Vyhláška ministerstva zdravotnictví o povinném výcviku lékařů.

§ 1.

Lékař, který dosáhl diplomu doktora veškerého lékařství na některé československé universitě po 5. květnu 1945 (dále jen „lékař“), může zahájiti praxi nebo v ní pokračovati teprve po ukončení tříletého povinného výcviku (dále jen „výcviku“), konaného podle dalších ustanovení této vyhlášky.

§ 2.

Výcvik se koná zásadně dva roky v léčebných a ošetřovacích ústavech (§ 3) a jeden rok v ostatních zařízeních veřejné zdravotní péče (§ 4).

§ 3.

(1) Dvouletý výcvik v léčebných a ošetřovacích ústavech korá lékař v tomto pořadí a v těchto oborech:

1. a) 6 měsíců v oboru nemocí vnitřních, při čemž se musí obeznámit zejména též s diagnostikou a léčením přenosných nemocí;
2. b) 6 měsíců v oboru chirurgie;
3. c) 4 měsíce v oboru porodnictví a ženského lékařství;
4. d) ve zbývající době výcviku je lékař povinen podrobiti se kursu v oboru nemoci dětských nebo 4 měsíčnímu výcviku v tomto oboru v ústavě. Dále má býti tato doba podle možnosti věnována především výcviku v oboru nemocí ušních, nosních a krčních, nemoci kožních a pohlavních, v oboru očního lékařství, nemocí plicních a tuberkulosy, v oboru zubního lékařství, po případě též v oboru nemocí nervových a duševních.

(2) Ředitelé léčebných a ošetřovacích ústavů jsou povinni upraviti výkon lékařské služby tak, aby přidělení lékaři mohli vykonávat výcvik v předepsaném pořadí a rozsahu.

(3) Krajský národní výbor může v případech, kde by byl ohrožen řádný chod zdravotní služby v ústavech, změniti pořadí jednotlivých oborů při výcviku podle odstavce 1.

(4) Doba povinného výcviku, strávená v jednotlivých oborech uvedených v odstavci 1, se započítává do doby potřebné k získání titulu odborného lékaře.

§ 4.

(1) Lékař, který se podrobil výcviku podle § 3, je povinen převzíti v rámci tohoto výcviku po předchozím schválení krajského národního výboru závazek subalterní lékařské služby v ústavu národního zdraví, ambulatoriu Ústřední národní pojišťovny nebo její územní organisační složky, ústavu pracovního lékařství nebo v jiném zařízení veřejné zdravotní péče.

(2) Závazek lékařské služby v hromadných akcích státní zdravotní správy je lékař povinen převzíti nejvýše na dobu 6 měsíců; služba přesahující tuto dobu se nezapočítává do výcviku podle odstavce 1.

§ 5.

(1) Lékaři, kteří jsou povinni vojenskou základní (dále jen „základní“) službou, se podrobí

1. a) před nastoupením základní služby výcviku 4 měsíce v oboru nemocí vnitřních a 2 měsíce v oboru chirurgie a
2. b) po jejím skončení výcviku v oborech uvedených v §§ 3 a 4 v rozsahu doplňujícím jejich lékařskou činnost konanou během základní služby.

(2) Nastoupí-li lékař základní službu ihned po dosažení diplomu veškerého lékařství, podrobí se po skončení základní služby výcviku podle §§ 3 a 4 v pořadí tam stanoveném a v rozsahu přiměřeně upraveném vzhledem ke zbývající době výcviku.

(3) Doba základní služby se započítává do výcviku podle § 3, po případě podle § 4 v plném rozsahu, pokud lékař konal službu nejméně 6 měsíců z této doby ve vojenské nemocnici. V mimořádných případech hodných zvláštního zřetele může ministerstvo zdravotnictví na návrh ministerstva národní obrany povoliti výjimku z ustanovení věty prvé.

(4) Doba vojenské náhradní služby se započítává do výcviku v plném rozsahu, pokud ji lékař konal ve vojenské zdravotnické službě.

§ 6.

(1) Ustanovení §§ 2 až 4 a § 5 odst. 1 a 2 se nevztahují na lékaře, kterým se na základě povolení ministerstva zdravotnictví započítává do výcviku doba potřebná k získání titulu odborného lékaře, strávená podle příslušných ustanovení vládního nařízení č. 39/1932 Sb., o užívání titulu odborného lékaře, ve znění vládního nařízení č. 101/1946 Sb., po případě podle vládního nařízeni č. 60/1936 Sb., o podmínkách, za jakých se nabývá zvláštní odborné způsobilosti pro zubní lékařství, a o platnosti ustanovení vydaných pro ostatní obory odborné praxe lékařské i pro obor zubního lékařství, ve znění vládního nařízení č. 171/1946 Sb.

(2) Ustanovení odstavce 1 se vztahuje zejména na obory nemocí plicních a tuberkulosy, nemocí nervových, nemocí duševních, nemocí dětských, očního lékařství, nemocí ušních, nosních, krčních, roentgenologie, léčby radiem, lékařských laboratorních vyšetřování a na obor zubního lékařství.

§ 7.

Do povinného výcviku se započítává též činnost na ústavech uvedených v § 9 vládního nařízení č. 39/1932 Sb., pokud se lékař zavázal, že setrvá při theoretické činnosti, a pokud se podrobil po dobu nejméně dvou měsíců výcviku v některém praktickém oboru, jenž souvisí s theoretickou disciplinou, pro niž se rozhodl.

§ 8.

(1) Lékaři, který dosáhl diplomu doktora veškerého lékařství přede dnem účinnosti této vyhlášky, se započítávají do výcviku doby uvedené v § 7a odst. 2 zákona č. 114/1929 Sb. ve znění zákona č. 81/1948 Sb., zejména též každá lékařská činnost ve služebním či jiném právním poměru.

(2) Je-li doba započítaná podle odstavce 1 kratší 3 let, jest lékař povinen podrobiti se po počátku účinnosti této vyhlášky výcviku podle §§ 3 a 4 v pořadí a v rozsahu přiměřeně upraveném příslušným krajským národním výborem vzhledem ke zbývající době výcviku.

(3) Vyžaduje-li toho veřejný zdravotní zájem, zejména je-li ohrožen řádný chod zdravotní služby, může ministerstvo zdravotnictví na návrh příslušného krajského národního výboru povoliti v jednotlivých odůvodněných případech odchylky od ustanovení §§ 2 až 5, a to zvláště od délky doby strávené v jednotlivých oborech.

§ 9.

Pokud nejde o výjimky uvedené v § 3 odst. 3, v §§ 6, 7 a v § 8 odst. 1 a 3, musí lékař přesně dodržovati pořadí jednotlivých oborů a stanovenou délku doby v těchto oborech. Doba strávená jinak se nezapočítává do povinného výcviku.

§ 10.

Ustanovení této vyhlášky se nevztahují na lékaře, kteří jsou důstojníky zdravotnictva z povolání v činné službě.

§ 11.

Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. dubna 1950 a platí jen v českých zemích.