Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky B. M., zastoupené JUDr. Nikolou Švarcovou, advokátkou, sídlem Jugoslávská 481/12, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2025 č. j. 100 Co 267/2024-1178 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. září 2024 č. j. 0 P 170/2022-953, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a 1) Z. N., zastoupeného Mgr. Kryštofem Jankem, advokátem, sídlem Voršilská 130/10, Praha 1 - Nové Město, a 2) nezletilé A. N., 3) nezletilé K. N., 4) nezletilého J. N., všech zastoupených opatrovníkem město X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 267/2024-1178 ze dne 22. října 2025 bylo porušeno právo stěžovatelky na péči a výchovu dítěte ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 267/2024-1178 ze dne 22. října 2025 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Podstata věci
1. Ústavní soud v nyní posuzované věci řešil, zda Krajský soud v Praze ("krajský soud") adekvátně odůvodnil, proč je v nejlepším zájmu tří nezletilých dětí, aby byly svěřeny do tzv. výlučné péče otce s "víkendovým" stykem matky. V jeho rámci matka třikrát v měsíci děti o víkendu dopravuje z místa bydliště otce, vzdáleného více než 300 km od jejího bydliště, a zase zpět.
II. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
2. Stěžovatelka ("matka") a vedlejší účastník 1) ["otec"] jsou rodiči tří nezletilých dětí. Nejstarší dceři [vedlejší účastnice 2)] je nyní osm let, mladším dvojčatům [vedlejší účastníci 3) a 4)] je o dva roky méně.
3. Rodina spolu původně žila ve společné domácnosti v X ve XX kraji. V březnu 2020 rodiče soužití fakticky ukončili. Matka, která v té době byla těhotná s dosud nenarozenými dvojčaty, opustila domácnost spolu s tehdy dvouletou dcerou bez souhlasu otce. Přestěhovala se s dětmi ke svým rodičům do Y ve YY kraji, vzdálených více než 300 km od X (viz bod 32 napadeného rozsudku okresního soudu).
4. Opatrovnické soudy následně schválily dohodu rodičů, jíž byly všechny děti svěřeny do tzv. výlučné péče matky. Dohoda byla uzavřena a soudy schválena za podmínky, že se otec přestěhuje poblíž (nejdále do 15 km) k bydlišti matky (viz rozsudek Okresního soudu ve Zlíně č. j. 17 Nc 1020/2020-209 ze dne 2. 3. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 103/2021-440 ze dne 12. 1. 2022; dále č. l. 423-426). Tento závazek otec skutečně splnil a od února do července 2022 pečoval o nezletilé jednou za dva týdny od čtvrtka do neděle. V červenci 2022 se však otec z finančních důvodů (zaměstnání) přestěhoval zpět do X. Podal pak návrh na změnu výlučné péče matky na střídavou péči obou rodičů.
5. V říjnu 2023 Okresní soud v Nymburce ("okresní soud") svěřil děti do střídavé péče obou rodičů v týdenním intervalu s tím, že rodič, u kterého péče končí, vždy přiveze děti k předání ke druhému rodiči (rozsudek č.j. 0 P 170/2022-710 ze dne 27. 10. 2023). V květnu 2024 Krajský soud v Praze střídavý model péče potvrdil, ovšem s tím, že rodiče si měli děti předávat "na půl cesty", na dálnici D1 ve Velkém Meziříčí na benzinové stanici. Pro prázdniny a svátky soud stanovil zvláštní režim (rozsudek č. j. 100 Co 24/2024-802 ze dne 29. 5. 2024).
6. Do května 2024 rodiče model střídavé péče fakticky dodržovali, přičemž nejstarší dcera docházela do dvou mateřských škol v Y a X (bod 21 napadeného rozsudku okresního soudu). Již v červnu 2024 však matka podala nový návrh, kterým se domáhala změny úpravy péče a nahrazení souhlasu otce se zápisem nejstarší dcery do základní školy. Oba rodiče přitom požadovali, aby nejstarší dcera od září 2024 chodila do školy v místě jejich bydliště. V průběhu řízení pak nezletilá skutečně započala docházku v Základní škole X. Stalo se tak v týdnu, kdy měl děti v péči otec (bod 32 napadeného rozsudku okresního soudu).
7. V polovině září 2024 okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem svěřil děti do asymetrické střídavé péče obou rodičů s tím, že v péči matky budou od středy 15:00 do neděle 16:00 jednou za čtrnáct dní, jinak zůstanou v péči otce (což zhruba odpovídá poměru 29 % ku 71% ve prospěch otce). K předávání dětí mělo docházet znovu "na půl cesty" na benzinové stanici. Sváteční a prázdninový režim soud ponechal beze změny. Zachována byla rovněž již dříve stanovená povinnost matky zajistit, aby se předávání dětí neúčastnila její matka (babička). Výše výživného zůstala rovněž nezměněna, tzn. matka byla povinna měsíčně přispívat na výživu nejstarší dcery 2 000 Kč a obou mladších dvojčat 1 500 Kč, zatímco otec 3 000 Kč a 2 500 Kč. Okresní soud dále nahradil souhlas matky s docházkou nejstarší dcery do Základní školy X. Okresní soud svoje rozhodnutí odůvodnil následovně:
Přestože od rozchodu rodičů uplynula poměrně dlouhá doba, zůstávají jejich vztahy poznamenány nedůvěrou, vzájemným obviňováním, vyčítáním a taktizováním. Rodiče svou odpovědnost za péči přenášejí na soud. Děti by s velkou pravděpodobností byly ušetřeny soudních "tahanic", pokud by matka neučinila nezodpovědné rozhodnutí a neodstěhovala se ke svým rodičům bez souhlasu otce více než 300 km daleko od původního bydliště. Otec přitom od počátku usiluje o rovnoměrnou péči; matka však se střídavou péčí nesouhlasí.
Nebyly prokázány žádné objektivní překážky, jež by vylučovaly otce z péče. Nelze mu přičítat k tíži, že se v červenci 2022 z finančních důvodů odstěhoval zpět do X poté, co se rodinnou situaci pokusil řešit a žít blíž svým dětem. Otec se snažil vyjít matce vstříc nabídkou bydlení v místě jeho bydliště (včetně finančního příspěvku). Matka však nabídku odmítá; uvádí, že by se necítila bezpečně a navíc jí v Y pomáhají rodiče a má zde zaměstnání. Upřednostňuje tak své vlastní zájmy - komfortnější bydlení a pomoc prarodičů - před zájmem dětí i před dohodou s otcem.
S ohledem na změnu poměrů - povinnost nejstarší dcery nastoupit do základní školy - nelze nadále realizovat model symetrické střídavé péče. V nejlepším zájmu všech dětí je proto model asymetrický. Stejný režim soud vztáhl i na mladší sourozence, aby se předešlo rozdílnému předávání, vzájemnému odcizení dětí a zvýšeným dopravním nákladům. Děti budou delší dobu v péči otce, zatímco u matky bude nejstarší dcera vzdělávána individuálně. Školní docházku by měla primárně plnit v kmenové základní škole v X, jelikož u otce bude trávit delší čas. Nadto jde o menší školu s nízkým počtem žáků, což může být v nejlepším zájmu nezletilé (s odkazem na psychologickou zprávu).
K popsané úpravě poměrů vedly okresní soud především postoje každého z rodičů, jejich ochota vést spolu dialog a řešit otázky týkající se dětí. Větší ochota a vstřícnost v zájmu nezletilých je na straně otce. Soud přihlédl i k názorům nejstarší nezletilé vyjádřeným v pohovorech, avšak nelze je přijímat absolutně. Dcera sice uvedla, že by zvládla chodit do obou škol, avšak ve věku šesti let je poměrně dobře ovlivnitelná ze strany rodičů nebo blízkých příbuzných.
(rozsudek Okresního soudu v Nymburce č. j. 0 P 170/2022-953 ze dne 17. září 2024).
8. Stěžovatelka proti rozsudku okresního soudu ze září 2024 podala odvolání. Usnesením okresního soudu ze dne 27. 9. 2024, č.j. 0 P 170/2022-947 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 25. 11. 2024, č.j. 100 Co 228/2024-979 pak bylo nařízeno předběžné opatření. Matce jím byla uložena povinnost strpět péči otce v rozsahu (nepravomocného) prvostupňového rozsudku, tzn. v poměru 5:2 ve prospěch otce, s tím, že k předání a převzetí nezletilých bude docházet v bydlišti toho z rodiče, jehož péče právě končí. Po nařízení předběžného opatření se model asymetrické střídavé péče fakticky uskutečňoval. Nejstarší nezletilá docházela primárně do základní školy v X a ve čtvrtek a pátek lichého týdne, kdy byla v péči matky, navštěvovala Základní školu v Y. Obdobný režim platil pro mladší dvojčata, která takto střídala dvě mateřské školy (bod 11 napadeného rozsudku krajského soudu). V průběhu odvolacího řízení otec s ohledem na postoj matky navrhl, aby děti byly svěřeny do jeho výlučné péče a matce byl stanoven styk v rozsahu jednoho víkendu jednou za čtrnáct dní (bod 5 tamtéž).
9. V říjnu 2025 krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ze září 2024 částečně změnil. Rozhodl, že se děti svěřují do tzv. výlučné péče otce. Matka je oprávněna stýkat se s nimi tři víkendy v měsíci od pátečního poledne (12:00) do nedělního podvečera (18:00). Děti je povinna převzít ve školním zařízení či v bydlišti otce a po skončení styku je vrátit zpět otci do místa jeho bydliště. Pro dobu svátků a prázdnin krajský soud stanovil zvláštní úpravu styku. Matka je dále oprávněna telefonovat si s dětmi každou středu od 19:00 do 19:15. Krajský soud matce uložil povinnost hradit měsíčně na výživu nejstarší dcery 3 000 Kč a mladších dvojčat po 2 000 Kč. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil následovně:
Rodiče v režimu asymetrické střídavé péče pečují o děti s občasnými pauzami vyvolanými jejich odmítavými postoji k odjezdu k druhému rodiči. Matka žije nadále sama (bez partnera) v Y v rodinném domě svých rodičů. Přestěhování zpět do okolí posledního společného bydliště v X nadále odmítá, ačkoli jí otec nabízí výhodný pronájem domu, který patří dceři jeho nové partnerky. Protože matka nemůže z pracovních důvodů dceru vzdělávat doma sama, zajistila jí na čtvrtek a pátek docházku v základní škole v Y, kde pracuje babička dětí. Nejstarší dcera byla na konci první třídy v kmenové škole v X hodnocena chvalitebně z matematiky a českého jazyka. Kmenová škola hodnotí pravidelnou absenci nejstarší dcery kriticky. Den po návratu od matky bývá dcera značně unavená a učivo probrané v její nepřítomnosti s ní není vždy dobráno. Sama dcera hodnotí obě školy kladně a docházku do dvou škol nevnímá jako problém. Mladší dvojčata navštěvují dvě mateřské školy a do obou kolektivů se začlenila bez obtíží. Při pohovorech všechny děti projevily kladný vztah k oběma rodičům. Dcery vyjádřily přání vyrovnat rozsah péče, zatímco syn péči otce slovně odmítal; osobnímu kontaktu s ním se však nevyhýbal a komunikoval s ním radostně. Dcery kriticky hodnotily náročnost dojíždění a všechny děti vyjádřily přání, aby rodiče bydleli blíž u sebe (bod 29).
Rodiče stále žijí ve vzdálenosti 300 km a nejsou ochotni svá bydliště přiblížit. Dosavadní úprava střídavé péče byla nastavena v době, kdy všechny děti byly v předškolním věku. Nyní, kdy nejstarší dcera nastoupila do školy, již nejlépe neodpovídá jejich nejlepšímu zájmu (bod 34).
Oba rodiče mají s dětmi silný citový vztah a jsou plně způsobilí o ně pečovat. Oba by se mohli na péči i do budoucna podílet stejnou měrou, avšak jen tehdy, pokud by dětem zajistili řádnou péči bez náročného dojíždění a zejména bez toho, aby časté změny prostředí ohrožovaly jejich výuku, vztahy s vrstevníky a psychickou pohodu. Nová úprava péče má nejstarší dceři umožnit, aby plnila školní povinnosti a byla plnohodnotně vzdělávána (body 35-36). Docházka do dvou škol je pro každé dítě velkou zátěží. Zpravidla vede ke značným problémům se sladěním jednotné výuky a k neúplnému začlenění dětí do školních i mimoškolních kolektivů. Zejména u mladších dětí je nevhodná a odporuje jejich nejlepšímu zájmu. Je proto nutné zvolit jednu ze škol navrhovaných rodiči a zajistit odpovídající vzdělávání, případně i individuální [bod 37].
Matka svým protiprávním jednáním - změnou bydliště dětí bez souhlasu otce -vyvolala stav, kdy rodiče žijí ve vzdálenosti 300 km od sebe. Nemůže proto být tím, kdo z tohoto jednání těží na úkor otce, jenž se na vzniklé situaci nijak nepodílel. Krajský soud proto rovnoměrnou střídavou péči změnil na péči asymetrického typu, s převažující péčí otce a omezenou péčí matky. Otec má s dětmi silný vztah, který je narušovaný jen dlouhodobým konfliktem mezi rodiči. Zároveň je více než matka ochoten podřídit své potřeby potřebám dětí a respektovat matku jako rovnocenného rodiče. Je v zájmu nejstarší dcery, aby povinnou školní docházku plnila v místě bydliště otce - ve škole, která je dobře dostupná a plně způsobilá zajistit jí řádné vzdělání (body 38 a 42).
Asymetrický model střídavé péče, který nastavil okresní soud, není funkční, protože matka není schopna zajišťovat individuální domácí vzdělávání dcery. Po celý školní rok 2024/2025 dceru ve dnech své péče umisťuje do Základní školy Y, a to jen na základě souhlasu ředitele školy. Učivo kmenové školy s ní přitom dostatečně neprobírá. Sama tak přispívá tomu, že nezletilá učivo první třídy nezvládá ideálně. Dcera je hodnocena chvalitebně v hlavních předmětech (matematika, český jazyk) a ve škole někdy působí zmateně. Krajský soud nemá k péči matky připomínky a dobře si uvědomuje, že děti k matce tíhnou a její užší péči oproti otci vnímají úkorně. Přesto musí rozhodnout o svěření do výlučné péče otce a matce stanovit co nejširší styk, avšak takový, který reálně uskutečnitelný a bude odpovídat časovým, finančním a logistickým možnostem všech zúčastněných (bod 39-40).
Matka namítala, že k odstěhování jí vedly vážné důvody: hrubé chování otce, péče o nejstarší dceru za současného rizikového vícečetného těhotenství a nedostatečné finanční zázemí. Dále poukazovala na to, že otec v minulosti uzavřel dohodu o její výlučné péči, v níž se zavázal přestěhovat blíž k jejímu bydlišti; tento závazek však následně porušil a vrátil se zpět do X, čímž sám způsobil značnou vzdálenost mezi bydlišti rodičů. Krajský soud tyto námitky nicméně shledal zcela nedůvodnými. K této otázce se vyjadřoval již ve svém předchozím rozhodnutí z května 2024, na něž odkazuje. Závěr, že návrat zpět otci nelze přičítat k tíži, a že je naopak třeba přihlédnout k jeho snaže situaci řešit a s dětmi se stýkat i nadále, potvrdil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2524/24 ze dne 15. 10. 2024 odmítajícím dřívější ústavní stížnost matky (body 42-43).
Styk matky krajský soud omezil pouze na víkendy, avšak třikrát měsíčně, aby tím alespoň částečně kompenzoval malý podíl v péči o děti, které k ní mají silnou citovou vazbu a kontakt s ní potřebují co nejširší. Ze stejného důvodu se odchýlil i od standardní úpravy styku během prázdnin. Matce umožnil být s dětmi o všech jarních, velikonočních a podzimních prázdninách a o letních prázdninách v rozšířeném režimu téměř sedmi týdnů (bod 44).
(rozsudek krajského soudu č. j. 100 Co 267/2024-1178 ze dne 22. října 2025).
III. Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy porušily její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Zároveň tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 3 odst. 1, čl. 12 a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte. Z důvodu hospodárnosti a minimalizace zásahů navrhuje zrušení pouze rozsudku krajského soudu.
11. Soudy novou úpravu péče odůvodnily především pět let starým jednáním matky, která se ve vícečetném těhotenství s dvouletou dcerou odstěhovala ke svým rodičům. Takové jednání bylo ospravedlnitelné se zřetelem na závažnou situaci matky, která během mateřské dovolené potřebovala pomoc s péčí o tři malé děti. Situace se přitom od uvedeného jednání několikrát významně změnila. Byl to otec, kdo nejprve souhlasil s přestěhováním blíž k dětem. Tuto dohodou schválily soudy. Otec nicméně následně závazek nedodržel, a to pouze z finančních důvodů. Bez souhlasu matky znovu nastolil stav, kdy oba rodiče bydlí ve vzdálenosti více než 300 km od sebe - na rozdíl od matky však nebyl těhotný či bez příjmů. Soudy diskriminačně hodnotí jednání otce mírněji, ačkoliv šlo o stejný vzorec jako u matky: otec nejprve podle dohody následoval matku do jejího bydliště, později však z finančních důvodů blízké bydliště opustil. Otec sám přitom později připustil, že se rozhodl vrátit zpět do X, protože se nenaplnila jeho očekávání, že se vztah s matkou obnoví. Soudy tedy fakticky uplatnily genderový stereotyp, podle něhož "žena musí následovat muže" a natrvalo setrvat v místě jeho bydliště - a to i tehdy, je-li z domu vykázána těhotná a s dvouletou dcerou.
12. Soudy řádně nezhodnotily nejlepší zájem dětí na zachování formy střídavé péče obou rodičů (vhodnost školského zařízení, preferenci dětí, možnost rodičů děti individuálně vzdělávat atd.). Krajský soud v rozporu s nejlepším zájmem dětí i názorem opatrovníka stěžovatelku "potrestal" a pouze pro její jednání po rozpadu vztahu svěřil děti do výlučné péče otce, bez možnosti matky podílet se na jejich výchově mimo víkendy. "Potrestání" matky přitom bylo znásobněné, neboť jí soud uložil povinnost platit vysoké výživné a současně dopravovat děti třikrát měsíčně do bydliště otce, což vede k nepřiměřeným časovým i finančním nákladům, které nese jen ona. Není v zájmu dětí, aby matka v pátek ujela 600 km pro děti a zpět, dorazila s dětmi domů naprosto vyčerpaná, v sobotu se jim věnovala s vypětím všech sil, a v neděli dopoledne se s nimi vydala na další sedmihodinovou cestu dlouhou 600 km. Matka má urazit celkem 1200 km za víkend, což odpovídá vzdálenosti z Brna do Paříže.
IV. Vyjádření účastníků řízení a replika
13. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že návrh nepovažuje za důvodný. Soud rozhodnutí velmi pečlivě zvažoval a hledal způsob, jak v nejlepším zájmu dětí zajistit co nejširší péči ze strany obou rodičů a zároveň umožnit dětem školní docházku bez zbytečné zátěže, vyčlenění z kolektivu a nadměrného zatížení převozy. Není-li střídavá péče udržitelná, neboť docházka dětí do dvou škol není v jejich zájmu (na čemž se shodli i oba rodiče), je nutné se přiklonit k péči jednoho z rodičů (a k docházce do jedné školy). Soud zvolil péči otce, protože to byla matka, kdo svým protiprávním jednáním situaci způsobila. Byť děti slovně preferovaly rozšíření styku s matkou, není to dáno narušením vztahu s otcem, ale snahou vyrovnat jeho převažující péči. Matka dlouhodobě upřednostňuje vlastní zájem nad zájem dětí, neboť bez vážného důvodu odmítá návrat do X. Otec matce nabízí výhodné možnosti bydlení; matka přitom není v místě bydliště vázána z důvodu specifického zaměstnání, ale pouze bydlením u rodičů a jejich podporou. Matka u nejstarší dcery dlouhodobě odmítala individuální výuku a umísťovala ji do druhé základní školy, aniž by kmenovou školu informovala. Matčino tvrzení, že individuální výuku nemohla zajišťovat z důvodu svého zaměstnání, krajský soud nepovažoval za přesvědčivé. Matka jako vysokoškolačka dosahuje příjmu zhruba 25 000 Kč čistého měsíčně a v minulosti uvedla, že v práci zůstává z důvodu, že zaměstnavatel toleruje její potřeby jako matky tří dětí. Matka nechce na svém životě nic měnit.
14. Okresní soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
15. Otec navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Napadená rozhodnutí jsou v souladu s nejlepším zájmem dětí; nejsou svévolná ani diskriminační, ale výsledkem řádného zhodnocení dlouhodobě komplikované situace, zejména velké vzdálenosti bydlišť rodičů a potřeb dětí v souvislosti se stabilitou prostředí a školní docházkou. Soudy podrobně hodnotily dosavadní vývoj, přání dětí, stabilitu a psychickou pohodu. Z odůvodnění je patrné, z jakých okolností soudy vycházely (časový vývoj, změny bydlišť, dohody rodičů, dosavadní režimy péče, školní docházka, přání dětí, pracovní režim rodičů).
16. Soudy matku za její dřívější protiprávní jednání diskriminačně "nepotrestaly", ale vycházely z aktuálního, objektivního stavu s rozumným výhledem do budoucna. Nejstarší dcera již delší dobu dochází do kmenové školy v místě bydliště otce, což se v praxi osvědčilo; zde se vytvořilo její stabilní, každodenní zázemí. Docházka do dvou škol by pro děti představovala trvalou zátěž, fragmentaci kolektivů a snížení předvídatelnosti. Ostatně již navštěvování druhé školy na dva dny jednou za čtrnáct dní mělo na dceru neblahý vliv. Soudy dosavadní kroky a motivaci otce bez dalšího nepřijaly, ale hodnotily je pohledem nejlepšího zájmu dětí; nelze po nich požadovat, aby donekonečna ověřovaly matčinu verzi. Přehodnocení skutkových závěrů, kterého se matka domáhá, je u Ústavního soudu nepřípustné.
17. Podle otce matce zůstal významný prostor pro péči, a to navíc ve volném čase o víkendech. Soudy řádně - nikoliv mechanicky - zohlednily přání dětí a poskytly matce rozsáhlý styk. Režim navržený matkou, podle něhož by měl otec děti v péči jen dva prodloužené víkendy, by byl restriktivnější. Brojí-li matka proti jednostranné povinnosti dopravy, přehlíží mimořádnou okolnost, že vzdálenost mezi rodiči sama způsobila svým protiprávním jednáním po rozchodu. Tento kontext soudy řádně zohlednily. Nelze přitom přehlédnout ani otcovy zdravotní potíže, které tvrdil a prokazoval a které mu velmi znesnadňují cestování na delší vzdálenosti.
18. Opatrovník ve vyjádření uvádí, že ústavní přezkum považuje za vhodný. Krajský soud s dětmi provedl přímý rozhovor. Z něho mimo jiné vyplynulo jejich přání, aby nebyly zatěžovány náročným dojížděním. Především nejstarší dcera projevila snahu hledat vyváženější uspořádání. Z napadeného rozsudku však není zřejmé, proč přání dětí nejsou slučitelná s jejich nejlepším zájmem. Ačkoli krajský soud konstatuje plnou výchovnou způsobilost matky bez výhrad k její péči, rozhodujícím důvodem pro zásadní omezení její péče bylo pouze její dřívější jednání spočívající ve změně bydliště. Takové odůvodnění nepředstavuje řádné posouzení nejlepšího zájmu dětí, nýbrž sankční úvahu vůči jednomu z rodičů. Zájem dětí nebyl zvážen jako svébytné kritérium, nýbrž byl odvozen od snahy předejít znevýhodnění otce. Krajský soud se nevypořádal s námitkami kolizního opatrovníka. Je-li styk matky výrazně omezen, nabývá na významu zejména kvalita a obsah stráveného času: soud ovšem přenesl povinnost zajišťovat dopravu dětí výhradně na matku, aniž se zabýval dopady tohoto řešení na samotné děti. Pokud matka tráví podstatnou část doby určené ke styku řízením automobilu, společný čas s dětmi se tím zkracuje. Opatrovník doplňuje, že ve lhůtě k vyjádření nebyl s to provést vlastní rozhovor s dětmi.
19. Matka v replice uvádí, že na místě byla úprava proporcionální k zásahu do práv obou rodičů. Pokud by děti byly v péči otce dva prodloužené víkendy, poměr péče by byl zhruba 5:2 a zároveň by se snížila potřeba cestovat. Asymetrická střídavá péče je ústavně preferovaným modelem oproti výlučné péči jednoho z rodičů. Krajský soud v rozporu s participačním právem dětí pominul jejich preferenci. Stěžovatelka nemá možnost zaměstnání v místě bydliště otce, zatímco otec je zaměstnán v XY. Motivací otce k návratu do původního bydliště byla jeho širší rodina; i u něj soudy mohly uzavřít, že staví svoje zájmy nad zájmy dětí. Otcova nabídka bydlení není uskutečnitelná. Naopak stěžovatelka nabízela zprostředkování bydlení otci v okolí jejího bydliště, což soudy pominuly. U zajištění dopravy krajský soud pominul méně invazivní variantu: zatížit dopravou rodiče, u kterého péče končí.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že je z části důvodná. Dříve než v odůvodnění zhodnotí konkrétní závěry opatrovnických soudů (V. 3), zrekapituluje ústavněprávní východiska rozhodování o vhodném modelu péče o děti - nejprve obecně (V. 1), poté konkrétněji pro případy velké vzdálenosti bydlišť rodičů (V. 2).
V. 1 Ústavněprávní východiska rozhodování o péči o děti
21. Úvodem je třeba zmínit, že opatrovnické soudy vydaly napadená rozhodnutí v roce 2024, respektive v roce 2025. Na začátku roku 2026 nabyla účinnosti novela občanského zákoníku (zákon č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Ta kromě jiného změnila úpravu rozhodování soudů o péči o dítě. V tomto nálezu Ústavní soud vychází z právní úpravy účinné v době vydání napadených rozhodnutí. Zároveň však nepomíjí ani to, jak se novelizace může promítnout do dalších řízení ve věci péče o nezletilé. Nová úprava je totiž použitelná od začátku roku 2026 na všechna dosud neskončená (odvolací) řízení o péči o dítě, a to s výjimkou případů, kdy by opatrovnické soudy určovaly výživné zpětně před 1. 1. 2026 (srov. přechodné ustanovení čl. II zákona č. 268/2025 Sb.).
22. Ústavní soud se zabýval obecnými, ústavněprávními východisky posuzování rozhodnutí soudů o úpravě péče rodičů před i po novele občanského zákoníku v nedávném nálezu sp. zn. I. ÚS 3718/25 ze dne 30. 3. 2026 (Rozhodování o péči o dítě po novele rodinného práva), body 19-33. Závěry nálezu vycházejí z dlouhodobé judikatury Ústavního soudu, jejíž základní principy se uplatní rovněž při aplikaci nyní účinné úpravy. Jde ostatně o ústavněprávní východiska, které nejsou nutně přímo závislá na detailní formulaci podústavních pravidel.
23. Zákonodárce v rámci právní úpravy účinné do konce roku 2025 vymezil konkrétní způsoby, jakým soudy mohly rozhodnout o péči o dítě. Podle § 907 odst. 1 ve znění do 31. prosince 2025 měl opatrovnický soud v zásadě zvolit jeden ze tří základních modelů péče: péči jednoho z rodičů, péči střídavou, nebo péči společnou (soud případně mohl dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, bylo-li to potřebné v zájmu dítěte).
24. Při rozhodování o konkrétním modelu péče bylo třeba vycházet z toho, že dítě má právo na rovnocennou péči obou rodičů a práva matky i otce na péči o dítě mají stejnou váhu (viz čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, z judikatury pak např. nález sp. zn. II. ÚS 2469/25 ze dne 30. 9. 2025, bod 21). Ve všech rozhodnutích týkajících se dětí totiž musí být nejlepší zájem dítěte prvořadým hlediskem [čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") ze dne 8. 4. 2021 ve věci Vavřička a ostatní proti České republice, č. stížnosti 47621/13, § 287; rozsudek ESLP ze dne 6. 7. 2010 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, § 135].
25. Jakékoliv omezení styku mezi rodičem a dítětem musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené (nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017, bod 19). Dostávají-li se zájmy dítěte a rodičů do konfliktu, vyžaduje článek 8 Úmluvy, aby soudy nalezly spravedlivou rovnováhu mezi těmito zájmy a aby při vyvažování přikládaly zvláštní význam nejlepšímu zájmu dítěte, který může a má - v závislosti na své povaze a závažnosti - převážit nad zájmy rodičů (rozsudek ESLP ze dne 10. 12. 2021 ve věci Abdi Ibrahim proti Norsku, č. stížnosti 15379/16, § 145).
26. Od účinnosti nového občanského zákoníku v roce 2014 Ústavní soud ve své judikatuře ustálil základní ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění soudy posuzují podle konkrétních okolností každého případu. Patří mezi ně: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby; a 4) přání dítěte [srov. komplexně "průlomový" nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 19-25; či nález sp. zn. II. ÚS 1311/24 ze dne 7. 8. 2024, bod 23].
27. Projevují-li oba rodiče skutečný zájem pečovat o své dítě a naplňují-li všechna základní kritéria podobnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu rovnosti, podle kterého je v nejlepším zájmu dítěte, aby o ně pečovali oba rodiče (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, bod 27). Článek 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte v tomto smyslu vytvářely "presumpci" ve prospěch modelu střídavé péče, pokud o ni měli oba rodiče skutečný zájem a zároveň obdobnou měrou naplňovali výše zmíněná základní kritéria pro péči [nález sp. zn. I. ÚS 1096/23 ze dne 22. 11. 2023 (N 171/121 SbNU 170)]. V praktické rovině by totiž každé rozhodnutí soudu mělo vést k tomu, aby byl postulát rovnocenné rodičovské péče naplněn - je-li to zároveň v nejlepším zájmu konkrétního dítěte (viz nález sp. zn. II. ÚS 2469/25 ze dne 30. 9. 2025, bod 23).
28. Je nicméně vhodné zdůraznit, že ani pokud oba rodiče naplňují výše uvedená základní kritéria zhruba stejnou měrou, nemělo být svěření do střídavé péče nikdy automatickým (mechanickým) řešením (nález sp. zn. IV. ÚS 392/25 ze dne 23. 4. 2025, bod 18; nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 28). Pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadovaly, byly soudy povinny vzít v potaz i další relevantní skutečnosti, které s ohledem na povinnost hájit nejlepší zájem dítěte bránily jeho svěření do modelu střídavé péče, a vyvracely tak "presumpci" v její prospěch [nález sp. zn. III. ÚS 1786/22 ze dne 8. 11. 2023 (N 164/121 SbNU 90), bod 18].
29. Měly-li soudy rozhodnout, zda je střídavá péče skutečně v nejlepším zájmu dítěte, musely se přesvědčivě vypořádat také s faktory, které o vhodnosti tohoto modelu vyvolávaly silné pochybnosti - jako například příliš útlý věk dítěte, intenzivní nestabilita výchovného prostředí, vážné komunikační potíže rodičů, logistická a adaptační náročnost apod. Střídavou péči přitom nešlo vyloučit pouhým obecným odkazem na tyto faktory. Soudy vždy musely individuálně zkoumat jejich vliv na život dítěte a pečlivě vážit, zda negativní dopady dosahovaly intenzity, která ospravedlňovala omezení péče některého z rodičů [nález sp. zn. IV. ÚS 2007/25 ze dne 29. 10. 2025, bod 41; nález sp. zn. IV. ÚS 1677/23 ze dne 19. 3. 2024 (N 49/123 SbNU 83), bod 34; nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022 (N 56/112 SbNU 9); nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 16].
30. Zkrátka, nejlepší zájem dítěte bylo vždy třeba hledat v každém případě zvlášť, nikoli podle předem daného schématu, a se snahou minimalizovat negativní důsledky pro dítě. Pro některé dítě mohla být v režimu dříve účinné úpravy nejvhodnějším řešením péče střídavá, zatímco pro jiné dítě to v případech odůvodněných konkrétními prokázanými okolnostmi mohla být péče jednoho z rodičů [nález sp. zn. III. ÚS 1718/24 ze dne 3. 10. 2024, bod 17, či nález sp. zn. IV. ÚS 2630/19 ze dne 27. 11. 2019 (N 200/97 SbNU 143), bod 20].
31. Významné dále je, že ačkoli střídavá péče obou rodičů za běžných okolností představovala "výchozí" - nikoliv automatický - model směřující k naplnění ústavněprávního principu rovnosti a nejlepšího zájmu dítěte, neznamenalo to nutně, že rozsah péče (styku) obou rodičů musel být vždy rovnoměrný (striktně symetrický) co do časového rozložení. Ústavní soud v bodě 34 nálezu nález sp. zn. I. ÚS 2364/24 ze dne 5. 2. 2025 zdůraznil, že:
"[...] ačkoli ve své judikatuře dlouhodobě označuje střídavou péči za výchozí model, z žádného nálezu nelze dovodit, že by tímto výchozím modelem měla být jeho symetrická varianta (tedy rozložená 50:50). Naopak Ústavní soud výslovně připustil, že střídavá péče může být rozložena asymetricky [...].
Judikatura Ústavního soudu se vymezovala zejména proti svěřování dítěte do péče jen jednoho z rodičů s tzv. širokým stykem druhého rodiče a právě v tomto kontextu akcentovala rovné právo rodičů podílet se na péči o děti. V žádném dosud vydaném rozhodnutí však nezaznělo, že by každý rodič musel mít dítě v péči po zcela shodnou dobu jako ten druhý.
Ústavní soud vždy akcentoval individuální okolnosti a především nejlepší zájem dítěte. Představa, že dokonale symetrická střídavá péče (model 50:50 s intervalem střídání po jednom týdnu) je modelem preferovaným, nemá žádnou oporu v zákoně ani v ústavním pořádku; vychází z mylného přesvědčení některých rodičů, že každý z nich má ‚právo na ideální polovinu dítěte', což především nebere na zřetel, že hlavním účastníkem řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je právě dítě, jehož nejlepší zájem stojí nade všemi ostatními zájmy.
Z pohledu společenských věd je střídavou péčí situace, kdy dítě tráví alespoň 30 % času v domácnosti druhého rodiče (FUČÍK, P., ŠOLCOVÁ, M. Nové formy rodičovství: střídavá péče a hledání jejích důsledků pro děti - přehledová studie. Sociální studia 2/2022, str. 36). Není tedy žádný důvod dovozovat, že by výchozím modelem pro úvahy soudu mělo být vždy zcela symetrické rozložení péče mezi oba rodiče."
32. Jinými slovy: Model symetrické střídavé péče nikdy nebyl modelem ústavně preferovaným oproti modelu asymetrické střídavé péče. Stejný závěr nicméně neplatil při srovnání modelu asymetrické střídavé péče s modelem péče jen jednoho z rodičů s tzv. širokým stykem druhého rodiče (nález sp. zn. I. ÚS 3378/24 ze dne 7. 5. 2025, bod 56).
33. Přestože za úpravy účinné do roku 2025 bylo možné rovnocennosti podílu obou rodičů na péči o dítě obecně dosáhnout i prostřednictvím modelu péče jednoho z rodičů za souběžné úpravy "širokého" styku [nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477), bod 22], byl to především model ne-rovnoměrné (asymetrické) střídavé péče, který umožňoval zachovat ústavou preferovaný princip rovnosti. I při odlišném rozsahu styku totiž sama forma střídavé péče lépe zajišťovala rovnocenné postavení obou rodičů, ve kterém se žádný z nich nemohl opírat o větší "oprávnění" k dítěti a tento argument využívat při sporech s druhým [nález sp. zn. I. ÚS 3065/21, bod 60]. Asymetrická střídavá péče obecně mohla mít významnou symbolickou hodnotu: zajišťovala "absenci vítězství", díky níž mohli oba rodiče zastávat v očích svých i v očích svého dítěte plnohodnotnou rodičovskou roli. Byla proto modelem ústavně preferovaným oproti variantě "výlučné" péče jednoho z rodičů s tzv. širokým stykem druhého [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3522/22 ze dne 30. 3. 2023, bod 33].
34. Přestože tedy nebylo vyloučeno, aby opatrovnický soud - po vážném zohlednění možnosti (asymetrické) střídavé péče - zvolil formu péče pouze jednoho z rodičů zkombinovanou se širokým stykem druhého rodiče, bylo vždy nutné takový postup přesvědčivě odůvodnit. I zde proto platilo obecnější ústavní pravidlo, že soudy musí konkrétní model (formu) péče vždy zvažovat vedle jiných řešení; zvolené řešení musí odůvodnit z hlediska nejlepšího zájmu dítěte, což předpokládá i odůvodnění toho, proč nezvolily jiný v úvahu přicházející model [sp. zn. I. ÚS 3718/25, bod 23].
35. V tomto ohledu je výmluvné, že již zmíněná novela občanského zákoníku účinná od 1. ledna 2026 mimo jiné "od základu" upravila koncepci § 907 občanského zákoníku. Zákonodárce totiž opustil dosavadní rozlišování tří modelů (forem) péče. Nově platí v zásadě jen to, že pokud soud dítě nesvěří do společné péče rodičů (tedy aniž by stanovil rozsah péče každého z nich), "určí rozsah péče o dítě každého z rodičů, a to s uvážením zájmu dítěte" (§ 907 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění od 1. ledna 2026).
36. Podle důvodové zprávy má být cílem popsané legislativní změny, aby se soudy soustředily na to, jak v konkrétním případě ideálně rozdělit samotnou péči, aniž by bylo potřeba označit její typ určitou "nálepkou". Tato motivace se objevuje na více místech důvodové zprávy k novele (v obecné části, ale i v rámci bodu 25 zvláštní části). Podle ní "škatulkování" či "nálepkování" forem péče postrádá význam právě s ohledem na možnost asymetrické střídavé péče a zároveň může být zdrojem dalších konfliktů mezi rodiči.
37. V podústavním právu tedy již od začátku roku 2026 není zakotveno rozdělení na tzv. výlučnou a střídavou péči. Soud má stanovit vhodný rozsah péče rodičů na základě nejlepšího zájmu dítěte, aniž je vázán tím, zda má výsledné rozvržení péče označit nálepkou "péče jednoho rodiče" nebo "střídavá péče" (a to ať už v její symetrické, či asymetrické podobě). Primárním hlediskem je nejlepší zájem dítěte a podle něj má soud vhodné rozložení péče určit a přesvědčivě odůvodnit. Nová úprava občanského zákoníku v tomto smyslu klade větší důraz na základní ústavněprávní požadavek, že stát musí o úpravě péče rozhodovat podle specifických okolností, primárně podle nejlepšího zájmu konkrétního dítěte.