaturní rozlišování mezi původními oprávněnými osobami a postupníky, bylo-li pojato jako paušální důvod pro odepření věcné náhrady postupníkům, mělo fakticky za následek podstatné omezení obchodovatelnosti restitučních nároků.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).
9. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelů představuje polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Přestože je ústavní stížnost podávaná za všechny stěžovatele, její argumentace je zaměřena pouze na neakceptování požadavku 2. stěžovatelky na vypořádání jejího nároku, který získala postoupením, formou naturálního plnění. Stěžovatelé obecně nesouhlasí s nastaveným systémem vypořádání restitučních nároků u postupníků a požadují zásah Ústavního soudu. Nelze však přehlédnout, že návrh na zrušení konkrétního ustanovení právního předpisu podle § 74 zákona o Ústavním soudu, stěžovatelé nepodali. Přestože stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy v posuzované věci nepostupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu navazující na nález Pl. ÚS 6/05, tuto judikaturu neupřesňují. Judikatura Ústavního soudu je ustálena na závěrech, které formuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (srov. zejména část VIII/g: "Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku dle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem,..."). Z těchto mezí obecné soudy v posuzované věci nevybočily.
10. Z ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelé neakceptují nejen judikaturu Ústavního soudu, přičemž se nesmířili ani se závěry usnesení ze dne 20. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1325/21, kde byl předmětem přezkumu totožný postoupený nárok 2. stěžovatelky. Ústavní soud v usnesení konstatoval, že 2. stěžovatelka získala nárok na převod náhradních pozemků v době, když již byl účinný nejenom zákon č. 253/2003 Sb. novelizující zákon o půdě, ale kdy již Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05 také rozlišil práva postupníků a práva původních oprávněných osob, přičemž u postupníků vyvodil absenci legitimního očekávání ohledně uspokojení nároku poskytnutím naturálního plnění. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v usnesení IV. ÚS 1325/21 nepřisvědčil tvrzení 2. stěžovatelky o existenci legitimního očekávání při uspokojení jejího nároku poskytnutím naturálního plnění namísto subsidiárně poskytované náhrady v penězích. Ve vztahu k § 18a zákona o půdě uvedl, že z doslovného znění § 16 odst. 3 zákona o půdě je patrný dopad tzv. restituční tečky i na nároky na náhradu za zaniklé stavby podle § 18a zákona o půdě, jež byly nabyty postoupením. Ústavní soud v usnesení doplnil, že náhrada podle § 14 odst. 1 a § 16 zákona o půdě může mít za určitých podmínek formu poskytnutí nemovitosti a v takovém případě se uplatní režim převodu jiného zemědělského pozemku podle § 11a zákona o půdě, včetně tzv. restituční tečky, jak lze dovodit z odkazu na § 13 zákona o půdě, který je obsažen v § 16 odst. 3. Ať již jde o převod podle § 11a či § 18a zákona o půdě, jeho smysl je stejný, a to poskytnout náhradu za odňatý majetek, který nelze již vydat. Stížnost 2. stěžovatelky Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1325/21 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, přičemž v nyní posuzované věci nemá důvod se od závěrů v předcházejícím rozhodnutí jakkoliv odchylovat.
11. Stěžovatelé v doplnění ústavní stížnosti argumentují recentními nálezy Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), které podle jejich názoru dokladují, že judikaturním rozlišením mezi původními oprávněnými osobami a postupníky stát fakticky odňal majetkovému nároku postupníků podstatnou část jejich ekonomické hodnoty, zejména obchodovatelnost a likviditu. Stěžovatelé však ve své argumentaci opomíjí, že evropské státy mají při řešení otázek restitucí majetku zabaveného v minulosti plnou autonomii a suverenitu. Pokud se stát rozhodl restituční zákony přijmout, ESLP pak dohlíží při jejich aplikaci na dodržení pravidel v souladu s Úmluvou. Evropské státy však přijaly různé způsoby vypořádání se s historickými majetkovými křivdami, proto nejsou rozsudky ESLP týkající se restitučních nároků v jedné zemi (zde stěžovatelé předkládají rozsudek týkající se Rumunska) automaticky aplikovatelné ve všech evropských státech, přičemž je samozřejmě nutné vycházet i z individuálních skutkových okolností každého případu. Stěžovatelům nelze přisvědčit, že rozsudek ESLP ve věci Reformed Diocese of Transylvania v. Romania ze dne 24. 3. 2026 č. 27948/03 podporuje jejich argumentaci. ESLP v této věci řešil restituci majetku maďarských církví v Rumunsku, přičemž konstatoval porušení čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy. Stěžovatelce i přes rozhodnutí státu uznávající její majetkový nárok doposud nebyl vrácen zabavený majetek, ani za něj nebyla vyplacena náhrada. Znevýhodnění postoupených restitučních nároků v této věci ESLP neřešil.
12. Na řádně odůvodněných závěrech soudů neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. V postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud pochybení, neboť v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil důvody odmítnutí dovolání (veškeré sporné právní otázky již byly předchozí judikaturou vyřešeny a skutková zjištění nenáleží Nejvyššímu soudu přehodnocovat). Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelů.
13. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu