Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2026 č. j. 4 Tdo 466/2026-439, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 12 To 287/2025-410 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. července 2025 č. j. 3 T 33/2025-379, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně nyní napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným třemi přečiny, konkrétně maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve stadiu pokusu, přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru a přečin útisku.
2. Uvedených přečinů se stěžovatel podle okresního soudu dopustil na své tchyni (dále jen "poškozená"). Poškozená vlastní mobilheim umístěný na pozemku své dcery a družky stěžovatele a je oprávněna jej doživotně bezplatně užívat. Konkrétně stěžovatel podle okresního soudu přerušil a zabetonoval kabel, o němž se mylně domníval, že je jediným přívodem elektrické energie do mobilheimu (ačkoliv věděl o řízení vedeném proti dceři poškozené, jímž jí byla uložena povinnost strpět odběr elektrické energie poškozenou). Dále poškozené bránil ve vyprázdnění přeplněné jímky, systematicky ničil zahrádku, skalku a rostliny poškozené, zamykal vstupní branku, kladl překážky do cesty k mobilheimu a vystavoval poškozenou posměškům. Okresní soud uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 24 měsíců za současného vyslovení dohledu, peněžitý trest ve výměře 37 500 Kč a trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců. Uložil mu také povinnost odčinit nemajetkovou újmu, kterou poškozené trestným činem způsobil a zdržet se neoprávněných zásahů do užívacích práv poškozené k jejímu obydlí. Zavázal jej rovněž zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 80 000 Kč s příslušenstvím. Spoluobžalovanou zprostil obžaloby pro skutek spočívající ve znemožnění výstavby komína u mobilheimu.
3. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele nyní napadeným usnesením zrušil rozsudek okresního soudu pouze ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud konstatoval, že okresní soud provedl důkazy v potřebném rozsahu a hodnotil je v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu. Odvolací námitky podle něj opakují obhajobu, s níž se okresní soud náležitě vypořádal. Výrok o náhradě nemajetkové újmy krajský soud zrušil jako nepřezkoumatelný. Poškozená uplatnila nárok vůči oběma obžalovaným a spoluobžalovaná byla zproštěna obžaloby. Okresní soud se přesto nezabýval výší újmy způsobené výlučně jednáním stěžovatele.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Shledal, že námitky stěžovatele odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, nejsou však důvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. a) a b) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. V ústavní stížnosti akcentuje nepřípustně extenzivní výklad § 337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Předběžné opatření uložilo spoluobviněné strpět odběr elektrické energie z označeného odběrného místa. Netýkalo se žádného individualizovaného kabelu. Nezakazovalo s kabelem nakládat ani neukládalo jeho vydání, zachování či obnovení. Šlo o rozhodnutí ukládající povinnost něco strpět, nikoliv o rozhodnutí týkající se konkrétní věci. Přerušený kabel navíc nevedl do mobilheimu.
7. Nejvyšší soud v bodě 30 napadeného usnesení nahradil zákonný znak "věc, které se takové rozhodnutí týká" širším kritériem "věc, které je třeba ke splnění soudního rozhodnutí". Tím se odchýlil od svého usnesení ze dne 4. 11. 2020 sp. zn. 7 Tz 38/2020. Stěžovatel dále poukazuje na nálezy ze dne 4. 2. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 5/25 a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 284/12. Namítá, že u přečinu útisku soudy nahradily závislost poškozené na pachateli závislostí na třetí osobě. Podle judikatury Nejvyššího soudu je závislost obecně chápána jako stav, kdy je poškozený v určitém směru odkázán právě na pachatele (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. 7 Tdo 117/2025). Stěžovatel nebyl vlastníkem pozemku, smluvní stranou dohody o užívání mobilheimu ani adresátem předběžného opatření. Skutková věta neobsahuje zjištění, v čem byla poškozená odkázána právě na něj. Nedostatečně je podle stěžovatele vymezeno i samotné nucení z jeho strany. Nejvyšší soud se nevypořádal se stěžovatelovou argumentací, která na tyto odlišnosti poukazovala.
8. Stěžovatel připouští, že mobilheim může požívat ochrany jako dům. Musí však být prokázáno, že pachatel užívání skutečně znemožnil nebo podstatně ztížil, přičemž odkazuje na řadu skutečností, z nichž plyne, že v jeho případě tomu tak nebylo. Zdůrazňuje, že celá řada zásahů, které měly bránit poškozené v užívání mobilheimu, je ve výroku popsána příliš obecně. Soudy popisují úmysl nebo abstraktní způsobilost, nikoliv skutečný následek. Stírají tím rozdíl mezi dokonaným trestným činem a neúspěšným pokusem. Stěžovatel odkazuje na nález ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1291/12.
9. Stěžovatel dále namítá, že okresní soud v rozporu s § 220 odst. 1 trestního řádu rozšířil skutek o jednání, která obžaloba neobsahovala, a zahrnul toto jednání i do výroku o vině. Skutková věta je navíc neurčitá. Neuvádí, kdy a kolikrát k jednáním docházelo, jaké překážky a posměšky to byly a které jednání naplňuje který přečin. Zvlášť závažná je podle stěžovatele otevřená formulace "např." ve výroku o vině. K tomu odkazuje na nález ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. IV. ÚS 434/07. Stěžovatel nebyl upozorněn, že nově doplněná jednání budou tvořit podstatný základ odsuzujícího výroku. Poukazuje na nález ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03, který v souvislosti se změnou právního posouzení zdůrazňuje nutnost zachovat obhajobě účinnou možnost procesně reagovat na skutková a právní tvrzení rozhodná pro nové posouzení věci. Ani krajský soud ani Nejvyšší soud se s touto otázkou nevypořádaly.
10. Stěžovatel konečně namítá, že odůvodnění rozsudku okresního soudu zakládá pochybnosti o nestrannosti soudu. Okresní soud mj. uvedl, že stěžovatel se dopouštěl amorálního a hulvátského chování a vystupoval jako samozvaný ochránce. Část důkazní argumentace nahradil negativním obrazem. Ani tímto pochybením se soudy vyšších stupňů nezabývaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Pokud stěžovatel ústavní stížností žádá zrušit rovněž ty výrokové části rozsudku okresního soudu, které již byly zrušeny rozsudkem krajského soudu, pak k rozhodování o ústavnosti takového rozsudku není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud předesílá, že mu nepřísluší vystupovat jako další instance v systému obecného soudnictví ani přezkoumávat správnost aplikace podústavního práva. Důvod ke kasačnímu zásahu proto nezakládá sama skutečnost, že by určitý právní závěr obecných soudů bylo možno formulovat přesněji nebo že by připadal v úvahu i jiný výklad. V trestních věcech je tato zdrženlivost limitována zejména zásadou nullum crimen sine lege a zákazem analogie v neprospěch obviněného. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje tehdy, překročí-li výklad trestního práva ústavní interpretační meze. Takovou situaci Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. V obecné rovině lze konstatovat, že stěžovatel vesměs opakuje argumentaci a polemiku, se kterými se obecné soudy dostatečně a ústavně souladně vypořádaly. K námitce nepřípustného rozšíření zákonného znaku skutkové podstaty lze uvést následující. Rozhodnutí soudu ukládalo povinnost strpět odběr elektrické energie do konkrétního mobilheimu. Stěžovatel přesekl kabel v domnění, že ničí jediné existující kabelové spojení ke konkrétnímu mobilheimu, jehož se plnění rozhodnutí přímo týkalo. Pokud obecné soudy v tomto kontextu uzavřely, že jeho jednání směřovalo přímo proti podstatě vykonávaného soudního rozhodnutí, nevybočily z mezí ústavně akceptovatelného výkladu trestních norem.
15. K námitce, že poškozená nebyla závislá na stěžovateli a stěžovatel tudíž nenaplnil znak zneužití závislosti poškozené na pachateli, Ústavní soud připomíná, že pro naplnění pojmu závislosti není nezbytný právně formalizovaný vztah. Ačkoliv stěžovatel nebyl vlastníkem pozemku, aktivně zasahoval do podmínek bydlení poškozené. Stěžovatel disponoval faktickou mocí ovlivňovat každodenní podmínky poškozené, čehož také záměrně využíval. Závěry obecných soudů, že stěžovatel prohluboval a zneužíval faktickou závislost poškozené v oblasti zajištění jejích životních potřeb, tudíž nepředstavuje nepřípustnou analogii a nevybočuje z limitů čl. 39 Listiny.
16. Stěžovatel tvrdí, že přerušení nesprávného kabelu a nevyvezení jímky z technických důvodů nemohou představovat dokonaný trestný čin zásahu do práva k domu. Zpochybňuje rovněž samotnou povahu mobilheimu. Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 488/2024 (na které odkázaly i obecné soudy) a usnesení sp. zn. 6 Tdo 1355/2009 vyplývá funkční pojetí ochrany obydlí. Rozhodující je, zda je objekt fakticky způsobilý a reálně užívaný k bydlení, nehledě na případné stavební nebo právní nedostatky. Úvaha obecných soudů o dokonání přečinu pak nebyla založena na izolovaném přerušení kabelu či na dalším popsaném jednání stěžovatele, nýbrž na prokazatelném souhrnu dlouhodobých útoků stěžovatele vůči poškozené, které jí podstatně ztížily užívání objektu. Závěry obecných soudů nevykazují extrémní nesoulad s provedeným dokazováním a nezakládají rozpor s nálezem sp. zn. IV. ÚS 1291/12.
17. Akceptovat nelze námitku stěžovatele napadající podstatné rozšíření skutku oproti obžalobě a neurčitost skutkové věty v důsledku užití slova "např." Okresní soud nejprve ve skutkové větě vypočítal celou řadu konkrétních jasně popsaných jednání a v závěru doplnil, že stěžovatel "... vystavoval poškozenou dalším schválnostem, např. ve formě záměrného bezdůvodného zamykání vstupní branky na pozemek či kladení překážek do cesty mezi brankou a mobilheimem a za neutěšenou situaci poškozené, na jejímž vyvolaní se zásadně podílel, ji vystavoval posměškům, jež měly umocnit negativní působení na poškozenou ..." Pro zachování totožnosti skutku postačuje shoda v podstatných okolnostech, jimiž je skutek v reálném světě vymezen, není nezbytná naprostá shoda jeho popisu; postačuje zachování alespoň částečné totožnosti jednání nebo následku v jejich podstatných okolnostech (k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 143/02). V nyní posuzovaném případě zůstala totožnost skutku zachována. Z celkového kontextu rozsudku a jeho odůvodnění je bezpečně zřejmé, za jaká dokazovaná jednání byl stěžovatel odsouzen. Ta byla projednána v hlavním líčení a stěžovateli nebyla upřena možnost se k nim vyjádřit, čímž byly naplněny i garance obhajoby.
18. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce podjatosti soudce okresního soudu. Hodnocení okresního soudu se pohybuje v intencích posouzení důkazů a na tom stojících právních závěrů vztahujících se k vině stěžovatele. Jako takové není způsobilé založit oprávněné pochybnosti o nestrannosti soudu ve smyslu odkazovaného nálezu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17. Rovněž výrok o vině stěžovatele nespočívá na apriorní domněnce spjaté s jinou trestní věcí, nýbrž na podrobném zhodnocení uceleného řetězce objektivních důkazů, jež jednání stěžovatele bezpečně prokazují.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatele zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu