85. Ústavní soud výše uvedené závěry shrnuje tak, že z judikatury k § 185 trestního zákoníku dostupné v době posuzování věci orgány činnými v trestním řízení nelze dospět k závěru, že by byl trestněprávní postih nekonsenzuálního sexuálního jednání bez projevení odporu vysoké intenzity jako znásilnění vyloučen. Zároveň měly orgány činné v trestním řízení k dispozici rozhodnutí vrcholných soudů, která se vymezovala proti omezenému hodnocení bezbrannosti pouze na případy, jež byly starší judikaturou uváděny jako příklady tzv. absolutní či fyzické bezbrannosti. Zásadní roli jistě hrají všechny podstatné okolnosti případu. Podřazení zjištěného skutkového stavu pod konkrétní skutkovou podstatu je závislé na výkladu právních pojmů, který se může v soudní praxi v čase ustalovat. V daném případě se však zcela jistě nejedná o neurčitost v míře porušující zásadu nullum crimen sine lege certa. Ochrana obětí nekonsenzuálního sexuálního jednání byla i podle uvedeného ustanovení v době rozhodování orgánů činných v trestním řízení možná.
86. Ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu městské státní zastupitelství uvedlo, že vedlejší účastník nemohl z projeveného nesouhlasu stěžovatelky dovodit jeho vážnost, a proto nejednal v úmyslu donutit stěžovatelku k pohlavnímu styku násilím. V další části odůvodnění (vztahující se více k trestnému činu sexuálního nátlaku) však uvádí, že vedlejší účastník si byl negativního postoje k sexuálním praktikám velmi dobře vědom, stejně tak si uvědomoval i její závislost na jeho osobě jako duchovní autoritě a jeho finanční pomoci. Vztahu odkázanosti a zásadního vlivu a důvěry v něj a svého postavení však zneužil k dosažení svého cíle a ve svůj prospěch. Městské státní zastupitelství ohledně znaku násilí jakožto objektivní stránky trestného činu neshledalo jeho naplnění, neboť nelze jednoznačně dospět k závěru, že vedlejší účastník použil fyzickou sílu k překonání odporu stěžovatelky a k jejímu donucení k pohlavnímu styku. Projevení odporu i nesouhlasu přitom stěžovatelce uvěřilo, intenzivní fyzický odpor však údajně poškozená neuváděla. Uzavřelo, že vlivem závislosti vedlejší účastník fyzický odpor stěžovatelky nemusel překonávat, neboť jeho jednání strpěla. Zároveň uvedlo, že právě délka popisovaného počínání vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce, po kterou využíval její závislosti (od roku 2002 do roku 2014), svědčí o jeho vysoké závažnosti.
87. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatelka trpěla již od útlého dětství poruchou osobnosti, která vyústila až v sebepoškozování a pokusy o sebevraždu. Její rodina byla ve špatné sociální situaci, přičemž tíha jejího řešení ležela po dlouhý čas na stěžovatelce. Intenzita vztahu závislosti stěžovatelky mohla být podpořena zpočátku tvrzeními vedlejšího účastníka ohledně jeho snahy nahradit stěžovatelce nefunkční vztah s otcem (věkový rozdíl mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou je 39 let a v době, kdy se seznámili, byla stěžovatelka nezletilá) a v průběhu času umocněna soustavným připomínáním "dluhu", který stěžovatelce vznikl finanční a jinou podporou stěžovatelky a její rodiny ze strany vedlejšího účastníka. Stěžovatelka popisem její odkázanosti a projevované důvěry dokládala, že intenzita vztahu s ním byla mnohem vyšší. Vztah závislosti, dynamika vztahu a zranitelnost stěžovatelky mohly mít vliv na intenzitu jejího odporu v čase nebo mohly vyvolat i stav bezbrannosti.
88. Je zjevné, že v závěrech městského státního zastupitelství hrála roli absence doložení větší intenzity projeveného fyzického odporu kromě nesouhlasu projeveného pláčem a opakovanými prosbami a slabším fyzickým odporem, jejichž zjištění naopak konstatovalo. Odpor stěžovatelky, ačkoli nedosahoval větší intenzity, byl podle městského státního zastupitelství míněn vážně. Ani podle závěrů judikatury vztahující se k trestnému činu znásilnění přitom není nezbytné, aby poškozená osoba kladla intenzivní fyzický odpor. Pokud vyhodnotí intenzivnější obranu jako beznadějnou, postačí, pokud pachateli musela být zjevná vážně míněná nevole této osoby s jeho jednáním. Zjištěný stav silné závislosti, který mohl zapříčinit bezbrannost, nelze za daných okolností uvést jako argument, že násilí nebylo v relevantní intenzitě působeno vůbec. Odkaz na závislost nemůže podpořit tvrzení vedlejšího účastníka o nenásilném a zcela konsenzuálním průběhu intimních sblížení se stěžovatelkou.
89. Z odůvodnění městského státního zastupitelství není zřejmé, zda části hájitelných tvrzení stěžovatelky uvěřilo či je shledalo nevěrohodnými, v jakém rozsahu a proč. Stav její závislosti a silné zranitelnosti, které prohlásilo za zjištěný, zohlednilo výrazněji toliko ve vztahu k možnému spáchání trestného činu sexuálního nátlaku. Závěry ohledně nedostatečné intenzity odporu, které navíc rovněž spojilo s poukazem na stav závislosti, se s ohledem na okolnosti věci jeví jako nelogické. Jinými slovy, Ústavnímu soudu není zřejmé, na jakých skutkových zjištěních je postaven právní závěr ohledně nenaplnění znaků násilí ze strany vedlejšího účastníka. Městské státní zastupitelství se důkladně nevěnovalo ani zohlednění závěrů judikatury Nejvyššího soudu a ESLP k výkladu zmiňovaných znaků skutkových podstat trestných činů.
90. Ústavní soud konstatuje, že hájitelná tvrzení stěžovatelky, jejíž specifická věrohodnost nebyla ani podle znaleckého posudku nijak snížena, o intenzivnějším odporu, který údajně vedlejší účastník vždy překonal, protože "byl silnější", a projevovaném nesouhlasu, který si vedlejší účastník údajně vynucoval zneužívaje silné závislosti na něm, dosud nebyla provedeným dokazováním důkladně prošetřena. Závěr městského státního zastupitelství o kvalifikaci skutku jako sexuální nátlak podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku je předčasný. Na okraj lze poznamenat, že skutková podstata tohoto trestného činu v § 186 odst. 2 trestního zákoníku (na rozdíl od odst. 1) prvek donucení neobsahuje (viz formulace "přiměje").
91. Aniž by to Ústavní soud považoval za určující pro výklad vnitrostátních trestněprávních předpisů, lze připomenout odůvodnění rozsudku ESLP v dané věci. Podle něj mohla hrát významnou roli i dynamika vztahu stěžovatelky a vedlejšího účastníka v průběhu času, což mělo zřejmě vliv i na vývoj údajné reakce stěžovatelky na sexuální obtěžování vedlejšího účastníka od zjevné obrany po rezignaci (bod 66). Podle názoru ESLP vývoj vztahu a celkový kontext měl být zohledněn i při posuzování věrohodnosti stěžovatelky. ESLP připomněl i vliv širších souvislostí jako psychický stav stěžovatelky, hmotnou nouzi a pokusy o sebevraždu, které by mohly signalizovat její mimořádnou zranitelnost (bod 69). Povšiml si, že městské státní zastupitelství připustilo, že jednání vedlejšího účastníka mohlo naplňovat znaky trestného činu sexuálního nátlaku, byť závěry prověřování prohlásilo za nedostatečné. ESLP dále poznamenal, že se orgány činné v trestním řízení nezabývaly tím, zda s ohledem na stěžovatelčiny argumenty nedošlo k naplnění závažnější skutkové podstaty, pro který zákon stanoví delší promlčecí dobu.
92. Vzhledem k výše uvedeným nedostatkům je závěr o promlčení trestní odpovědnosti předčasný. Trestní řízení totiž s odkazem na něj skončilo dříve, než se stihlo zaměřit na prověření skutečností rozhodných pro běh promlčecí doby a její délku. Závěr o promlčení, které by zcela jistě bránilo znovuotevření vyšetřování věci, je závislý na konkrétních skutkových zjištěních a výsledné právní kvalifikaci (týkají se např. možného stavení nebo přerušení promlčecí doby, možného pokračování v trestném činu, kvalifikované skutkové podstatě apod.), z nichž některé bude možné konstatovat až po uzavření věci orgány činnými v trestním řízení a nelze je nyní předvídat. Pocit rozčarování z uzavření případu z důvodu promlčení vyjádřil ostatně i vedlejší účastník ve vyjádření k návrhu na obnovu řízení. Výslovně uvedl, že v opačném případě by mohl být obvinění ze strany stěžovatelky soudem zproštěn a jeho jméno očištěno.
93. Ústavní soud tímto rozhodnutím nijak nepředjímá závěry o případném naplnění znaků skutkových podstat konkrétního trestného činu a ani to, jakým způsobem bude trestnost jednání vedlejšího účastníka posouzena. Žádné indicie v tomto směru neplynou ani z rozsudku ESLP.
VI. 3 b)
Sekundární viktimizace obětí
94. Neústavní nedostatky vykazuje podle názoru Ústavního soudu i závěr orgánů činných v trestním řízení týkající se hodnocení chování stěžovatelky během tvrzeného činu a po něm s ohledem na poznatky z oboru viktimologie. Ty částečně vytýkalo policii i městské státní zastupitelství v napadeném sdělení. Shora popsané jednání stěžovatelky by totiž mohlo být i jednou z typických reakcí obětí sexuálně motivovaného trestného činu. Z odborné literatury přitom vyplývá tento obecný poznatek: ženy vnímají sexualizované násilí v trvajícím vztahu s pachatelem jako extrémně stresující a ze strachu volí spíše nekonfrontační (málo energický) odpor. V případech vztahových znásilnění mohou oběti po nějakou dobu reagovat zdánlivě smířlivě. Z psychologického pohledu jde o přirozenou reakci na prožitý stres, neboť se v těchto případech oběť snaží o redukování agrese útočníka a momentální smír s ním (Čírtková, L. Oběti znásilnění. Kriminalistika. č. 3/2002, s. 197-205). U sexualizované trestné činnosti u oběti často převáží důvody pro utajování viktimizace. Vedle vztahu s pachatelem hrají roli i slabé emocionální vazby k rodině a blízkému okolí, naučená bezmocnost a obava z "druhé" ztráty kontroly [první oběť zažívá v průběhu protiprávního jednání, druhou v průběhu trestního řízení, při němž se musí podrobit různým úkonům, které vyžadují čas a energii a leží mimo kontrolu oběti. Opožděné oznamování viktimizace je u takového typu trestné činnosti běžnou záležitostí (srov. Čírtková, L. Viktimologie pro forenzní praxi, Praha: Portál, 2014, s. 47-54)].
95. O tom, že stereotypy ve vnímání chování oběti v přístupu policie přetrvávají, svědčí i její vyjádření k návrhu na povolení obnovy řízení. V něm policie znovu upozorňuje na možnost stěžovatelky ze vztahu odejít. Fakt, že policie i nyní po výtce ze strany městského státního zastupitelství a rozsudku ESLP volí argumenty, které jsou v rozporu s poznatky z oboru viktimologie, svědčí o nedostatcích ohledně schopnosti představit si okolnosti případu očima oběti. Zmínka o tom, že se stěžovatelka, která je zvlášť zranitelnou obětí, mohla ochrany proti obtěžování vedlejším účastníkem domoci oznámením jednání na policii, se v kontextu závěru policie o nenaplnění znaků žádného protiprávního činu, který vyslovila opakovaně v odložení a setrvává na něm i ve vyjádření k Ústavnímu soudu, jeví jako nemístná.
96. Ústavní soud považuje tyto pasáže odůvodnění rozhodnutí a vyjádření policie za nepřijatelné. Blízký vztah a neschopnost oběti se z vlivu podezřelého vymanit nelze bez dalšího považovat za okolnost, která snižuje důvěryhodnost výpovědi poškozené. Jak uvedl ESLP, "je nezbytné, aby se soudy v soudních rozhodnutích vyhnuly reprodukování sexistických stereotypů, zlehčování genderově podmíněného násilí a vystavování žen sekundární viktimizaci prostřednictvím odsuzujících komentářů a poznámek vyvolávajících vinu, které mohou podkopat důvěru oběti v soudní systém" (rozsudek ze dne 27. 5. 2021, J. L. proti Itálii, č. stížnosti 5671/16, bod 141). I kdyby nebylo požadavků ESLP, je zřejmé, že (nejen) orgány činné v trestním řízení se musí vyvarovat nepřípustné opakované viktimizace (zraňování) oběti trestného činu, očerňování oběti, přenášení viny na oběť a bagatelizaci její újmy. Opakovaná viktimizace přináší oběti sekundární rány psychického rázu prostřednictvím dalšího nadbytečného zraňování (Čírtková, L. Viktimologie pro forenzní praxi. Praha: Portál, 2014, s. 61 a násl.). V obecné rovině navíc může vést ke snížení důvěry obětí v trestní systém a tím oslabit efektivitu potírání sexuálních trestných činů. Ze všech uvedených důvodů ukládá český právní řád orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat tak, aby nedocházelo k prohlubování újmy způsobené oběti trestným činem nebo k druhotné újmě (viz § 2 odst. 5 a § 3 odst. 2 zákona o obětech trestných činů).
VII.
Závěr
97. Ústavní soud uzavírá, že orgány činné v trestním řízení zasáhly do stěžovatelčina práva na účinné vyšetřování, neboť dostatečně a důkladně neprošetřily a nezohlednily všechny relevantní okolnosti případu. Jejich postup tak nedostál požadavku důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování. Tím porušily stěžovatelčino právo na účinné vyšetřování, jež v jejím případě vyplývá z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Předmětná věc vyžaduje nové posouzení ze strany orgánů činných v trestním řízení, které bude naplňovat ústavněprávní požadavky uvedené v tomto nálezu. Protože Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené orgány činnými v trestním řízení, omezil se Ústavní soud na vypořádání jen těch nejvýznamnějších argumentů uvedených v ústavní stížnosti.
98. Ústavní soud uzavírá, že povinnosti plynoucí z práva na účinné vyšetřování lze v posuzované věci s ohledem na její specifické okolnosti shrnout následovně: 1.) Pokud závěry dokazování nepřinesly dostatečné podklady pro potvrzení či vyvrácení hájitelného tvrzení stěžovatelky, je potřeba je doplnit a z provedeného dokazování vyvodit skutková zjištění. Zejména je nutné odstranit rozpory a nesrovnalosti v tvrzení stěžovatelky o potenciálním násilí a jeho intenzity a dále znovu posoudit stav závislosti z titulu duchovní autority podezřelého a soustavného vyžadování projevů vděku za materiální pomoc jak jsou popsány výše v bodech 74, 75, 87, 88 a 90. 2.) Z odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení musí vyplývat, které části hájitelných tvrzení dokazování potvrdilo či vyvrátilo a zda je možné učiněná skutková zjištění podřadit pod znaky některé skutkové podstaty trestného činu či nikoli, včetně úvahy o promlčení. Hlouběji je nutné se zabývat významem pojmů násilí, pohrůžka násilí, zneužití bezbrannosti a závislosti a jejích limitů ve světle výše v bodech 81 až 85 a 89 citované judikatury Nejvyššího soudu, závěrů doktríny i ESLP a z nich plynoucích pozitivních závazků. 3.) V odůvodnění je nutné se vyvarovat chybných reakcí na primární viktimizaci. Orgány činné v trestním řízení by měly být schopny nahlížet na skutkové okolnosti případu nejen z hlediska podezřelého, ale i očima oběti. Postup orgánů trestního řízení musí probíhat s respektem k negativním závazkům, zejména pak k zásadě, která zakazuje retroaktivitu v neprospěch podezřelého. Výklad právní předpisů nesmí odporovat čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání stanovit.
99. Prověření svých hájitelných tvrzení se stěžovatelka dosud nedomohla a pozitivní závazek provést jejich účinné vyšetření, který stát vůči stěžovatelce má, dosud nesplnil. Sdělení o pochybení spočívající v předčasném odložení i konstatování, že zjevně sice došlo k naplnění znaků trestního činu sexuálního nátlaku, jehož trestnost je však promlčena, které městské státní zastupitelství uvedlo, po výtce nedostatečně provedeného dokazování, tento fakt nemůže zhojit. V jistém smyslu může naopak znamenat pro stěžovatelku frustraci z toho, že i přes značnou procesní aktivitu její i orgánů státu k náležitému prověření a pojmenování protiprávního jednání zohledňující šíři a intenzitu, určení jeho viníka s příslušnou včasnou reakcí dosud nedošlo.
100. Přijetí trestněprávní úpravy je jen prvním krokem, který ke splnění pozitivních závazků nestačí. Pokud by text právních předpisů zůstal jen na papíře bez hledání cest k jeho efektivnímu uplatňování v praxi, byl by takový stav paradoxně pro oběti a jejich důvěru v právní stát horší, než kdyby právní úpravu chránící práva obětí stát nepřijal. Až zajištěním efektivní procedury realizace při zohlednění okolností každého případu zvlášť stát zajistí ochranu obětí.
101. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a rozhodl, že napadeným sdělením městského státního zastupitelství a usnesením policie byla porušena stěžovatelčina práva na účinné vyšetřování podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené sdělení a usnesení zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. ledna 2026
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudců Tomáše Langáška, Milana Hulmáka, soudkyň Veroniky Křesťanové, Dity Řepkové a soudce Jana Wintra
1. Podle § 14 zákona o Ústavním soudu uplatňujeme odlišné stanovisko k dnešnímu nálezu, jímž bylo konstatováno porušení základních práv stěžovatelky usnesením policie o (v pořadí třetím) odložení věci a jímž bylo toto usnesení zrušeno, protože nesouhlasíme s tím, že většina Ústavního soudu posoudila ústavní stížnost stěžovatelky v této části jako přípustnou.
2. Stěžovatelka totiž proti usnesení policie o odložení věci nepodala řádnou stížnost podle § 141 a § 159a odst. 7 trestního řádu, tedy nevyčerpala procesní prostředek k nápravě (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na vyčerpání tohoto standardního opravného prostředku přitom Ústavní soud v obdobných případech ochrany práv poškozených vždy trval, trvá a i nyní většina Ústavního soudu proklamuje, že na něm bude i nadále trvat (závěr bodu 42 nálezu). Nesplnění této procesní podmínky Ústavní soud stěžovatelce přesto promíjí, ačkoli zákon o Ústavním soudu, který je pro soudce Ústavního soudu podle čl. 88 odst. 2 Ústavy závazný, nic takového neumožňuje. Většina našich kolegů a kolegyň v této souvislosti zmiňuje "výjimečné okolnosti případu" vzhledem k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Y proti České republice ve věci stěžovatelky. Ovšem i ta jediná tomu připodobnitelná zákonná výjimka z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy z důvodu zásadního obecného významu věci (slovy zákona "podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky"), je limitována tím, že ústavní stížnost musí být podána "do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo," tedy zde od napadeného usnesení policie o odložení věci ze dne 25. 7. 2017. Ústavní stížnost proti němu však stěžovatelka podala až po téměř čtyřech letech, poté co - již s nynějším právním zástupcem - vyvolala tzv. dohled ze strany Městského státního zastupitelství v Praze, ani to jí však nemohlo zpětně vrátit úmyslně zmeškanou lhůtu k podání stížnosti proti policejnímu usnesení o odložení věci, resp. založit přípustnost ústavní stížnosti.
3. Většina si této skutečnosti byla velmi dobře vědoma, ostatně na tento problém poukázalo již odlišné stanovisko čtyř soudců vůči usnesení o povolení obnovy (viz body 26 a 27 disentu ze dne 10. 9. 2025). Tehdy to ovšem ještě nebylo tak vážné, protože šlo jen o obnovu řízení o ústavní stížnosti. Nyní však Ústavní soud o této ústavní stížnosti rozhodl a záměrně její částečnou nepřípustnost (a tím i zákon, kterým je vázán) ignoroval. Většina přitom argumentuje mimoběžně tím, že stěžovatelka nese znaky zvlášť zranitelné oběti, že je proto při hodnocení okolností neuplatnění procesních prostředků třeba reflektovat její psychický stav, emoční zatížení a specifické individuální důsledky trestných činů (viz bod 38 nálezu, jakoby se zde předjímalo, že ke spáchání zločinu, jehož by byla stěžovatelka obětí, skutečně došlo, přestože jsme stále toliko ve fázi hodnocení splnění požadavků účinného vyšetřování). Přitom již v době, kdy stěžovatelka mohla stížnost proti odložení věci policií podat, hájila svá práva sama a byla navíc již tehdy (od 14. 3. 2016) kvalifikovaně právně zastoupena advokátkou. Tato advokátka za ni ostatně sepsala i stížnost proti druhému odložení věci. Rozhodnutí nepodat stížnost proti třetímu odložení věci tak bylo vědomou a racionální volbou stěžovatelky (v reakci na dosavadní průběh řízení), jež nyní nelze znevažovat poukazem na její tehdejší psychický stav a emoční zatížení.
4. Evropský soud pro lidská práva sám sice tuto skutečnost nepovažoval za významnou z hlediska posouzení přijatelnosti její stížnosti k evropskému soudu, nicméně podmínky přijatelnosti stížnosti proti státu podle Úmluvy si posuzuje Evropský soud pro lidská práva autonomně, stejně jako si nezávisle na tom posuzuje Ústavní soud podmínky přípustnosti ústavní stížnosti proti jednotlivým rozhodnutím podle zákona o Ústavním soudu. Není to zjevně totéž (většina ostatně připouští, že jde o rozdílné podmínky) a nehledě na to, Evropský soud pro lidská práva není oprávněn interpretovat vnitrostátní zákon (zákon o Ústavním soudu), který nadto ani nijak neaplikuje. Závěr Ústavního soudu o částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti, k němuž správně dospělo již usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21, tak Evropský soud pro lidská práva z hlediska Úmluvy (např. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nijak neposuzoval, natož aby v něm shledal její porušení.
5. Ignorování částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti a zrušení usnesení policie z 25. 7. 2017 tímto nálezem nelze za těchto okolností označit jinak než jako projev svévole ze strany Ústavního soudu, jež navíc může vyvolat pochybnosti o jeho nestrannosti. Je to o to víc politováníhodné proto, že to bylo veskrze zbytečné. I kdyby nevyšly najevo nové okolnosti a neobjevily se nové důkazy, odložení věci nepředstavuje věc rozhodnutou (překážku rei iudicatae) a jeho existence sama o sobě nebrání případnému dalšímu vyšetřování, jež by mohlo iniciovat i městské státní zastupitelství poté, co bylo dnešním nálezem zrušeno sdělení (vyrozumění) státní zástupkyně k podnětu stěžovatelky.
6. Fakt nevyčerpání běžné stížnosti proti odložení věci policií je navíc v této věci významný i z hlediska věcného. Policejní orgán stál před situací, kdy se nepodařilo tvrzení stěžovatelky (byť hájitelná) prokázat bez rozumných pochybností ani rozsáhlým dokazováním a kdy sama stěžovatelka prohlásila, že už se k věci nechce dále vyjadřovat, a žádala, aby to bylo respektováno; v souladu s tímto prohlášením pak vědomě stížnost proti třetímu odložení věci nepodala. Nemá a nemůže mít právní relevanci, že si to po téměř čtyřech letech rozmyslela.
V Brně dne 7. 1. 2026
Tomáš Langášek
Milan Hulmák
Veronika Křesťanová
Dita Řepková
Jan Wintr
Odlišné stanovisko soudce Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra
1. Připojujeme podle § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko i ke zbytku dnešního nálezu. Máme za to, že stěžovatelčina ústavní stížnost měla být ve zbývající části zamítnuta jako nedůvodná.
2. Většinu argumentů pro nedůvodnost ústavní stížnosti jsme uplatnili již v odlišném stanovisku proti usnesení sp. zn. Pl. ÚS 27/25 ze dne 9. 10. 2025 o povolení obnovy řízení v této věci. Bez ohledu na náš trvající nesouhlas se však obnova řízení stala příležitostí znovu a důkladně se na ústavní stížnost stěžovatelky podívat, nově i ve světle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Y proti České republice, včetně detailního prostudování vyšetřovacího spisu.
3. Neshledali jsme však ani poté žádný důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Navzdory představám našich kolegů a kolegyň jsme se utvrdili v tom, že tuto věc již nelze více či lépe účinně vyšetřit. I kdyby se nově objevily důkazy prokazující jinak hájitelná tvrzení stěžovatelky, je trestní odpovědnost s největší pravděpodobností promlčena, a obvinit vedlejšího účastníka z trestného činu proto po právu nelze. A pokud by se snad objevily nové důkazy prokazující hájitelná tvrzení stěžovatelky, měly by orgány činné v trestním řízení povinnost zahájit další prověřování věci i ve vztahu k tomu, zda se jedná o skutečnosti mající vliv na promlčení trestného činu, které bylo státní zástupkyní jednoznačně konstatováno v jejím vyrozumění.
4. S politováním konstatujeme, že se většina našich kolegů a kolegyň s našimi argumenty obsaženými již v odlišném stanovisku k povolení obnovy řízení vypořádala v podstatě jen tak, že je převzala do textu odůvodnění nálezu, čímž jej však jen zatížila mnohomluvností a vnitřní rozporností. Klademe si otázku, jaké to má celé smysl. Orgány činné v trestním řízení opakovaně zaujaly jednoznačný názor na právní kvalifikaci tvrzeného skutku a promlčení trestního stíhání. Přitom Ústavní soud sám v dnešním nálezu konkrétně neuvádí, v čem byly jejich právní názory nesprávné, jakým směrem mají vést dále své vyšetřování, co mají objasnit. Své výtky Ústavní soud formuluje veskrze akademicky ("nedostatečné, nedůkladné vyšetřování", resp. nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí, což jej vedlo k pokynu "odstranit rozpory a nesrovnatelnosti v tvrzení stěžovatelky" [sic!], "znovu posoudit stav závislosti", "hlouběji ... se zabývat významem pojmů", "vyvarovat se chybných reakcí na primární viktimizaci", "nahlížet na skutkové okolnosti případu nejen z hlediska podezřelého, ale i očima oběti" - bod 98 nálezu).
5. S tím souvisí i širší otázka role Ústavního soudu při prosazování práva na účinné vyšetřování. Máme-li respektovat dělbu moci i odlišné funkce soudů na straně jedné a veřejné žaloby na straně druhé při současném poskytování ochrany právu na účinné vyšetřování, je nutné omezit uplatnění tohoto práva jen na extrémní případy svévole a porušení ústavou chráněných hodnot (např. krytí zločinců, ignorování závažných rasových či předsudečných pohnutek pachatelů trestných činů apod.). Jen tak totiž obstojí výjimečnost ingerence Ústavního soudu do vyšetřování trestných činů. Právo na účinné vyšetřování jakožto Evropským soudem pro lidská práva dotvořené (a Ústavním soudem převzaté) základní právo je totiž jediným základním právem, jež není pod běžnou ochranou obecné justice (v napětí s čl. 36 Listiny, čl. 4 Ústavy a s čl. 13 Úmluvy), pouze Ústavního soudu. Pokud bychom chtěli být opravdu důslední v plošném prosazení práva na účinné vyšetřování (nejen ve zmíněných extrémních situacích), měli bychom derogovat podstatnou část trestního řádu s tím, že neposkytuje poškozeným účinné procesní prostředky soudní ochrany tohoto základního práva. Pokud nechceme být tak radikálně důslední, je třeba se smířit s tím, že soudci Ústavního soudu jsou jediní, kteří ze soudní moci v tomto rozsahu dohlížejí nad vyšetřujícími orgány policie a státního zastupitelství. Pak je ovšem třeba vždy sestoupit z našich akademických výšin na jejich úroveň praktické aplikace práva a přesně jim říci, co v jejich dosavadních zjištěních chybí nebo jaké jejich konkrétní závěry jsou vadné a proč. Třetí možností, kterou preferujeme my, je zdrženlivý přístup Ústavního soudu v těchto věcech.
6. Odůvodnění nálezu je informačně bohaté a dlouhé a je založeno na teoretických a filozofických tezích a všemi směry i proti sobě působících principech (např. v bodech 55 a 56 zdůrazňovaná rovnost či rovnováha mezi právy a povinnostmi obviněného a poškozeného podle nás srovnává nesrovnatelné - práva obviněného vyplývající zejména z čl. 39 a 40 Listiny a z čl. 5 až 7 Úmluvy a práva poškozeného vyplývající z pozitivních závazků státu podle čl. 2 a 3 a případně dalších článků Úmluvy a nejsou stejného druhu). To je současně jeho zásadní problém. Nemá-li jít jen o alibistickou kasaci, aby se - obrazně řečeno - štrasburský vlk nažral a koza zůstala celá, hrozí, že Ústavní soud nebude policejními orgány pochopen. Budeme buď blahosklonně ignorováni jako ti s hlavami v oblacích, anebo horlivě nekriticky následováni při současném porušení jiných konkurujících základních práv, obé s negativními důsledky pro autoritu Ústavního soudu. Naší odborné autoritě a přesvědčivosti nepřispívá ani volné zacházení se znaky skutkových podstat jednotlivých trestných činů a jejich dotváření (bod 88 nálezu). Například závislost, resp. zneužití závislosti je, resp. bylo znakem skutkové podstaty sexuálního nátlaku a pohlavního zneužití a není to totéž co bezbrannost, resp. zneužití bezbrannosti. To, že je někdo na někom závislý, neznamená, že je bezbranný. Nález dokonce hovoří o znaku zranitelnosti, resp. zvláštní zranitelnosti, který se u skutkových podstat v úvahu přicházejících trestných činů ani nevyskytuje.
7. K vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze lze mít dílčí výhrady, ovšem i v tom směru, že s hájitelnými tvrzeními stěžovatelky zachází místy jako s již s prokázanými skutečnostmi. Lze sice souhlasit s většinou v tom, že by z odůvodnění napadených rozhodnutí mělo vyplývat, která hájitelná tvrzení dokazování potvrdilo či vyvrátilo (shrnutí v bodě 98 nálezu), tuto vadu odůvodnění nicméně nepovažujeme za důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Nutno v této souvislosti upozornit též na riziko sekundární viktimizace oběti - ta by hrozila u přístupu, kdy bychom vyvrácení, či potvrzení hájitelných tvrzení chápali jen jako jediné možné alternativy výsledků dokazování. Cílem vyšetřování totiž není a nemůže být vyvracení hájitelných tvrzení stěžovatelky (to může, ale nemusí vyplynout z dokazování). Hájitelnost jejích tvrzení a respekt k její situaci spočívá v tom, že k jejímu popisu událostí policie přistupuje bez předpojatosti jako k možné či představitelné verzi skutkového děje (a proto i citlivě jako k možné oběti sexualizovaného násilí), a to zásadně bez ohledu na to, zda se nakonec podaří nalézt důkazy, které by tuto verzi prokazovaly do té míry, že to umožní osobu podezřelou z trestného činu obvinit, popř. obžalovat a nakonec odsoudit.
8. Vyšetřování tohoto případu se však jednoduše ocitlo v důkazní nouzi - nepodařilo se prokázat, že by vedlejší účastník vůči stěžovatelce (za dobu cca 12 let, kdy k sexuálním kontaktům mezi nimi docházelo) vůbec kdy použil sílu či pohrůžku síly k překonání jejího odporu či zneužil její bezbrannosti. Hájitelná tvrzení stěžovatelky o použití násilí nebo agrese i o tom, že projevovala slovní nebo fyzický odpor k sexuálním stykům, vedlejší účastník při výslechu popřel (viz též bod 8 rozsudku Y proti České republice). Jiné důkazy (ani přímé, ani nepřímé) prokazující verzi stěžovatelky se orgánům činným v trestním řízení navzdory jejich opakovanému úsilí, i s ohledem na dlouhou dobu, která mezitím uplynula, získat nepodařilo. Kromě výslechu vedlejšího účastníka a výslechu dalších svědků k průběhu letitého vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem a vedle listinných důkazů (zejména jejich korespondence) byl v tomto případě vypracován i znalecký posudek z odvětví klinické psychologie a psychiatrie (dokonce na opakovanou žádost policie dvakrát doplněný), týkající se osoby stěžovatelky a následků tvrzeného jednání. Znalkyně u stěžovatelky nezjistily syndrom týrané osoby ani duševní poruchu, jež by se rozvinula na podkladě vnějších stresových faktorů či v jejímž důsledku by byla výrazně manipulovatelná, ani posttraumatickou stresovou poruchu. Naopak znalkyně dospěly k závěru, že i když byl vztah stěžovatelky k vedlejšímu účastníkovi ambivalentní, byla schopna jasně projevit nesouhlas s jeho jednáním (viz též body 9 a 11 rozsudku Y proti České republice).
9. Ke vznesení obvinění z trestného činu znásilnění orgánům činným v trestním řízení tak scházely nejen důkazy o tom, že vedlejší účastník použil násilí či pohrůžku bezprostředního násilí či jiné těžké újmy nebo zneužil bezbrannosti stěžovatelky (ve smyslu definice znásilnění před rokem 2010 i po něm), ale vůbec o tom, že nešlo o konsenzuální sexuální styk. Proto ani nemohou být relevantní odkazy obsažené v tomto nálezu Ústavního soudu na pozdější judikaturu Nejvyššího soudu týkající se rozšiřujícího výkladu znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění, jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva mající svůj původ ve zcela jiných skutkových i právních okolnostech (body 78, 81 nálezu).
10. Jinými slovy, případ pro nedostatek důkazů ustrnul na mrtvém bodě. Orgány činné v trestním řízení měly v podstatě jen tvrzení proti tvrzení, přitom není žádný právní důvod, který by je bez dalších důkazů opravňoval upřednostnit tvrzení domnělé oběti proti tvrzení domnělého pachatele. Ústavněprávní pravidlo presumpce neviny a důkazní standard in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného, resp. podezřelého) to ani neumožňují (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010, bod 50). Právní řády našeho civilizačního okruhu stojí na zásadě vyjádřené již Ulpianem: "satius enim esse inpunitum relinqui facinus nocentis quam innocentem damnari" - je vhodnější ponechat čin viníka nepotrestán než odsoudit nevinného [Digesta Iustiniani D. 48, 19, 5pr (Ulp. de off. procons.)], převzaté i naším Pavlem Kristiánem z Koldína v jeho Právech městských království českého z konce 16. stol. (viz M. Skřejpek. Římskoprávní zásady v Koldínově díle "Práva městská království českého". Všehrd, 2010, ISSN 1210-5740, s. 13-21, pozn. 64); hyperbolicky ji vyjadřuje i W. Blackstone ve svých Commentaries on the Laws of England in Four Books. Vol. 2. Book IV. Philadelphia: J. B. Lippincott, 1893, s. 357: "the law holds that it is better that ten guilty persons escape than that one innocent suffer" ("raději zprostit deset viníků než nechat trpět jednoho nevinného").
11. Nic na tom nemění ani pochopení pro obtížnou situaci obětí sexualizovaného násilí ani odborné poznatky o příčinách a následcích primární a sekundární viktimizace. Vina musí být konkrétnímu pachateli i tak bez rozumných pochybností prokázána. Pokud se to nepodaří, neznamená to, že tvrzení oběti přestala být hájitelná, nebo že dokonce byla vyvrácena (jako mylná, či lživá). Toliko nelze jen na jejich základě vedlejšího účastníka pohnat před soud.
12. Pokud Evropský soud pro lidská práva, a nyní i Ústavní soud, zmiňují závěr státní zástupkyně při výkonu dohledu z roku 2021, která konstatovala pochybení policejního orgánu při vyhodnocení skutkových zjištění a právní kvalifikace tvrzeného jednání, nutno zdůraznit, že se to netýkalo zločinu znásilnění (ani postaru, ani ponovu), nýbrž nového trestného činu sexuálního nátlaku, který zavedl trestní zákoník až od roku 2010 (§ 186 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Ten už (při potlačení významu konsensu v definici tohoto trestného činu) umožňoval postihnout pachatele, který přiměje jiného k pohlavnímu či obdobnému styku zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu (§ 186 odst. 2 trestního zákoníku), tedy - i s ohledem na limitovaná skutková zjištění v dané věci - nevylučoval vznesení obvinění vůči vedlejšímu účastníku z tohoto přečinu (nikoli však mnohem závažnějšího zločinu znásilnění). Jak však uvedla státní zástupkyně v roce 2021 i Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 v témže roce, i při takové kvalifikaci (s výhradou, že byla stále jen teoretická) již došlo k zániku trestnosti uplynutím promlčecí doby pěti let.
13. Bylo-li promlčeno v roce 2021, tím spíše je promlčeno teď, v roce 2026. Nynější závěr Ústavního soudu, že "závěr o promlčení trestní odpovědnosti je předčasný" (bod 92 nálezu), je za těchto okolností zjevně alibistický.
14. Není přitom zřejmé, co dalšího by při obnovení vyšetřování po dalších 9 letech měla policie zjišťovat a objevit. Důkazy proti domnělému pachateli si jednoduše vymyslet nesmí. I domnělý pachatel má svá základní práva, i jemu svědčí požadavky na právní jistotu, mimo jiné nebýt bezdůvodně opakovaně popotahován kvůli podezření ze spáchání trestného činu. Svědčila a svědčí mu presumpce neviny. Jakkoli Ústavní soud jindy a jinak poukazuje na oprávněné zájmy obětí sexuálně motivovaných násilných trestných činů i systémové dluhy vůči nim, měl by si dát velký pozor na to, aby ani v nejmenším nevyvolával dojem, že se nyní za každou cenu hledají možnosti, jak domnělé pachatele odsoudit nebo alespoň obvinit.