Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele L. O., zastoupeného Mgr. Františkem Málkem, advokátem, sídlem 17. listopadu 283, Pardubice, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 9. června 2026 č. j. 2 KZV 5/2024-341, usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina ze dne 15. dubna 2026 č. j. KRPJ-144687-426/TČ-2022-160080, a proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. června 2026 č. j. 13 To 166/2026-22, č. j. 13 To 167/2026-21 a č. j. 13 To 168/2026-21, usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina ze dne 13. dubna 2026 č. j. KRPJ-144687-420/TČ-2022-160080, ze dne 13. dubna 2026 č. j. KRPJ-144687-422/TČ-2022-160080 a ze dne 20. dubna 2026 č. j. KRPJ-144687-448/TČ-2022-160080, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Usnesením policejního orgánu ze dne 15. 4. 2026 č. j. KRPJ-144687-426/TČ-2022-160080 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele. Stěžovatel je obviněn ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku spáchaného ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.
2. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové ji zamítlo, neboť ji shledalo nedůvodnou, s odůvodněním, že veškeré stanovené zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání byly naplněny.
3. Usneseními policejního orgánu ze dne 13. 4. 2026 č. j. KRPJ-144687-420/TČ-2022-160080, ze dne 13. 4. 2026 č. j. KRPJ-144687-422/TČ-2022-160080, a ze dne 20. 4. 2026 č. j. KRPJ-144687-448/TČ-2022-160080, bylo podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu po předchozím souhlasu státního zástupce rozhodnuto o zajištění finančních prostředků stěžovatele jako náhradní hodnoty. Policejní orgán zajistil prostředky na účtech vedených u Komerční banky, a. s., a UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., do výše 4 161 778,50 Kč a následně u Československé obchodní banky, a. s., a to částku 2 153 719,07 Kč.
4. Proti usnesením podal stěžovatel stížnosti, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl. Uvedl, že z usnesení o zahájení trestního stíhání lze vyvodit důvodné podezření z možného spáchání trestné činnosti. Výše škody byla určena na základě znaleckého posudku a okolnosti případu označil za dostatečně podložené. Podmínky pro vydání rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty proto shledal za naplněné, neboť stěžovatel měl svým jednáním získat majetkový prospěch přesahující 4 miliony Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených usnesení. Namítá porušení práva nebýt trestně stíhán jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to ve spojení s čl. 39 Listiny a zásadou presumpce neviny zaručenou čl. 40 odst. 2 Listiny. Dále namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, a to i v kontextu práva na obhajobu v materiálním smyslu (čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny). V neposlední řadě namítá porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatel ve všech napadených usneseních namítá tentýž nedostatek, a to závěr o jeho údajné roli návodce, kterou policejní orgán i státní zastupitelství pouze deklarují a nijak skutkově ani důkazně nedokládají. V tomto stěžovatel shledává absenci základních předpokladů pro zahájení trestního stíhání a následného zajištění finančních prostředků. Orgány činné v trestním řízení rezignovaly na doložení alespoň minimálního skutkového základu ke všem nezbytným znakům trestného činu, čímž byla porušena jeho základní práva.
III.
Procesní předpoklady řízení
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud dále posoudil přípustnost ústavní stížnosti. Nedávným usnesením ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 7/26 sjednotil rozhodovací praxi tak, že u ústavních stížností směřujících proti zahájení trestního stíhání není nutno před jejich podáním vyčerpat podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona o státním zastupitelství. Proti usnesení krajského státního zastupitelství jako stížnostního orgánu je tak ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva vyčerpal. Taktéž proti usnesení krajského soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny dostupné procesní prostředky ochrany (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud se nejprve zabýval napadeným usnesením krajského státního zastupitelství, které zamítlo stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání argumentoval právě nedostatečnými důvody pro zahájení trestního stíhání. Krajské státní zastupitelství se s jeho námitkami vypořádalo (bod 7 až 13 napadeného usnesení), pouze je neshledalo důvodnými.
10. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že mu nepřísluší se podrobně zabývat jak důvodností zahájení trestního stíhání, resp. možnými jednotlivými pochybeními v přípravném řízení vznášenými v tomto kontextu. Ústavní soud připomíná zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci v průběhu přípravného trestního řízení. Již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 shrnul, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti při vlastním rozhodování o meritu věci (při rozhodování o vině a trestu). Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod konkrétní osoby spojeno rozhodování obecného soudu anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem.
11. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje Ústavní soud za nežádoucí (srov. např. usnesení ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03), s výjimkou situací mimořádných, je-li např. současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 či ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99). O takový případ se zde však nejedná.
12. Jak zdůraznil Ústavní soud např. v usnesení ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1465/13, rozhodnutí o zahájení trestního stíhání má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Zdrženlivost Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost (potažmo ústavnost) trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Trestná činnost nemusí být v tomto stadiu prokázána a ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u obžaloby (§ 176 trestního řádu). Napadená usnesení požadavkům, které jsou na rozhodnutí v dané fázi řízení obecně kladeny, dostojí. Nevykazují znaky libovůle a z odůvodnění je patrno, co a proč je stěžovateli kladeno za vinu. Posouzení skutečností odůvodňujících trestní stíhání, stejně jako právní kvalifikace jednání, bude nadále úlohou orgánů činných v trestním řízení a následně bude také předmětem přezkumu obecných soudů. Klíčové je, že stěžovatel může své námitky uplatnit při obhajobě v dalším průběhu trestního řízení a orgány činné v trestním řízení na ně budou muset adekvátně reagovat.
14. Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i vůči rozhodování orgánů činných v trestním řízení o zajištění náhradní hodnoty podle § 79g trestního řádu. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do zákonem vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nedošlo-li jejich postupem k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor (srov. např. usnesení ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2572/25).
15. Ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a nahradit škodu způsobenou trestnou činností (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13).
16. S ohledem na výše naznačená ústavněprávní kritéria, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení o zajištění náhradní hodnoty a dospěl k závěru, že tato usnesení z ústavněprávního hlediska taktéž obstojí.
17. Krajský soud vycházel z toho, že policejní orgán v usnesení o zajištění náhradní hodnoty nezajistil přímo výnos z trestné činnosti s ohledem na časový odstup, neboť bylo možné předpokládat, že tento výnos mohl být spotřebován nebo transformován do jiných hodnot, a právě proto přistoupil k zajištění náhradní hodnoty. Tento přístup odpovídá podstatě institutu zajištění náhradní hodnoty podle § 79g trestního řádu a z ústavního pohledu mu nelze nic vytknout.
18. Lze uzavřít, že napadená usnesení o zajištění náhradní hodnoty splňují požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Mají zákonný podklad, byla vydána k tomu příslušným orgánem a nejsou projevem svévole. Rozhodnutí nejsou excesivní, neboť vycházejí z výše celkové škody, která měla být trestnou činností způsobena. Nejde o zbavení majetku, ale pouze o jeho preventivní zajištění. Omezení vlastnického práva sleduje legitimní cíl náhrady škody způsobené případnou trestnou činností.
19. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu