143. Tvrdily-li následně vedlejší účastnice, že navzdory uvedenému zjištěnému skutkovému stavu byly osobní a materiální předpoklady ex lege konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. (bez faktického převzetí) ve vztahu ke spornému majetku stěžovatelky splněny, tížilo je ohledně tohoto závěru důkazní břemeno. Vedlejší účastnice přitom k prokázání nastoupení účinků "právní" konfiskace před únorem 1948 předložily pouze Kaplickou konfiskační vyhlášku ze dne 18. října 1945.
144. Napadená rozhodnutí jsou založena na právním závěru, že stěžovatelčina žaloba nemůže být důvodná proto, že stát nabyl žalované pozemky na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., tedy se jejich vlastníkem stal ex lege a ex tunc ke dni účinnosti dekretu. Posouzení, zda tímto závěrem nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv, záleží na výkladu dekretu č. 12/1945 Sb.
145. Stěžovatelkou prosazovaný výklad založený na požadavku tzv. účinné konfiskace vychází z toho, že ke konfiskaci je třeba vedle vlastního dekretu též deklaratorní konfiskační rozhodnutí a faktické převzetí. Ústavní soud sjednotil svou rozhodovací praxi na závěru, jenž tento výklad odmítá, neboť převzetí nebylo nezbytné ke konfiskaci.
146. Soudy vycházely z toho, že stát nabyl vlastnické právo k žalovaným pozemkům na základě dekretu, jehož použití na majetek právní předchůdkyně stěžovatelky bylo prokázáno Kaplickou konfiskační vyhláškou. Vyhlášku okresní správní komise fakticky ztotožnily s rozhodnutím podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., jímž zjevně nebyla.
147. Stěžovatelka této argumentaci čelila námitkou, že je Kaplická konfiskační vyhláška nicotná, neboť ji vydal orgán k tomu absolutně věcně nepříslušný. Soudy tuto námitku nepřezkoumávaly, neboť vycházely z judikaturní linie reprezentované nálezem sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (Cisterciácké opatství Osek), podle něhož nelze zkoumat nicotnost ani jiné vady deklaratorních konfiskačních rozhodnutí.
148. Jak Ústavní soud vyložil výše, je třeba se zabývat tím, zda dekret ve spojení s Kaplickou konfiskační vyhláškou měly účinek spočívající v tom, že stát žalované pozemky konfiskoval.
149. Ústavní soud dospěl k závěru, že civilní soudy v rozporu s ústavněprávními požadavky na posouzení ex lege právních účinků konfiskace podle Benešových dekretů význam Kaplické konfiskační vyhlášky řádně nezhodnotily.
150. Byť lze akceptovat závěry okresního soudu k určitosti označení (názvu) právní předchůdkyně stěžovatelky v předložené konfiskační vyhlášce (viz body 38 a 67 napadeného rozsudku okresního soudu), civilní soudy se přesvědčivě nevypořádaly s dalšími silnými pochybnostmi o účincích konfiskační vyhlášky vůči předchůdkyni stěžovatelky.
151. V tomto ohledu je v prvé řadě třeba postavit najisto obsah sporné konfiskační vyhlášky ze dne 18. 10. 1945. Text vyhlášky ze dne 18. října 1945 nejprve uvádí, že "Okresní správní komise v Kaplici označuje podle § 1. odst. 1 dekretu [č. 12/1945 Sb.] za osobu (y) německé - maďarské národnosti v obci Ličov". Následně vedle několika desítek fyzických osob v seznamu pod číslem 69 označuje předchůdkyni stěžovatelky - "Děkanství" (v kolonce "jméno a příjmení") a "Krumlov" [v kolonce "Byt (přesná adresa)"]. Pod seznamem osob následuje poučení, že: "Osoba (y) shora jmenovaná (é) může (mohou), pokud se aktivně zúčastnila (y) boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, uplatniti podle § 1, odst. 2 cit. dekretu nárok, aby jí (jim) zemědělský majetek nebyl zkonfiskován. Nárok na tuto výjimku může (mohou) uplatniti u okresní správní komise v Kaplici do 15 dnů od vyvěšení této vyhlášky".
152. Z návětí vyhlášky vyplývá, že jediným tvrzeným důvodem konfiskace majetku zde uvedených osob byla jejich národnost (německá či maďarská) podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu. Lze nicméně připustit, že navzdory jasné formulaci vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici zamýšlela zařadit Děkanství Krumlov mezi konfiskované osoby z jiného konfiskačního důvodu, tzn. buď jako "zrádce a nepřítele republiky" ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) dekretu, či jako "akciová a jiná společnost a korporace, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům" ve smyslu § 1 odst. 1 písm. c) dekretu.
153. Předně je třeba uvést, že o tom, kdo je (b) zrádce a nepřítel nebo (c) akciová a jiná společnost sloužící německému vedení války, měl podle výslovného ustanovení § 3 odst. 2 dekretu rozhodovat zemský národní výbor, ve sporných případech Ministerstvo zemědělství po dohodě s Ministerstvem vnitra. Tedy nikoliv okresní národní výbor či okresní správní komise. Na to ostatně upozorňovala již dobová judikatura. V nálezu tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 11. září 1947 č. 456/46-5 (Boh. A 1689) se uvádí, že "k rozhodování o otázce, zda v konkrétním případě je splněn předpoklad konfiskace, uvedený v § 3 odst. 1, [je] příslušný v I. stolici zemský národní výbor, ministerstvo zemědělství společně s ministerstvem vnitra pak jen v případu pochybném." (shodně viz i výše opakovaně zmiňovaný nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 31. prosince 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512)].
154. Kaplická konfiskační vyhláška tak rozhodnutím podle § 3 odst. 2 dekretu zjevně není. Některé historické prameny nicméně naznačují, že v praxi byl možný postup, kdy okresní národní výbor by osoby podléhajícím konfiskaci z druhých dvou konfiskačních důvodů tzv. "označil". Tomu nasvědčuje dobová vysvětlivka ministerstva zemědělství k § 1 odst. 1 písm. b) a c) dekretu č. 12/1945 Sb., která nad rámec jednoznačného znění textu dekretu předpokládá, že okresní národní výbor měl "označit" osoby, jimž se zemědělský majetek zkonfiskoval podle § 1 odst. 1 písm. b) a c) [dostupné v HOFFMANN, J. Nové zákony a nařízení Československé republiky. Praha: V. Linhart, 1945, s. 328]. Takové označení osob se mělo provést veřejnou vyhláškou, jež se vyvěsí na úřední tabuli všech okresních národních výborů (okresních správních komisí), v jejichž obvodu leží zkonfiskovaný majetek (obdobně viz KUKLI´K, J. Konfiskace, pozemkové reformy a vyvlastnění v československých dějinách 20. století. Praha: Auditorium, 2012).
155. Tuto dobovou vysvětlivku ovšem Ústavní soud nepovažuje za pramen práva. Vysvětlivky vydané Ministerstvem zemědělství k dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jsou dobovým dokumentem, bez návaznosti na jakoukoli pravomoc svěřenou právními předpisy k jeho vydání. Dokument sebe sama označuje jako "úřední vysvětlivku". Z dobových pramenů není patrné, že by dokument byl úředně publikován. Z dnešního hlediska by takový dokument bylo možné označit jako interní metodický pokyn. Jde tedy, a i v tehdejším kontextu bezpochyby šlo, o právně nezávazný dokument nanejvýš odrážející dobovou praxi.
156. I pokud by se taková praxe připustila, je klíčové, že i zmíněná vysvětlivka ministerstva zemědělství výslovně podmiňuje postup okresního národního výboru předchozím rozhodnutím nadřízené instance - zemského národního výboru či ministerstva. Doslova totiž uvádí: "Podle rozhodnutí zemského národního výboru příp. ministerstva zemědělství (§ 3, odst. 2 dekretu) označí okresní národní výbor [...]". Tento podpůrný pramen tak odpovídá jazykovému znění § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., že rozhodnutí o kategorizaci v daném kontextu náleží výhradně zemskému národnímu výboru (či ministerstvu).
157. Případná vyhláška okresního národního výboru ve formě ex post označení ve smyslu uvedené vysvětlivky tedy měla u právnických osob čistě vykonavatelský a oznamovací charakter směrem k veřejnosti. Pokud by okresní národní výbor ve sporných věcech konfiskace označil osoby za konfiskované bez předchozího rozhodnutí zemského národního výboru s úmyslem nahradit rozhodnutí § 3 odst. 2 dekretu, učinil by tak zcela mimo zákonný rámec, respektive v přímém rozporu s dekretem.
158. V tom se přitom taková případná kompetence okresního národního výboru nepřímo označit formou vyhlášky právnické osoby podléhající konfiskaci z druhého a třetího konfiskačního důvodu [§ 1 odst. 1 písm. b) a c) dekretu] zásadně liší od kompetence přímo rozhodnout formou vyhlášky o konfiskaci majetku fyzických osob z důvodu jejich národnosti [§ 1 odst. 1 písm. a) dekretu]. U fyzických osob německé nebo maďarské národnosti mohl okresní národní výbor vyhlášku vydat přímo, neboť tam stačilo zjistit jejich národnost. U právnických osob podle § 3 odst. 2 však bylo (při nejvstřícnější interpretaci podle vysvětlivek) ve sporných případech nejprve nutné autoritativně určit, zda je právnickou osobu možné považovat za zrádce či za společnost sloužící německému vedení války - a k tomu byl příslušný výhradně zemský národní výbor (případně ministerstva); okresní národní výbor konfiskovanou osobu by pak označoval pouze nepřímo a ex post. Také tento systematický argument kladoucí důraz na odlišnost kategorizace fyzických a právnických osob podle dekretu č. 12/1945 Sb. tak podporuje výklad vycházející ze znění § 3 odst. 2 téhož předpisu, podpořený obsahem uvedené vysvětlivky, tedy že rozhodující a nepostradatelnou úlohu zde za každé situace měl zemský národní výbor (či ministerstvo).
159. Ani z dobové judikatury přitom nevyplývá, že by okresní národní výbory (okresní správní komise) ve sporných případech mohly vydávat pouhé "označení" ve smyslu čl. I odst. 2 vysvětlivky ministerstva zemědělství k § 1 odst. 1 písm. b) a c) dekretu č. 12/1945 Sb. bez předchozího rozhodnutí zemského národního výboru. Tehdejší nejvyšší správní soud v citovaném nálezu ze dne 31. prosince 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512) sice uvádí, že deklaratorní rozhodnutí o předpokladech konfiskace nemusí konfiskaci ex lege vždy předcházet, nýbrž má být vydáno jen tehdy, "jestliže se dotčená otázka stane spornou, tedy zejména tenkráte, požádá-li postižený majitel o rozhodnutí této otázky". Právě uvedená pasáž nicméně zakotvuje výše potvrzenou konstrukci nabytí ex lege účinků konfiskace ve vztahu k přímému konfiskačnímu rozhodnutí zemského národního výboru podle § 3 odst. 2 dekretu (viz obrat "leč ani z těchto ustanovení neplyne, že by takovéto rozhodnutí..."). Jinými slovy, rovněž z dobové judikatury vyplývá, že zemský národní výbor samostatné deklaratorní rozhodnutí o předpokladech konfiskace majetku právnické osoby muselo vydávat tehdy, stala-li se věc spornou. V jasném případě, kdy o konfiskaci nebyly pochybnosti, konfiskace nastala přímo ze zákona a přímé rozhodnutí zemského národního výboru nebylo třeba (srov. uvedený příklad "Emanuel Moravec").
160. V posuzované věci je rozhodné, že i pokud by Okresní správní komise v Kaplici označila právní předchůdkyni stěžovatelky ve sporné vyhlášce pouze nepřímo, tedy na základě druhého či třetího konfiskačního důvodu podle § 1 odst. 1 písm. b) a c) dekretu ve smyslu uvedené vysvětlivky, bylo by nutné považovat takový akt ve vztahu k předchůdkyni stěžovatelky (respektive ke stěžovatelce) sám o sobě za postrádající právní relevanci k prokázání konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. Takový závěr odůvodňuje doslovné znění § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., systematický argument rozdílu mezi kategorizací fyzických a právnických osob, jakož i dobová judikatura.
161. Jestliže Okresní správní komise v Kaplici přistoupila k vydání vyhlášky označující církevní právnickou osobu jako subjekt konfiskace, mohla tak učinit ze dvou důvodů: (1) Buďto považovala konfiskaci u předchůdkyně stěžovatelky za spornou. V takovém případě ale i vysvětlivka (čl. I odst. 2) ministerstva zemědělství k § 1 odst. 1 písm. b) a c) dekretu č. 12/1945 Sb., hovořící nad rámec znění dekretu o kompetenci komise k "označení", jednoznačně předepisovala, že "označovací" konfiskační vyhlášce muselo předcházet rozhodnutí zemského národního výboru podle § 3 odst. 2 dekretu. Vydání vysvětlivkou předpokládané nepřímé "označovací" vyhlášky by pak bez předchozího rozhodnutí zemského národního výboru bylo rozporné se zákonnými pravidly dekretu. (2) Nebo Okresní komise v Kaplici konfiskaci v případě předchůdkyně stěžovatelky považovala za nespornou. V takovém případě by mohla spornou konfiskační vyhlášku vydat "nadbytečně", pouze z praktických či preventivních důvodů.
162. Podstatné pak je, že nebylo-li v řízení prokázáno - a žalované vedlejší účastnice to dosud ani netvrdily - že zemský národní výbor (či ministerstva) o konfiskaci před vydáním sporné Kaplické konfiskační vyhlášky skutečně rozhodl (rozhodla) podle § 3 odst. 2 dekretu, nelze nyní na základě samotné "označovací" vyhlášky dospět k závěru o konfiskaci. Vedlejší účastnice zároveň ani netvrdily žádný relevantní historický kontext, který by mohl odůvodňovat kategorizaci předchůdkyně stěžovatelky jako zrádce a nepřítele Československé republiky bez dalšího, z důvodu naprosté "očividnosti" (typu příkladu "Emanuel Moravec") [ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) a § 3 odst. 1 písm. b) dekretu č. 12/1945 Sb.]. Z provedeného dokazování tedy kvalifikovaný závěr o konfiskaci podle Benešova dekretu učinit nelze. Pokud civilní soudy závěr o konfiskaci podle Benešova dekretu bez řádného hodnocení právních účinků Kaplické konfiskační vyhlášky učinily, porušily stěžovatelčino základní právo na soudní ochranu.
163. Lze proto shrnout: v posuzované věci vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. října 1945 nemohla sama o sobě ve srovnání se zjištěnými okolnostmi o proběhlém faktickém i formální odebrání majetku podle zákona č. 142/1947 Sb. obstát jako důkaz, že stát vlastnické právo ke spornému majetku "právně" nabyl před únorem 1948 ex lege podle dekretu č. 12/1945 Sb. (bez faktického převzetí). Právní závěr civilních soudů o existenci účinků konfiskace tak byl v extrémním rozporu s dosud provedenými zjištěními, což nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat (viz kupříkladu nález sp. zn. III. ÚS 2645/24 ze dne 7. května 2025).
VIII. Závěr
164. Protože napadená rozhodnutí odporují právu stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a vyslovil porušení uvedeného základního práva stěžovatelky. Podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí zrušil. O ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
165. Úkolem obecných soudů v dalším řízení bude znovu posoudit konflikt dvou tvrzených právních titulů konfiskace při rozhodování o určovací žalobě stěžovatelky podle § 18 odst. 1 ZMV (a to v souladu se závaznými závěry shrnutými především v části I. tohoto nálezu).
166. Aby tento (pravý) konflikt vyřešily, jsou civilní soudy povinny ústavně souladně zhodnotit, zda došlo ke konfiskaci podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. Pro takové hodnocení je podstatné, že Kaplická konfiskační vyhláška nebyla rozhodnutím podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.
167. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že došlo ke konfiskaci podle Benešova dekretu, bude dále tížit žalované vedlejší účastnice (viz body 140 - 143). Ty musí případně předložit jiné důkazy, neboť jak bylo uvedeno výše, nyní posuzovaná konfiskační vyhláška sama o sobě konfiskaci neprokazuje. Vedlejší účastnice buďto musí doložit rozhodnutí zemského národního výboru (respektive ministerstva) podle § 3 odst. 2 dekretu, či musí tvrdit a prokázat, že takové rozhodnutí nebylo třeba vydávat z důvodu "očividnosti" (nespornosti) konfiskace (typu příkladu "Emanuel Moravec").
168. Problematiku případného vydržení či dobré víry bude možné řešit až s ohledem na výsledek posouzení právních účinků konfiskace podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. Ústavní soud připomíná, že nosným závěrem nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 (prelatura Český Krumlov I) - v otázce vydržení, respektive hodnocení dobré víry vedlejší účastnice b) v platnost přechodu privatizovaného majetku - byl především požadavek nehodnotit rozhodné okolnosti věci libovolně: při hodnocení existence dobré víry je totiž třeba přihlédnout ke všem okolnostem věci, ať objektivního či subjektivního rázu (viz zejména bod 62). Nález sp. zn. III. ÚS 2707/18 je v tomto smyslu třeba chápat "pouze" jako pokyn civilním soudům: "znovu a lépe". Výsledek hodnocení otázky dobré víry v této fázi nelze předjímat.
169. Lze nadto doplnit, že další závěry obecných soudů musí obstát také jako nastolení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu celé společnosti a požadavky na ochranu individuálních základních práv ve smyslu judikatury ESLP (viz za obdobných okolností též rozsudek ze dne 7. listopadu 2024 ve věci RYBÁŘSTVÍ TŘEBOŇ A.S. a RYBÁŘSTVÍ TŘEBOŇ HLD. A.S. proti České republice, č. stížnosti 18037/19).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. října 2026
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veronika Křesťanové, Zdeňka Kühna, Kateřiny Ronovské, Jana Wintra a Daniely Zemanové k odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/25
1. Hlasovali jsme pro výrok nálezu, neboť souhlasíme, že došlo k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu. Od většiny se však lišíme v posouzení, čím bylo toto porušení způsobeno, a jaké má důsledky pro další řízení po zrušení napadených rozhodnutí.
2. Sdílíme obecná východiska obsažená v částech VII.1 až VII.4 odůvodnění. Souhlasíme s tím, že Ústavní soud korigoval právní názor obsažený v několika nálezech, jež vyžadovaly tzv. "účinnou konfiskaci". Tento právní názor byl nesprávný z důvodů, které jsou v odůvodnění přesvědčivě vyloženy. Obdobně souhlasíme s tím, že obecné soudy mohou v řízení podle ZMV posuzovat účinky konfiskačních aktů a mají povinnost vypořádat se s argumentací účastníků řízení, že ke konfiskaci nedošlo.
3. Pro vlastní posouzení důvodnosti ústavní stížnosti shodně s většinou (bod 148 odůvodnění) považujeme za podstatné posouzení významu Kaplické konfiskační vyhlášky ve spojení s dekretem č. 12/1945 Sb. Souhlasíme, že obecné soudy i stěžovatelka se mýlily, pokud tuto vyhlášku považovaly za rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. (bod 146).
4. Z těchto sdílených východisek však pro posuzovanou věc dovozujeme odlišné závěry.
5. Ustanovení § 3 dekretu č. 12/1945 Sb. zní takto:
§ 3
(1) Za zrádce a nepřátele československé republiky jest považovati:
a) osoby, které kolektivně nebo individuálně vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně a aktivně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty,
b) z právnických osob ty, jejichž správa záměrně a aktivně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
(2) O tom, zdali fysická nebo právnická osoba spadá pod ustanovení odstavce 1, písm. a), b), rozhoduje zemský národní výbor, v jehož obvodě dotčená nemovitost leží, podle návrhu příslušného okresního národního výboru. Pochybné případy předloží zemský národní výbor ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra.
6. Navzdory textu ustanovení podle dobové judikatury a literatury k provedení konfiskace obecně nebylo třeba vždy vydávat prováděcí správní akt, který by v každém jednotlivém případě vyslovil, že jsou splněny osobní i materiální předpoklady konfiskace. Konfiskaci bylo zpravidla možné provést i bez takového rozhodnutí, přímo na základě dekretu [nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 31. prosince 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512/46)].
7. Prováděcí konfiskační akty v tomto smyslu měly pouze deklaratorní povahu a působily ex tunc. Jejich význam bylo vyslovit "jen to, co již nastalo ze zákona" [rozsudky tehdejšího Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1946 sp. zn. R II 121/46 (Vážný 144/46); ze dne 7. května 1947 sp. zn. R I 190/47 (Vážný 234/47)]. Politické úřady přitom deklaratorní rozhodnutí měly povinnost vydávat pouze ve sporných (nejistých) případech: z moci úřední, uznaly-li to za potřebné, nebo vždy na návrh dotčené osoby [nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 31. prosince 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512/46)].
8. K provádění konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. se vyjádřil nejvyšší správní soud takto:
"Konfiskace zemědělského majetku nastává u osob v § 1 jmenovaných za podmínek tam uvedených s okamžitou platností ex lege. Dekret nemá žádného ustanovení o tom, že by k provedení této konfiskace bylo zapotřebí ještě nějakého úředního, deklaratorního aktu, kterým by v každém jednotlivém případě bylo vysloveno, že jsou splněny shora uvedené osobní i materiální předpoklady konfiskace. Vychází tedy zřejmě z předpokladu, že takového deklaratorního aktu aspoň zpravidla zapotřebí nebude a že bude tedy možno konfiskaci realizovati i bez takovéhoto rozhodnutí, přímo na základě předpisu zákona.
Stanoví sice v § 3, odst. 2, že o tom, zdali fysická nebo právnická osoba spadá pod ustanovení odst. 1, písm. a), b), tj. zda je to osoba, kterou jest považovati za zrádce a nepřítele ČSR, rozhodují zvláštní instance tam jmenované - zemský národní výbor, resp. ministerstvo zemědělství v dohodě s ministerstvem vnitra, a obdobně v § 1, odst. 3, že o tom, lze-li připustiti výjimku podle odst. 2, t. j. že se některým osobám německé a maďarské národnosti zemědělský majetek nekonfiskuje, rozhodují zvláštní instance v tomto odstavci jmenované - okresní národní výbor, resp. ministerstvo zemědělství v dohodě s ministerstvem vnitra. Leč ani z těchto ustanovení neplyne, že by takovéto rozhodnutí musilo v každém případě předcházeti provedení konfiskace, nýbrž má k němu dojiti jen tenkráte, jestliže se dotčená otázka stane spornou, tedy zejména tenkráte, požádá-li postižený majitel o rozhodnutí této otázky.
Tím není však ještě řečeno, že by dekret mimo oba právě vzpomenuté případy nepřipouštěl vydání obdobných deklaratorních rozhodnutí i o jiných předpokladech konfiskace, tedy zejména také o tom, zda osoba, jejíž majetek se konfiskuje, je národnosti německé nebo maďarské a jde-li v konkrétním případě o majetek zemědělský. Naopak v tom, že v obou shora vzpomenutých případech vydání takovýchto deklaratorií nejen výslovně připouští, nýbrž dává postiženými právní nárok na jejich vydání, nutno spatřovati vyslovení zásady, jež přirozeně má platiti i v příčině rozhodnutí o všelikých jiných předpokladech konfiskace. Proto také příslušné úřady i o těchto jiných předpokladech mohou vydávati deklaratorní rozhodnutí, uznají-li toho v konkrétním případě potřebu, i z moci úřední, jestliže však legitimovaná strana tuto otázku vznese na spor, pak takovéto deklaratorní rozhodnutí učiniti musí."
[nález nejvyššího správního soudu ze dne 31. prosince 1946 č. 337/45-46 (Boh. A 1512)].
9. Podstatnou je z citované pasáže věta, že před provedením konfiskace nemuselo být vždy vydáno deklaratorní rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. Z toho plyne rovněž, že ač striktně vzato de iure ke konfiskaci postačoval samotný dekret, de facto nepostačoval, vyžadovalo se provedení (realizace) konfiskace. Je tak třeba posoudit, jaké okolnosti mohly být oním provedením (realizací) konfiskace.
10. Jistě mohlo jít o faktické převzetí konfiskovaného majetku, avšak k němu v posuzované věci podle skutkových zjištění soudů došlo až v rozhodném období. Převzetí však není výlučně jedinou možností. Za provedení konfiskace je třeba považovat každý akt přičitatelný státu, z něhož mohl jeho adresát seznat, že stát jej považuje za subjekt, na který se vztahuje dekret č. 12/1945 Sb. Bez takového aktu totiž jednotlivec neměl možnost zpochybnit premisu, že se na něj dekret vztahuje, neboť nevěděl, že stát z této premisy vychází.
11. Kaplickou konfiskační vyhlášku je tak třeba vnímat právě jako akt, jímž stát projevil vůli konfiskovat majetek právní předchůdkyně stěžovatelky. Ta měla možnost na vyhlášku reagovat, což by vyvolalo nutnost vydat rozhodnutí zemského národního výboru podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.
12. Účelem konfiskačních vyhlášek bylo označit osoby, kterých se konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. týkala. Dekret jejich existenci výslovně neupravoval. Jsou zmíněny ve Vysvětlivkách k dekretu č. 12/1945 Sb. vydaných ministerstvem zemědělství. Jde o dobovou interní instrukci, která neměla sílu právního předpisu, slouží však k pochopení praxe, která je popsána v judikatuře správních soudů v tomto období. Podle vysvětlivek konfiskační vyhlášky vydával okresní národní výbor, v jehož obvodu ležel konfiskovaný majetek. Byla jim přiznávána povaha evidenčního správního aktu (nález tehdejšího nejvyššího správního soudu ze dne 15. ledna 1948, č. 465/47-3, Boh. A 1817/48.). Vyhláškám často chyběly různé náležitosti, což však podle judikatury soudů nebyl bez dalšího důvod k závěru, že konfiskace majetku, na který "ukázaly", nebyla provedena (realizována), tedy neproběhla (viz výše uvedený nález Boh. A 1512/46). Rozhodnutí správních orgánů vydávaná podle § 1 odst. 3 (o výjimce z konfiskace u fyzických osob německé a maďarské národnosti) nebo podle § 3 odst. 2 dekretu (zda se fyzická nebo právnická osoba považuje za zrádce nebo nepřítele republiky) měla být podkladem pro konfiskační vyhlášku, měla tedy odlišnou povahu (rozhodnutí správního úřadu ve věci subjektivních práv a povinností určité osoby).
13. V posuzované věci soudy neučinily žádný skutkový závěr ohledně toho, zda a jak právní předchůdkyně stěžovatelky na Kaplickou konfiskační vyhlášku reagovala. Náležitě se tak nevypořádaly se stěžovatelčinou námitkou, že Kaplická konfiskační vyhláška neměla za následek konfiskaci žalovaných pozemků, neboť ji nevyzvaly k dotvrzení a doprokázání skutečností, že její právní předchůdkyně se proti konfiskaci ubránila. Úspěšná obrana proti konfiskaci by přitom měla za následek, že by nebylo možno uvažovat o výluce podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV.
14. Závěr napadených rozhodnutí, že žalované pozemky byly konfiskovány podle dekretu 12/1945 Sb., je tak přinejmenším předčasný. Soudy porušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že jí neposkytly procesní prostor, aby tvrdila a prokázala rozhodné skutečnosti, tedy konkrétně to, jak její právní předchůdkyně reagovala na Kaplickou konfiskační vyhlášku. V dalším řízení měla stěžovatelka tento prostor dostat.
15. Většina vychází z toho, že konfiskační vyhláška mohla být okresním národním výborem (okresní správní komisí) vydána pouze tehdy, jestliže bylo dříve vydáno rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., nebo jestliže bylo zjevné, že se na konkrétní osobu dekret vztahuje, a proto není třeba vydávat rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. Jinými slovy, vyhláška mohla být nedostatečná (pokud jí chybělo předchozí vydání rozhodnutí), nebo nadbytečná (pokud nebylo rozhodnutí třeba, neboť bylo vše zjevné). Z toho většina dovozuje, že v dalším řízení je třeba vyžadovat od žalovaných, aby doložili, že bylo vydáno rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. nebo že byly dány takové skutkové okolnosti, že bylo zjevné, že se dekret na právní předchůdkyni stěžovatelky vztahoval.
16. Podle našeho názoru však již samo vydání Kaplické konfiskační vyhlášky vyžadovalo aktivní jednání ze strany stěžovatelčiny právní předchůdkyně, protože vyhláškou tak byla provedena (realizována) konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Proti takovému kroku státu bylo podle tehdejších předpisů možné činit právní kroky. Stěžovatelka tedy mohla a měla se proti vyhlášce bránit.
17. Kdyby se právní předchůdkyně stěžovatelky bránila u zemského národního výboru či nejvyššího správního soudu a neuspěla by, patrně ani většina by nedospěla k závěru, že ke konfiskaci nedošlo. Pokud se právní předchůdkyně stěžovatelky proti Kaplické konfiskační vyhlášce nebránila, nastala situace popsaná v bodě 108 odůvodnění. Došlo ke konfiskaci, jež má za následek nastoupení výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV, a to i v případě že by nebyly dány osobní a věcné předpoklady pro uplatnění dekretu na právní předchůdkyni stěžovatelky.
18. Nesouhlasíme proto pak ani se závěrem většiny, že nyní má ležet důkazní břemeno na státu a ostatních žalovaných a že je tak na nich, aby prokázali, že ve věci stěžovatelky bylo vydáno rozhodnutí ve smyslu § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., popř. že či musí tvrdit a prokázat, že takové rozhodnutí nebylo třeba vydávat z důvodu "očividnosti" (nespornosti) konfiskace (jak plyne z bodu 167 odůvodnění). Podle našeho názoru mělo být nyní na stěžovatelce, aby tvrdila, že se proti vyhlášce bránila a ubránila, a aby toto své tvrzení prokázala.
Brno 7. října 2026
Lucie Dolanská Bányaiová
Milan Hulmák
Veronika Křesťanová
Zdeněk Kühn
Kateřina Ronovská
Daniela Zemanová
Jan Wintr
Odlišné stanovisko soudce Tomáše Langáška
1. Hlasoval jsem spolu s ostatními pro tento nález, některé jeho důvody však nesdílím a považuji za potřebné své výhrady vysvětlit. Nález jsem podpořil především jako kompromisní pragmatické řešení rozhodovacího patu, do něhož nás dostalo ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu požadující kvalifikovanou většinu devíti soudců pro rozhodnutí přijímané na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru vysloveného v dřívějším nálezu. Část pléna totiž zastávala názor, že v této věci je devět hlasů potřeba pro přijetí vyhovujícího (kasačního) nálezu, jiná část pléna trvala na tom, že devět hlasů je nutných pro zamítnutí ústavní stížnosti.
2. Mám ovšem za to, že již sama představa o rozporné nálezové judikatuře Ústavního soudu (budiž zdůrazněno "nálezové"), aplikovatelné na tuto věc, byla falešná. Jsou zde nálezy, které téže stěžovatelce v obdobných věcech vyhověly (nález II. ÚS 1920/20 z 25. 1. 2021 a nález II. ÚS 879/24 z 15. 4. 2025) a měly pro tuto věc precedenční závaznost. K přijetí zamítavého nálezu, který by dosavadní vyhovující nálezy překonával, tedy skutečně byla nezbytná kvalifikovaná většina devíti hlasů. Oproti tomu vyhovění ústavní stížnosti žádný právní názor vyslovený v dřívějším nálezu nebránil. Pokud se totiž nějaké závažné rozpory v judikatuře Ústavního soudu vyskytly, byly způsobeny pouze usneseními, která v obdobných případech ústavní stížnosti odmítala (např. usnesení IV. ÚS 2662/21 ze 16. 11. 2021, usnesení IV. ÚS 337/22 z 24. 5. 2022 či usnesení IV. ÚS 3238/22 ze 14. 2. 2023), což je zřejmé i z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství proti České republice z 11. 9. 2025, č. 15440/22 (a stejně tak z jeho rozhodnutí z 1. 10. 2026 č. 46401/22 a č. 23803/23 o vyškrtnutí stížností ze seznamu na základě jednostranných prohlášení vlády). Je jistě neblahé a pověsti Ústavního soudu neprospívá, když se vyskytnou odmítací usnesení v rozporu s dřívějšími nálezy, není to ovšem důvod k aktivaci sjednocujících mechanismů pléna ve smyslu § 13, resp. § 23 zákona o Ústavním soudu, tedy k přijetí nového sjednocujícího stanoviska pléna nebo plenárního nálezu s obdobnou funkcí.
3. Ústavní soud však na půdorysu tohoto případu nalezl příležitost překonat to, co se přepjatě označuje za "doktrínu účinné konfiskace", která prý popírala zákonnou koncepci konfiskace majetku, k níž docházelo ex lege přímou aplikací Benešových dekretů. Stala se pověstným slaměným panákem - umělým problémem, jehož řešení se míjí s podstatou věci.
* * *
4. Souhlasím s východiskem nálezu, že samotná existence aktu, jakým je v nynější věci kaplická konfiskační vyhláška, neprokazuje, že vůči konkrétní osobě a konkrétnímu majetku skutečně nastaly účinky konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (nejde ostatně o nic převratného, tak již cit. nálezy II. ÚS 1920/20 a II. ÚS 879/24). Je-li tvrzená konfiskace podle Benešových dekretů rozhodná pro výsledek restitučního sporu, musí se soud přesvědčivě vypořádat s námitkou, že v řízení k důkazu předložený akt k jejímu prokázání nepostačuje.
5. Pro přijetí tohoto závěru ovšem vůbec nebylo nutné opouštět koncepci účinné konfiskace, jak s ní Ústavní soud pracoval zejména v cit. nálezu II. ÚS 1920/20 či v nálezech I. ÚS 3918/19 z 21. 12. 2021, III. ÚS 361/21 z 30. 11. 2021 a dalších. Nešlo nikdy o žádnou doktrínu v pravém významu tohoto slova, nýbrž jen o popisnou zkratku. Účinná konfiskace nespočívá v popření východiska, že právním důvodem konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (a obdobně i dekretu č. 108/1945 Sb.) byl samotný dekret a že následné správní akty měly zásadně deklaratorní povahu (tak již nálezy II. ÚS 317/96 ze 17. 12. 1997 a I. ÚS 129/99 z 13. 6. 2000). Účinná konfiskace nevyjadřovala nic jiného, než že soudy musí mít možnost při zpětném posuzování majetkových poměrů před mnoha desetiletími zjistit, zda zákonné předpoklady takové ex lege konfiskace byly vůči konkrétnímu subjektu a majetku skutečně naplněny. Nejde o to, že by vady (či absence) konfiskačního řízení nebo absence "účinné konfiskace" bez dalšího prokazovaly, že ke konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb. nedošlo, nýbrž o to, co vše a v jaké intenzitě může sloužit k prokázání, že majetek byl konfiskován před rozhodným obdobím (například) dle dekretu č. 12/1945 Sb., míní-li soud takový závěr učinit. Na události nastalé před osmi desetiletími nelze z hlediska dokazování klást nepřiměřené nároky, z něčeho však soudy vyjít musí. Jde přitom především o otázku skutkovou - soudy v restitučních sporech zásadně z historických pramenů zjišťují, zda, jak a vůči komu ke konfiskaci došlo, a neaplikují dekret č. 12/1945 Sb. tak, že by samy jeho interpretací teprve dnes určovaly osoby, jejichž majetek měl být ex lege konfiskován - takový přístup by totiž popíral charakteristiku Benešových dekretů jako již vyhaslých (srov. nález Pl. ÚS 14/94 z 8. 3. 1995), naopak by je znovu rozdmýchával.
6. Důkazem konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. může být v zásadě cokoliv (srov. § 125 občanského soudního řádu), včetně faktického převzetí majetku nebo souvisejících správních rozhodnutí a jiných aktů. Jejich váha však pochopitelně může být různá, a to s ohledem na kvalitu samotného důkazu i důkazů dalších, které jej mohou posilovat, nebo naopak oslabovat. Jelikož jde o otázku do značné míry skutkovou, nelze obecně předem stanovit, jakou váhu může mít ten či onen důkaz z hlediska prokázání konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Takový mechanický přístup by ostatně neodpovídal zásadě volného hodnocení důkazů jakožto složky ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 81 Ústavy (srov. nález III. ÚS 107/04 ze 16. 12. 2004). Obecně lze například předpokládat, že konfiskační vyhláška vydaná místně a věcně příslušným orgánem ve vztahu k dekretem předpokládaným adresátům, a třeba i následně aprobovaná správním soudem, bude mít větší důkazní sílu než akt, který vůbec neodpovídal dobové právní úpravě (či který by dokonce bylo možné označit za nicotný) nebo který neodpovídal dobové správní praxi, kterým se nikdo neřídil a žádným způsobem ho nezohledňoval a na jeho základě se majetku stát nezmocnil dokonce ani v době poválečné. V té době přitom již k nejrůznějším politicky motivovaným nezákonnostem, než vyvrcholily převratem v únoru 1948, běžně docházelo, zejména v oblastech, v nichž - věcně i místně - operovala prostřednictvím svých orgánů ministerstva zemědělství a vnitra, která byla již od roku 1945 ovládána komunistickou stranou a zneužívána k prosazování jejích zločinných cílů. Z ústavního hlediska je podstatné, aby hodnocení důkazů bylo - i ve světle všech dalších v řízení provedených důkazů - logické a přesvědčivé. Tak je nutno chápat nejen cit. nálezy II. ÚS 1920/20 a II. ÚS 879/24 (jakož i nález I. ÚS 1975/20 z 23. 3. 2021), ale i nález IV. ÚS 2056/18 z 23. 6. 2020, v němž nebyla spornou kategorizace církevní právnické osoby, neboť k ní došlo podle § 3 odst. 2 dekretu rozhodnutím ministerstva zemědělství (ostatně i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství proti České republice v bodě 70 konstatoval, že nálezy I. a II. senátu byly vydány "s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci, již právě projednávaly").