Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Aspen Business Centre s. r. o., sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Milošem Profousem, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 2026 č. j. 47 Co 62/2026-107 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. ledna 2026 č. j. 11 C 123/2025-86, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Sylvy Pokorné, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 48 159 Kč s příslušenstvím z titulu doplnění jistoty sjednané nájemní smlouvou, kterou mezi sebou uzavřely. Předmětem smlouvy byl pronájem prostor sloužících k podnikání vedlejší účastnice. Jelikož vedlejší účastnice neuhradila nájemné, stěžovatelka si je započetla oproti jistotě a po vedlejší účastnici neúspěšně požadovala její doplnění. Stěžovatelka následně smlouvu ke dni 10. 7. 2025 vypověděla. Okresní soud v Trutnově ústavní stížností napadeným rozsudkem shledal, že nájemní smlouva byla platně uzavřena, avšak nárok stěžovatelky neuznal a žalobu zamítl. Po vedlejší účastnici totiž nebylo možno požadovat doplnění jistoty na základě nájemní smlouvy, která již zanikla.
2. Krajský soud v Hradci Králové pak k odvolání stěžovatelky rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu potvrdil. Krajský soud se shoduje s okresním soudem, že nárok na doplacení jistoty není po zániku nájemní smlouvy v důsledku výpovědi smlouvy dán. Současně konstatoval, že stěžovatelka uplatnila pouze nárok na doplnění jistoty. Svůj nárok nezměnila tak, že nadále žaluje dlužné nájemné. Jde přitom o dva odlišné nároky z nájemní smlouvy (jistota, ručení versus nájemné) a dvě odlišná skutková tvrzení. Krajský soud v tomto směru odmítl námitku stěžovatelky, že měla být okresním soudem poučena podle § 118a o. s. ř. o možnosti uplatnit namísto doplnění jistoty dlužné nájemné. Není úkolem soudu poučovat účastníky řízení o jejich neuplatněných nárocích. Pokud žalobkyně v řízení chtěla uplatnit nárok na dlužné nájemné, musela by v tomto ohledu změnit žalobní nárok i žalobní tvrzení. Poté by soud změnu žaloby připustil, pokud by bylo možné využít výsledky dosavadního dokazování (§ 95 odst. 2 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného dal krajský soud za pravdu námitce vedlejší účastnice a (na rozdíl od soudu okresního) konstatoval, že s ohledem na průběh kontraktačního procesu a zjištěnou vůli stran v daném případě vůbec nedošlo k uzavření nájemní smlouvy, a to pro nedodržení formy vymíněné stěžovatelkou. Stěžovatelka tudíž ani neměla nárok na plnění podle nájemní smlouvy.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její práva podle čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Především tvrdí, že krajský soud pochybil, když nevzal v potaz celý kontraktační proces. Tímto opomenutím dospěl k závěru, který nemá oporu v právu, a to navzdory námitkám stěžovatelky, s nimiž se nijak nevypořádal. Rozhodnutí krajského soudu je tudíž nedostatečně odůvodněno. Navíc posvětilo postup vedlejší účastnice, který odporuje základním zásadám občanského práva, především zásadě poctivosti. Stěžovatelka dále rozporuje právní závěry krajského soudu o tom, že výpovědí nájemní smlouvy zanikla i povinnost k doplnění jistoty, resp. že nájemní smlouva měla mít od počátku písemnou formu s ověřenými podpisy. Dále namítala, že ji okresní soud měl při jednání konaném dne 9. 1. 2026 poučit podle § 118a o. s. ř., aby doplnila svá tvrzení o všech rozhodných skutečnostech a k tomu označila důkazy, avšak takového poučení se jí nedostalo. Stěžovatelka tak nemohla reflektovat odlišný právní názor soudu. Soudy obou instancí proto postupovaly přepjatě formalisticky. Konečně, stěžovatelka uzavírá, že napadená rozhodnutí v mnoha ohledech odporují ustálené soudní praxi, obecné soudy tudíž porušily její právo na předvídatelné soudní rozhodování, resp. zákaz libovůle.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
4. V posuzované věci stěžovatelka napadá rozhodnutí obecných soudů, která jí nepřiznala nárok na zaplacení peněžité částky ve výši 48 159 Kč s příslušenstvím. Jde tedy o částku, která je svou výší bagatelní. Ústavní soud připomíná, že při posuzovaní bagatelnosti výše sporné částky se přitom nepřihlíží k jejímu příslušenství (srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 2026 sp. zn. III. ÚS 278/26). Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze v ojedinělých a excesivních případech evidentní svévole orgánů veřejné moci, tj. např. u natolik zásadních pochybení, v jejichž důsledku došlo ke kolizi se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva (srov. např. usnesení ze dne 20. 3. 2026 sp. zn. I. ÚS 3416/25).
5. Ústavní soud v těchto situacích posuzuje intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, nebo kvalitativní stránku věci, tzn. zda věc z hlediska ústavnosti dosahuje takového významu, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, bod 33). Podle praxe Ústavního soudu je primárně na stěžovatelce, aby prokázala, proč má její věc navzdory bagatelní výši předmětu sporu ústavněprávní přesah (srov. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20). Stěžovatelka však ve své stížnostní argumentaci bagatelnost předmětu sporu zcela míjí a neuvádí žádnou zvláštní okolnost, která by jejímu případu dodávala potřebný ústavněprávní rozměr. Za takovou nelze považovat ani neurčitý odkaz stěžovatelky na to, že rozhodnutí Ústavního soudu má pro ni "zásadní význam", neboť je způsobilé ovlivnit "případné další žaloby", které však nijak blíže nespecifikovala. Navíc obsah a povaha jejích vlastních stížnostních námitek představuje ve své podstatě pouhé pokračování polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů (především pak soudu krajského), které se již s jejími námitkami dostatečným způsobem vypořádaly.
6. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu