15. Domnělého pachatele nelze obvinit, natož obžalovat, v pochybnostech, bez důkazů, či za zjevně promlčený trestný čin (viz § 2 odst. 5, § 160 odst. 1, § 176 odst. 1 trestního řádu); i Evropský soud pro lidská práva uznává, že právo obětí na účinné vyšetřování nelze účinně prosadit proti promlčení trestního stíhání s ohledem na právní jistotu a práva obviněného podle článku 7 Úmluvy (viz poradní posudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva k žádosti arménského kasačního soudu č. P16-2021-001 z 26. 4. 2022, bod 66). Sám Ústavní soud by se měl důsledně vyvarovat formulací, které by mohly být chápány jako předpojaté a jimiž by mohl zpochybnit svou nestrannost, jako např. v bodě 99 nálezu, že "prověření svých hájitelných tvrzení se stěžovatelka dosud nedomohla" a že napadené vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze "může naopak znamenat pro stěžovatelku frustraci z toho, že i přes značnou procesní aktivitu její i orgánů státu [sic!] k náležitému prověření a pojmenování protiprávního jednání zohledňující šíři a intenzitu, určení jeho viníka s příslušnou včasnou reakcí dosud nedošlo".
16. Problematickým shledáváme i to, jak nález pracuje se sekundární viktimizací. Hrozba sekundární viktimizace obětí trestných činů je závažná a všechny orgány činné v trestním řízení si tohoto rizika, zejména v komunikaci s domnělou obětí trestného činu, musí být vědomy. Opatření k předcházení sekundární viktimizaci však nesmí vést k popření presumpce neviny a "oslepení" vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců v tom smyslu, že budou přehlížet okolnosti svědčící ve prospěch osoby podezřelé ze spáchání trestného činu. V této věci jde zejména o dopisy na rozloučenou, korespondenci adresovanou stěžovatelkou vedlejšímu účastníku, přijímání darů, fakt, že jej opakovaně označila při hospitalizaci na prvním místě za blízkou osobu k informování atd. Policejní orgán se na tyto okolnosti svědčící ve prospěch vedlejšího účastníka logicky dotazoval i znalkyň a znalkyně obecně odpověděly, že není výjimečné, že oběť má jediný blízký vztah s člověkem, který je podstatným zdrojem jejího utrpení. Orgány činné v trestním řízení i Ústavní soud však musí mít na zřeteli, že jde stále jen o obecný poznatek, o domněnku, na níž obvinění, natož odsouzení konkrétní osoby stavět nelze (oproti tomu většina v bodě 94 nálezu: "jednání stěžovatelky by mohlo být i jednou z typických reakcí oběti" - ano, mohlo, ale to ještě neprokazuje, že bylo). Zejména v situaci, kdy osoby ve vztahu nežily ve společné domácnosti a setkávaly se nepravidelně, s většími či menšími časovými odstupy, je zcela legitimní, že si vyšetřovatelé kladli tyto otázky a snažili se zjistit, proč se s vedlejším účastníkem stěžovatelka opakovaně po tak dlouhou dobu stýkala, tvrdí-li, že se na ní po celá léta dopouštěl sexuálního násilí.
17. Lze tedy uzavřít, podobně jako v odlišném stanovisku k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/25 ze dne 9. 7. 2025, vydaném v obnoveném řízení v reakci na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Z proti České republice, že i v tomto konkrétním případě je trestní stíhání za inkriminovaný skutek, i kdyby snad bylo možné v něm spatřovat nějaké trestné činy, po tak dlouhé době s největší pravděpodobností promlčeno. K obvinění, nebo dokonce k odsouzení domnělého pachatele tak v tomto případě zřejmě ani nedojde. Bude nyní na orgánech činných v trestním řízení, jak s nálezem v této věci i v jiných věcech naloží. Stále zůstává prostor interpretovat jej úzce jen jako pokyn "znovu a lépe" tak, aby v tomto odlišném stanovisku nastíněná rizika byla eliminována a ve snaze dostát pozitivním závazkům státu nedošlo k popření závazků negativních (presumpce neviny, in dubio pro reo), za což by Česká republika v posledku také mohla být Evropským soudem pro lidská práva volána k odpovědnosti. Nutno stále opakovat, že spravedlnost pro oběti nelze vystavět na nespravedlnosti vůči (potenciálně) obviněným.
V Brně dne 7. 1. 2026
Tomáš Langášek
Dita Řepková
Jan Wintr