Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Vondry, zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem, sídlem Mánesova 752/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2026 č. j. 26 Cdo 1009/2026-277, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2025 č. j. 26 Co 256/2025-222 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. června 2025 č. j. 16 C 250/2024-180, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených usnesení, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Milana Vondry, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu obydlí, soukromého života a lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 a čl. 12 Listiny, jakož i zákaz libovůle a svévolného rozhodování ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Vedlejší účastník (syn stěžovatele) se podanou žalobou domáhal proti stěžovateli vyklizení nemovitých věcí [pozemků a na nich umístěných staveb (dále jen "nemovitosti")], které jsou v jeho výlučném vlastnictví.
3. Okresní soud v Mělníku napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost vyklidit nemovitosti a vyklizené předat vedlejšímu účastníkovi do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále uložil stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ve shodě s okresním soudem dovodil, že v situaci, kdy stěžovatel užívá nemovitosti bez právního důvodu a vedlejší účastník s jejich užíváním nesouhlasí, je žaloba na jejich vyklizení důvodná (§ 1040 odst. 1 občanského zákoníku). V řízení současně nebyly prokázány takové okolnosti, které by odůvodňovaly odepření práva na vyklizení pro rozpor s dobrými mravy, který by představoval zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku. Krajský soud vzal na jedné straně v úvahu, že stěžovatel užíval nemovitosti dlouhodobě, podílel se na vybudování rodinného domu, je otcem vedlejšího účastníka a osobou vyššího věku. Na straně druhé zohlednil, že vedlejší účastník má vlastní bydlení zajištěno pouze v podobě podnájmu, přičemž kvůli vyhroceným konfliktním vztahům a vzájemnému odporu je jejich společné soužití nemožné. Rovněž reflektoval skutečnost, že stěžovatel disponuje hodnotným nemovitým majetkem (byť v současnosti nevhodným k obývání). Dospěl k závěru, že výkon práva vedlejšího účastníka není v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku) a není projevem zneužití práva (§ 8 občanského zákoníku). Vyšší věk stěžovatele pak vedl ke stanovení delší (třicetidenní) lhůty k vyklizení.
5. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné. Otázku, zda výkon práva vedlejšího účastníka není v rozporu s dobrými mravy, posoudil krajský soud (stejně jako okresní soud) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž nebyl důvod odchýlit se. Kromě toho Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel zpochybňoval správnost právního posouzení prostřednictvím skutkových námitek (nesouhlas se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů), čímž uplatnil jiný dovolací důvod. Dále doplnil, že zamítnutí žaloby na vyklizení nemovitosti sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona. Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud přihlédl ke všem právně relevantním okolnostem jak na straně vedlejšího účastníka (bydlení toliko na základě podnájemní smlouvy a nemožnost užívat nemovitost společně se stěžovatelem z důvodu vyhrocených a konfliktních vzájemných vztahů), tak na straně stěžovatele (jeho pokročilý věk, příbuzenský vztah k vedlejšímu účastníkovi, podíl na vybudování domu, dlouhodobost jeho užívání, vlastnictví další nemovitosti, byť v současné době nevhodné k bydlení). Vycházel z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a vyšší věk stěžovatele zohlednil stanovením delší (třicetidenní) lhůty k vyklizení. Jeho úvahu nelze podle Nejvyššího soudu považovat za zjevně nepřiměřenou.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že jeho dovolání odmítl se zjednodušujícím a šablonovitým odůvodněním, že stěžovatel uplatnil pouze skutkové námitky. Takový postup představuje přehnaný formalismus a je výrazem odmítnutí spravedlnosti. Pochybení krajského soudu, který bez vlastní myšlenkové úvahy převzal rozhodnutí okresního soudu, není pouhou vadou řízení, nýbrž závažnou ústavněprávní vadou, která zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Odmítl-li Nejvyšší soud přezkoumat rozhodnutí krajského soudu, který rezignoval na přezkumnou a odůvodňovací funkci, sám se stal aktérem odmítnutí spravedlnosti. Stejně tak je podle stěžovatele nepřezkoumatelné rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel v odvolání uvedl řadu výhrad (rozpor ve svědeckých výpovědích, zaujatost svědků, nepravdivost tvrzení), kterými se krajský soud nezabýval. Dále namítá, že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry existuje extrémní nesoulad. Šlo zejména o nekritické přijetí narativu vedlejšího účastníka, že se snažil situaci řešit smírně a závěr o vlastnictví další nemovitosti, u které bez jakéhokoliv zkoumání uzavřel, že představuje značnou majetkovou hodnotu. Konečně namítá vadné posouzení rozporu s dobrými mravy a šikanózního výkonu práva. V této souvislosti podotýká, že žaloba je motivována mstou, šikanou a snahou ublížit, stěžovatel je zranitelnou osobou a podílel se na stavbě domu. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Předně je třeba uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen uplatňuje námitky, s nimiž se již obecné soudy náležitě vypořádaly. Stěžovatel toliko polemizuje se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, aniž by svůj protichůdný názor vybavil relevantní ústavněprávní argumentací. Zpochybňováním skutkových a právních závěrů obecných soudů staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
9. V obecné rovině jistě nelze vyloučit, že konkrétní ustanovení občanského zákoníku nebude pro rozpor s dobrými mravy aplikováno. V nyní posuzované věci však soudy nedospěly k závěru, že korektiv dobrých mravů nelze uplatnit. Jak správně připomenul Nejvyšší soud, ochrana před zneužitím vlastnického práva nastupuje až jako poslední možnost. I tato úvaha náleží primárně obecným soudům. Okresní soud i krajský soud se případným rozporem s dobrými mravy i možným zneužitím práva podrobně zabývaly (zejména body 15 až 19 rozsudku okresního soudu, body 12 a 13 rozsudku krajského soudu) a svůj závěr dostatečně a racionálně zdůvodnily. Nelze přitakat tvrzení stěžovatele, že by obecné soudy hodnotily důkazy tendenčně nebo v jeho neprospěch. Naopak okresní soud přistoupil k výpovědím svědků navržených vedlejším účastníkem rezervovaně (z důvodu, že tvoří semknuté společenství), avšak přihlédl i k tomu, že sám stěžovatel svědky popisované jednání, kterým vztahy s vedlejším účastníkem a celou rodinou vyhrocoval (např. autoritativní chování, vyhrožování členům rodiny vedlejšího účastníka), nepopíral (k tomu blíže bod 18 rozsudku okresního soudu).
10. Tvrzení, která stěžovatel na svou obranu uvádí, nedosahují takové intenzity, aby z ústavního hlediska opodstatnily závěr, že je třeba právu vedlejšího účastníka odepřít právní ochranu, a to ani z pohledu nálezů, které se týkají vyklizení bytu a ve kterých Ústavní soud k aplikaci zákazu zjevného zneužití práva či korektivu dobrých mravů přistoupil (viz např. nálezy ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2103/20 nebo ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11). Stáří stěžovatele a s tím spojené případné zdravotní komplikace, které Ústavní soud nijak nepopírá ani nesnižuje, však nelze řešit neoprávněným užíváním nemovitostí na úkor vedlejšího účastníka. Nelze tak činit zejména v situaci, kdy jsou vztahy mezi účastníky natolik vyhrocené, že znemožňují společné soužití, přičemž, jak plyne z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, viníkem tohoto konfliktního stavu, byť se na něm podílejí oba účastníci, je převážně stěžovatel.
11. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
12. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání.
13. Nejvyšší soud sice stručně, ale jasně a srozumitelně s odkazem na ustálenou judikaturu vysvětlil, proč není úvaha krajského soudu nepřiměřená a výkon práva vedlejšího účastníka není v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku) a nepředstavuje zneužití práva podle § 8 občanského zákoníku. Zároveň poukázal na to, že stěžovatel správnost právního posouzení zpochybňoval prostřednictví skutkových námitek, což nepředstavuje způsobilý dovolací důvod. Neshledal-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatele přípustným, je jeho rozhodnutí výrazem pravomoci Nejvyššího soudu. Posouzení podmínek přípustnosti dovolání nespadá do přezkumné působnosti Ústavního soudu, ledaže by postup Nejvyššího soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu tedy není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky spravedlivého procesu, odůvodněno. Ústavní soud žádné pochybení, které by jej přimělo zasáhnout, v napadeném usnesení Nejvyššího soudu neidentifikoval.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Vzhledem k tomu, že bylo bezodkladně rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti, nebylo třeba, aby Ústavní soud samostatně rozhodoval o žádosti stěžovatele o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu