Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CASPER PROPERTY s.r.o., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2026 č. j. 30 Cdo 1303/2026-168, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka požadovala po vedlejší účastnici zaplacení částky 285 304,11 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku rozvrhové fáze exekučního řízení zahájeného v roce 2005. Exekuce na majetek povinného (posléze dlužníka v insolvenčním řízení) byla prováděna prodejem nemovitých věcí. Stěžovatelce, jako vydražitelce, byl v dražbě udělen příklep na vydražené nemovité věci v roce 2010. Jelikož nebylo vydáno rozvrhové usnesení, nedošlo k rozvržení výtěžku a stěžovatelka byla vystavena dopadům vyznačených zástavních a jiných práv váznoucích ve prospěch oprávněných na jí vydražených nemovitých věcech. Usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., ze dne 2. 12. 2022 č. j. 067 EX 17807/15-351, kterým rozhodl o vydání výtěžku exekuce ve výši 873 972,10 Kč insolvenčnímu správci dlužníka (povinného), nabylo právní moci dne 24. 12. 2022. Teprve poté mohlo dojít k výmazu práv váznoucích na nemovitých věcech z katastru nemovitostí. Insolvenční správce, ani soudní exekutor však podnět k jejich výmazu neučinili.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 2. 2025 č. j. 45 C 38/2024-91 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2025 č. j. 35 Co 224/2025-141 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo opožděné uplatnění nároku. I když městský soud posoudil oproti obvodnímu soudu počátek běhu promlčecí lhůty jinak, výsledek zůstal stejný. Podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčuje za 6 měsíců ode dne, kdy skončilo řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Usnesení o vydání výtěžku rozdělované podstaty insolvenčnímu správci nabylo právní moci dne 24. 12. 2022, takže od následujícího dne skončila právní nejistota stěžovatelky ohledně jejího právního postavení. Nárok stěžovatelky byl uplatněn u vedlejší účastnice dne 20. 6. 2023, čímž došlo k přerušení běhu promlčecí lhůty do 20. 12. 2023, takže z promlčecí lhůty zbývalo 5 dnů (do 25. 12. 2023). Žaloba k soudu byla ovšem podána až dne 23. 2. 2024, tedy téměř 2 měsíce po promlčení nároku.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, neboť trpělo vadou, pro kterou nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Stěžovatelka totiž řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání. Stěžovatelka v dovolání uvedla, že za vadný považuje závěr městského soudu o promlčení žalobou uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, jelikož městský soud nesprávně posoudil jí formulovanou otázku zásadního právního významu. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ovšem nešlo z jeho obsahu vyvodit. Námitka, že městský soud opřel svoji argumentaci o "nepřiléhavou" či "nevhodnou" judikaturu Nejvyššího soudu, která podle stěžovatelky vychází z jiných skutkových okolností, a její aplikace nemůže nahradit vadné posouzení otázky promlčení nároku, řádné vymezení předpokladů přípustnosti nepředstavovala.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud postupoval nepřípustně formalisticky, když její dovolání odmítl. Tvrdí, že její dovolání splňovalo náležitosti požadované občanským soudním řádem, zejména materiálně vymezovalo přípustnost a právní otázku, na níž spočívalo rozhodnutí městského soudu, označovalo judikaturní východiska a obsahovalo argumentaci, proč má být toto judikaturní řešení uplatněno odlišně. Nejvyšší soud neposoudil dovolání podle jeho obsahu a ve vzájemných souvislostech (nález ze dne 12. 3. 2026 sp. zn. III. ÚS 333/25). Stěžejní otázkou bylo, zda může subjektivní promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu počít běžet vůči stěžovatelce, jako vydražitelce, okamžikem právní moci rozhodnutí, které jí však ani nebylo doručeno, ani jinak oznámeno a o jehož právních účincích nebyla informována. Otázka předložená stěžovatelkou je otázkou právní a nikoliv skutkovou. Nesouhlasí s výkladem její polemiky s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3852/2018, který vychází ze skutkového zjištění o vědomosti tehdejšího žalobce. Počátek subjektivní promlčecí lhůty má být navázán na vědomost poškozeného, nikoliv na objektivní právní moc rozhodnutí. Otázku, kdy rozhodnutí nabývá právní moci je třeba odlišit od otázky, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy. Zánik zástavních práv může nastat objektivně okamžikem právní moci rozhodnutí, aniž by bylo možno dovodit subjektivní vědomost konkrétního vydražitele o tomto účinku. Aplikace šestiměsíční promlčecí lhůty na stěžovatelku, jako neinformovanou vydražitelku, zasahuje do jejích ústavně zaručených práv. Podle stěžovatelky je rozhodné, zda právní moc usnesení soudního exekutora odstranila její nejistotu, jestliže o této právní moci nevěděla. Právní moc sama o sobě nepředstavuje skončení nesprávného úředního postupu. Konstrukce, podle níž se subjektivní promlčecí lhůta presumuje okamžikem právní moci rozhodnutí, nemá oporu v § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání pro vady, jelikož v něm absentovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud zdůrazňuje, že je povinností dovolatele specifikovat předpoklad přípustnosti dovolání. To zahrnuje jednak uvedení otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (tj. rozhodnutí je na ní založeno), jednak formulaci některého ze zákonných případů přípustnosti dovolání.
9. Pro náležité posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu kopii stěžovatelčina dovolání. Z něj se podává, že stěžovatelka Nejvyššímu soudu předložila k vyřešení právní otázku (dovolací důvod), na které měl spočívat rozsudek městského soudu ["Kdy se promlčuje právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., a zda mohla vydražiteli (dovolateli) uplynout subjektivní promlčecí lhůta plynoucí od právní moci usnesení o rozvrhu, ačkoliv toto usnesení vydražiteli (dovolateli) nebylo před podáním žaloby doručeno a o tomto usnesení nebyl jakkoliv zpraven a informován."]. Z obsahu dovolání však nelze dovodit a nevyplývá z něj jakýkoliv předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Namítala-li snad stěžovatelka rozpor řešení právní otázky městským soudem s podle stěžovatelky nepřiléhavou judikaturou Nejvyššího soudu, byl nedílnou součástí dostatečně konkretizovaného předpokladu přípustnosti dovolání poukaz na řešení dané právní otázky v relevantních rozhodnutích Nejvyššího soudu. Pouhé sdělení, že má být právní otázka posouzena odlišně, nesplňuje požadavky na uvedení předpokladu přípustnosti.
10. Za dané situace nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak než dovolání stěžovatelky v souladu s konstantní judikaturou odmítnout pro existenci vad. Odmítnutí dovolání pro vady (pro neuvedení předpokladu přípustnosti dovolání) plně odpovídá dosavadní rozhodovací praxi aprobované i Ústavním soudem [viz stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a na něj navazující judikatura]. Rozhodovací praxe je zajedno i v tom, že není povinností Nejvyššího soudu, aby předpoklady přípustnosti dovolání nebo dovolací důvody dotvářel za dovolatele.
11. Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil srozumitelně a logicky, proč je její dovolání vadné. Napadené usnesení dostálo požadavkům na řádné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které k závěru o odmítnutí dovolání pro vady Nejvyšší soud vedly. Ústavní soud nemá, proč by napadené usnesení Nejvyššího soudu rušil. Vzhledem k odmítnutí dovolání pro vady se Ústavní soud nezabýval věcnou námitkou týkající se počátku běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu.
12. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu