7. Potřeba takového přístupu je zvláště patrná právě u právnických osob. U fyzických osob německé nebo maďarské národnosti podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. bylo rozhodné kritérium relativně jednoznačně stanoveno; podle § 2 odst. 1 dekretu se za osoby německé nebo maďarské národnosti považovaly osoby, které se při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin, útvarů nebo politických stran sdružujících osoby těchto národností. U právnických osob spadajících pod § 1 odst. 1 písm. b) a c) však nic podobného neplatilo a platit nemohlo. Zda konkrétní právnická osoba představovala "zrádce a nepřítele republiky" nebo společnost sloužící německému vedení války, samo vyžadovalo autoritativní posouzení; právě proto § 3 odst. 2 dekretu svěřoval rozhodování zemskému národnímu výboru, v pochybných případech ministerstvu zemědělství v dohodě s ministerstvem vnitra.
8. Právě v takových situacích se koncepce účinné konfiskace mohla přirozeně uplatnit. Umožňovala respektovat, že konfiskace nastávala ex lege, a současně zabraňovala tomu, aby byla po mnoha desetiletích konfiskace dovozována mechanicky z jakékoli listiny, která se za konfiskační akt označuje nebo jí je později takový význam (zpravidla jednou ze stran) přisuzován. Ex lege účinek dekretu totiž nemůže znamenat, že není třeba ověřit, zda konkrétní subjekt vůbec patřil do některé z kategorií osob, jejichž majetek dekret konfiskoval, zda nedošlo nebo nedochází ke zneužití dekretu.
* * *
9. Pokud by přece jen bylo žádoucí dosavadní judikaturu Ústavního soudu k restitucím v něčem korigovat, byl by to kategoricky vyznívající závěr vyplývající mimo jiné z nálezu IV. ÚS 2056/18, podle něhož u deklaratorních konfiskačních aktů nelze zkoumat ani jejich nicotnost. Rozlišovat je totiž třeba mezi přezkumem věcné správnosti či běžné zákonnosti historického správního aktu na straně jedné a posouzením jeho samotné právní existence na straně druhé. Jinak řečeno jde o to - slovy nálezu - zjistit, zda to byl skutečně "stát" (tedy státní orgán k tomu kompetentní), který nějakou osobu a její majetek jako ex lege konfiskovaný kategorizoval, nikoli například ten, kdo se za stát jen vydával nebo své úřední postavení s formálním poukazem na Benešovy dekrety zneužíval. Právě proto jsem od počátku podporoval principiální stanovisko soudce zpravodaje Pavla Šámala, který kaplickou konfiskační vyhlášku shledával - v souladu s nálezy II. ÚS 1920/20 a II. ÚS 879/24 - natolik vadnou, že jde o nicotný paakt. Taková listina nemůže požívat autority existujícího správního rozhodnutí a v konkrétním důkazním kontextu (tedy v situaci existence důkazů jiných, prokazujících opak) konfiskaci sporného majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. neprokazuje. A právě proto jsem nakonec hlasoval i pro výsledný kompromisní nález, který totéž vyjadřuje opisem, a to jen proto, aby se vyhnul tabuizovanému hodnocení kaplické konfiskační vyhlášky jako paaktu.
10. Nicotnost představuje mezní kategorii. Jak Ústavní soud připomněl například v nálezu IV. ÚS 1463/09 z 15. 11. 2010, nicotný správní akt trpí natolik intenzivními vadami, že ve skutečnosti vůbec nevznikl, a proto z něj pro jeho adresáty nemohou vyplývat žádná práva ani povinnosti. Ještě významnější je v nynější souvislosti nález I. ÚS 854/23 z 19. 9. 2024. Ústavní soud v něm zdůraznil nejen to, že nicotný akt není schopen vyvolat žádné právní účinky, ale také to, že současné pojetí nicotnosti v podstatných rysech odpovídá jejímu pojímání již za první republiky a v letech 1945 až 1948.
11. Nevidím proto důvod, proč by právě deklaratorní konfiskační akty měly stát mimo tento obecný právní princip. Nicotný akt je aktem, kterému právo právě pro mimořádnou intenzitu jeho vady nepřiznává právní existenci v žádné oblasti práva. Ani historický odstup nemůže z aktu, který nebyl způsobilý právně existovat, učinit akt schopný vyvolávat právní účinky.
12. Tím samozřejmě není řečeno, že historické akty mají být poměřovány dnešními přísnějšími procesními či institucionálními standardy. Právě naopak. Otázku nicotnosti je nutno posuzovat podle právního řádu, právní nauky a judikatury relevantní pro dobu, kdy byl akt vydán. Nález I. ÚS 854/23 ostatně přesvědčivě ukazuje, že kategorie nicotnosti nebyla tehdejšímu československému právu cizí. Historický správní akt proto nemůže být označen za nicotný jen proto, že by neobstál podle dnešních požadavků na správní rozhodování. Pokud ovšem trpěl vadou, která znamenala jeho právní neexistenci již podle tehdejšího práva, nelze mu dnes přiznávat účinky, které nikdy mít nemohl.
13. Navzdory tomu však - za hlasitého opuštění jedné doktríny, tzv. doktríny účinné konfiskace - vyhlašujeme doktrínu jinou, jež je v rozporu s uvedenými obecnými právními principy (ani označení za "doktrínu" ovšem její problematičnost nevyvrací). Ona "doktrína nedotknutelnosti deklaratorních konfiskačních aktů" jde dokonce tak daleko, že otázku paaktu pro oblast restitucí (a jenom pro ni) tabuizuje. Akt, který má tak zásadní vady, že je paaktem, a nemá proto právní účinky, nesmíme za paakt označovat. Tím mu však přiznáme autoritu existujícího správního rozhodnutí, která mu právě pro jeho nicotnost nenáleží. Zjevnou neudržitelnost této konstrukce pro tuto věc pak řešíme opisem: abychom se vyhnuli hodnocení kaplické konfiskační vyhlášky jako paaktu, říkáme, že tento akt není použitelný jako důkaz o konfiskaci, protože ke konfiskaci majetku právnických osob mohlo dojít jen na základě rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., a nestačilo tedy označení církevní právnické osoby (krumlovského děkanství) okresní správní komisí podle § 1 dekretu, protože ta k tomu u právnických osob neměla kompetenci. Právě tento absolutní nedostatek působnosti (věcné a osobní) je ovšem hlavním důvodem, pro který je kaplická konfiskační vyhláška paaktem. Nesmíme tedy říci, že je to paakt, ale nakonec s kaplickou konfiskační vyhláškou zacházíme stejně. Toto řešení sice pragmaticky umožnilo přijetí tohoto nálezu, účelovost této konstrukce je však zřejmá a nezbytnost jejího přijetí mi uniká.
14. Důvodem pro prosazování této nové doktríny přitom nemohou být stanoviska pléna Pl. ÚS-st. 21/05 a Pl. ÚS-st. 22/05 z 1. 11. 2005. Nutno připustit, že v těchto stanoviscích pléna (zejména ve stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05, na jehož východiska se stanovisko Pl. ÚS-st. 22/05 odvolává) se již zárodek tohoto přístupu objevil, nikoli ovšem v tak vypjaté poloze, že by se jen pro obor restitucí úplně zrušila koncepce nicotnosti správních aktů (ostatně ve stanovisku se slova nicotnost či paakt vůbec nevyskytují). Ústavní soud ve stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05 uvedl pouze to, že vady v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samy o sobě nejsou s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není správní akt, nýbrž dekret samotný. Z toho však vůbec neplyne, že tyto vady jsou bez důkazního významu (srov. "samy o sobě"). Tato stanoviska (a stejně tak i liechtensteinský nález Pl. ÚS 10/24, který tyto teze převzal, rozvinul a absolutizoval) byla nadto vydána v úplně jiném kontextu, tedy v případech, v nichž se někdejší vlastníci svého majetku domáhali cestou obecných vlastnických žalob, nikoli pomocí speciálních restitučních předpisů, které měly zmírnit majetkové křivdy, jichž se komunistický režim dopustil ve vymezeném časovém období (ani před ním, ani po něm).
15. Navíc, stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05 a nález Pl. ÚS 10/24 se vůbec netýkaly majetku církví. Stanovisko Pl. ÚS-st. 22/05 sice bylo vydáno ve vztahu k církevním restitucím, avšak v situaci, kdy speciální restituční předpis pro církevní majetek vydán stále nebyl, navzdory očekávání dotčených subjektů, v němž byly zákonodárcem utvrzovány tzv. blokačními paragrafy. Jeho podstatou tedy bylo (dočasné) znemožnění podávání obecných vlastnických žalob, neboť církve se dosud nedočkaly avizovaného speciálního restitučního předpisu. Ten byl vydán až v roce 2012 v podobě nyní aplikovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, a to poté, co Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 shledal v dalším otálení zákonodárce protiústavní nečinnost. Tento zákon u církevních restitucí výslovně (i v reakci na stanoviska) umožnil uplatnění určovacích žalob (vedle žalob podle části páté o. s. ř.). Není podstatné, že jsou to jiné než obecné určovací žaloby, že slouží k určení státního vlastnictví k nemovitosti v případech, kdy stát v rozporu s blokačními paragrafy převedl někdejší církevní majetek na třetí osoby. I toto řízení otevírá cestu k restituci - na základě zjištění přechodu majetku na stát v rozhodném období a identifikace příslušného restitučního titulu. Již samo přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi tak představuje novou normativní skutečnost a zásadně změněný kontext právní úpravy, pro které by se již někdejší stanovisko Pl. ÚS-st. 22/05 (a spolu s ním i stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05) ani nemělo v oblasti církevních restitucí nadále uplatňovat. Již jen proto nelze právní závěry z citovaných rozhodnutí přebírat mechanicky jako závaznou prejudikaturu.
* * *
16. Navzdory tomu, že závěry citovaných stanovisek pléna ani liechtensteinského nálezu nejsou do rozhodování této věci přímo přenositelné, nález z nich nejen vychází, ale znovu opakuje a tím i potvrzuje sporné důvody, které k jejich přijetí vedly. To mne vede k nutnosti zopakovat své výhrady, které vůči těmto rozhodnutím setrvale vznáším (viz odlišná stanoviska k usnesením I. ÚS 3153/24 a I. ÚS 3379/24 z 5. 2. 2025, k usnesení I. ÚS 228/26 z 25. 2. 2026 a k usnesení I. ÚS 1057/26 z 27. 8. 2026). Tyto judikaturní závěry považuji za novou křivdu, jíž se pohříchu dopustil Ústavní soud, který jinak stál na straně osob postižených totalitními režimy 20. století.
17. Speciální restituční zákony měly vybraným osobám postiženým v zákonem definovaném rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) cestu k ukradenému majetku toliko usnadnit, nikoli navždy a všem zavřít jakékoli cesty jiné (a komplikovanější), natož jim zcela odepřít obecné prostředky soudní ochrany vlastnického práva, nota bene došlo-li k jeho porušení mimo zákonem stanovené rozhodné období (tedy před ním). Obecné prostředky ochrany vlastnického práva měl a má za rovných podmínek k dispozici každý, i kdyby nebylo žádného speciálního restitučního předpisu. Restituční zákony měly, jak se v jejich úvodních ustanoveních píše, některé majetkové křivdy zmírňovat, nikoli jejich zmírnění bránit nebo dokonce vytvářet křivdy nové. Navzdory tomuto účelu, vyjádřenému i vymezením rozhodného období pro nápravu majetkových křivd těmito speciálními restitučními předpisy, Ústavní soud později překvapivě dovodil účel nový, v restitučních zákonech nevyjádřený, když jim přiznal účinek dodatečné legalizace státních krádeží soukromého majetku, k nimž došlo nejen v rozhodném období, ale i před ním (výstižně k tomuto "kopernikovskému obratu" viz ELIÁŠ, K. Vindikace a restituce. Kolaterální efekt novodobých restitučních zákonů. In Právník 6/2024, s. 533-555). Učinil tak způsobem, kterým fakticky odňal dotčeným osobám obecný přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; formálně sice vlastnickou žalobu podat mohou, ale její osud je předurčen, aniž by soud okolnosti majetkové křivdy blíže zkoumal.
18. Pokud až v roce 2005, tedy 16 let po sametové revoluci, 14 let po přijetí Listiny základních práv a svobod a 13 let po přistoupení k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud svými stanovisky cestu k obecné soudní ochraně vlastnického práva uzavřel, přestože dosud ji ve svých nálezech připouštěl, vztahují se na tato jeho rozhodnutí ratione materiae i ratione temporis plně závazky plynoucí z citovaných pramenů ústavního práva a mezinárodního práva, zejména z ústavní (a konvenční) garance práva na přístup k soudu a soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, a z ústavní garance ochrany vlastnického práva. Článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přitom výslovně zaručuje vlastnickému právu všech vlastníků stejný zákonný obsah a stejnou zákonnou ochranu. Navzdory této výslovné garanci se stát znovu stal privilegovaným vlastníkem a svůj majetek uhájí, i kdyby jeho někdejší vlastník nakonec byl navzdory dlouhým desetiletím schopen před soudem jednoznačně prokázat, že byl bezostyšně okraden někdejšími představiteli státní moci, kteří se třebas ani neobtěžovali budit zdání nějaké formální legality nad rámec odvolávky na Benešovy dekrety či vůli pracujícího československého lidu. Lituji, že tyto chybné závěry, jež mám z uvedených důvodů za rozporné s Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud znovu stvrdil svým liechtensteinským nálezem v roce 2024 a znovu je zopakoval i v dnes přijatém nálezu.
* * *
19. Konečně je třeba se zaměřit na otázku praktickou, tedy jak dál v této, případně dalších podobných věcech. V závěru se postoj pléna lámal na otázce, kdo nese jaké důkazní břemeno. Považuji za potřebné zdůraznit, že i tento problém je do značné míry umělý. Má-li přechod majetku na stát na základě dekretu č. 12/1945 Sb. vyvrátit jinak důkazně podloženou argumentaci stěžovatelky, že majetek na stát přešel až v rozhodném období (dle zákona č. 142/1947 Sb.), musí konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. z něčeho vyplývat; z důkazního hlediska se nelze spokojit s pouhým tvrzením. Na tom nic nemění, že důkazní břemeno ohledně prokázání, že je v řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi oprávněnou osobou (a tedy i toho, že k přechodu majetku na stát došlo v rozhodném období), tíží žalobkyni, neboť případný závěr soudu, že majetek na stát přešel mimo rozhodné období již na základě dekretu č. 12/1945 Sb., není založen na neunesení důkazního břemene. Jinak řečeno, je třeba rozlišovat mezi závěrem, že žalobkyně neprokázala rozhodné skutečnosti pro uplatnění svého restitučního nároku, a zjištěním, že majetek byl konfiskován již před rozhodným obdobím; toto zjištění totiž musí mít samostatnou oporu v provedených důkazech a nelze k němu dospět pouhým odkazem na (neunesení) důkazního břemene žalobkyně.
20. Jsou proto poněkud zavádějící teze nálezu o rozložení či přecházení důkazního břemene mezi žalobkyni na straně jedné a stát, potažmo vedlejší účastníky na straně druhé. Není to hra na babu. Soud v řízení o určení vlastnictví státu řeší, kdy a na základě čeho byl majetek státem konfiskován. Žalobkyně logicky musí tvrdit a prokázat, že je oprávněnou osobou, tedy že ona, resp. její právní předchůdkyně utrpěla majetkovou křivdu v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990); nicméně stačí jí v podstatě prokázat právní či faktické převzetí majetku státem v tomto období, protože pak už může tvrdit jen to, že se tak stalo bez právního důvodu [§ 5 písm. k) zákona]. Žalovaný stát nebo vedlejší účastník za této situace mohou oponovat, že majetku se stát zmocnil mimo rozhodné období, tedy před únorovým převratem, na základě Benešova dekretu. Má-li soud takový závěr učinit, musí pro to mít oporu v provedených důkazech. Kaplická konfiskační vyhláška přitom z řady důvodů takovým důkazem není (na tom se Ústavní soud v tomto nálezu shodl), takže nejde-li o situaci nespornou a la Emanuel Moravec (což je u církevní právnické osoby prakticky vyloučeno), nezbývá než prokázat existenci rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu vydaného k tomu příslušným orgánem.
21. Je třeba zdůraznit, že Ústavní soud vědomě v nálezu neuložil soudům, aby se relevantně zabývaly tím, jestli se právní předchůdkyně stěžovatelky již před únorem 1948 proti kaplické konfiskační vyhlášce nějak právně bránila, což by - za předpokladu, že se nestihla do počátku rozhodného období ubránit - dokonce podle některých názorů mělo vést k jejímu procesnímu neúspěchu. Takový požadavek by ostatně vedl k absurdnímu závěru, podle něhož ten, kdo se aktivně proti nezákonnostem v minulosti bránil, by se před soudy nemohl domoci ochrany oproti tomu, kdo se jim nijak (z nejrůznějších důvodů) vůbec nebránil. Takový závěr by se ocitl v rozporu s dalším obecným právním principem vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), a to opět jen pro oblast restitucí, navzdory opakovaně deklarovanému a i tímto nálezem zopakovanému výkladovému přístupu in favorem restitutionis. Působilo by navíc poněkud cynicky požadovat po soudech s poukazem na základní právo stěžovatelky na soudní ochranu, aby jí daly procesní prostor tvrdit a prokázat, jak její právní předchůdkyně na kaplickou konfiskační vyhlášku reagovala, měla-li by taková její obrana vést k zamítnutí žaloby. Tyto otázky by přitom nevznikaly, pokud by Ústavní soud i pro oblast restitucí důsledně nazýval věci pravými jmény a nepopíral jen pro tuto oblast obecně platnou koncepci nicotnosti správních aktů a nevyhlašoval obtížně udržitelnou doktrínu nedotknutelnosti deklaratorních konfiskačních aktů, protože paakt zůstane paaktem bez ohledu na to, zda byl či nebyl napaden jako nezákonný, zda se proti němu někdo bránil.
* * *
22. Ze všech výše uvedených důvodů se obávám, že kýžený klid a mír a uspokojivou univerzální odpověď na všechny možné sporné otázky restitucí ani tento nález nepřinese. To ostatně od kompromisních a pragmatických řešení, vystavěných na chybných premisách, dost dobře očekávat ani nelze.
Tomáš Langášek