38. Nová úprava účinná od ledna 2026 nicméně nepřináší posun oproti dřívější judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která se týkala nejlepšího zájmu dítěte a která zakotvovala ústavní princip, že vždy má jít o primární hledisko při rozhodování o péči. Zákon nyní pracuje s pojmem "zájem dítěte", což lze ztotožnit s (v praxi zaužívaným pojmem) "nejlepší zájmem dítěte" (viz též bod 25 zvláštní části důvodové zprávy novely, srov. též znění oficiální české verze čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, resp. i znění § 907 odst. 2 občanského zákoníku před novelou). Na vymezení tohoto pojmu nic nemění ani to, že jeho jednotlivé aspekty nebyly zaneseny do textu zákona. Zákonodárce to zdůvodňuje v důvodové zprávě nadbytečností a potenciální nefunkčností jednoznačného vymezení kritérií v zákoně. Podle Ústavního soudu to odpovídá i pojetí nejlepšího zájmu dítěte jako konceptu flexibilního a adaptabilního, který by měl být vždy posuzován a definován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází [viz nález sp. zn. I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017 (N 116/85 SbNU 879), bod 30; či nález sp. zn. II. ÚS 395/22 ze dne 28. 7. 2022 (N 95/113 SbNU 123), bod 22].
39. Lze tedy shrnout, že rovněž nové znění § 907 občanského zákoníku reflektuje dosavadní judikaturu Ústavního soudu tím, že staví do popředí nejlepší zájem dítěte. Primárně podle něj má soud určit rozsah péče každého z rodičů (pokud není možné rozhodnout o společné péči obou rodičů bez stanovení rozsahu). Tato péče přitom nemusí být absolutně rovnoměrná co do časového hlediska. Byť má soud vždy zvažovat všechny varianty, tedy i možnost zcela rovnoměrného rozložení péče, nejde nutně o "výchozí pozici" (či "defaultní nastavení") -tou je vždy zájem dítěte. V tomto ohledu je také nutné chápat i zásadu rovnocennosti péče obou rodičů, jak ji nově i na podústavní úrovni dovozuje § 888 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění od 1. ledna 2026. Rovnocennost nelze zaměňovat s rovnoměrností, byť se pojmy místy používají bez rozlišení (srov. nález ze dne 30. září 2025 sp. zn. II. ÚS 2469/25, body 21 a 23). Pojem "rovnocenná péče" má hodnotový význam, kdežto pojem "rovnoměrná péče" reflektuje spíš kvantitativní rovinu péče. Je mezi nimi tedy významový rozdíl, který by soudy měly mít na paměti. Podstatné nicméně je, že ani z § 888 odst. 1, ve znění od 1. ledna 2026, nelze odvodit pravidlo o rovnoměrnosti (v kvantitativním smyslu) péče obou rodičů. Předním hlediskem nadále zůstává nejlepší zájem dítěte.
V. 2 Ústavněprávní východiska rozhodování o péči v případech velké vzdálenosti bydlišť rodičů dítěte
40. Ústavní soud se v minulosti kvalitou odůvodnění rozhodnutí o úpravě poměrů dětí opakovaně podrobně zabýval. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3065/21 dovodil, že závěr o nevhodnosti střídavé péče nelze odůvodnit - pouze obecnými odkazy - na následující okolnosti: útlý věk dítěte (bod 31); stabilitu výchovného prostředí (bod 34); absenci harmonické komunikace rodičů (bod 37); běžnou pracovní vytíženost rodiče (bod 52); potenciální zapojení blízkých osob jednoho z rodičů do péče o dítě (bod 53); velkou vzdálenost bydlišť rodičů (bod 55); celkovou náročnost modelu střídavé péče (bod 57).
41. Konkrétně závěr, že větší vzdálenost bydlišť rodičů není sama o sobě dostatečným důvodem pro paušální odmítnutí péče obou rodičů, přitom nepředstavuje žádný nový ani přelomový požadavek na kvalitu odůvodnění - vyplývá totiž z dlouhodobé judikatury Ústavního soudu.
42. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289) Ústavní soud přezkoumával ústavnost rozhodnutí o svěření dvou nezletilých dětí do "půlroční" střídavé péče rodičů žijících v České republice a na Novém Zélandu. V uvedeném případě zrušil rozhodnutí soudů, protože dostatečně neprověřily předpoklady pro fungování střídavé péče, mimo jiné z hlediska dopadů na psychický vývoj dětí při střídání pobytu a školního kolektivu v odlišných zemích. Klíčové přitom je, že Ústavní soud obecně nevyloučil, že střídavá péče může být v konkrétním případě a dle specifických konkrétních okolností v nejlepším zájmu dítěte i tehdy, je-li vzdálenost bydlišť rodičů značná. Z ústavněprávní perspektivy je nutné, aby soudy v každém případě předpoklady pro řádné fungování střídavé péče pečlivě prověřily. Obdobný obecný závěr Ústavní soud učinil i v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14, v němž uvedl, že ve výjimečných případech lze uvažovat o nesvěření dítěte do střídavé péče tehdy, žijí-li rodiče ve velmi velké vzdálenosti od sebe a tato vzdálenost by mohla "zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte", což mají soudy pečlivě zkoumat (bod 31).
43. Stejnou argumentační linii sledoval Ústavní soud i v případě dalšího dítěte (tentokrát předškolního věku), které bylo svěřeno do "čtrnáctidenní" střídavé péče rodičů bydlících v obcích vzdálených zhruba 275 km. Ústavní soud výslovně uvedl, že při posuzování vhodnosti střídavé péče z hlediska velké vzdálenosti bydlišť rodičů je třeba přihlédnout k tomu, zda dítě není převozem a pobytem v odlišném prostředí příliš fyzicky či psychicky zatěžováno a zda je v možnostech rodičů ve stanoveném intervalu vzdálenost překonávat [nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739), bod 34]. Ve věci stejného dítěte následně Ústavní soud potvrdil, že dopady velké vzdálenosti bydlišť rodičů na psychiku dítěte je nutné zkoumat podrobně. Po několikaletém vývoji situace dospěl k závěru, že nepostačuje zjištění soudů, že dítě režim střídavé péče, spojený s docházkou do prvního ročníku dvou od sebe značně vzdálených škol, ve formálním smyslu "zvládalo". Podle Ústavního soudu je nutné posuzovat i možnost dítěte stýkat se se svými vrstevníky a být součástí kolektivu. Jinak řečeno, soudy mají v rámci zkoumání vlivu vzdálenosti bydlišť rodičů na vhodnost střídavé péče posuzovat, zda dítě v důsledku přemisťování může prožít šťastné a spokojené dětství [nález sp. zn. II. ÚS 169/16 ze dne 24. 6. 2016 (N 120/81 SbNU 873)].
44. Vhodné je zmínit i nález sp. zn. III. ÚS 149/20 ze dne 31. 3. 2020 (N 62/99 SbNU 204), který se otázkou vhodnosti střídavé péče při velké vzdálenosti zabýval primárně. V tomto případě Ústavní soud dovodil, že z ústavního hlediska nepostačuje odůvodnit nevhodnost střídavé péče pouhým konstatováním, že vzdálenost mezi bydlišti rodičů v Česku a Německu je 600 km, a proto nemůže být v nejlepším zájmu malého dítěte, aby bylo po týdnu převáženo (bod 32). Podle Ústavního soudu musí být závěr, že cestování není v zájmu nezletilého, odůvodněn přesvědčivě. To znamená, že v soudním řízení je v odpovídajícím rozsahu provedeno dokazování a případně jsou doplněna skutková zjištění ohledně dopadů cestování a stěhování na vývoj nezletilého (bod 28).
45. Tato východiska ve vztahu ke školní docházce Ústavní soud dále upřesnil v nálezu sp. zn. III. ÚS 928/22 ze dne 24. 5. 2022 (N 64/112 SbNU 79). V něm obecně dovodil, že nástup dítěte do první třídy sám o sobě nebrání jeho svěření do střídavé péče. Výslovně uvedl, že "střídavá péče nemůže být automaticky vyloučena ani tehdy, žijí-li rodiče ve velké vzdálenosti od sebe, v důsledku čehož dítě navštěvuje dvě školská zařízení" (bod 22). Zvolí-li nicméně soudy péči střídavou, musí dostatečně prokázat, že začlenění dítěte do dvou školních kolektivů je v jeho nejlepším zájmu. Tomu odpovídá povinnost zohledňovat psychickou odolnost konkrétního dítěte, které bude vystaveno střídání školního prostředí, rozdílným učebním nárokům a dále tomu, že se bude moci těšit jen omezeně z volnočasových aktivit. Podle Ústavního soudu v každém případě platí, že "svěření dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů je i v těchto situacích pojímáno jako výjimečné opatření, které je přijímáno právě proto, aby nebyla zásadním způsobem narušena školní docházka dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit" (viz tamtéž).
46. Stejný závěr Ústavní soud potvrdil i v nálezu sp. zn. III. ÚS 2391/21 ze dne 19. 7. 2022 (N 88/113 SbNU 67), ve kterém zároveň soudům poskytl další "návod" pro posuzování obdobných případů. Uvedl totiž, že dělí-li bydliště obou rodičů větší vzdálenost, mají soudy při vyhodnocování vhodnosti střídavé péče vzít v úvahu okolnosti na straně nezletilého (zejména jeho osobní a osobnostní dispozice a další specifika týkající se zvládání změn a vzdělávacího procesu), na straně obou rodičů (zejména úroveň jejich komunikace a ochotu spolupracovat při předcházení negativům atypické podoby vzdělávání) i na straně vzdělávacích institucí (zejména možnost realizace vzdělávání v jedné škole či kompatibilitu vzdělávání ve dvou, není-li to možné) [viz bod 34].
47. Z judikatury Ústavního soudu tedy vyplývá jasný závěr: soudy jsou při posuzování vhodnosti střídavé péče povinny v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zvažovat konkrétní dopady případného cestování a střídání školních kolektivů na dítě, ať je vzdálenost mezi bydlišti rodičů jakákoli. Obecný závěr o náročnosti častého cestování mezi bydlišti rodičů či vzdělávání ve dvou školách automaticky (bez dalšího) neznemožňuje svěření dítěte do střídavé péče.
48. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3522/22 ze dne 30. 3. 2023 (N 47/117 SbNU 154), který se týkal cestování nezletilých ve vzdálenosti 220 km, pak Ústavní soud na uvedené závěry navázal a zdůraznil, že dospějí-li soudy k závěru, že pravidelné cestování a navštěvování dvou škol v rovnoměrných intervalech není v nejlepším zájmu dítěte, mají zároveň vážně zvážit možnost využití asymetrického modelu střídavé péče, ve kterém není časový rozsah péče shodný (zcela rovnocenný) [bod 32].
49. Právě tento model totiž soudům umožňoval zohlednit případné negativní dopady pravidelného dlouhého cestování a střídání různých školních kolektivů, za současného "rovnocennějšího" (symbolického) postavení obou rodičů (jak je vysvětleno v obecné rovině výše). V tomto modelu může být dítě kupříkladu v péči jednoho rodiče častěji ve všední dny a u druhého rodiče může trávit častěji prodloužené víkendy, s možností domácí školní přípravy jeden den v týdnu, aniž by muselo být zatíženo dvěma školními kolektivy. Ani střídavá péče na dálku tedy podle úpravy občanského zákoníku účinné do roku 2025 nemusela nutně znamenat navštěvování dvou rozdílných škol.
50. Zásadní proto bylo, aby výše zmíněná logika - totiž posuzovat vhodnost zvolené úpravy péče o dítě v každém případě podle jeho nejlepšího zájmu - zůstala zachována. Soudy vždy musely v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte pečlivě odůvodnit, proč využití modelu asymetrické střídavé péče nepřipadá v konkrétním případě nezletilého dítěte v úvahu, a to i s ohledem na velkou vzdálenost bydlišť rodičů (bod 34).
51. Z nálezové judikatury Ústavního soudu konečně vyplývá rovněž požadavek, aby soudy při rozvržení povinností rodičů souvisejících s kontakty s nezletilými stanovily vyváženě i místa předávání dětí, tj. pokud možno rovnoměrným rozdělením vyzvedávání a předávání dítěte v místech bydliště každého z rodičů, nebrání-li tomu závažné okolnosti [viz nález sp. zn. III. ÚS 3431/23 ze dne 12. 7. 2024, bod 17; či nález sp. zn. IV. ÚS 4156/19 ze dne 2. 9. 2020 (N 177/102 SbNU 57), bod 24]. V zájmu rovnoměrného vyvážení překážek spojených se zajištěním styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost se obecně preferuje, aby tyto překážky byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, respektive aby oba rodiče museli při rozvržení povinností spjatých se stykem vynaložit nejen přibližně stejnou finanční částku, ale rovněž museli na překonání vzdálenosti rovnoměrně vynaložit svoji energii a čas [viz kupříkladu nález sp. zn. II. ÚS 212/25 ze dne 12. 3. 2025, bod 42; či nález sp. zn. III. ÚS 1279/21 ze dne 16. 8. 2021 (N 138/107 SbNU 141), bod 17].
52. Je to právě protiprávní jednostranná změna bydliště dítěte, která představuje takovou závažnou okolnost, kterou je třeba zohlednit při rozhodování určování rozsahu a podmínek styku [viz kupříkladu nález sp. zn. I. ÚS 3399/23 ze dne 28. 2. 2024 (N 35/122 SbNU 358), bod 27].
Jak Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15, ve kterém se zabýval ústavností úpravy styku v případě, kdy se matka s dítětem protiprávně odstěhovala ze společného bytu rodičů do města vzdáleného 200 km:
"Takové jednání [matky] by bylo ospravedlnitelné, pouze pokud by pro takový krok existovaly nějaké závažné důvody, jako například ochrana fyzické integrity rodiče nebo dítěte v případě domácího násilí ze strany druhého rodiče. Takové skutečnosti však nebyly matkou v návrhu na svěření dcery do péče ani tvrzeny, tím méně před soudem prokázány. Je tedy nespravedlivé, aby matka fakticky profitovala z toho, že dítě protiprávně odvezla do 200 km vzdáleného místa. Skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Například k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte. Pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody, které by měly být v soudním rozhodnutí vysvětleny."
[viz rovněž nález sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. 5. 2018 (N 104/89 SbNU 529)].
53. Klíčové přitom (znovu) je, že ani okolnost odstěhování dítěte bez souhlasu druhého rodiče [tj. v rozporu s § 858 o. z.] tedy nepůsobí automaticky. Stejně jako u ostatních zdůvodnění určité formy péče je vždy je nutné posoudit konkrétní důvody, které rodiče k protiprávní změně bydliště vedly a primárně zohlednit zájem dítěte (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 71/26 ze dne 12. 2. 2026).
V. 3 Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
54. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že odůvodnění krajského soudu ve světle právě shrnutých ústavněprávních východisek neobstojí. Stěžovatelce je třeba dát za pravdu, že krajský soud přesvědčivě neodůvodnil, proč má být v nejlepším zájmu tří dětí, aby byly svěřeny do tzv. výlučné péče otce pouze s "víkendovým" stykem matky.
55. Úvodem je vhodné uvést, že sám krajský soud před vydáním napadeného rozhodnutí naposledy ve věci rozhodoval na konci května 2024, tj. pouze tři měsíce před nástupem nejstarší dcery do základní školy (viz rozsudek č. j. 100 Co 24/2024-802 ze dne 29. 5. 2024). V té době potvrdil model střídavé péče obou rodičů po týdnu s tím, že "děti jsou již dostatečně adaptabilní, jak vyplývá ze závěrů znaleckého posudku, na péči obou rodičů a ani jeden z rodičů nesděloval problémy s docházkou do dvou předškolních zařízení" (bod 20 stejného rozsudku). Na uvedené závěry následně navázal okresní soud, který ústavní stížností napadeným rozsudkem ze září 2024 svěřil děti do asymetrické střídavé péče, se širokým stykem matky od středy 15:00 do neděle 16:00 jednou za čtrnáct dní, a to z důvodu, že poměry nejstarší nezletilé se změnily s nástupem do základní školy (viz bod 7 výše).
56. V napadeném rozsudku z října 2025 krajský soud nicméně model střídavé péče - v symetrické či asymetrické variantě - zcela vyloučil, a to i přesto, že z provedeného dokazování, včetně přímého rozhovoru soudu s nezletilými, vyplynulo, že děti - a zejména nejstarší dcera - si přály vyrovnanější rozsah péče obou rodičů (viz bod 27 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 9 výše).
57. Krajský soud formu tzv. výlučné péče otce odůvodnil odkazem v zásadě na následující okolnosti: (1) vzdělávání dětí; (2) realizovatelnost péče obou rodičů na velkou vzdálenost; a (3) dřívější protiprávní jednání matky po rozchodu. Ani jedna z nich však podle Ústavního soudu přesvědčivě nevysvětluje, proč by měla být výlučná péče otce se stanoveným "víkendovým" stykem matky v nejlepším zájmu tří dětí, které do rozhodnutí krajského soudu v režimu (asymetrické) střídavé péče obou rodičů žily.
V. 3 a) Otázka vzdělávání dětí
58. K otázce vzdělávání krajský soud předně uvedl, že se "plně shoduje se soudem prvního stupně, a i se samotnými rodiči, že docházka do dvou základních škol je pro každé dítě velkou zátěží a zpravidla vede ke značným problémů při skloubení jednotné formy výuky a k neúplnému začlenění dětí do obou školních i mimoškolních kolektivů, a je tak zejména u mladších dětí nevhodná a v rozporu s nejlepším zájmem dítěte" (bod 37 napadeného rozsudku).
59. Za rozhodné Ústavní soud považuje, že krajský soud adekvátně neodůvodnil, proč podle něj bylo v nejlepším zájmu nejstarší dcery "zavrhnout" model asymetrické střídavé péče s širokým stykem, v němž by byla nejstarší dcera primárně vzdělávána v jedné kmenové škole v bydlišti jednoho rodiče, za současného doplňujícího individuálního vzdělávání v kratším úseku péče druhého rodiče. Takový režim totiž nastavil okresní soud v rozsudku ze září 2024. Nejstarší dcera se následně skutečně vzdělávala v době péče matky v Základní škole Y vždy ve čtvrtek a v pátek jednou za čtrnáct dní, zatímco mladší dvojčata navštěvovala ve stejný čas místní mateřskou školu (viz bod 8 výše).
60. Krajský soud v bodě 39 napadeného rozsudku uvedl, že "nastavený režim péče a školního vzdělávání se příliš neosvědčil. Matka není schopna (či ochotna) zajišťovat individuální domácí vzdělávání nezletilé. Po celý školní rok 2024/2025 nezletilou jen na základě souhlasu ředitele školy umisťuje ve dnech své péče do Základní školy Y, a nevěnuje dostatečné a ze strany odvolacího soudu plně očekávatelné úsilí tomu, aby nezletilá [...] doplnila veškeré učivo své kmenové školy a pravděpodobně tak přispívá tomu, že nezletilá nezvládá učivo první třídy ideálně, je hodnocena sníženým stupněm v hlavních předmětech (matematika, český jazyk) a ve škole působí někdy ztraceně až zmateně".
61. Samu skutečnost, že nejstarší dcera byla v první třídě hodnocena chvalitebně ze dvou předmětů, nelze podle Ústavního soudu považovat za pádný důvod "nefunkčnosti" jejího individuálního vzdělávání u matky, kvůli kterému by všechny děti měly být svěřeny do výlučné péče otce bez jakéhokoliv styku matky s nimi ve všední dny. Opačný závěr by snad přicházel do úvahy, pokud by ostatní děti ve stejné třídě měly samé "jedničky" a výsledek nejstarší dcery ukazoval i v tomto srovnání nefunkčnost stávajícího uspořádání.
62. Dospěl-li krajský soud na základě zprávy Základní školy X ze dne 11. 6. 2025 (viz bod 15 napadeného rozsudku), že nejstarší dcera "bývá den po návratu od matky značně unavená, látka nebývá vždy probrána", a že základní škola hodnotí opakovanou absenci jako "nepříliš vhodnou, způsobující nezletilé problémy s návazností učiva, neboť nezletilá nemá vždy doplněnou látku probíranou v její nepřítomnosti" (viz bod 29 napadeného rozsudku), měl následně řádně odůvodnit, proč takové zjištění prokazuje, že je tzv. výlučná péče otce v nejlepším zájmu dětí. Krajský soud v tomto ohledu ovšem nijak nepoměřil závažnost údajných problémů nezletilé ve vzdělávání na jedné straně, a závažnost významného omezení styku s matkou na straně druhé.
63. Neodůvodněný je v tomto ohledu rovněž závěr krajského soudu, že "matka není schopna (či ochotna) zajišťovat individuální domácí vzdělávání nezletilé" (bod 39). Tvrdila-li matka v odvolání, že není schopna sama zajišťovat individuální výuku nezletilé během čtyř všedních dní v měsíci, a to z finančních důvodů a pro nemožnost uvolnit se ze zaměstnání (bod 3 napadeného rozsudku krajského soudu), nevysvětlil krajský soud, proč jí lze takovou skutečnost přičítat bez dalšího k tíži při úpravě péče. Podle Ústavního soudu je ostatně běžné, že většina pracujících samoživitelů s průměrným příjmem si nemůže automaticky dovolit "vypadnout" ze zaměstnání na čtyři z asi dvaceti pracovních dní v měsíci - taková absence logicky představuje významný úbytek z příjmu rodiny. Jak nadto zdůrazňuje stěžovatelka v ústavní stížnosti, možností otce zajistit individuální výuku během všedních dní se krajský soud vůbec nezabýval.
64. Klíčové nicméně je, že krajský soud (znovu) žádným způsobem nevysvětlil, proč je z hlediska nejlepšího zájmu nejstarší dcery nepřípustné, aby "individuální" výuka byla zajištěna ve druhé základní škole v místě matčina bydliště, tak, jak k tomu do rozhodnutí soudu docházelo. Možné důsledky této varianty bylo třeba poměřit s tím, že kvůli stanovené "víkendové" péči bude matka zcela vyloučena z každodenního (školního) života všech nezletilých dětí.
V. 3 b) Realizovatelnost péče obou rodičů na velkou vzdálenost
65. Podle Ústavního soudu je dále rozhodné, že krajský soud se v napadeném rozsudku řádně nevypořádal ani s uskutečnitelností péče obou rodičů na velkou vzdálenost (ve smyslu výše shrnutých obecných východisek).
66. V bodě 40 uvedl, že "musí přistoupit k nastavení jiné formy péče, než jakou zvolil soud prvního stupně, a rozhodnout bez dalšího o svěření nezletilých do výlučné péče jen jednoho z rodičů a druhému rodiči stanovit styk s dětmi v co nejširší míře, avšak v míře v reálném životě realizovatelné a odpovídající časovým, finančním a logistickým možnostem všech zúčastněných", aniž ovšem jasně vysvětlil, proč by jím zvolená úprava styku měla být oproti dosavadnímu střídání dětí ve dvoutýdenním cyklu snáze proveditelná a více v zájmu nezletilých.
67. Podle napadeného rozsudku má matka třikrát měsíčně děti o víkendu dopravovat z místa bydliště otce, vzdáleného více než 300 km od jejího bydliště, a zase zpět. Matka si děti vyzvedává v pátek v poledne (ve 12:00) a vrací je zpět v neděli v podvečer (v 18:00). Během jednoho víkendu (54 hodin) tak děti musí urazit více než 600 km, což autem trvá zhruba sedm hodin. Děti každý měsíc musí urazit více než 1 800 km. Pro matku samotnou je cesta dvojnásobná.
68. Zvolená úprava cestování mezi vzdálenými bydlišti rodičů podle Ústavního soudu zjevně vede ke značné zátěži jak dětí, tak matky. V tomto smyslu se závěr o údajné "lepší realizovatelnosti péče v reálném životě" jeví jako vysoce nepřesvědčivý, a to je-li (znovu) porovnán s modelem asymetrické střídavé péče po dvou týdnech, jak jej původně nastavil okresní soud. Krajský soud žádným způsobem neodůvodňuje, proč by tři náročné (zpáteční) cesty o víkendech měly být v nejlepším zájmu dětí, a to oproti pouhým dvěma možným - a dosud praktikovaným - zpátečním cestám.
69. Podle Ústavního soudu je přitom nutné dát za pravdu opatrovníkovi v tom, že při výrazně omezeném styku jednoho z rodičů nabývá na významu zejména kvalita a obsah společně stráveného času (viz bod 18 výše). Krajský soud svým rozhodnutím přenesl povinnost zajišťovat dopravu dětí výhradně na matku, aniž se zároveň zabýval dopady tohoto rozhodnutí na samotné děti. Je přitom zřejmé, že stráví-li matka podstatnou část doby určené ke styku řízením automobilu, společný čas s dětmi nutně utrpí na kvalitě: rodina jednak stráví významný díl aktivního styku v autě, jednak bude následný styk ovlivněn únavou spojenou s cestováním.
V. 3 c) Dřívější protiprávní jednání matky po rozchodu
70. Za neústavní je konečně nutné označit třetí, hlavní linii argumentace, kterou krajský soud svěření nezletilých do výlučné péče otce s "víkendovým" stykem matky odůvodňuje - dřívější protiprávní jednání matky po rozchodu.
71. Krajský soud v bodě 42 napadeného rozsudku uvedl, že "s vědomím toho, že to byla matka, kdo svým protiprávním jednáním - přemístěním dětí do vzdálenosti cca 300 km od společného bydliště rodiny - v minulosti vytvořil faktické překážky bránící rovnoměrné péči obou rodičů bez zátěže pro děti, se odvolací soud po velmi pečlivé a zralé úvaze rozhodl pro svěření nezletilých do péče otce a k omezení matky na styk s dětmi v rozsahu odpovídajícím vzdálenosti mezi bydlišti rodičů, neboť nemohl akceptovat, že by matkou nastavený protiprávní stav ve svém důsledku mohl matce přinést jím požadované řešení a otce, který nemá na vzniklé situaci žádný podíl, by minimalizoval osobní kontakt s dětmi".
72. Přestože Ústavní soud této "intuitivní" úvaze krajského soudu do jisté míry rozumí, považuje ji v dané podobě za ústavně neudržitelnou. Odůvodnění úpravy péče totiž nesmí být primárně sankcí vůči jednomu z rodičů. Výlučným měřítkem zůstává nejlepší zájem tří nezletilých dětí, který je třeba zjišťovat komplexně, nikoli jej dovozovat ze snahy "nezvýhodnit" či "potrestat" druhého rodiče.
73. Krajský soud svou úvahu podpůrně opírá rovněž o usnesení z října 2024, jímž Ústavní soud odmítl dřívější matčinu ústavní stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu z května 2024 [usnesení sp. zn. II. ÚS 2524/24]. V něm Ústavní soud uvedl následující:
"Krajský soud správně přihlédl k tomu, že to byla matka, která se s dětmi bez souhlasu otce odstěhovala z místa posledního společného bydliště rodiny do místa vzdáleného cca 300 km (ke svým rodičům) a znesnadnila tak otci bližší kontakt s nezletilými. Při rozhodování o návrhu otce na změnu péče je přitom irelevantní, že k odstěhování matky došlo ještě před uzavřením dohody o svěření nezletilých dětí do její výlučné péče. [...Matka] si musela být vědoma toho, že odstěhováním do tak vzdáleného místa otci značně zkomplikuje možnost vídat se s nezletilými dětmi.
Otec naopak měl prokazatelně snahu situaci řešit, od rozchodu se stěžovatelkou se snaží o rovnocenný podíl své péče o nezletilé. S matkou nejprve uzavřel shora zmíněnou dohodu o svěření nezletilých do její péče, zajistil si bydlení v blízkosti matčina nového bydliště, avšak po několika měsících se ukázalo, že takový stav je pro něj ekonomicky těžko udržitelný a že mu přemístění ztížilo výkon zaměstnání, proto se rozhodl vrátit zpět do X. Ústavní soud se ztotožnil s názorem obecných soudů, že návrat zpět do původního místa bydliště nelze za dané situace otci přičítat k tíži. Naopak je třeba přihlédnout k tomu, že otec měl prokazatelně snahu situaci řešit a k jeho stykům s nezletilými pravidelně dochází i poté, co se vrátil zpět do svého původního bydliště. Matka sice dlouhodobě kritizovala nedostatky v péči otce, žádné z nich však nebyly v průběhu řízení prokázány." (bod 10 usnesení).
74. Je nicméně podstatné, že tento závěr - podle něhož je k jednání matky po rozchodu třeba přihlédnout, a naopak otci jeho návrat zpět do X k tíži přičítat nelze - vyslovil Ústavní soud v odlišné situaci. Ústavní soud totiž v citovaném usnesení posuzoval rozhodnutí krajského soudu z května 2024, jímž byly děti svěřeny do symetrické střídavé péče v týdenním intervalu, přičemž dopravu a předání zajišťovali oba rodiče "na půl cesty". Okolnost, že se matka v minulosti bez souhlasu otce odstěhovala, tedy posloužila jako jeden z důvodů pro změnu dosavadní výlučné péče matky na péči střídavou, tj. k vyrovnání podílu obou rodičů na péči o děti. To ovšem neznamená, že stejné jednání může bez dalšího posloužit k pravému opaku, totiž ke svěření dětí do výlučné péče otce jen s "víkendovým" stykem matky.
75. Ústavní soud v tomto ohledu nepřehlíží, že protiprávní jednostranná změna bydliště dítěte je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování o tom, komu dítě svěřit do péče, i při určování rozsahu a podmínek styku [viz bod 52 výše]. Dřívější jednání matky však nelze bez dalšího - tedy mechanicky a bez vztahu k aktuálním poměrům dětí - pojímat jako trvající a "vše přebíjející" důvod, který by i s odstupem více než pěti let ospravedlňoval zásadní omezení její péče. Po odstěhování matky totiž rodiče několik let fakticky vykonávali střídavou péči, kterou soudy aprobovaly. Mezi původním jednáním matky a nyní napadeným rozhodnutím tak uplynulo dlouhé období, v němž péče obou rodičů fungovala navzdory velké vzdálenosti. Nelze přitom odhlížet ani od závažných - a do určité míry pochopitelných - specifických okolností, za kterých se matka ke svým rodičům do Y odstěhovala: jak Ústavní soud uvedl již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2524/24, je tento její krok do určité míry pochopitelný "za situace, byla na rodičovské dovolené, pobírala pouze rodičovský příspěvek a nebylo v jejích finančních možnostech řešit bydlení s nezletilými jinak než v domácnosti svých rodičů" (bod 10 usnesení).
76. Za této situace nemůže původní odstěhování matky představovat primární důvod, který by sám o sobě ospravedlňoval její nynější vyloučení z péče o děti ve všechny všední dny v týdnu. Přičítá-li totiž krajský soud nyní matce k tíži stav, který byl mezitím překlenut funkčním uspořádáním péče, postrádá jeho úvaha oporu v aktuálním nejlepším zájmu dětí (jak upozorňoval opatrovník).
77. I kdyby konečně bylo namístě při úpravě poměrů zohlednit, že matka vznik velké vzdálenosti původně způsobila, nemohla by taková úvaha vést k řešení, které je fakticky neuskutečnitelné a které postrádá smysl z hlediska samotného styku. Krajský soud přenesl povinnost veškerého dojíždění výlučně na ni, aniž zvážil, zda je v jejích reálných možnostech takový rozsah cestování zvládat tak, aby styk naplňoval svůj účel. Jak však bylo uvedeno výše, matka má s dětmi během jediného víkendu opakovaně překonat vzdálenost přesahující 600 km - sama pak dvojnásobek - a měsíčně tak najede více než 3 600 km. Případný sankční prvek úpravy, má-li jím být přenesení dopravy na rodiče, který se v minulosti odstěhoval, proto nemůže být bezbřehý: tam, kde cestování dosahuje rozsahu, jejž jediný člověk nedokáže zvládat bez vyčerpání znehodnocujícího samotný styk, přestává jít o legitimní zohlednění příčiny vzdálenosti a stává se z něj nepřiměřené břemeno, které ve svém důsledku dopadá k tíži dětí.
78. Ani třetí, pro krajský soud stěžejní důvod, tedy neobstojí. Dřívější jednání matky - posuzované ve světle mezitím fungující střídavé péče, se zřetelem ke specifickým okolnostem, za nichž k němu došlo - nepředstavuje bez dalších okolností ústavně souladný důvod pro svěření tří dětí do výlučné péče otce s pouhým "víkendovým" stykem matky. Učinil-li z něj krajský soud nosný argument, vybočil z požadavku, podle něhož není rozhodující "zavinění" rodiče, nýbrž výlučně nejlepší zájem dětí.
VI. Závěr
79. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud své rozhodnutí o svěření tří nezletilých dětí do tzv. výlučné péče otce s "víkendovým" stykem matky ústavně souladně neodůvodnil, a porušil tak právo stěžovatelky na péči a výchovu dítěte ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto částečně vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
80. Úkolem krajského soudu nyní bude v souladu s výše shrnutými závěry a podle nově účinné zákonné úpravy znovu rozhodnout, jaká úprava péče je v nejlepším zájmu všech tří dětí, a to i s přihlédnutím ke všem novým skutečnostem, které v důsledku plynutí času nyní mohou vyjít najevo (kupříkladu nástup mladších dvojčat do základní školy).
81. Stěžovatelka v ústavní stížnosti věcně brojila jak proti rozhodnutí krajského soudu, tak i proti rozhodnutí okresního soudu. Ústavní soud připomíná, že v souladu s čl. 4 Ústavy je povinností všech soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Ústavní soud proto ve své činnosti vychází z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů (nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997) a zasahuje do jejich činnosti jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Z toho Ústavní soud dovodil své oprávnění odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] v situacích, kdy zrušením jen jednoho z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám (nález sp. zn. I. ÚS 1887/25 ze dne 7. 8. 2025, bod 21; či nález sp. zn. IV. ÚS 2722/13 ze dne 3. 2. 2015).
82. Jelikož se sama stěžovatelka nedomáhala zrušení rozhodnutí okresního soudu a jelikož její věcná argumentace směřovala primárně proti rozhodnutí krajského soudu, tzn. rozhodnutí o výlučné péči otce s "víkendovým" stykem matky, Ústavní soud se nezabýval ústavností jednotlivých závěrů okresního soudu ohledně vhodnosti modelu asymetrické střídavé péče ve čtrnácti denních cyklech. K ochraně základních práv stěžovatelky a dětí postačí, že krajský soud v odvolacím řízení proti prvostupňovému rozhodnutí rozhodne znovu, a tedy při přezkumu rozsudku okresního soudu závěry tohoto nálezu zohlední (jak ostatně sama stěžovatelka uznává).
83. V rozsahu směřujícím proti rozsudku okresního soudu proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. července 2026
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu