Se zřetelem k uvedenému je nutné konstatovat, že i obecná část trestního zákoníku pamatuje na ochranu povinnosti mlčenlivosti, kdy ve smyslu § 124 trestního zákoníku se za státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti považuje mlčenlivost, která je uložena nebo uznána jiným právním předpisem, což lze s odkazem na § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o církvích"), jistě aplikovat i na zpovědní tajemství. Této hmotněprávní úpravě odpovídá i § 99 odst. 2 trestního řádu, podle kterého nesmí být svědek vyslýchán též tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn. Je však nutné uvést, že dle kanonického práva je zpovědní tajemství neprolomitelné, tudíž je vyloučeno zproštění povinnosti mlčenlivosti.
Z odůvodnění nálezu vyplývá obava, že ustanovení čl. 4 odst. 1 konkordátní smlouvy je nutné vykládat tak, že "nelze již po duchovních katolické církve pod hrozbou trestněprávního postihu jakkoli vynucovat, aby podle § 367 trestního zákoníku sdělovali státním orgánům informace chráněné zpovědním tajemstvím" (bod 189 nálezu). S takovým konstatováním nemohu souhlasit a nad rámec odůvodnění společného odlišného stanoviska bych ráda doplnila několik praktických poznámek.
Trestní stíhání pro přečin nepřekažení trestného činu podle § 367 trestního zákoníku je zcela ojedinělé a v aplikační praxi se jedná o velmi okrajovou záležitost (viz statistické přehledy kriminality za rok 2025). Nejsem si vědoma statistik ohledně páchání tohoto přečinu konkrétními osobami, ovšem ve vztahu k duchovním osobám a obsahu zpovědního tajemství se spíše nabízí úvahy veskrze filmové či beletristické povahy, mající k realitě dosti daleko - jednak velmi často zpovědník nezná identitu zpovídajícího se (kajícníka), ale především se kajícník při zpovědi tradičně vyznává z hříchů minulých, nikoli z plánování budoucího.
Institut zpovědního tajemství (v katolické církvi) se vyvíjel od 13. století. Dle Kán. 983 Kodexu kanonického práva z roku 1983 (dále jen "CIC") je zpovědní tajemství neporušitelné, což platilo vždy bez ohledu na znění trestního zákona č. 140/1961 Sb. či trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Do trestního zákona č. 140/1961 Sb. se ustanovení týkající se neexistence oznamovací povinnosti duchovních o informacích získaných při zpovědi (§ 168 odst. 3 trestního zákona ve znění od 7. 1. 2002) dostalo právě v souvislosti s novým zákonem o církvích. U trestného činu nepřekažení trestného činu (§ 167 tehdejšího trestního zákona) žádná výjimka v tomto smyslu neexistovala. Současná úprava trestního zákoníku (§ 367, § 368) je obdobná.
Vzhledem k uvedenému jsem přesvědčena, že čl. 4 odst. 1 konkordátní smlouvy by na uvedené koncepci ničeho nezměnil. Stále by to byly orgány činné v trestním řízení, které by vyhodnocovaly na základě dostupných důkazů podmínky trestní odpovědnosti konkrétních osob v konkrétních situacích, a to i ve vztahu k možnému spáchání přečinu nepřekažení trestného činu podle § 367 trestního zákoníku. Ostatně, bylo by rovněž na těchto orgánech, jak by samy vyhodnotily situaci možného vyloučení trestnosti podle § 367 odst. 2 trestního zákoníku, tj. zda by trest exkomunikace v případě porušení zpovědního tajemství (Kán. 1388 CIC) mohl naplňovat znak "jiné závažné újmy".
V Brně dne 25. března 2026
Dita Řepková