Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Kateřiny Podrazilové, Ph. D., zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2026 č. j. 8 Ad 14/2024-96, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nejvyššího státního tajemníka, sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na rovný přístup k veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny a čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatelka se správní žalobou domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí státního tajemníka při Ministerstvu zdravotnictví o zrušení služebního poměru stěžovatelky (ředitelky Státního ústavu pro kontrolu léčiv) ve zkušební době.
3. Městský soud v Praze rozhodl v pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. 4. 2025 č. j. 8 Ad 14/2024-54 tak, že napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a stěžovatelce přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka byl tento rozsudek městského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2025 č. j. 8 Ads 100/2025-81. V něm Nejvyšší správní soud vyslovil závazný právní názor, že zrušení služebního poměru stěžovatelky není možné považovat za odvetné opatření ve smyslu § 4 zákona č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, neboť předcházelo stěžovatelčinu oznámení, které bylo učiněno až následující den. Městský soud následně vázán tímto právním názorem rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). V poučení uvedl, že proti jeho rozhodnutí není kasační stížnost přípustná [§ 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že kategorické poučení městského soudu o nepřípustnosti kasační stížnosti ji odradilo od jejího podání, přestože se na rozdíl od městského soudu domnívá, že kasační stížnost přípustná je. Poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti vedlejšího účastníka (nikoliv její), a proto se jeho závazný právní názor týkal toliko toho, že zrušení služebního poměru stěžovatelky nelze pokládat za odvetné opatření. Nezabýval se však tím, zda byl institut zrušení služebního poměru zneužit k jinému zakázanému účelu. Tato otázka nebyla nosným důvodem prvního rozsudku městského soudu, nebyla předmětem kasačních námitek vedlejšího účastníka, Nejvyšší správní soud ji neposuzoval ani z úřední povinnosti a v napadeném rozsudku se jí městský soud nevěnoval. Námitku, že městský soud nevypořádal samostatný žalobní bod zneužití práva mohla stěžovatelka vznést až proti napadenému rozsudku, ale nesprávné poučení jí zabránilo využít zákonem poskytovaný prostředek ochrany. S poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 1237/15 a ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19 vyslovuje přesvědčení, že právě kvůli nesprávnému poučení je její ústavní stížnost přípustná, ačkoliv nevyužila prostředek k ochraně práva v podobě podání kasační stížnosti. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti nemůže vést k odepření přezkumu, neboť jí nelze přičítat k tíži, že postupovala přesně podle poučení orgánu veřejné moci.
5. Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V nyní posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto předpoklady splněny nejsou. Důvodem je, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Stěžovatelka namítá, že procesní prostředek k ochraně práva v podobě podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu nevyčerpala z důvodu nesprávného poučení městským soudem. Odvolává se přitom na výše zmiňované nálezy. Ústavní soud se vlivem nesprávného poučení soudu o nepřípustnosti kasační stížnosti na posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podrobně zabýval v usnesení ze dne 18. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2417/24 (U 6/126 SbNU 380). V něm, aniž by zpochybňoval závěry vyslovené v uvedených nálezech, vyslovil přesvědčení, že jejich závěry na tehdy projednávanou věc nedopadaly. Ústavní soud ve věcech řešených v těchto nálezech totiž rozhodoval za situace, kdy lhůta pro podání mimořádného opravného prostředku v době jeho rozhodování již dávno uplynula, pročež neexistoval jiný způsob, jak poskytnout ochranu základním právům stěžovatelů, kteří se v dobré víře řídili poučením soudu o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku. Ve věci posuzované v uvedeném usnesení však byla situace odlišná, neboť lhůta pro podání kasační stížnosti pořád běžela.
7. Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2417/24 považoval za ústavně konformní takový výklad, podle něhož se obecná dvoutýdenní lhůta pro podání kasační stížnosti prodlužuje pomocí analogické aplikace § 204 odst. 2 a § 240 odst. 3 občanského soudního řádu na tři měsíce, pokud rozhodnutí krajského soudu neobsahovalo poučení o kasační stížnosti, o lhůtě k jejímu podání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahovalo nesprávné poučení o tom, že kasační stížnost není přípustná. Pouze takový výklad zajistí plný respekt k právu stěžovatele na spravedlivý proces a na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz bod 33 citovaného usnesení).
8. Pakliže stěžovatelka tvrdí, že kasační stížnost je přípustná, neboť městský soud nevypořádal žalobní bod týkající se možného zneužití práva, ačkoliv tak učinit měl (a její argumentace nepostrádá racionální úvahu), uplatní se tříměsíční lhůta k podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu i v nyní posuzované věci, rozhodne-li se stěžovatelka ji podat v reakci na přijaté usnesení Ústavního soudu. Závěr o případné přípustnosti kasační stížnosti totiž platí tím spíše v situaci, kdy první kasační stížnost podával vedlejší účastník a nikoliv stěžovatelka.
9. Ostatně Ústavní soud i v nálezu sp. zn. III. ÚS 926/19 (viz bod 54), na který stěžovatelka sama upozorňuje, uvedl, že "Přípustnost opakované kasační stížnosti je ve vztahu k § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. závislá na tom, jaké konkrétní námitky stěžovatel uplatní. Jak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poznamenal Nejvyšší správní soud, krajský soud při formulování poučení nemůže vědět, jaké kasační námitky potenciální stěžovatel hodlá uplatnit v případě, že se rozhodne kasační stížnost podat. Z hlediska § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. proto nelze poučení o možnosti podat kasační stížnosti formulovat kategoricky ani pozitivně (kasační stížnost je bez dalšího přípustná) ani negativně (kasační stížnost není přípustná). Záleží totiž na tom, jak bude kasační stížnost formulována, resp. jaké námitky bude obsahovat."
10. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně kritizoval postup obecných soudů, které přes vadné poučení nižších instancí odmítly opravný prostředek účastníka řízení jako opožděný (srov. např. nálezy ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 618/01, ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 332/04). Bude-li stěžovatelčina kasační stížnost z tohoto důvodu odmítnuta, nemůže být její následná ústavní stížnost (bude-li podána v zákonné lhůtě po doručení konečného rozhodnutí ve věci) odmítnuta pro opožděnost (obdobně bod 7 usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2025 sp. zn. III. ÚS 366/25).
11. Pro úplnost je třeba dodat, že z doručenky datové zprávy, kterou stěžovatelka zaslala spolu s ústavní stížností, se podává, že ústavní stížností napadený rozsudek městského soudu byl doručen jejímu právnímu zástupci dne 26. 7. 2026. K podání kasační stížnosti jí tedy zůstává dostatečný časový prostor.
12. Z výše uvedených důvodů soudkyně zpravodajka odmítla ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
soudkyně zpravodajka