Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatel Milana Vokouna, zastoupeného Mgr. Martinem Čajkou, advokátem, sídlem Nádražní 879/27, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2026 č. j. 21 Cdo 3169/2025-370, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2025 č. j. 23 Co 193/2023-304 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. května 2023 č. j. 7 C 308/2022-147, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Okresní soud v Kolíně nyní napadeným rozsudkem zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení 422 400 Kč s příslušenstvím (výrok III), zastavil řízení co do částky 401 280 Kč, kterou vedlejší účastnice po zahájení řízení uhradila (výrok I), přiznal stěžovateli úrok z prodlení z této částky (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Předmětem sporu je část roční odměny stěžovatele jako ředitele Y (dále jen "závod") u vedlejší účastnice, vázané na Příslib ročních odměn za rok 2021 (dále jen "příslib odměn") při dosažení účetního výsledku hospodaření závodu ve výši 9 308 000 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že závod dosáhl za rok 2021 hospodářského výsledku pouze 2 727 000 Kč, jak zjistil z vyhodnocení tržeb závodu k 31. 12. 2021 a z účetní závěrky vedlejší účastnice ověřené auditorem. Skutkovou verzi stěžovatele o zkreslení výsledku odmítl a tvorbu rezervy ve výši 20 000 000 Kč na smluvní pokutu související se zakázkou pro ZOO Ostrava označil za logický krok odpovídající účetní zásadě opatrnosti (§ 59 odst. 5 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů). Návrhy stěžovatele na doplnění dokazování (mj. výslechem účetní a kontrolora účetní závěrky a znaleckým posudkem z oboru účetnictví) okresní soud zamítl s tím, že skutkový stav zjistil z provedených důkazů v potřebném rozsahu. K povaze nárokové a nenárokové složky mzdy odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004.
2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 10. 10. 2023 č. j. 23 Co 193/2023-219 rozsudek okresního soudu změnil a žalobě co do částky 422 400 Kč vyhověl s tím, že vytvoření rezervy je pouze účetní operací, která nesnižuje fakticky dosažený zisk. Tento rozsudek však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2025 č. j. 21 Cdo 1010/2024-251 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajskému soudu vytkl nesprávné použití § 134 zákoníku práce s tím, že příslib odměn nevyložil podle pravidel výkladu právního jednání (§ 556 občanského zákoníku a § 18 zákoníku práce). Uložil krajskému soudu nejprve zjišťovat úmysl zaměstnavatele, který byl nebo musel být zaměstnanci znám, poté postupovat objektivní metodou výkladu a teprve jako poslední použít výklad pro zaměstnance nejpříznivější.
3. Nyní napadeným rozsudkem krajský soud rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku III a výroku IV o nákladech řízení potvrdil a uložil stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uzavřel, že úmysl vedlejší účastnice vázat odměnu na "účetní výsledek hospodaření" je jednoznačný a plyne ze znění příslibu odměn i z jejího vnitřního předpisu STO 03.02 Zásady odměňování (dále jen "vnitřní předpis"), který tento ukazatel definuje jako účetní výsledek hospodaření z účetní závěrky. Tvorbu rezervy podle § 26 zákona o účetnictví nepovažoval za účelové zkreslení. Námitku dřívější odlišné praxe (stěžovatel tvrdil, že po celou dobu jeho působení se odměny ředitelů odvíjely od faktického hospodářského výsledku závodu - tedy od reálného výkonu) i dohodu o vypořádání smluvní pokuty související se zakázkou pro ZOO Ostrava soud odmítl jako nerozhodné. Výslech svědka a znalecký posudek navržené stěžovatelem neprovedl, neboť skutkový stav pokládal za dostatečně zjištěný. Stěžovatel hodlal prokázat, že rezerva na pokutu reálně neexistovala, resp. byla nadhodnocená a že výsledek jím vedeného závodu byl zkreslen.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že obě předložené otázky (zda lze rezervu na pokutu podle § 26 odst. 3 a § 7 zákona o účetnictví považovat za řádně vytvořenou, není-li identifikovatelná v účetní závěrce, a zda lze "účetní výsledek hospodaření závodu" vykládat jako výsledek plynoucí z účetní závěrky, není-li závod samostatnou účetní jednotkou) krajský soud neřešil, takže na nich napadené rozhodnutí nespočívá. Námitkami proti výši hospodářského výsledku závodu stěžovatel podle Nejvyššího soudu nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění, kterými je Nejvyšší soud vázán. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry ani libovůli při jejich hodnocení Nejvyšší soud neshledal. Výtky proti neprovedení výslechu kontrolora účetní závěrky a proti neprovedení znaleckého posudku posoudil jako jiné vady řízení, k nimž lze přihlédnout jen u přípustného dovolání. Naopak dodal, že krajský soud respektoval závazný právní názor z jeho zrušujícího rozsudku i pravidla výkladu právního jednání podle § 555 a 556 občanského zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy v pracovněprávním sporu převzaly rozhodující interní údaj vedlejší účastnice o výsledku hospodaření závodu, aniž stěžovateli umožnily jej účinně ověřit.
6. Namítá porušení zásady rovnosti zbraní. Rozhodující výsledek hospodaření závodu byl interním údajem vedlejší účastnice, který neplyne z účetní závěrky a podklady k němu měla po skončení pracovního poměru k dispozici pouze ona. Stěžovatel jej mohl zpochybnit jen v rámci dokazování před soudem, které však soudy neprovedly a interní výpočet převzaly. Odkazuje na nález ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 1059/12 spojující rovnost zbraní s kontradiktorností řízení, a na judikaturu ESLP, podle níž musí být každé straně umožněno, aby její věc byla posouzena za podmínek, které ji nestaví do podstatně nevýhodnějšího postavení.
7. Nerovnost podle stěžovatele prohloubilo i to, že vedlejší účastnice předložila rozhodující interní podklad až v odvolacím řízení po koncentraci podle § 118b o. s. ř. S odkazem na nález ze dne 8. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 2901/23 stěžovatel namítá, že soudy dostatečně nevysvětlily, proč k tomuto podkladu přihlédly, a zároveň odmítly důkazy k jeho ověření. Dále stěžovatel namítá opomenutí rozhodných důkazů. Soud musí o důkazních návrzích rozhodnout a jejich neprovedení věcně vysvětlit. Navržené důkazy (výslech osob odpovědných za účetní podklady, znalecký posudek z oboru účetnictví) přitom směřovaly přímo k ověření údaje, z něhož soudy dovodily výsledek závodu ve výši 2 727 000 Kč. Své pochybnosti stěžovatel opíral o konkrétní rozpory. Rezerva ve výši 20 000 000 Kč není identifikovatelná v účetní závěrce vedlejší účastnice, v níž je naopak zanesena rezerva na soudní spory ve výši 4 237 000 Kč. Smluvní pokuta za prodlení 62 dní mohla činit nejvýše 12 957 066,28 Kč. Spor byl navíc posléze vypořádán dohodou o narovnání vycházející jen z prodlení 22 dní, což odpovídá ještě nižší částce.
8. Dále stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 28 Listiny při výkladu příslibu odměn. Obecné soudy podle něj nevysvětlily, zda věděl nebo musel vědět, že rozhodující bude interně dopočtený výsledek závodu, byť závod nebyl samostatnou účetní jednotkou a jeho výsledek neplyne z účetní závěrky. Soudy se nevypořádaly ani s jím tvrzenou praxí, podle níž se hospodářské výsledky závodů průběžně projednávaly na poradách a následná interní přeúčtování neměla na výši odměn vliv. Poukazuje na nálezy Ústavního soudu odmítající mechanický jazykový výklad v pracovněprávních vztazích a zohledňování slabšího postavení zaměstnance. Přijatý výklad soudů umožnil, aby zaměstnavatel výši rozhodného ukazatele sám určil interní účetní operací po skončení hodnoceného období, čímž byla dotčena předvídatelnost mzdového kritéria. Podle stěžovatele v jeho věci pochybil i Nejvyšší soud, když jeho námitky nepřiměřeně zúžil na nesouhlas se skutkovými zjištěními a neposoudil jejich procesní a ústavněprávní rozměr.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje ani výklad podústavního práva, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
10. Neobstojí tvrzení stěžovatele, že byla porušena zásada rovnosti zbraní zaručená v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že soudy vycházely údajně toliko z interních účetních informací, které měla k dispozici pouze vedlejší účastnice. Již okresní soud výslovně uvedl, že údaje předkládané vedlejší účastnicí považuje za správné a prokázané, jelikož ve svém souhrnu odpovídají údajům z výroční zprávy uveřejněné ve sbírce listin, jež byla řádně ověřena zprávou nezávislého auditora, podávající věrný a poctivý obraz o finanční situaci vedlejší účastnice. Okresní soud navíc logicky a přesvědčivě vysvětlil, že nemá žádný důvod vycházet z předpokladu stěžovatele, že by vedlejší účastnice účelově zkreslovala hospodářské výsledky konkrétního závodu, a v důsledku toho i celkové výsledky společnosti, a to jen za účelem toho, aby se vyhnula povinnosti zaplatit stěžovateli odměnu. Nejednalo se tedy o převzetí zcela neověřeného a čistě jednostranného podkladu, jak implikuje stěžovatel. Ústavní soud připomíná, že k porušení základního práva na soudní ochranu dojde jen tehdy, zjistí-li Ústavní soud extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a z něho vyvozenými právními závěry, nikoli proto, že je možný odlišný výklad skutkového děje (srov. stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20, bod 42).
11. K námitce opomenutých důkazů a nedostatečného odůvodnění Ústavní soud uvádí, že obecné soudy řádně vysvětlily, proč neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy, včetně znaleckého posudku z oboru účetnictví či výslechu finančního kontrolora. Za daného důkazního stavu je považovaly za nadbytečné, neboť skutkový stav byl zjištěn v potřebném rozsahu. Pokud stěžovatel namítal, že v roce 2021 mohlo prodlení zakládající smluvní pokutu činit nejvýše 62 dní (tedy cca 12,9 mil. Kč) a že na základě pozdější dohody o narovnání byla pokuta ještě nižší oproti vytvořené rezervě ve výši 20 mil. Kč, obecné soudy srozumitelně objasnily, že tvorba rezervy zohledňuje účetní princip opatrnosti a předvídatelná rizika známá do okamžiku sestavení závěrky. Vytvoření rezervy ve výši 20 mil. Kč pro smluvní pokutu tak plně koresponduje se zásadou opatrnosti. Na oprávněnosti vytvořené rezervy nemůže nic změnit skutečnost, že v důsledku pozdějšího mimosoudního narovnání smluvní pokuta nedosahovala původně požadované výše. Námitce opomenutých důkazů tak nelze přisvědčit.
12. Nedůvodná je rovněž námitka, že krajský soud v rozporu se zásadou koncentrace řízení přihlédl k podkladům předloženým až v odvolacím řízení. Z odůvodnění okresního soudu výslovně vyplývá, že soud řádně identifikoval důkazní prostředky, ke kterým po uplynutí koncentrační lhůty nepřihlížel, avšak zároveň srozumitelně vysvětlil, že oprávněnost rezervy byla dostatečně prokázána výzvou investora projektu ze dne 20. 4. 2023, přičemž vedlejší účastnice uvedenou výzvu nemohla předložit dříve. Připuštění důkazu po koncentraci soud ústavně souladně vysvětlil, k procesnímu znevýhodnění stěžovatele tak nedošlo.
13. Pokud jde o námitku porušení čl. 28 Listiny a nesprávného, nepředvídatelného výkladu pojmu "účetní výsledek hospodaření závodu", stěžovatel poukazoval na nutnost chránit zaměstnance jako slabší stranu a na nutnost zohlednit účel i okolnosti jednání ve smyslu § 18 zákoníku práce. Tuto argumentaci vyvrátil již krajský soud, vázán právním názorem z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1010/2024-251. Uzavřel, že úmysl vázat odměnu na účetní výsledek hospodaření byl zřejmý přímo z textu příslibu a z vnitřní směrnice (bod 4.3.2.1), definující ukazatel výslovně jako účetní výsledek. Stěžovatel navíc zastával vrcholnou manažerskou pozici ředitele závodu, ze které přímo odpovídal za dodržování vnitřních předpisů, a s mechanismem odměňování musel být seznámen. Princip výkladu pro zaměstnance nejpříznivějšího se uplatní teprve tehdy, nelze-li projev vůle spolehlivě objasnit zjevným úmyslem, k čemuž zde nedošlo. Soudy tak aplikovaly pravidla výkladu právního jednání ústavně konformním způsobem.
14. Stěžovatel konečně namítal odepření spravedlnosti a přepjatý formalismus ze strany Nejvyššího soudu. Z usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že se judikaturou Ústavního soudu, zejména stanoviskem ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 i nálezem ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13, výslovně zabýval, přičemž přezkoumal, zda skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s provedenými důkazy či nejsou projevem zjevné libovůle ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož takový výjimečný exces v hodnocení důkazů obecnými soudy, pro který by skutková otázka nabyla ústavněprávního přesahu, neshledal, kvalifikoval stěžovatelovy námitky jako polemiku se skutkovým stavem, která nemůže založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud tedy neodepřel stěžovateli přístup k soudu, nýbrž uplatnil zákonná kritéria přípustnosti dovolání ústavně souladným postupem.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu