Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Šindeláře, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. května 2026 č. j. 33 Cdo 3260/2025-1240, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2025 č. j. 13 Co 97/2024-1132 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. listopadu 2023 č. j. 44 C 145/2014-1028, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a města Milevsko, sídlem nám. E. Beneše 420, Milevsko, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Vedlejší účastník požadoval po stěžovateli zaplacení nákladů vynaložených na sanaci rýh pro inženýrské sítě v souvislosti se stavbou komunikace, kterou pro vedlejšího účastníka prováděla třetí osoba (obchodní společnost STRABAG a.s.), k jejichž úhradě se měl stěžovatel zavázat. Stěžovatel popíral, že by mu závazek na úhradu nákladů za takové sanace vznikl.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným (v pořadí čtvrtým) rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 532 306 Kč s příslušenstsvím (výrok I). Ve zbytku co do částky 558 907,47 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a nákladech řízení vzniklých státu (výroky III až V).
4. Městský soud v Praze výrokem I napadeného rozsudku změnil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 371 790 Kč s příslušenstvím; jinak rozsudek obvodního soudu v tomto výroku (vyhovující co do částky 160 516 Kč s příslušenstvím), jakož i v zamítavém výroku II potvrdil. Zároveň uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 425 270 Kč (výrok II) a státu ve výši 41 115,50 Kč (výrok III) a stěžovateli uložil zaplatit na nákladech řízení státu částku 7 615,64 Kč (výrok IV). Nárok vedlejšího účastníka na úhradu nákladů za jím, resp. třetí osobou, provedenou a od stěžovatele převzatou sanaci rýh považoval co do základu za důvodný. Odlišně od obvodního soudu posoudil pouze výši nároku. Zhodnotil přitom znalecký posudek i výpovědi svědků.
5. Následná dovolání stěžovatele i vedlejšího účastníka Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebyla přípustná. K dovolání stěžovatele uvedl, že sice formuloval tři otázky, ovšem přípustnost řádně vymezil jenom k otázce, zda je koncentrace řízení prolomena zrušením rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, kdy namítl, že při jejím řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Ve vztahu ke zbývajícím otázkám předpoklady přípustnosti nespecifikoval. Co se týče problematiky porušení koncentrace řízení, Nejvyšší soud konstatoval, že se městský soud neodchýlil od judikatury zmiňované stěžovatelem. Výtkou, že městský soud svými zrušujícími rozhodnutími dotvářel absentující tvrzení vedlejšího účastníka a vycházel z důkazů a tvrzení doplněných po koncentraci řízení, čímž opakovaně a zásadním způsobem porušoval projednací zásadu i zásadu koncentrace řízení podle § 118b občanského soudního řádu, neuplatnil stěžovatel způsobilý dovolací důvod. Městskému soudu totiž vytýkal, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a které jsou způsobilým dovolacím důvodem pouze v případě, že je dovolání přípustné. Obdobně tomu bylo i ohledně námitky, že městský soud rezignoval na konkrétní odvolací námitky, a že své právní úvahy a závěry navázal na nezákonné posuzování provedených důkazů izolovaně, bez vzájemných souvislostí v neprospěch stěžovatele. K tomu dodal, že hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 občanského soudního řádu nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že mu byla odepřena spravedlnost při posouzení námitky porušení koncentrace řízení a projednací zásady. Nejvyššímu soudu vytýká, že postupoval formalisticky, neboť tuto námitku, která se svým obsahem týká práva na spravedlivý proces, posoudil pouze jako vadu řízení a vyloučil její věcný přezkum. Jakákoliv námitka porušení ústavně zaručených základních práv je podle stěžovatele uplatnitelná i jako způsobilý dovolací důvod. Nejvyšší soud nezkoumal, zda opakované rozhodování obvodního soudu vycházející z městským soudem dotvářených žalobních tvrzení nad rámec koncentrace řízení nepředstavuje porušení zásady rovnosti účastníků řízení a dalších ústavně zaručených práv. Městský soud svými opakovanými závaznými pokyny donutil změnit obvodní soud opakovaně vyjádřený názor o neoprávněnosti uplatněného nároku a přisvojil si roli nalézacího soudu. Nejvyšší soud rovněž rezignoval na přezkum svévolného hodnocení důkazů a nedostatečně odůvodněného posouzení rozsahu převzatého závazku. Tuto námitku kvalifikoval nepřípadně jako námitku proti volnému hodnocení důkazů. Městskému soudu vytýká, že bez odůvodnění dovodil, že stěžovatel převzal výslovně provedení sanace, ale pominul, že podle svých vlastních zjištění byl vznik této povinnosti vázán na předchozí specifikaci míst sanace, rozsahu prací a nákladů na jejich provedení ze strany vedlejšího účastníka, k níž nedošlo. Ani tuto otázku Nejvyšší soud věcně nepřezkoumal s odkazem na to, že stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud předně poukazuje na to, že v zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým rozhodl o nepřípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdy by ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14 nebo ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12), což v nyní posuzované věci nezjistil.
9. Základ stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že Nejvyšší soud ignoroval jeho námitku směřující k ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces, tedy k předvídatelnosti soudního řízení a rovnosti zbraní. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, avšak tato možnost nezbavuje dovolatele (stěžovatele) povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí vymezit), jakož i způsobilý dovolací důvod. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
10. Lze tedy dát stěžovateli za pravdu, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem městského soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (srov. nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15). Nicméně vlastní posouzení, zda byl tento dovolací důvod skutečně naplněn, náleží Nejvyššímu soudu.
11. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dovodil, že stěžovatel u dvou otázek vůbec neuvedl předpoklad přípustnosti dovolání. U zbývající otázky (zda je koncentrace řízení prolomena zrušením rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem) stěžovatel předpoklad přípustnosti definoval (odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe), ale Nejvyšší soud jeho dovolání neshledal přípustným, neboť se městský soud od ustálené rozhodovací praxe (usnesení ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. 22 Cdo 1830/2019) neodchýlil.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel bez jakékoliv bližší konkretizace pouze uvádí, že městský soud svými opakovanými závaznými pokyny donutil změnit názor obvodního soudu o neoprávněnosti uplatněného nároku, čímž porušil projednací zásadu i zásadu koncentrace řízení. Z takto povrchních tvrzení nelze neústavnost postupu městského soudu dovodit. K tomu Ústavní soud ve stručnosti doplňuje, že v rámci otázek, které má soud vyřešit na základě závazného právního názoru, lze koncentraci řízení prolomit. Koncentrace řízení totiž pomíjí ve vztahu ke skutkovým závěrům, které nadřízený soud pokládá za nesprávné nebo za předčasné [srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, komentář k § 118b občanského soudního řádu]. Odlišný závazný právní názor po zrušení rozsudku nadřízeným soudem umožňuje (za daných okolností) přihlížet i po řádně provedené koncentraci řízení k novým tvrzením a důkazním návrhům. Obvodní soud žalobu opětovně zamítal a městský soud mu postupně věc vracel, neboť nesouhlasil s jeho právním názorem na určitost smlouvy, za správný nepovažoval jeho závěr o neunesení břemena tvrzení a rozsudek obvodního soudu rušil i pro jeho nepřezkoumatelnost. Za daných okolností nelze považovat postup obvodního soudu, který na základě pokynů městského soudu doplňoval dokazování, za příčící se zásadě koncentrace řízení.
13. Další výtkou (dotváření absentujících tvrzení vedlejšího účastníka kasačními rozhodnutími městského soudu) pak stěžovatel řádně nevymezil způsobilý dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci), neboť uplatňoval vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě řízení Nejvyšší soud může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 občanského soudního řádu). Ani v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze spatřovat pochybení, které by mohlo dosahovat ústavněprávní roviny.
14. Námitkou, že městský soud založil svůj závěr o rozsahu povinnosti stěžovatele provést sanaci rýh na rozporném posouzení důkazních prostředků (výpovědí svědků a znaleckých posudků), stěžovatel napadal hodnocení důkazů, do něhož však Ústavní soud může zasáhnout jen ve výjimečných případech - zejména jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy (např. nález ze dne 21. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1714/22, bod 22). Nic podobného se z napadených rozhodnutí nepodává. Městský soud dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil, z čeho (z jakých důkazů) při stanovení rozsahu povinnosti stěžovatele hradit sanaci rýh vycházel (k tomu blíže body 43 až 48 napadeného rozsudku).
15. Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu