Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/24 ve věci návrhu na vyslovení neústavnosti § 24a odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 17/2022 Sb.
65. Ústavní soud tedy nenalezl v napadené právní úpravě žádné seznatelné zdůvodnění. Nepodařilo se identifikovat žádný legitimní cíl, což značí, že odlišné zacházení není ospravedlnitelné a je projevem svévole. Ústavní soud si je vědom výjimečné povahy rozporu s obecným zákazem svévole jako důvodu pro zrušení zákona. Respektuje, že rozlišování v právní úpravě je v podstatě běžný nástroj regulace, netýká-li se podezřelých důvodů nebo závažných zásahů do lidských práv. Při aplikaci čl. 1 Listiny musí být tedy Ústavní soud opatrný. Neuvážené zásahy do právního řádu na základě obecného zákazu svévole při rozlišování v právu se mohou samy snadno v nástroj svévole zvrhnout. Je proto třeba respektovat poměrně široký prostor zákonodárce, a to tím spíše v oblasti sociální politiky státu.
66. Ovšem i přes tyto úvahy o smyslu zákazu svévole při rozlišování v právu jako důvodu pro zrušení zákona Ústavní soud neshledává žádný relevantní důvod, proč by mělo napadené ustanovení obstát. Z dosavadní judikatury jednoznačně vyplývá, že Ústavní soud v tomto kontextu netoleruje řešení nahodilá nebo zcela neodůvodněná (viz shora sub 32). Napadené ustanovení nelze opodstatnit žádným věcným, hodnotovým či jiným legitimním argumentem. Rozsah sociálních práv samozřejmě musí mít nějakou konkrétní hranici, kterou si zákonodárce může určit podle své úvahy, avšak ani ta nemůže být zcela nahodilá.
67. Úvahy Ústavního soudu lze vyjádřit také tak, že napadené ustanovení se ukázalo jako příliš tvrdé a nerozumné, což samo o sobě bezpochyby není důvod neústavnosti zákona. I některé tvrdosti zákona a nerozumná řešení lze v právním státě tolerovat, mají-li alespoň nějaký účel, dobrý důvod či hodnotově-politické pozadí, které jejich negativa vyvažují nebo jim dávají legitimitu. V tomto případě nicméně Ústavní soud nenachází žádný argument. Tvrdost a nerozumnost napadeného ustanovení nic nevyvažuje a ani za nimi nestojí nic, co by měl Ústavní soud chránit.
68. Protože tedy nebylo možné identifikovat žádný legitimní cíl odlišného zacházení s nájemci staveb určených k individuální či rodinné rekreaci v přístupu k právu zaručenému v čl. 30 odst. 2 Listiny, dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení odporuje zákazu svévole v rozlišování v přístupu k základním právům.