Český lékopis 1997

2 Zkušební metody

1. 2.1 Přístroje a jiné pomůcky ke zkoušení
   1. 2.1.1 Kapátka

      Pokud se používá pojem "kapka", rozumí se tím kapka získaná za použití níže popsaného standardního kapátka.

      Standardní kapátko, viz obrázek 2.1.1-1, je vyrobeno z prakticky bezbarvého skla a je na dolním konci zakončeno kruhovým otvorem v rovině kolmé k ose kapátka.

      Mohou se použít jiná kapátka, pokud vyhovují následující zkoušce.

      Kapátko se pečlivě vyčistí a upevní ve vertikální poloze. 20 kapek vody R, které při teplotě (20 ± 1) °C volně vykapou z kapátka konstantní rychlostí 1 kapka/s, váží (1000 ± 50) mg.

      S každým kapátkem se provedou tři stanovení. Výsledky jednotlivých stanovení se neliší od průměru ze tří stanovení o více než 5 %.

      

      Obr. 2.1.1-1 Standardní kapátko

      Rozměry v milimetrech

   1. 2.1.2 Porovnávací tabulka stupňů pórovitosti pro filtry ze slinutého skla¹)

      Tab. 2.1.2-1

      Tab. 2.1.2-1

      Stupeň pórovitosti (Ph. Eur.)*	Maximální průměr pórů v mikrometrech	Německo	Francie	Velká Británie
      1,6	méně než 1,6	5f	-	-
      -	1 - 2,5	5	-	5
      4	1,6 - 4	-	-	-
      -	4 - 6	-	5	-
      10	4 - 10	4f	-	4
      16	10 - 16	4	4	-
      40	16 - 40	3	3	3
      -	40 - 50	-	-	2
      100	40 - 100	2	2	-
      -	100 - 120	-	-	1
      160	100 - 160	1	1	-
      -	150 - 200	0	0	-
      250	160 - 250	-	-	-
      -	200 - 500	-	00	-

   2. ^* Evropský lékopis přijal systém, který vyhlásila Mezinárodní organizace pro standardizaci (ISO, přejato do ČSN 70 4850).

   Průměry v mikrometrech

   Speciální použití

   Tab. 2.1.2-1 Speciální použití

   < 2,55	- bakteriologická filtrace
   4 až 10	- ultra-jemná filtrace, dělení mikroorganismů velkého průměru
   10 až 40	- analytická filtrace, velmi jemná filtrace rtuti, velmi jemná disperze plynů
   40 až 100	- jemná filtrace, filtrace rtuti, jemná disperze plynů
   100 až 160	- filtrace hrubých materiálů, disperze a promývání plynů, předfiltry při použití jiných filtračních materiálů
   160 až 500	- filtrace velmi hrubých materiálů, disperze a promývání plynů

   1. 2.1.3 Ultrafialové lampy pro analytické účely

      Ultrafialové lampy pro analytické účely se zpravidla skládají ze rtuťové výbojky, která slouží jako zdroj ultrafialového světla, a z vhodného filtru, který eliminuje viditelnou část spektra emitovaného výbojkou. Pokud lékopis předepisuje ve zkoušce použití ultrafialového světla o vlnové délce 254 nm nebo 365 nm, použije se lampa, která se skládá ze rtuťové výbojky a filtru, jejichž emisní pásmo má maximum intenzity při 254 nm nebo 365 nm. Použitá lampa umožňuje spolehlivou detekci standardní skvrny salicylanu sodného o průměru asi 5 mm na vrstvě silikagelu G R, pokud se skvrna pozoruje v běžné poloze vzhledem ke zdroji záření.

      Pro ověřování tohoto požadavku se nanáší 5 μl roztoku salicylanu sodného R (0,4 g/l) v lihu 96% R²) pro lampy s maximem při 254 nm a 5 μl roztoku (2 g/l) v lihu 96% R³) pro lampy s maximem při 365 nm. Vzdálenost mezi lampou a chromatografickou deskou nastavená při zkoušce uvedené v lékopisném článku nemá být větší než vzdálenost nastavená při tomto ověřování.

   1. 2.1.4 Síta

      Používají se síta se čtvercovými otvory zhotovená z vhodných materiálů. Pro jiné než analytické účely mohou být použita síta s kruhovými otvory, jejichž vnitřní průměry jsou 1,25násobky velikosti čtvercových otvorů odpovídajícího síta. Materiál, z kterého jsou síta zhotovena, nesmí reagovat s prosívanou látkou. Stupeň rozdrobení je předepsán v jednotlivých článcích tak, že číslo síta, jehož hodnota odpovídá jmenovité velikosti otvorů v mikrometrech, je uvedeno v závorce za názvem látky.

      Mezní úchylka³) velikosti otvorů pro jednotlivý otvor (+X): velikost otvorů nepřesahuje jmenovitou velikost otvorů o více než X, které se vypočítá ze vztahu:

      v němž značí:

      1. w - velikost otvorů v μm.

      Mezní úchylka velikosti otvorů pro průměrnou velikost otvorů (± Y): průměrná velikost otvorů se neodchyluje od jmenovité velikosti otvorů o více než ± Y, které se vypočítá ze vztahu:

      Tab. 2.1.4-1

      Tab. 2.1.2-1 Speciální použití Tab. 2.1.4-1

      Číslo síta (jmenovitá velikost otvorů)	Mezní úchylky velikosti otvorů			Průměr drátů d
      	pro jednotlivý otvor + X	pro průměrný otvor + Y	střední mezní úchylka + Z	doporučené djmen	rozpětí volby
      					dmax	dmin
      11 200	770	350	560	2 500	2 900	2 100
      8 000	600	250	430	2 000	2 300	1 700
      5 600	470	180	320	1 600	1 900	1 300
      4 000	370	130	250	1 400	1 700	1 200
      2 800	290	90	190	1 120	1 300	950
      2 000	230	70	150	900	1 040	770
      1 400	180	50	110	710	820	600
      1 000	140	30	90	560	640	480
      710	112	25	69	450	520	380
      500	89	18	54	315	360	270
      355	72	13	43	224	260	190
      250	58	9,9	34	160	190	130
      180	47	7,6	27	125	150	106
      125	38	5,8	22	90	104	77
      90	32	4,6	18	63	72	54
      63	26	3,7	15	45	52	38
      45	22	3,1	13	32	37	27
      38	-	-	-	30	35	24

      Číselné hodnoty uvedeny v mikrometrech

      Střední mezní úchylka (±Z): nejvýše 6 % z celkového počtu otvorů smí mít velikost mezi "jmenovitou + " a "jmenovitou + Z". Z je vyjádřeno vztahem:

      Průměr drátu (d): průměry drátu uvedené v tabulce se vztahují na protkávané kovové drátěné pletivo vsazené do rámu. Jmenovité průměry drátu se mohou lišit od těchto hodnot v mezích limitů d_max a d_min. Tyto limity definují přípustné rozpětí výběru přibližně ±15 % od jmenovitých hodnot. Dráty ve zkoušeném sítu musí mít přibližně stejné průměry v osnově a útku.

   1. 2.1.5 Zkumavky pro porovnávací zkoušky

      Není-li předepsáno jinak, porovnávací zkoušky se provádějí ve zkumavkách z bezbarvého skla s vnitřním průměrem 16 mm, jejichž dno je ploché a průhledné. Pozorování se provádí v rozptýleném světle shora ve směru podélné osy zkumavky proti bílému nebo v případě potřeby černému pozadí.

   1. 2.1.6 Detekční trubičky pro plyny

      Detekční trubičky pro plyny jsou zatavené trubičky vyrobené z průhledného inertního materiálu, které umožňují po odlomení zátavů průchod plynu. Obsahují zkoumadla adsorbovaná na inertních nosičích, která jsou vhodná k vizuální detekci sledované látky. Je-li to nutné, mohou obsahovat také předřazené chemické filtry k odstranění látek, které ruší detekci sledované látky. Detekční trubička pro plyny obsahuje buď jedno zkoumadlo pro detekci dané látky, nebo více zkoumadel pro detekci několika různých látek (jednovrstvá nebo vícevrstvá trubička).

      Zkouška se provádí průchodem předepsaného objemu zkoušeného plynu detekční trubičkou. Délka zbarvené vrstvy nebo intenzita barevné změny indikuje na dělené stupnici přítomnost sledovaných látek a udává jejich přibližný obsah v plynu.

      Kalibrace detekčních trubiček se ověřuje podle instrukcí výrobce.

      Pracovní podmínky. Zkouška se provádí podle instrukcí výrobce nebo podle následujícího postupu.

      Zdroj plynu se připojí k vhodnému regulátoru tlaku a jehlovému ventilu. Ohebná hadička zakončená dílem Y se připojí k jehlovému ventilu a průtok zkoušeného plynu se seřídí tak, aby procházel hadičkou vhodnou rychlostí, viz obrázek 2.1.6-1. Připraví se detekční trubička a připojí se k měřicí pumpičce podle instrukcí výrobce. Volný konec detekční trubičky se krátkou hadičkou připojí k druhému konci dílu Y. Pumpičkou se provede potřebný počet nasátí plynu tak, aby detekční trubičkou prošel vhodný objem zkoušeného plynu. Odečte se hodnota udaná délkou zabarvené vrstvy nebo intenzitou zabarvení na dělené stupnici. V případě negativního výsledku mohou být detekční trubičky ověřeny pomocí kalibračního plynu, který obsahuje sledovanou látku. Pro ověření detekční trubičky ke stanovení oleje se použije jiná detekční trubička ze stejné výrobní šarže.

      Trubička pro detekci oxidu uhličitého. Je skleněná zatavená trubička obsahující adsorpční filtry a vhodné nosiče pro hydrazin a violeť krystalovou jako detekční zkoumadla. Nejmenší zjistitelná hodnota je 100 ml/m³ s relativní směrodatnou odchylkou téměř ±15 %.

      Trubička pro detekci oxidu siřičitého. Je skleněná zatavená trubička obsahující adsorpční filtry a vhodné nosiče pro jod a škrob jako detekční zkoumadla. Nejmenší zjistitelná hodnota je 0,5 ml/m³ s relativní směrodatnou odchylkou téměř ±15 %.

      Trubička pro detekci oleje. Je skleněná zatavená trubička obsahující adsorpční filtry a vhodné nosiče pro kyselinou sírovou jako detekční zkoumadlo. Nejmenší zjistitelná hodnota je 0,1 mg/m³ s relativní směrodatnou odchylkou téměř ±30 %.

      Trubička pro detekci oxidu dusnatého a oxidu dusičitého. Je skleněná zatavená trubička obsahující adsorpční filtry a vhodné nosiče pro oxidační vrstvu (sůl šestimocného chromu) a pro difenylbenzidin jako detekční zkoumadla. Nejmenší zjistitelná hodnota je 0,5 ml/m³ s relativní směrodatnou odchylkou téměř ±15 %.

      Trubička pro detekci oxidu uhelnatého. Je skleněná zatavená trubička obsahující adsorpční filtry a vhodné nosiče pro oxid jodičný, oxid seleničitý a kyselinu sírovou jako detekční zkoumadla. Nejmenší zjistitelná hodnota je 0,5 ml/m³ (popř. méně) s relativní směrodatnou odchylkou téměř ±15 %.

      Trubička pro detekci sirovodíku. Je skleněná zatavená trubička obsahující adsorpční filtry a vhodné nosiče pro olovnatou sůl jako detekční zkoumadlo. Nejmenší zjistitelná hodnota je 1 ml/m³ (popř. méně) s relativní směrodatnou odchylkou téměř ±10 %.

      

      Obr. 2.1.6-1

      1. 1. zdroj plynu
      2. 2. regulátor tlaku
      3. 3. jehlový ventil
      4. 4. spojovací díl Y
      5. 5. detekční trubička
      6. 6. pumpička pro prosávání plynu trubičkou
      7. 7. výstup do atmosféry

      Trubička pro detekci vodních par. Je skleněná zatavená trubička obsahující adsorpční filtry a vhodné nosiče pro chloristan hořečnatý jako detekční zkoumadlo. Nejmenší zjistitelná hodnota je 60 ml/m³ (popř. méně) s relativní směrodatnou odchylkou téměř ±20 %.

1. 2.2 Fyzikální a fyzikálně-chemické metody
   1. 2.2.1 Čirost a stupeň opalescence tekutin

      Použijí se stejné zkumavky z bezbarvého průhledného neutrálního skla s plochým dnem a s vnitřním průměrem 15 mm až 25 mm. Porovnává se zkoušená tekutina s čerstvě připravenou porovnávací suspenzí (příprava popsána níže) při výšce vrstvy 40 mm. Roztok se porovnává v rozptýleném denním světle za 5 min po přípravě porovnávací suspenze shora ve směru podélné osy zkumavky proti černému pozadí. Rozptyl světla má být takový, aby bylo možno snadno rozlišit porovnávací suspenzi I od vody R a porovnávací suspenzi II od porovnávací suspenze I.

      Tekutina je čirá, jestliže její čirost je stejná jako u vody R nebo použitého rozpouštědla, zkoušeno za podmínek výše uvedených, nebo jestliže nejeví silnější opalescenci než porovnávací suspenze I.

      Zkoumadla

      Roztok hydraziniumsulfatu. 1,000 g hydraziniumsulfatu R se rozpustí ve vodě R a doplní se jí do 100,0 ml. Nechá se stát 4 až 6 h.

      Roztok methenaminu. V kuželové baňce na 100 ml se skleněným uzávěrem se rozpustí 2,500 g methenaminu R v 25,0 ml vody R.

      Základní suspenze pro opalescenci. K roztoku methenaminu v baňce se přidá 25,0 ml roztoku hydraziniumsulfatu. Promíchá se a nechá se stát 24 h. Tato základní suspenze je stálá dva měsíce. Uchovává se ve skleněných nádobách s intaktním povrchem. Suspenze nesmí přilnout ke stěně nádoby a před použitím se musí dobře promíchat.

      Standard pro opalescenci. 15,0 ml základní suspenze pro opalescenci se doplní vodou R do 1000,0 ml. Čerstvě připravená suspenze může být uchovávána nejdéle 24 h.

      Porovnávací suspenze. Připraví se v čas potřeby podle následující tab. 2.2.1-1 smícháním obou složek a protřepáním před použitím.

      Tab. 2.2.1-1

      Tab. 2.1.2-1 Speciální použití Tab. 2.1.4-1 Zkoumadla Tab. 2.2.1-1

      	I	II	III	IV
      Standard pro opalescenci	5,0 ml	10,0 ml	30,0 ml	50,0 ml
      Voda R	95,0 ml	90,0 ml	70,0 ml	50,0 ml

   1. 2.2.2 Stupeň zbarvení tekutin

      Hodnocení stupně zbarvení tekutin v barevné řadě hnědá, žlutá, červená se provádí jednou ze dvou metod níže uvedených, předepsaných v jednotlivých článcích.

      Tekutina je bezbarvá, jestliže je stejného vzhledu jako voda R nebo rozpouštědlo, nebo není-li více zbarvena než porovnávací barevný roztok H₉ (tab. 2.2.2-2).

      Metoda I

      Použijí se stejné zkumavky z bezbarvého průhledného neutrálního skla s vnějším průměrem 12 mm. Porovnávají se 2,00 ml zkoušené tekutiny s 2,00 ml vody R nebo rozpouštědla nebo porovnávacího barevného roztoku (viz tabulky porovnávacích barevných roztoků), jak je předepsáno v článku. Porovnávání se provádí v rozptýleném denním světle proti bílému pozadí kolmo k podélné ose zkumavky.

      Metoda II

      Použijí se stejné zkumavky z bezbarvého průhledného neutrálního skla s plochým dnem a s vnitřním průměrem 15 mm až 25 mm. Porovnává se zkoušená tekutina s vodou R nebo rozpouštědlem nebo s porovnávacím barevným roztokem (viz tabulky porovnávacích barevných roztoků). Výška vrstvy je 40 mm. Porovnávání se provádí v rozptýleném denním světle proti bílému pozadí shora ve směru podélné osy zkumavky.

      Zkoumadla

      Základní barevné roztoky

      1. Žlutý roztok

         46,0 g chloridu železitého R se rozpustí v asi 900 ml směsi 25,0 ml kyseliny chlorovodíkové R a 975,0 ml vody R a doplní se do 1000,0 ml stejnou směsí. Titračně se stanoví skutečný obsah, který se upraví přidáním stejné směsi na 45,0 mg FeCl₃ . 6H₂O/ml. Roztok se uchovává chráněn před světlem.

         Stanovení obsahu. K 10,0 ml připraveného roztoku v 250ml kuželové baňce se zabroušenou zátkou se přidá 15,0 ml vody R, 5,0 ml kyseliny chlorovodíkové R a 4,0 g jodidu draselného R. Baňka se uzavře, nechá se stát 15 min v temnu a poté se přidá 100 ml vody R. Uvolněný jod se titruje thiosíranem sodným 0,1 mol/l VS za použití 0,5 ml roztoku škrobu R jako indikátoru, který se přidá před koncem titrace.

         1 ml thiosíranu sodného 0,1 mol/l VS odpovídá 27,03 mg FeCl₃ . 6H₂O.

      1. Červený roztok

         60,0 g chloridu kobaltnatého R se rozpustí asi v 900 ml směsi 25,0 ml kyseliny chlorovodíkové R a 975,0 ml vody R a doplní se do 1000,0 ml stejnou směsí. Titračně se stanoví skutečný obsah, který se upraví přidáním stejné směsi na 59,5 mg CoCl₂ . 6H₂O/ml.

         Stanovení obsahu. K 5,0 ml připraveného roztoku v 250ml kuželové baňce se zabroušenou zátkou se přidá 5,0 ml peroxidu vodíku zředěného R, 10,0 ml roztoku hydroxidu sodného R (300 g/l) a opatrně se vaří 10 min. Po ochlazení se přidá 60 ml kyseliny sírové zředěné R a 2,0 g jodidu draselného R. Baňka se uzavře a vzniklá sraženina se rozpustí mírným třepáním. Uvolněný jod se titruje thiosíranem sodným 0,1 mol/l VS za použití 0,5 ml škrobu RS jako indikátoru, který se přidá před koncem titrace. Titruje se do vzniku růžového zbarvení.

         1 ml thiosíranu sodného 0,1 mol/l VS odpovídá 23,79 mg CoCl₂ . 6H₂O.

      1. Modrý roztok

         63,0 g síranu měďnatého R se rozpustí asi v 900 ml směsi 25,0 ml kyseliny chlorovodíkové R a 975,0 ml vody R a doplní se do 1000,0 ml stejnou směsí. Stanoví se skutečný obsah, který se upraví přidáním stejné směsi na 62,4 mg CuSO₄ . 5H₂O/ml.

         Stanovení obsahu. K 10,0 ml připraveného roztoku v 250ml kuželové baňce se zabroušenou zátkou se přidá 50,0 ml vody R, 12,0 ml kyseliny octové zředěné R a 3,0 g jodidu draselného R. Uvolněný jod se titruje thiosíranem sodným 0,1 mol/l VS za použití 0,5 ml škrobu RS jako indikátoru, který se přidá před koncem titrace. Titruje se do vzniku slabě hnědého zbarvení.

         1 ml thiosíranu sodného 0,1 mol/l VS odpovídá 24,97 mg CuSO₄ . 5H₂O.

      Standardní barevné roztoky

      Smícháním tří základních barevných roztoků se připraví pět standardních barevných roztoků (tab. 2.2.2-1).

      Tab. 2.2.2-1

      Tab. 2.1.2-1 Speciální použití Tab. 2.1.4-1 Zkoumadla Tab. 2.2.1-1 Metoda I Metoda II Zkoumadla Základní barevné roztoky Standardní barevné roztoky Tab. 2.2.2-1

      Standardní barevný roztok	Množství roztoku v ml
      	žlutý roztok	červený roztok	modrý roztok	kyselina chlorovodíková 10 g/l
      H (hnědý)	3,0	3,0	2,4	1,6
      HŽ (hnědožlutý)	2,4	1,0	0,4	6,2
      Ž (žlutý)	2,4	0,6	0,0	7,0
      ZŽ (zelenožlutý)	9,6	0,2	0,2	0,0
      Č (červený)	1,0	2,0	0,0	7,0

      Porovnávací barevné roztoky pro metody I a II

      Zředěním standardních barevných roztoků se připraví porovnávací barevné roztoky (tab. 2.2.2-2 až 2.2.2-6).

      Tab. 2.2.2-2 Porovnávací barevné roztoky H

      Tab. 2.1.2-1 Speciální použití Tab. 2.1.4-1 Zkoumadla Tab. 2.2.1-1 Metoda I Metoda II Zkoumadla Základní barevné roztoky Standardní barevné roztoky Tab. 2.2.2-1 Porovnávací barevné roztoky pro metody I a II Tab. 2.2.2-2 Porovnávací barevné roztoky H

      Porovnávací barevný roztok	Množství roztoku v ml
      	standardní roztok H	kyselina chlorovodíková 10 g/l
      H1	75,0	25,0
      H2	50,0	50,0
      H3	37,5	62,5
      H4	25,0	75,0
      H5	12,5	87,5
      H6	5,0	95,0
      H7	2,5	97,5
      H8	1,5	98,5
      H9	1,0	99,0

      Tab. 2.2.2-3 Porovnávací barevné roztoky HŽ

      Tab. 2.1.2-1 Speciální použití Tab. 2.1.4-1 Zkoumadla Tab. 2.2.1-1 Metoda I Metoda II Zkoumadla Základní barevné roztoky Standardní barevné roztoky Tab. 2.2.2-1 Porovnávací barevné roztoky pro metody I a II Tab. 2.2.2-2 Porovnávací barevné roztoky H Tab. 2.2.2-3 Porovnávací barevné roztoky HŽ

      Porovnávací barevný roztok	Množství roztoku v ml
      	standardní roztok HŽ	kyselina chlorovodíková 10 g/l
      HŽ1	100,0	0,0
      HŽ2	75,0	25,0
      HŽ3	50,0	50,0
      HŽ4	25,0	75,0
      HŽ5	12,5	87,5
      HŽ6	5,0	95,0
      HŽ7	2,5	97,5

      Tab. 2.2.2-4 Porovnávací barevné roztoky Ž

      Tab. 2.1.2-1 Speciální použití Tab. 2.1.4-1 Zkoumadla Tab. 2.2.1-1 Metoda I Metoda II Zkoumadla Základní barevné roztoky Standardní barevné roztoky Tab. 2.2.2-1 Porovnávací barevné roztoky pro metody I a II Tab. 2.2.2-2 Porovnávací barevné roztoky H Tab. 2.2.2-3 Porovnávací barevné roztoky HŽ Tab. 2.2.2-4 Porovnávací barevné roztoky Ž

      Porovnávací barevný roztok	Množství roztoku v ml
      	standardní roztok Ž	kyselina chlorovodíková 10 g/l
      Ž1	100,0	0,0
      Ž2	75,0	25,0
      Ž3	50,0	50,0
      Ž4	25,0	75,0
      Ž5	12,5	87,5
      Ž6	5,0	95,0
      Ž7	2,5	97,5

      Tab. 2.2.2-5 Porovnávací barevné roztoky ZŽ

      Tab. 2.1.2-1 Speciální použití Tab. 2.1.4-1 Zkoumadla Tab. 2.2.1-1 Metoda I Metoda II Zkoumadla Základní barevné roztoky Standardní barevné roztoky Tab. 2.2.2-1 Porovnávací barevné roztoky pro metody I a II Tab. 2.2.2-2 Porovnávací barevné roztoky H Tab. 2.2.2-3 Porovnávací barevné roztoky HŽ Tab. 2.2.2-4 Porovnávací barevné roztoky Ž Tab. 2.2.2-5 Porovnávací barevné roztoky ZŽ

      Porovnávací barevný roztok	Množství roztoku v ml
      	standardní roztok ZŽ	kyselina chlorovodíková 10 g/l
      ZŽ1	25,0	75,0
      ZŽ2	15,0	85,0
      ZŽ3	8,5	91,5
      ZŽ4	5,0	95,0
      ZŽ5	3,0	97,0
      ZŽ6	1,5	98,5
      ZŽ7	0,75	99,25

      Tab. 2.2.2-6 Porovnávací barevné roztoky Č

      Tab. 2.1.2-1 Speciální použití Tab. 2.1.4-1 Zkoumadla Tab. 2.2.1-1 Metoda I Metoda II Zkoumadla Základní barevné roztoky Standardní barevné roztoky Tab. 2.2.2-1 Porovnávací barevné roztoky pro metody I a II Tab. 2.2.2-2 Porovnávací barevné roztoky H Tab. 2.2.2-3 Porovnávací barevné roztoky HŽ Tab. 2.2.2-4 Porovnávací barevné roztoky Ž Tab. 2.2.2-5 Porovnávací barevné roztoky ZŽ Tab. 2.2.2-6 Porovnávací barevné roztoky Č

      Porovnávací barevný roztok	Množství roztoku v ml
      	standardní roztok Č	kyselina chlorovodíková 10 g/l
      Č1	100,0	0,0
      Č2	75,0	25,0
      Č3	50,0	50,0
      Č4	37,5	62,5
      Č5	25,0	75,0
      Č6	12,5	87,5
      Č7	5,0	95,0

      Uchovávání

      Pro metodu I mohou být porovnávací barevné roztoky uchovávány v těsně uzavřených zkumavkách z bezbarvého průhledného neutrálního skla s vnějším průměrem 12 mm chráněných před světlem.

      Pro metodu II se připravují porovnávací barevné roztoky těsně před použitím se standardních barevných roztoků.

   1. 2.2.3 Potenciometrické stanovení pH

      Hodnota pH udává pomocí konvenčně stanovené logaritmické stupnice aktivitu hydroxoniových iontů ve vodném roztoku. Pro praktické účely se používá konvenční stupnice pH. Hodnota pH zkoušeného roztoku je vztažena na hodnotu pH referenčního roztoku (pH_s) podle vzorce:

      v němž značí:

      1. E - potenciál článku se zkoušeným roztokem vyjádřený ve voltech,
      2. E_s - potenciál článku s roztokem o známém pH_s rovněž ve voltech,
      3. k - konstanta závislá na teplotě.

      Tab. 2.2.3-1 Hodnoty k při různých teplotách

      Tab. 2.1.2-1 Speciální použití Tab. 2.1.4-1 Zkoumadla Tab. 2.2.1-1 Metoda I Metoda II Zkoumadla Základní barevné roztoky Standardní barevné roztoky Tab. 2.2.2-1 Porovnávací barevné roztoky pro metody I a II Tab. 2.2.2-2 Porovnávací barevné roztoky H Tab. 2.2.2-3 Porovnávací barevné roztoky HŽ Tab. 2.2.2-4 Porovnávací barevné roztoky Ž Tab. 2.2.2-5 Porovnávací barevné roztoky ZŽ Tab. 2.2.2-6 Porovnávací barevné roztoky Č Uchovávání Tab. 2.2.3-1 Hodnoty k při různých teplotách

      Teplota °C	k
      15	0,0572
      20	0,0582
      25	0,0592
      30	0,0601
      35	0,0611

      Při potenciometrickém stanovení pH se měří rozdíl potenciálu mezi dvěma vhodnými elektrodami ponořenými do zkoušeného roztoku. Jedna z elektrod (indikační) je citlivá na vodíkové (hydroxoionové) ionty (obvykle elektroda skleněná) a druhá je srovnávací elektroda (např. nasycená kalomelová elektroda).

      Přístroj. Měřicím přístrojem je voltmetr s vnitřním odporem nejméně 100násobně větším než odpor použitých elektrod. Je kalibrován v jednotkách pH a jeho rozlišovací schopnost musí být nejméně 0,05 jednotek pH (nebo nejméně 0,003 V).

      Postup. Není-li v článku uvedeno jinak, provádějí se všechna měření při stejné teplotě (20 °C až 25 °C). Tab. 2.2.3-2 vyjadřuje změny pH v závislosti na teplotě u řady referenčních tlumivých roztoků používaných pro kalibraci přístroje. Pro případnou korekci na teplotu je třeba se řídit instrukcemi výrobce. Přístroj se kalibruje tlumivým roztokem hydrogenftalanu draselného (primární standard) a jedním z dalších tlumivých roztoků rozdílného pH (přednostně jedním z roztoků uvedených v tab. 2.2.3-2). Naměřená hodnota pH třetího tlumivého roztoku, jehož pH leží mezi oběma uvedenými hodnotami pH tlumivých roztoků, se nesmí lišit o více než 0,05 jednotek pH od skutečné hodnoty tohoto roztoku. Ponoření elektrod do měřeného roztoku a odečítání je třeba provádět za stejných podmínek jako u roztoků tlumivých.

      Při častém používání přístroje se kontrola jeho kalibrace provádí pravidelně. V opačném případě je třeba provádět tyto kontroly před každým měřením.

      Všechny zkoušené a referenční tlumivé roztoky se připravují z vody prosté oxidu uhličitého R.

   Příprava referenčních tlumivých roztoků

   Tetraoxalat draselný 0,05 mol/l. 12,61 g C₄H₃KO₈ .2H₂O se rozpustí ve vodě R a doplní se jí do 1000,0 ml.

   Hydrogenvínan draselný nasycený při 25 °C. Nadbytek C₄H₅KO₆ se intenzivně protřepává s vodou R při 25 °C. Přefiltruje se nebo dekantuje. Připravuje se těsně před použitím. Dihydrogencitronan draselný 0,05 mol/l. 11,41 g C₆H₇KO₇ se rozpustí ve vodě R a doplní se jí do 1000,0 ml. Připravuje se těsně před použitím.

   Hydrogenftalan draselný 0,05 mol/l. 10,13 g C₈H₅KO₄ vysušeného při 110 °C až 135 °C se rozpustí ve vodě R a doplní se jí do 1000,0 ml.

   Dihydrogenfosforečnan draselný 0,025 mol/l + hydrogenfosforečnan sodný 0,025 mol/l. 3,39 g KH₂PO₄ a 3,53 g Na₂HPO₄, oba vysušené po dobu 2 h při 110 °C až 130 °C, se rozpustí ve vodě R a doplní se jí do 1000,0 ml.

   Dihydrogenfosforečnan draselný 0,0087 mol/l + hydrogenfosforečnan sodný 0,0303 mol/l. 1,18 g KH₂PO₄ a 4,30 g Na₂HPO₄, oba vysušené po dobu 2 h při 110 °C až 130 °C, se rozpustí ve vodě R a doplní se jí do 1000,0 ml.

   Tetraboritan sodný 0,01 mol/l. 3,80 g Na₂B₄O₇ . 10H₂O se rozpustí ve vodě R a doplní se jí do 1000,0 ml. Uchovává se chráněn před vzdušným oxidem uhličitým.

   Uhličitan sodný 0,025 mol/l + hydrogenuhličitan sodný 0,025 mol/l. 2,64 g Na₂CO₃ a 2,09 g NaHCO₃ se rozpustí ve vodě R a doplní se jí do 1000,0 ml.

   Tab. 2.2.3-2 pH referenčních tlumivých roztoků při různých teplotách

   Tab. 2.1.2-1 Speciální použití Tab. 2.1.4-1 Zkoumadla Tab. 2.2.1-1 Metoda I Metoda II Zkoumadla Základní barevné roztoky Standardní barevné roztoky Tab. 2.2.2-1 Porovnávací barevné roztoky pro metody I a II Tab. 2.2.2-2 Porovnávací barevné roztoky H Tab. 2.2.2-3 Porovnávací barevné roztoky HŽ Tab. 2.2.2-4 Porovnávací barevné roztoky Ž Tab. 2.2.2-5 Porovnávací barevné roztoky ZŽ Tab. 2.2.2-6 Porovnávací barevné roztoky Č Uchovávání Tab. 2.2.3-1 Hodnoty k při různých teplotách Příprava referenčních tlumivých roztoků Tab. 2.2.3-2 pH referenčních tlumivých roztoků při různých teplotách

   Teplota (°C)	Tetraoxalat draselný 0,05 mol/l	Hydrogenvínan draselný (nasycený při 25 °C)	Dihydrogen-citronan draselný 0,05 mol/l	Hydrogenftalan draselný 0,05 mol/l	Dihydrogen-fosforečnan draselný 0,025 mol/l + hydrogenfosfo-rečnan sodný 0,025 mol/l	Dihydrogen-fosforečnan draselný 0,0087 mol/l + hydrogenfosfo-rečnan sodný 0,0303 mol/l	Tetraboritan sodný 0,01 mol/l	Uhličitan sodný 0,025 mol/l + hydrogen- uhličitan sodný 0,025 mol/l
   	C4H3KO8 . . 2H2O	C4H5KO6	C6H7KO7	C8H5KO4	KH2PO4 + Na2HPO4	KH2PO4 + NA2HPO4	Na2B4O7 . . 10H2O	Na2CO3 + NaHCO3
   15	1,67		3,80	4,00	6,90	7,45	9,28	10,12
   20	1,68		3,79	4,00	6,88	7,43	9,23	10,06
   25	1,68	3,56	3,78	4,01	6,87	7,41	9,18	10,01
   30	1,68	3,55	3,77	4,02	6,85	7,40	9,14	9,97
   35	1,69	3,55	3,76	4,02	6,84	7,39	9,10	9,93
   	+0,001	-0,0014	-0,0022	+0,0012	-0,0028	-0,0028	-0,0082	-0,0096

2. ^* Změna pH na 1 °C
1. 2.2.4 Vztah mezi reakcí roztoku, přibližnými hodnotami pH a zabarvením některých indikátorů

   K 10 ml zkoušeného roztoku se přidá 0,1 ml indikátoru, pokud není předepsáno v tab. 2.2.4-1 jinak.

   Tab. 2.2.4-1

   Tab. 2.1.2-1 Speciální použití Tab. 2.1.4-1 Zkoumadla Tab. 2.2.1-1 Metoda I Metoda II Zkoumadla Základní barevné roztoky Standardní barevné roztoky Tab. 2.2.2-1 Porovnávací barevné roztoky pro metody I a II Tab. 2.2.2-2 Porovnávací barevné roztoky H Tab. 2.2.2-3 Porovnávací barevné roztoky HŽ Tab. 2.2.2-4 Porovnávací barevné roztoky Ž Tab. 2.2.2-5 Porovnávací barevné roztoky ZŽ Tab. 2.2.2-6 Porovnávací barevné roztoky Č Uchovávání Tab. 2.2.3-1 Hodnoty k při různých teplotách Příprava referenčních tlumivých roztoků Tab. 2.2.3-2 pH referenčních tlumivých roztoků při různých teplotách Tab. 2.2.4-1

   Reakce	pH	Indikátor	Zabarvení
   zásaditá	> 8	lakmusový papír thymolová modř	modré šedé nebo fialově modré
   slabě zásaditá	8,0 - 10,0	fenolftalein* thymolová modř	bezbarvé až růžové šedé
   silně zásaditá	> 10	fenolftaleinový papír thymolová modř	červené fialově modré
   neutrální	6,0 - 8,0	methylová červeň fenolová červeň*	žluté žluté nebo růžové
   neutrální na tropeolin OO	> 3,0	tropeolin OO	žluté
   neutrální na dimethylovou žluť	> 4,0	dimethylová žluť*	žluté; červené po přidání 0,1 ml kyseliny chlorovodíkové 0,1 mol/l
   neutrální na methylovou červeň	4,5 - 6,0	methylová červeň	oranžově červené
   neutrální na fenolftalein	< 8,0	fenolftalein*	bezbarvé; růžové nebo červené po přidání 0,05 ml hydroxidu sodného 0,1 mol/l
   kyselá	< 6,0	methylová červeň bromthymolová modř**	oranžové nebo červené žluté
   slabě kyselá	4,0 - 6,0	methylová červeň bromkrezolová zeleň	oranžové zelené nebo modré
   silně kyselá	< 4	papír s červení Kongo dimethylová žluť*	zelené nebo modré oranžové nebo červené

2. * Použije se 0,05 ml.
3. ** Použije se roztok bromthymolové modři R1.
1. 2.2.5 Relativní hustota

   Relativní hustota látky je poměr hmotnosti určitého objemu látky k hmotnosti stejného objemu vody při 20 °C.

   Relativní hustota se stanoví s přesností na tolik desetinných míst, kolik je uvedeno v článku, pomocí pyknometru, hydrostatické váhy nebo hustoměru. Tlak vzduchu se při stanovení nebere v úvahu, což může do měření vnést chybu 1 jednotky na třetím desetinném místě.

   Obvykle se používají ještě následující dvě definice.

   Relativní hustota látky je poměr hmotnosti určitého objemu látky při 20 °C k hmotnosti stejného objemu vody při 4 °C.

   Hustota ϱ₂₀ látky je poměr její hmotnosti k jejímu objemu při 20 °C. Udává se v kilogramech na krychlový metr (1 kg.m^-3 = 10^-3 g.cm^-3).

   Číselné vztahy mezi relativní hustotou a hustotou udávanou v kilogramech na krychlový metr jsou:

   nebo

   nebo

   .

1. 2.2.6 Index lomu

   Index lomu prostředí vztažený na vzduch se udává jako poměr sinu úhlu dopadu paprsku světla ve vzduchu k sinu úhlu lomu paprsku světla v daném prostředí.

   Pokud není uvedeno jinak, měří se index lomu při (20 ± 0,5) °C při vlnové délce D-linie sodíkového světla (λ = 589,3 nm); užívaný symbol je potom .

   Přístroje na měření indexu lomu - refraktometry - obvykle stanovují mezní úhel. Základní částí těchto přístrojů je hranol o známém indexu lomu, který je ve styku se zkoušenou kapalinou.

   Ke kalibraci přístroje se použijí referenční kapaliny uvedené v tab. 2.2.6-1. Hodnota indexu lomu každé referenční kapaliny je uvedena na štítku jejího balení.

   Tab. 2.2.6-1

   Tab. 2.1.2-1 Speciální použití Tab. 2.1.4-1 Zkoumadla Tab. 2.2.1-1 Metoda I Metoda II Zkoumadla Základní barevné roztoky Standardní barevné roztoky Tab. 2.2.2-1 Porovnávací barevné roztoky pro metody I a II Tab. 2.2.2-2 Porovnávací barevné roztoky H Tab. 2.2.2-3 Porovnávací barevné roztoky HŽ Tab. 2.2.2-4 Porovnávací barevné roztoky Ž Tab. 2.2.2-5 Porovnávací barevné roztoky ZŽ Tab. 2.2.2-6 Porovnávací barevné roztoky Č Uchovávání Tab. 2.2.3-1 Hodnoty k při různých teplotách Příprava referenčních tlumivých roztoků Tab. 2.2.3-2 pH referenčních tlumivých roztoků při různých teplotách Tab. 2.2.4-1 Tab. 2.2.6-1

   Referenční kapalina	Δn/Δt (teplotní koeficient)
   trimethylpentan CRL	-0,000 49
   chlorid uhličitý CRL	-0,000 57
   toluen CRL	-0,000 56
   methylnaftalen CRL	-0,000 48

   Při použití bílého světla je refraktometr vybaven příslušným kompenzačním zařízením. Přístroj umožňuje přesný odečet nejméně na tři desetinná místa a je vybaven zařízením umožňujícím práci při předepsané teplotě. Stupnice teploměru je dělena po 0,5 °C nebo přesněji.

1. 2.2.7 Optická otáčivost

   Optická otáčivost je vlastnost některých látek otáčet rovinu polarizovaného světla.

   Specifická optická otáčivost je otáčivost vyjádřená v radiánech (rad), měřená při teplotě t, při vlnové délce λ a tloušťce vrstvy 1 metr, kterou vykazuje kapalina nebo roztok obsahující 1 kilogram opticky aktivní látky v krychlovém metru roztoku. Pro praktické využití se specifická optická otáčivost obvykle vyjadřuje v miliradiánech a čtverečných metrech na kilogram (mrad.m.²kg^-1).

   Lékopis přijal následující konvenční definice:

   Úhel optické otáčivosti kapaliny je úhel otočení a roviny polarizovaného světla vyjádřený ve stupních (°) při vlnové délce D-linie sodíkového světla (λ = 589,3 nm) měřený při 20 °C a tloušťce vrstvy 1 decimetr; pro roztok je postup přípravy popsaný v článku.

   Specifická optická otáčivost kapaliny je úhel otočení a roviny polarizovaného světla vyjádřený ve stupních (°) při vlnové délce D-linie sodíkového světla (λ = 589,3 nm), měřený při 20 °C ve zkoušené kapalině, vypočítaný pro vrstvu tloušťky 1 decimetr a dělený hustotou vyjádřenou v gramech na krychlový centimetr.

   Specifická optická otáčivost látky v roztoku je úhel otočení a roviny polarizovaného světla vyjádřený ve stupních (°) při vlnové délce D-linie sodíkového světla (λ = 589,3 nm), měřený při 20 °C v roztoku zkoušené látky a vypočtený pro vrstvu tloušťky 1 decimetr, obsahující 1 gram látky na mililitr. Specifická optická otáčivost pevné látky je vždy vyjádřena pro dané rozpouštědlo a pro danou koncentraci rozpuštěné látky.

   V konvenčním systému přijatém lékopisem se specifická optická otáčivost vyjadřuje ve stupních krát mililitry na decimetr a gram [(°).ml.dm^-1.g^-1].

   Přepočítávací faktor z mezinárodního systému na systém lékopisný je následující:

   V určitých případech specifikovaných v článcích smí být úhel otočení měřen při jiné teplotě než 20 °C a při jiných vlnových délkách.

   Polarimetr umožňuje odečítání s přesností nejméně na 0,01 °. Stupnice je obyčejně kontrolovaná pomocí ověřených křemenných destiček. Linearita stupnice se může kontrolovat pomocí roztoků sacharosy.

   Postup. Stanoví se nulová poloha polarimetru a úhel otočení roviny polarizovaného světla při vlnové délce D-linie sodíkového světla (λ = 589,3 nm) při (20 ± 0,5) °C. Měření se může uskutečnit při jiných teplotách jen tehdy, jestliže článek uvádí korekci naměřené optické otáčivosti na tuto teplotu.

   Stanoví se nulová poloha přístroje s uzavřenou trubicí; pro kapaliny se nulová poloha stanoví s prázdnou trubicí a pro látky v roztoku s trubicí naplněnou předepsaným rozpouštědlem. Vypočítá se průměr alespoň z pěti měření.

   Specifická optická otáčivost se vypočítá pomocí následujících vzorců, pravotočivost a levotočivost se označí (+), resp. (-).

   Pro kapaliny:

   Pro pevné látky v roztoku:

   Obsah opticky aktivní látky c vyjádřený v g/l nebo c‘ vyjádřený v procentech se vypočítá podle následujících vzorců:

   Ve všech uvedených vzorcích značí:

   1. α - úhel otočení ve stupních při (20 ± 0,5) °C,
   2. l - délku polarimetrické trubice v decimetrech,
   3. ϱ₂₀ - hustotu při 20 °C v gramech na krychlový centimetr; pro účely lékopisu je hustota nahrazena relativní hustotou (2.2.5),
   4. c - koncentraci látky v g/l,
   5. c‘- koncentraci látky v %.
1. 2.2.8 Viskozita

   Dynamická viskozita nebo koeficient viskozity η je tangenciální síla připadající na jednotku povrchu a vyjádřená jako smykové napětí τ v pascalech, potřebná k tomu, aby se dvě rovnoběžné vrstvy kapaliny o ploše 1 m² navzájem posunuly o vzdálenost 1 m (x) rychlostí (v) 1 m.s^-1.

   Rychlostní gradient dv/dx udává smykový poměr D a vyjadřuje se v s^-1 Pro dynamickou viskozitu η platí vztah η = τ/D.

   Jednotkou dynamické viskozity je pascalsekunda (Pa.s). Nejpoužívanější menší jednotkou je milipascalsekunda (mPa.s).

   Kinematická viskozita v(m²/s) je poměr dynamické viskozity η a hustoty ρ (kg/m³) kapaliny při téže teplotě. Pro kinematickou viskozitu platí vztah v = η/ρ. Kinematická viskozita se obvykle vyjadřuje v mm².s^-1.

   Kapilární viskozimetr lze používat pro stanovení viskozity newtonských kapalin a rotační viskozimetr pro stanovení viskozity newtonských i nenewtonských kapalin.

   Jiné viskozimetry lze používat za předpokladu, že jejich přesnost není menší než ta, kterou poskytují viskozimetry popsané níže.

1. 2.2.9 Měření kapilárním viskozimetrem

   Stanovení viskozity pomocí vhodného kapilárního viskozimetru se provádí při teplotě (20 ± 0,1) °C, není-li předepsáno jinak. Čas potřebný k tomu, aby hladina kapaliny klesla od jedné značky ke druhé, se měří stopkami s přesností na 0,2 sekundy. Měření je platné, pokud se dvě po sobě jdoucí měření neliší o více než 1 %. Pro výpočet se bere průměr nejméně ze tří měření doby průtoku zkoušené kapaliny.

   Dynamická viskozita η (2.2.8) v milipascalsekundách (mPa.s) se vypočítá podle vzorce:

   ,

   v němž značí:

   1. k - konstantu viskozimetru (mm².s^-2),
   2. ρ - hustotu zkoušené tekutiny (mg.mm^-3) získanou vynásobením relativní hustoty číslem 0,9982,
   3. t - dobu průtoku zkoušené kapaliny v sekundách.

   Konstanta k se stanoví za použití vhodné viskozimetrické kalibrační kapaliny předepsané v lékopise.

   K výpočtu kinematické viskozity (mm².s^-1) se použije vzorec:

   Stanovení může být provedeno přístrojem (viz obr.2.2.9-1, str. 105), který má parametry¹) uvedené v tab. 2.2.9-1.

   Tab. 2.2.9-1

   Tab. 2.1.2-1 Speciální použití Tab. 2.1.4-1 Zkoumadla Tab. 2.2.1-1 Metoda I Metoda II Zkoumadla Základní barevné roztoky Standardní barevné roztoky Tab. 2.2.2-1 Porovnávací barevné roztoky pro metody I a II Tab. 2.2.2-2 Porovnávací barevné roztoky H Tab. 2.2.2-3 Porovnávací barevné roztoky HŽ Tab. 2.2.2-4 Porovnávací barevné roztoky Ž Tab. 2.2.2-5 Porovnávací barevné roztoky ZŽ Tab. 2.2.2-6 Porovnávací barevné roztoky Č Uchovávání Tab. 2.2.3-1 Hodnoty k při různých teplotách Příprava referenčních tlumivých roztoků Tab. 2.2.3-2 pH referenčních tlumivých roztoků při různých teplotách Tab. 2.2.4-1 Tab. 2.2.6-1 Tab. 2.2.9-1

   Číslo velikosti	Nominální konstanta viskozimetru	Rozmezí kinematické viskozity	Vnitřní průměr trubice R	Objem části C	Vnitřní průměr trubice N
   	mm2.s-2	mm2.s-1	mm (±2 %)	ml (±5 %)	mm
   1	0,01	3,5 až 10	0,64	5,6	2,8 až 3,2
   1A	0,03	6 až 30	0,84	5,6	2,8 až 3,2
   2	0,1	20 až 100	1,15	5,6	2,8 až 3,2
   2A	0,3	60 až 300	1,51	5,6	2,8 až 3,2
   3	1,0	200 až 1000	2,06	5,6	3,7 až 4,3
   3A	3,0	600 až 3000	2,74	5,6	4,6 až 5,4
   4	10	2000 až 10 000	3,70	5,6	4,6 až 5,4
   4A	30	6000 až 30 000	4,07	5,6	5,6 až 6,4
   5	100	20 000 až 100 000	6,76	5,6	6,8 až 7,5

   Minimální doba průtoku pro velikost číslo 1 musí být 350 s; pro všechny další velikosti 200 s.

   Postup. Trubicí (L) viskozimetru se naplní část A dostatečným množstvím zkoušené kapaliny vytemperované na teplotu 20 °C, pokud není uvedeno jinak. Hladina kapaliny v části (B) nesmí zasahovat do ústí ventilační trubice (M). Viskozimetr se ponoří do vodní lázně o teplotě (20 ±0,1) °C, není-li uvedeno jinak, ve svislé poloze a nechá se temperovat nejméně 30 min, aby se teploty vyrovnaly. Trubice (M) se uzavře a hladina kapaliny v trubici (N) se vytlačí asi 8 mm nad značku (E). V této poloze se kapalina zadrží uzavřením horního ústí trubice (N) a otevřením trubice (M). Při vlastním měření se otevře trubice (N) a s přesností 0,2 s se změří stopkami časový interval mezi poklesem hladiny kapaliny od značky (E) po značku (F).

1. 2.2.10 Měření rotačním viskozimetrem

   Běžně užívané typy rotačních viskozimetrů jsou založeny na měření smykových sil v kapalném prostředí, umístěném mezi dva souosé válce, z nichž jeden je poháněn motorem a druhý je přinucen k otáčení rotací prvého. Za těchto podmínek se mírou viskozity nebo zdánlivé viskozity stává úhlová odchylka (M) válce přinuceného k otáčení, což odpovídá momentu síly vyjádřenému v newtonmetrech.

   Pro laminární proudění je dynamická viskozita η vyjádřená v pascalsekundách dána vzorcem:

   v němž značí:

   1. h - výšku ponoření válce přinuceného k otáčení v kapalném prostředí vyjádřenou v metrech,
   2. R_A, R_B - poloměry válců v metrech, přičemž R_A je menší než R_B,
   3. ω - úhlovou rychlost v radiánech za sekundu.

   Konstanta k přístroje²) může být určena při různých rychlostech otáčení za použití viskozimetrické kalibrační kapaliny předepsané lékopisem. Viskozita pak odpovídá vzorci:

   Postup. Viskozita se měří podle pokynů pro obsluhu rotačního viskozimetru. Teplota pro měření viskozity je předepsána v článku. Pro pseudoplastické a jiné nenewtonské systémy uvádí článek typ viskozimetru, který se má použít, a úhlovou rychlost nebo smykový poměr, při kterém se měření provádí. Jestliže je nemožné získat předepsaný smykový poměr přesně, použije se smykový poměr poněkud nižší a vyšší a provede se interpolace.

   

   Obr. 2.2.9-1 Viskozimetr

   Rozměry v milimetrech

1. 2.2.11 Destilační rozmezí

   Destilační rozmezí je teplotní interval vztažený na tlak 101,3 kPa (760 Torrů), ve kterém kapalina nebo její definovaná část destiluje za následujících podmínek.

   Přístroj. Přístroj (viz obr. 2.2.11-1) se skládá z destilační baňky (A), k jejímuž postrannímu ramenu je vhodně připojen chladič (B) zakončený nebo nastavený hladce zahnutým nástavcem (C). Teploměr je vložený do hrdla baňky tak, aby horní konec rtuťové nádobky byl o 5 mm níže než spojení hrdla baňky se spodní stěnou boční trubice. Stupnice teploměru je dělená po 0,2 °C a její rozsah je asi 50 °C. Po dobu stanovení musí být baňka, včetně jejího hrdla, chráněna před průvanem vhodnou ochranou.

   Postup. Do baňky (A) se dá 50,0 ml zkoušené kapaliny a několik kousků pórovité hmoty. Destilát se jímá do 50ml válce děleného po 1 ml. Chlazení tekoucí vodou je nevyhnutelné u kapalin destilujících níže než při 150 °C. Baňka se zahřívá tak, aby se rychle dosáhlo varu. Zaznamená se teplota, při které spadne do válce první kapka destilátu. Zahřívání se nastaví tak, aby kapalina destilovala konstantní rychlostí 2 ml/min až 3 ml/min. Zaznamená se teplota, při které předestiloval celý objem kapaliny nebo její předepsaná část. Objem předestilované kapaliny se měří při 20 °C.

   Zjištěná teplota se koriguje na předepsaný barometrický tlak podle vzorce:

   v němž značí:

   1. t₁ - korigovanou teplotu,
   2. t₂ - zjištěnou teplotu při barometrickém tlaku b,
   3. k - korekční faktor dle tab. 2.2.11-1, pokud není uvedeno jinak,
   4. b - barometrický tlak po dobu destilace (kPa).
   

   Obr. 2.2.11-1 Přistroj na stanovení destilačního rozmezí

   Rozměry v milimetrech

Tab. 2.2.11-1 Korekční faktor teploty v závislosti na tlaku

Tab. 2.1.2-1 Speciální použití Tab. 2.1.4-1 Zkoumadla Tab. 2.2.1-1 Metoda I Metoda II Zkoumadla Základní barevné roztoky Standardní barevné roztoky Tab. 2.2.2-1 Porovnávací barevné roztoky pro metody I a II Tab. 2.2.2-2 Porovnávací barevné roztoky H Tab. 2.2.2-3 Porovnávací barevné roztoky HŽ Tab. 2.2.2-4 Porovnávací barevné roztoky Ž Tab. 2.2.2-5 Porovnávací barevné roztoky ZŽ Tab. 2.2.2-6 Porovnávací barevné roztoky Č Uchovávání Tab. 2.2.3-1 Hodnoty k při různých teplotách Příprava referenčních tlumivých roztoků Tab. 2.2.3-2 pH referenčních tlumivých roztoků při různých teplotách Tab. 2.2.4-1 Tab. 2.2.6-1 Tab. 2.2.9-1 Tab. 2.2.11-1 Korekční faktor teploty v závislosti na tlaku

Destilační teplota	Korekční faktor k
do 100 °C	0,30
101 °C až 140 °C	0,34
141 °C až 190 °C	0,38
191 °C až 240 °C	0,41
nad 240 °C	0,45

1. 2.2.12 Teplota varu

   Teplota varu je teplota, při které tlak páry nad kapalinou je 101,3 kPa (760 Torrů).

   Přístroj. Použije se stejný přístroj jako při stanovení destilačního rozmezí (2.2.11) mimo teploměru. Ten je vložen do hrdla baňky tak, že dolní konec rtuťové nádobky je v jedné rovině s dolním koncem hrdla destilační baňky. Baňka je umístěna na desce z izolačního materiálu s otvorem o průměru 35 mm.

   Postup. Do baňky (A) se dá 20,0 ml zkoušené tekutiny a několik kousků pórovité hmoty (varné kaménky). Baňka se zahřívá tak, aby se co nejrychleji dosáhlo varu. Zaznamená se teplota, při které začne stékat kapalina v místě bočního ramene baňky do chladiče.

   Zjištěná teplota se koriguje na předepsaný barometrický tlak podle vzorce:

   v němž značí:

   1. t₁ - korigovanou teplotu,
   2. t₂ - teplotu zjištěnou při barometrickém tlaku b,
   3. k - korekční faktor (viz tab. 2.2.11-1),
   4. b - barometrický tlak zjištěný v době stanovení (kPa).
1. 2.2.13 Stanovení vody destilací

   Přístroj (viz obr. 2.2.13-1) se skládá ze skleněné baňky (A), která je připojena skleněnou trubicí (D) k cylindrické kondenzační části (B) zakončené odměrnou trubicí (E) s uzávěrem dělenou po 0,1 ml. Na zabroušené hrdlo části (B) je nasazen zpětný chladič (C). Jako zdroj tepla je vhodnější použít elektrický vařič s reostatem nebo olejovou lázeň. Horní část baňky a spojovací trubice (D) mohou být opatřeny tepelnou izolací.

   

   Obr. 2.2.13-1 Přístroj pro stanovení vody destilací

   Rozměry v milimetrech

   Postup. Použije se přístroj dokonale vymytý a vysušený.

   Do baňky se odměří 200 ml toluenu R a asi 2,0 ml vody R. Destiluje se dvě hodiny, potom se nechá asi 30 min chladit a odečte se množství předestilované vody s přesností na 0,05 ml.

   Do baňky se kvantitativně vpraví množství zkoušené látky navážené s přesností 1 %, které obsahuje 2 ml až 3 ml vody R. Jestliže je zkoušená látka polotuhé konzistence, váží se na lodičce z kovové fólie. Přidá se několik kousků porézního materiálu a baňka se 15 min opatrně zahřívá. Když začne toluen vřít, destiluje se rychlostí asi 2 kapky/s, dokud se neoddestiluje většina vody, a potom se zvýší rychlost destilace asi na 4 kapky/s. Když byla předestilována všechna voda, opláchne se vnitřek chladiče toluenem R. Pokračuje se ještě 5 min v destilaci a pak se odstaví zdroj tepla. Odměrná trubice se nechá ochladit na pokojovou teplotu a nechají se stéci všechny kapky vody ze stěn do odměrné trubice. Když se voda a toluen úplně oddělí, odečte se množství vody a vypočte se procentuální podíl vody v substanci podle vzorce:

   v němž značí:

   1. m - hmotnost zkoušené látky v gramech,
   2. n₁ - množství vody získané z první destilace v ml,
   3. n₂ - celkové množství vody z obou destilací v ml.
1. 2.2.14 Teplota tání - kapilární metoda

   Teplota tání stanovená kapilární metodou je teplota, při které roztaje poslední částice sloupce léčiva v kapiláře.

   Pokud je v článku předepsáno, použije se stejné zařízení i postup pro stanovení dalších faktorů, jako je tvorba menisku, nebo rozmezí teploty tání, které charakterizují chování léčiva při tání.

   Zařízení. Zařízení se skládá z:

   1. - vhodné skleněné nádoby obsahující kapalinovou lázeň (např. vodu, tekutý parafín nebo silikonový olej) vybavenou vhodným zahříváním;
   2. - vhodného míchadla zabezpečujícího stejnoměrnou teplotu lázně;
   3. - vhodného teploměru s dělením stupnice nepřevyšujícím interval 0,5 °C a značkou ponoru. Rozsah teploměru je v rozmezí maximálně 100 °C;
   4. - kapilár z tvrdého skla prostého alkálií o vnitřním průměru od 0,9 mm do 1,1 mm a v tloušťce stěny od 0,10 mm do 0,15 mm, zatavených na jednom konci.

   Postup stanovení. Pokud není předepsáno jinak, jemně upráškované léčivo se suší ve vakuu nad silikagelem bezvodým R po dobu 24 hod. Do kapiláry se vpraví dostatečné množství látky tak, aby vznikl sloupec o výšce 4 mm až 6 mm. Lázeň se zahřeje na teplotu asi o 10 °C nižší než předpokládaná teplota tání a pak se nastaví rychlost zahřívání asi na 1 °C/min. Je-li teplota lázně asi 5 °C pod předpokládanou teplotou tání, umístí se kapilára do zařízení. Ve výše popsaném zařízení je kapilára umístěna tak, že její uzavřený konec je u středu rtuťové baňky teploměru a značka ponoru teploměru je při hladině kapaliny lázně. Zaznamená se teplota, při které poslední částice substance přejde do kapalné fáze.

   Kalibrace zařízení. Zařízení může být kalibrováno pomocí teplot tání vhodných referenčních látek, jako např. látek doporučených Světovou zdravotnickou organizací.

1. 2.2.15 Teplota tání - metoda otevřené kapiláry

   Následující metodou se u určitých látek stanoví teplota zkapalnění, běžně nazývaná teplotou tání.

   Používá se skleněných kapilár otevřených na obou koncích, dlouhých asi 80 mm, o vnějším průměru 1,4 mm až 1,5 mm a o vnitřním průměru 1,0 mm až 1,2 mm.

   Pro stanovení se použije pět kapilár. Každá se naplní do výše asi 10 mm zkoušenou látkou připravenou předepsaným způsobem. Kapilára se ponechá vhodnou dobu při předepsané teplotě. Potom se jedna kapilára připevní na teploměr dělený po 0,2 °C, aby sloupec zkoušené látky byl těsně u rtuťové nádržky teploměru. Teploměr s kapilárou se umístí v kádince, aby nádržka se rtutí byla ve vzdálenosti 1 cm od dna kádinky. Kádinka se naplní vodou do výše 5 cm. Voda se zahřívá tak, aby její teplota stoupala rychlostí 1 °C/min.

   Jako teplota tání se zaznamenává teplota, při níž sloupec látky v kapiláře začne stoupat.

   Tento postup se opakuje i s dalšími čtyřmi kapilárami. Výslednou teplotu tání udává průměr všech pěti stanovení.

1. 2.2.16 Teplota tání - stanovení v kovovém bloku

   Okamžitá teplota tání se vypočítá podle vzorce:

   v němž značí:

   1. t₁ - první teplotu,
   2. t₂ - druhou teplotu odečtenou za dále popsaných podmínek.

   Zařízení. Zařízení se skládá z kovového bloku odolného vůči zkoušeným látkám s dobrou tepelnou vodivostí (např. mosaz) a s velmi hladkou leštěnou vrchní plochou. Blok se rovnoměrně zahřívá jemně regulovatelným plynovým kahanem nebo pomocí elektrického ohřevu s jemnou regulací. V bloku je válcovitá dutina dostatečně široká pro vložení teploměru, jehož rtuťový sloupec by měl být ve stejné poloze při kalibraci přístroje i stanovení teploty tání zkoušené látky. Válcovitá dutina je rovnoběžná s horním hladkým povrchem bloku ve vzdálenosti asi 3 mm. Přístroj se kalibruje za použití vhodných látek o známé teplotě tání.

   Postup stanovení. Blok se zahřeje vhodnou rychlostí na teplotu asi 10 °C pod očekávanou teplotou tání, potom se nastaví rychlost zahřívání asi na 1 °C/min. V pravidelných intervalech se vkládá několik částeček upráškované zkoušené látky, pokud je třeba i vysušené za podmínek uvedených u kapilární metody, na blok v sousedství rtuťové nádržky teploměru. Po každém stanovení se povrch bloku očistí. Zaznamená se teplota t₁, při které látka taje ihned při prvním kontaktu s povrchem bloku. Další zahřívání bloku se zastaví. Během ochlazování se vkládá opět v pravidelných intervalech několik částeček látky na blok. Povrch bloku se opět očistí po každém stanovení. Zaznamená se teplota t₂, při níž zkoušená látka v kontaktu s blokem přestává okamžitě tát.

   Kalibrace přístroje. Přístroj se kalibruje s použitím vhodných referenčních látek pro teplotu tání, např. doporučených látek WHO.

1. 2.2.17 Teplota skápnutí

   Teplota skápnutí je teplota, při níž skápne první kapka zkoumaného léčiva z nádobky za definovaných podmínek.

   Zařízení. Zařízení (viz obr. 2.2.17-1) se skládá ze dvou navzájem sešroubovaných kovových pouzder (A) a (B). V pouzdru (A) je upevněn rtuťový teploměr. Kovová nádobka tvaru pohárku (F) je prostřednictvím dvou upínacích pásků (E) volně připevněna ke spodní části pouzdra (B). Pevné podpěry (D) délky 2 mm zaručují přesnou polohu nádobky a jsou současně využity pro zajištění správné polohy teploměru. Otvor (C) ve stěně pouzdra (B) slouží k vyrovnávání tlaku. Nádobka má hladký povrch a hrany výtokového ústí svírají se stěnou nádobky pravý úhel. Spodní část rtuťového teploměru má tvar a velikost odpovídající obrázku. Dělení teploměru je od 0 °C do 110 °C, kde vzdálenost 1 mm odpovídá 1 °C. Rtuťová nádržka teploměru má průměr (3,5 ± 0,2) mm a výšku (6,0 ± 3) mm. Zařízení je umístěno v ose zkumavky dlouhé asi 200 mm a vnějšího průměru asi 40 mm a upevněno ve zkumavce pomocí zátky, kterou prochází teploměr a jež je opatřena boční drážkou. Otvor nádobky má být ve vzdálenosti asi 15 mm ode dna zkumavky. Celé zařízení je ponořeno do kádinky o objemu asi 1 litru naplněné vodou. Dno zkumavky by mělo být asi 25 mm ode dna kádinky. Hladina vody by měla dosahovat k horní části pouzdra (A). K zabezpečení stejné teploty vody se použije míchadlo.

   

   Obr. 2.2.17-1 Zařízení pro stanovení teploty skápnutí

   Rozměry v milimetrech

   Postup stanovení. Pokud není uvedeno jinak, naplní se nádobka až po okraj zkoumanou látkou, aniž by se látka zahřívala. Pomocí kopistky se odstraní přebytek léčiva na okrajích nádobky. Po sešroubování pouzder (A) a (B) se nádobka zatlačí do krytu v pouzdře (B) až k pevné podpěře (D). Přebytečné léčivo vytlačené teploměrem se opět odstraní kopistkou. Zařízení se umístí do vodní lázně, jak bylo popsáno výše. Vodní lázeň se zahřívá, a když je teplota asi 10 °C pod očekávanou teplotou skápnutí, nastaví se rychlost zahřívání asi na 1 °C/min. Zaznamená se teplota, při níž skápne první kapka. Měření se provede třikrát vždy s novým vzorkem léčiva. Rozdíl mezi jednotlivými hodnotami stanovení nesmí být výšší než 3 °C. Teplota skápnutí léčiva je aritmetický průměr ze tří stanovení.

1. 2.2.18 Teplota tuhnutí

   Teplota tuhnutí je nejvyšší teplota naměřená během tuhnutí podchlazené kapaliny.

   Přístroj. Přístroj, viz obr. 2.2.18-1, se skládá ze zkumavky asi o průměru 25 mm a délce 150 mm umístěné uvnitř jiné zkumavky asi o průměru 40 mm a délce 160 mm. Vnitřní zkumavka je uzavřena zátkou, kterou prochází teploměr asi 175 mm dlouhý se stupnicí dělenou po 0,2 °C. Teploměr je upevněn tak, aby jeho spodní část (baňka se rtutí) byla asi 15 mm ode dna zkumavky. Zátka má další otvor, kterým prochází držadlo míchadla, vyrobeného ze skleněné tyčinky nebo jiného vhodného materiálu, vytvarované na jednom konci v pravém úhlu k tyčince do smyčky o vnějším průměru asi 18 mm. Vnitřní zkumavka se svým obalem je umístěna uprostřed kádinky o obsahu 1 l naplněné 20 mm od horního okraje vhodnou chladicí kapalinou. Do chladicí lázně je umístěn teploměr.

   Postup. Do vnitřní zkumavky se vpraví dostatečné množství kapaliny nebo předem roztavené zkoušené látky tak, aby byla ponořena celá baňka teploměru, a rychlým ochlazením se stanoví přibližná teplota tuhnutí. Vnitřní zkumavka se přemístí do lázně asi o 5 °C teplejší než přibližná teplota tuhnutí a ponechá se v ní, dokud se všechna látka až na několik posledních krystalků neroztaví. Kádinka se naplní vodou nebo nasyceným roztokem chloridu sodného o teplotě asi o 5 °C nižší než předpokládaná teplota tuhnutí. Vnitřní zkumavka se zasune do vnější, ověří se přítomnost ponechaných zárodečných krystalů a důkladně se míchá, až nastane tuhnutí. Zaznamená se nejvyšší teplota pozorovaná během tuhnutí.

   

   Obr. 2.2.18-1 Přístroj na stanovení teploty tuhnutí

   Rozměry v milimetrech

1. 2.2.19 Ampérometrické titrace