Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Romany Vokounové, zastoupené Mgr. Martinem Čajkou, advokátem, sídlem Nádražní 879/27, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2026 č. j. 21 Cdo 2155/2025-277, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2025 č. j. 23 Co 90/2023-231 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. ledna 2023 č. j. 19 C 307/2022-78, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kolíně rozhodl nyní napadeným rozsudkem o žalobě, jíž se stěžovatelka (v řízení žalobkyně) domáhala po vedlejší účastnici (v řízení žalované) zaplacení částky 126 000 Kč s příslušenstvím z titulu roční odměny za rok 2021 podle "příslibu odměn". Po zahájení řízení stěžovatelka vzala částečně žalobu zpět, neboť vedlejší účastnice jí část nárokovaného plnění uhradila. Sporná zůstala částka 37 800 Kč vázaná na dosažení výsledku hospodaření Závodu pozemních staveb Ostrava (dále jen "závod") ve výši 9 308 000 Kč. Výrokem I okresní soud řízení zčásti zastavil co do částky 89 400 Kč s úrokem z prodlení, kterou vedlejší účastnice po zahájení řízení zaplatila. Výrokem II uložil vedlejší účastnici zaplatit úrok z prodlení z částky 88 200 Kč za dobu od 16. 9. 2022 do 13. 10. 2022. Výrokem III žalobu co do sporných 37 800 Kč s příslušenstvím zamítl. Výrokem IV uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 13 420 Kč. Zamítavý výrok III okresní soud odůvodnil tím, že předpoklad pro vznik práva na výplatu požadovaného plnění nebyl splněn, neboť závod dosáhl za rok 2021 výsledku pouze 2 727 000 Kč. Tento údaj měl za prokázaný vyhodnocením hospodaření závodu a účetní závěrkou vedlejší účastnice ověřenou auditorem. Tvrzení stěžovatelky o zkreslení údaje považoval za vyloučené. Návrhy stěžovatelky na provedení důkazů znaleckým posudkem ke správnosti výpočtu hospodářského výsledku závodu, dále provedením důkazu kontrolním hlášením a přiznáním k DPH za prosinec 2021 a výslechem bývalého ředitele závodu v rozhodném období a kontrolora účetní závěrky vedlejší účastnice okresní soud zamítl s tím, že skutkový stav byl již zjištěn dostatečně.
2. Krajský soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 20. 6. 2023 č. j. 23 Co 90/2023-153 rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl s tím, že vytvoření rezervy je pouze účetní operací, která nesnižuje faktický zisk. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2024 č. j. 21 Cdo 3045/2023-177 tento rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu. Krajskému soudu vytkl nesprávnou aplikaci § 134 zákoníku práce, nepřiléhavé používání pojmu "příslib odměn" namísto mzdového výměru (§ 4 zákoníku práce) a nesprávnou aplikaci pravidel pro výklad právního jednání (§ 556 občanského zákoníku, § 18 zákoníku práce). Uvedl též, že vytvoření rezerv podle § 26 odst. 3 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, samo o sobě nevylučuje, aby se pro určení odměny vycházelo z hospodářského výsledku, jak je uveden v účetní závěrce.
3. V dalším řízení krajský soud doplnil dokazování mj. vnitřním předpisem STO 03.02 - zásady odměňování a poté nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výrocích III a IV potvrdil. Uzavřel, že rezerva na smluvní pokutu byla vytvořena v souladu s § 26 zákona o účetnictví. Vytvořením této rezervy se účetní výsledek závodu snížil o 20 000 000 Kč pod hodnotu odpovídající jeho faktickému hospodaření. Podmínka pro vyplacení odměny tak nebyla splněna. Odměna totiž byla vázána na účetní výsledek hospodaření, nikoli na faktický zisk. Rezerva je přitom řádnou součástí účetního výsledku, a to i tehdy, snižuje-li jej oproti faktickému hospodaření. Úmysl vedlejší účastnice vázat odměnu na účetní výsledek považoval krajský soud za jednoznačný ze znění příslibu odměn i vnitřního předpisu, který účetní výsledek váže na hospodaření podle účetní závěrky. Účetní výsledek závodu po zohlednění rezervy činil 2 727 000 Kč, nikoli 9 308 000 Kč.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelka předložila dvě otázky, které pokládala za dosud neřešené. Tázala se, zda lze účetní rezervu považovat za řádně vytvořenou podle § 26 odst. 3 a § 7 zákona o účetnictví, není-li tato v účetní závěrce identifikovatelná a průkazně zachycena v rozvaze, a zda lze účetní výsledek hospodaření závodu pro účely posouzení nároku zaměstnance na mimořádnou odměnu vykládat jako výsledek z účetní závěrky, není-li závod samostatnou účetní jednotkou. Nejvyšší soud uvedl, že na těchto otázkách rozhodnutí krajského soudu nespočívá, a proto přípustnost dovolání nezakládají. Konstatoval, že stěžovatelka jimi nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění, k nimž krajský soud dospěl na základě vyhodnocení tržeb závodu a z tabulky z účetního systému. Nejvyšší soud také neshledal extrémní rozpor ani libovůli při hodnocení důkazů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil, že krajský soud respektoval závazný právní názor vyslovený v předchozím kasačním rozsudku č. j. 21 Cdo 3045/2023-177 i pravidla výkladu právního jednání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 28 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodující údaj o výsledku hospodaření závodu byl interním údajem vedlejší účastnice a neplynul z účetní závěrky, neboť závod nebyl samostatnou účetní jednotkou. V této souvislosti poukázala na to, že rezerva 20 000 000 Kč z účetní závěrky za rok 2021 neplyne, neboť rezerva na soudní spory tam činí jen 4 237 000 Kč. Dále namítá, že rezerva byla vytvořena na smluvní pokutu za prodlení se stavbou, které však nespadalo celé do roku 2021, neboť jeho část připadala až na rok 2022. Do výsledku hospodaření závodu za rok 2021 proto podle stěžovatelky nemohla být promítnuta rezerva na celou pokutu, ale nanejvýš na část odpovídající prodlení v tomto roce. K ověření toho, jak byl výsledek hospodaření závodu za rok 2021 vypočten a zda a jak se do něj promítla rezerva 20 000 000 Kč, navrhla výslech osob odpovědných za účetní závěrku a znalecké dokazování z oboru účetnictví. Soudy tyto důkazy neprovedly, a přesto převzaly interní výpočet vedlejší účastnice, přičemž podklady, z nichž tento výpočet vycházel, měla ve své dispozici právě vedlejší účastnice. Stěžovatelka tím byla podle svého názoru procesně znevýhodněna. Tvrdí též vadu opomenutých důkazů, neboť soudy neprovedení důkazů adekvátně neodůvodnily.
6. Stěžovatelka dále namítá porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 28 Listiny při výkladu příslibu odměn. Tvrdí, že soudy nevysvětlily, zda znala nebo musela znát, jakým způsobem bude výsledek hospodaření závodu určen. Namítá, že obecný úmysl vázat odměnu na účetní výsledek hospodaření nelze ztotožnit s úmyslem vázat ji na interně dopočtený údaj, když závod nebyl samostatnou účetní jednotkou a jeho výsledek z účetní závěrky neplynul. Dále namítá, že soudy nevypořádaly jí tvrzenou praxi, podle níž se výsledky závodů projednávaly na poradách a vycházelo se z faktického výkonu konkrétního závodu. Zdůrazňuje nutnost zohlednit účel právní úpravy a základní zásady pracovněprávních vztahů, ochrannou funkci pracovního práva a potřebu chránit zaměstnance před zneužíváním pracovněprávních institutů zaměstnavatelem. Soudy přijatý výklad umožnil, aby zaměstnavatel výši rozhodného ukazatele sám určil interní účetní operací až po skončení hodnoceného období, čímž měla být dotčena předvídatelnost kritérií rozhodných pro výši mzdy.
7. Stěžovatelka konečně namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání odmítl s poukazem na skutkový charakter uplatněných námitek, ačkoli neuplatňovala vlastní odlišnou verzi skutkového stavu, nýbrž opomenutí navržených důkazů, nedostatečné odůvodnění a extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy. Dovolání nemá být posuzováno přepjatě formalisticky.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Obdobnou stížností ředitele závodu založenou na prakticky shodných skutkových okolnostech i podobných námitkách se Ústavní soud již zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 2417/26, přičemž od závěrů uvedeného usnesení se nemá důvod odchylovat.
9. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že byla porušena zásada rovnosti zbraní tím, že obecné soudy převzaly rozhodující interní údaj o výsledku hospodaření závodu bez jeho dalšího procesního ověření. Z odůvodnění nyní napadených rozhodnutí vyplývá, že údaj o hospodářském výsledku závodu nebyl jednostrannou a neověřitelnou informací. Není neústavní, pokud soudy vyšly ze skutečnosti, že celkový hospodářský výsledek vedlejší účastnice byl ověřen nezávislým auditorem a byl zanesen do výroční zprávy uveřejněné ve sbírce listin obchodního rejstříku. Snížení hospodářského výsledku konkrétního závodu na částku 2 727 000 Kč bylo doloženo tabulkami z účetního systému. Svévolný proto není ani závěr obecných soudů, že se v daném případě nejednalo o situaci, kdy by byl v soudním řízení bez dalšího převzat neověřitelný podklad jedné ze stran, ke kterému by druhá strana neměla žádný přístup. K porušení rovnosti zbraní proto nedošlo.
10. K námitce opomenutých důkazů a k námitce nedostatečného odůvodnění Ústavní soud uvádí, že obecné soudy řádně vysvětlily, proč neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy, zejména výslech bývalého ředitele závodu, kontrolora účetní závěrky či znalecký posudek z oboru účetnictví. Skutkový stav byl podle nich již dostatečně a bezpečně zjištěn z provedených listinných důkazů. Správnost hospodářských výsledků soudy opřely o skutečnost, že vedlejší účastnicí dokládané údaje vycházely z účetní závěrky, přičemž vytvoření rezervy rozporované stěžovatelkou podle jejich hodnocení plně odpovídalo zákonu o účetnictví. Úmysl vázat odměnu na účetní výsledek závodu podle zjištění soudů jasně vyplýval z interních dokumentů, soudy nepochybily, pokud jakékoliv další dokazování formou znaleckého posudku či výslechu svědků hodnotily jako nadbytečné. Nelze tak přisvědčit stěžovatelce, že by v jejím případě došlo k ústavní vadě opomenutých důkazů.
11. Již krajský soud srozumitelně objasnil, že vytvoření rezervy na smluvní pokutu z hlediska podústavního práva plně odpovídalo § 26 zákona o účetnictví, přičemž výše rezervy reagovala na tehdejší požadavky smluvního partnera vedlejší účastnice, který uplatňoval smluvní pokutu převyšující 29 mil. Kč. V daném kontextu pak není excesivní ani úvaha soudů, že na akceptovatelnosti účetní operace snižující účetní výsledek hospodaření závodu nemůže nic změnit ani skutečnost, že pokuta byla nakonec v důsledku mimosoudního jednání mezi vedlejší účastnicí a Statutárním městem Ostrava započtena, a to navíc v nižší částce.
12. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že příslib odměny nelze vykládat formalisticky a že jako slabší strana pracovněprávního vztahu nemohla předvídat interní účetní mechanismus zaměstnavatele, k tomu soudy zjistily, že úmysl vedlejší účastnice vázat odměnu na účetní výsledek hospodaření byl zcela jednoznačný, vyplýval ze samotného znění příslibu odměn i z vnitřní směrnice STO 03.02, která tento ukazatel definovala právě jako účetní výsledek hospodaření.
13. K námitce přepjatého formalismu Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud věc přezkoumal i z hlediska toho, zda závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a nejsou projevem nepřípustné libovůle. Pokud takový výjimečný exces ale neshledal, nelze to považovat za porušení práv stěžovatelky na přístup k soudu. Nejvyšší soud stěžovatelce přístup k soudu neodepřel, nýbrž ústavně souladným postupem uplatnil zákonná kritéria pro posouzení přípustnosti dovolání.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu