občiansky súdny poriadok

§ 40.

Právní poměry, u nichž to povaha věci připouští, lze se schválením soudce uspořádat soudním smírem před zahájením řízení u kteréhokoli okresního soudu. Soudce smír neschválí, příčí-li se zákonu nebo obecnému zájmu.

§ 41.

Zahájení řízení.

(1) Řízení před soudem prvé stolice se zahajuje na návrh nebo z úřední povinnosti. Z úřední povinnosti se zahajuje jen tehdy, když to zákon stanoví.

(2) Je-li k zahájení řízení třeba návrhu, je řízení zahájeno, jakmile soudu došel návrh (§ 42). Řízení z úřední povinnosti je zahájeno, jakmile soud vykonal prvý procesní úkon.

§ 42.

Návrh na zahájení řízení.

Návrh na zahájení řízení se podává písemným podáním anebo ústně před soudem do protokolu. Návrh se podává u příslušného soudu; podá-li se u jiného okresního soudu, postoupí ho tento soudu příslušnému.

§ 43.

(1) Písemná podání mají obsahovat:

1. a) označení soudu;
2. b) jméno a příjmení, zaměstnání a bydliště (pracoviště) navrhovatele a ostatních účastníků, popřípadě jejich zákonného zástupce nebo zmocněnce;
3. c) výstižné a pravdivé vylíčení skutečností a označení důkazů, kterých se navrhovatel dovolává;
4. d) určitý návrh, jestliže je ho třeba;
5. e) vlastnoruční podpis navrhovatele, popřípadě zákonného zástupce nebo zmocněnce.

(2) Písemná podání je nutno předložit v potřebném počtu stejnopisů a s potřebným počtem opisů příloh.

(3) Stejné náležitosti jako písemná podání musí mít i protokoly, které taková podání nahrazují.

§ 44.

(1) Písemná podání učiněná telegraficky, která neměla náležitosti předepsané pro písemná podání, musí být opakována písemným podáním nebo ústně do protokolu.

(2) Mělo-li telegrafické podání ostatní náležitosti předepsané pro písemná podání, je třeba nedostatek vlastnoručního podpisu [§ 43 odst. 1 písm. e)] odstranit dodatečným stručným projevem souhlasu s obsahem telegrafického podání. Projev souhlasu lze učinit písemně nebo ústně do protokolu. Zároveň mají být předloženy potřebné přílohy.

(3) Nedojde-li soudu dodatečné podání podle odstavce 1 nebo projev souhlasu podle odstavce 2 do tří dnů po dojití podání telegrafického, postupuje soud podle § 45.

§ 45.

Odstranění vad písemných podání.

(1) Předseda senátu se stará o odstranění vad písemných podání. Nelze-li vady odstranit jinak, vrátí podání účastníkovi, aby podle pokynu vady v přiměřené lhůtě odstranil, a poučí ho o následcích spojených s jejich neodstraněním.

(2) Vrátí-li účastník opravené podání ve lhůtě určené soudem, hledí se na ně tak, jako by se stalo v den, kdy bylo podáno poprvé.

(3) Jestliže pokus o odstranění vady, která brání věcnému vyřízení písemného podání, zůstal bez výsledku, soud podání odmítne bez ústního jednání.

§ 46.

Způsob doručování.

(1) Do vlastních rukou adresátových je třeba doručit písemnost jen v případech stanovených zákonem, anebo uzná-li to soud z důležitých důvodů za potřebné. K písemnostem, jejichž doručení musí být prokázáno, se připojí doručenka.

(2) Písemnosti se doručují zpravidla poštou. Uzná-li to předseda senátu za výhodnější, vykoná se doručení doručovatelem soudu. Ve zvláště naléhavých případech může předseda senátu požádat o doručení výkonný orgán příslušného místního národního výboru nebo, zejména při nařízeném předvedení, příslušný orgán Veřejné bezpečnosti. Má-li být písemnost doručena při úředním úkonu, obstará doručení orgán, který má úkon vykonat; výkon doručení se osvědčí v protokole, který byl o úkonu sepsán.

(3) Několik písemností pro jednu osobu může být doručeno na jednu doručenku jen tehdy, jde-li o tutéž věc.

(4) Písemnost lze doručit také u soudu; převzetí písemnosti se potvrdí ve spise.

§ 46a

Místo doručení

Adresátovi lze písemnost doručit v bytě, na pracovišti nebo kdekoli bude zastižen.

§ 46b

Doručování písemností orgánům a organizacím

(1) Písemnosti, které mají být doručeny soudům, prokurátorům, vyšetřovacím orgánům nebo jiným státním orgánům, dále ústavům, podnikům a jiným organizacím a jsou určeny do vlastních rukou, je třeba doručit osobě oprávněné podle zákona nebo statutu orgán nebo organizaci zastupovat.

(2) Písemnosti, které nemají být doručeny do vlastních rukou, doručují se osobám oprávněným za orgány a organizace písemnosti přijímat. Není-li takových osob, doručují se kterémukoli přítomnému zaměstnanci, který je ochoten je přijmout.

§ 46c

Písemnosti určené vojákům v činné službě a příslušníkům ozbrojených sborů v činné službě mohou být v jednotlivých případech doručeny prostřednictvím náčelníka těchto osob; není-li znám, může se tak stát, jde-li o vojáky, prostřednictvím velitele posádky, a jde-li o ostatní příslušníky ozbrojených sborů, prostřednictvím nejbližšího orgánu Veřejné bezpečnosti.

§ 46d

Písemnosti určené osobám, které jsou ve vazbě nebo na nichž se vykonává trest odnětí svobody, doručují se prostřednictvím správy vězeňského ústavu.

§ 47.

Postup u písemností, které se nedoručují do vlastních rukou

(1) Nebyl-li adresát zastižen v bytě, kde mu má být písemnost doručena, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, může být písemnost doručena jiné osobě v bytě spolubydlící, je-li ochotna a způsobilá písemnost převzít.

(2) Nebyl-li adresát zastižen na svém pracovišti, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, může být písemnost doručena některému jeho spolupracovníku, je-li ochoten ji převzít.

(3) Písemnost nesmí být náhradně doručena odpůrci nebo osobě, která má zájem na věci; takové doručení je neúčinné.

(4) Nezdržuje-li se adresát v místě určení a může-li doručovatel zjistit nové místo jeho pobytu, zašle písemnost na novou adresu, není-li na zásilce výslovně uvedeno, že doručení mimo místo určení je vyloučeno.

§ 47a

Uložení písemnosti

(1) Není-li možno doručit písemnost ani náhradně podle § 47, ačkoliv se adresát v místě doručení zdržuje, uloží ji:

1. a) poštovní doručovatel u poštovního úřadu, a není-li v místě doručení poštovní úřad, u výkonného orgánu místního národního výboru,
2. b) doručovatel soudu u soudu, doručuje-li v sídle soudu, jinak u výkonného orgánu místního národního výboru,
3. c) orgán místního národního výboru u výkonného orgánu místního národního výboru.

(2) O uložení písemnosti vyrozumí doručovatel adresáta oznámením, které zanechá v jeho bytě nebo v jeho schránce na dopisy nebo na jeho pracovišti, anebo upevní na dveřích jeho bytu nebo na jiném vhodném místě; podle možnosti vyrozumí o tom i osoby ze sousedství nebo jeho spoluzaměstnance na pracovišti. Tyto okolnosti, jakož i den a místo uložení písemnosti, poznamená doručovatel na doručence a vrátí ji soudu.

(3) Den, kdy byla písemnost uložena, se považuje za den jejího doručení. Takové uložení má účinek doručení, i když se adresát o uložení písemnosti nedověděl.

§ 47b

Náhradní doručení při doručování do vlastních rukou

Nelze-li písemnost doručit do vlastních rukou příjemce, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, zanechá doručovatel na některém z míst uvedených v § 47a odst. 2 písemnou výzvu, aby byl v určitý den a hodinu přítomen k přijetí písemnosti. Nebude-li této výzvě vyhověno, uloží doručovatel písemnost (§ 47a odst. 1) a oznámení o uložení (§ 47a odst. 2) uvede, že si příjemce má doručovanou písemnost do tří dnů vyzvednout. Jestliže písemnost byla uložena a příjemce si ji ve lhůtě tří dnů nevyzvedne, považuje se poslední den lhůty za den, kdy doručení bylo vykonáno, i když se příjemce o uložení písemnosti nedověděl.

§ 48.

Doručování zmocněnci.

(1) Má-li účastník zmocněnce s procesní plnou mocí, doručují se písemnosti zmocněnci.

(2) Má-li několik účastníků společného zástupce (zákonného zástupce nebo zmocněnce), je doručení vykonáno pro všechny účastníky, byla-li písemnost odevzdána tomuto zástupci v jediném vyhotovení.

§ 49.

Zmocněnec pro přijímání písemností.

Kdyby doručování účastníku bylo spojeno s obtížemi nebo průtahy, může mu být uloženo, aby ve lhůtě soudem určené oznámil zmocněnce pro přijímání písemností; neoznámí-li v takovém případě zmocněnce, budou písemnosti pro něho určené ukládány u soudu s účinky doručení. O tom je třeba účastníka poučit.

§ 50.

Odepření přijetí doručované písemnosti

(1) Odepře-li adresát bezdůvodně písemnost přijmout, poučí ho doručovatel o následcích odepření přijetí, poznamená to na doručence spolu s datem a důvodem odepření přijetí a písemnost vrátí soudu.

(2) Uzná-li soud, že přijetí bylo odepřeno bezdůvodně, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy přijetí bylo odepřeno.

§ 51.

(1) Účastníkovi, jehož pobyt není znám, se doručí veřejnou vyhláškou, a to tak, že se doručovaná písemnost vyvěsí na dobu patnácti dnů na soudní desce. Uplynutím této doby se doručení považuje za vykonané.

(2) Tohoto ustanovení se použije i tehdy, jestliže se nepodařilo doručení účastníkovi na jeho známou adresu do ciziny.

§ 52.

(1) Přísluší-li účastníku uvedenému v § 51 vykonat podle obsahu doručované písemnosti nějaký procesní úkon, ustanoví mu soud opatrovníka. Soud oznámí vyhláškou, která se vyvěsí na dobu alespoň patnácti dnů na soudní desce, ustanovení opatrovníka, jeho jméno, příjmení a bydliště, stručný údaj o obsahu doručované písemnosti s označením soudu a projednávané věci, jakož i to, že opatrovník bude zastupovat účastníka, jemuž byl ustanoven, tak dlouho, dokud účastník sám nevystoupí nebo nepojmenuje zmocněnce.

(2) Je-li toho třeba, může soud nařídit, aby byla vyhláška uveřejněna též v novinách nebo jiným způsobem.

(3) Doručení se pokládá za vykonané, jakmile byla vyhláška vyvěšena na soudní desce a písemnost doručena opatrovníku.

§ 52a

Předvolávání

(1) Předvolávání k jednotlivým úkonům se děje zpravidla písemně, nebo pokud je to možné, ústně, v naléhavých případech též telegraficky nebo telefonicky. Byla-li některá osoba předvolána ústně, telegraficky nebo telefonicky, učiní se o tom záznam ve spise; byla-li předvolána ústně při výslechu, poznamená se to v protokole. V písemném předvolání se uvedou zákonné následky spojené s tím, kdyby se předvolaný bez důvodů nedostavil.

(2) Vojáci v činné službě a příslušníci ozbrojených sborů v činné službě se předvolávají prostřednictvím svého náčelníka. Není-li znám náčelník vojáků v činné službě, předvolávají se prostřednictvím velitele posádky; není-li znám představený příslušníků Veřejné bezpečnosti v činné službě, předvolávají se prostřednictvím nejbližší součásti Veřejné bezpečnosti.

§ 53.

Pravomoc předsedy senátu při doručování a předvolávání

Nařízení o doručování a předvolávání vydává předseda senátu; rozhoduje též o všech jiných opatřeních týkajících se doručování a předvolávání včetně ustanovení opatrovníka.

§ 54.

(1) Dříve než soud začne jednat ve věci samé, zkoumá z úřední povinnosti svou příslušnost.

(2) Bylo-li řízení zahájeno na návrh, zkoumá soud svou příslušnost podle údajů navrhovatele. Má-li však pochybnost o správnosti těchto údajů, anebo je-li namítána nepříslušnost, vyšetří soud okolnosti rozhodné pro určení příslušnosti, a to i z úřední povinnosti.

§ 55.

(1) Jiný účastník než navrhovatel může namítat nepříslušnost soudu pouze při prvém procesním úkonu, který mu přísluší, a to dříve než se pustí do jednání ve věci samé. Námitku musí odůvodnit.

(2) Nebyla-li vznesena námitka nepříslušnosti a soud začal jednat ve věci samé, je příslušný, i když některý účastník, který do řízení vstoupí později, namítne nepříslušnost při svém prvém, procesním úkonu.

§ 56.

(1) Zjistí-li soud, že není příslušný, a dá-li se podle údajů navrhovatele nebo podle výsledků šetření zjistit, a to bez slyšení jiného účastníka než navrhovatele, soud příslušný, vysloví soud svou nepříslušnost a po právní moci usnesení postoupí věc soudu příslušnému, který je tímto usnesením vázán; byl-li jiný účastník než navrhovatel slyšen, postoupí věc ihned s týmž účinkem.

(2) Není-li možno zjistit příslušný soud ani podle údajů navrhovatele, ani podle výsledků šetření, soud návrh odmítne. Zjistí-li však, že jde o případ uvedený v § 12, postoupí věc nejvyššímu soudu k určení soudu příslušného.

§ 57.

(1) Soud přihlíží z úřední povinnosti v každém období řízení:

1. a) zda věc patří do pravomoci československých soudů;
2. b) zda věc nepatří do pravomoci některého zvláštního soudu anebo úřadu (orgánu veřejné správy), anebo zda mělo soudnímu řízení předcházet řízení jiné;
3. c) zda o téže věci nebylo už vydáno soudní rozhodnutí, které se stalo pravomocným, anebo zda se o téže věci nevede u tohoto nebo jiného soudu řízení, jež bylo zahájeno dříve.

(2) Ukáže-li se, že je tu některá z těchto překážek, zruší soud dosavadní řízení a rozhodnutí snad již vynesená; bylo-li řízení zahájeno na návrh, soud mimo to návrh odmítne.

(3) Odmítne-li soud návrh podle odstavce 1 písm. b) a dá-li se z návrhu na zahájení řízení zjistit, který zvláštní soud anebo úřad (orgán veřejné správy) je ve věci příslušný, postoupí návrh po právní moci usnesení o odmítnutí příslušnému soudu anebo úřadu (orgánu veřejné správy). O tom je třeba navrhovatele uvědomit současně s doručením usnesení o odmítnutí návrhu.

§ 58.

(1) Hmotněprávní účinky spojené s podáním návrhu zůstávají zachovány, jestliže soud postoupil návrh jinému soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy), anebo jestliže byl návrh znovu podán u příslušného soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy) do třiceti dnů od právní moci usnesení o odmítnutí návrhu.

(2) Předcházelo-li soudnímu řízení v pracovních věcech rozhodčí řízení a navrhovatel v řízení náležitě pokračoval, zůstávají zachovány právní účinky podle odstavce 1 spojené s podáním návrhu u rozhodčího orgánu.

§ 59.

Postup v řízení.

Soud postupuje v řízení z úřední povinnosti a vede je tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci co nejúčelněji a nejrychleji. Všem účastníkům je třeba dát stejnou příležitost, aby uplatnili svá práva a aby se vyjádřili.

§ 60.

Povinnost účastníků.

Účastníci jsou povinni vylíčit soudu pravdivě a úplně všechny skutkové okolnosti odůvodňující jejich návrhy, jakož i okolnosti, na které se jich soud dotáže.

§ 61.

Předseda senátu nařídí k projednání věci ústní jednání, nemá-li se podle zákona rozhodnout bez ústního jednání.

§ 62.

(1) Předseda senátu předvolá účastníky a jiné osoby, které mají být vyslechnuty při ústním jednání.

(2) Předseda senátu připraví ústní jednání tak, aby bylo zpravidla možno věc projednat a skončit při jednání jediném. V složitějších případech může předseda senátu zejména účastníkům uložit, aby se vyjádřili ve lhůtě, kterou jim určí, písemně nebo ústně do protokolu o skutkovém základu projednávané věci a označili důkazy. Může jim též uložit, aby předložili listiny.

§ 63.

(1) Ústní jednání je veřejné.

(2) Veřejnost smí být vyloučena pro celé ústní jednání nebo pro jeho část, jen jestliže by veřejným projednáním věci byly ohroženy státní, hospodářské nebo služební tajemství, mravnost anebo důležité zájmy účastníků. Usnesení o vyloučení veřejnosti se veřejně vyhlásí. Soud může však v takovém případě z důležitých důvodů dovolit jednotlivým osobám, aby byly přítomny.

(3) I když byla veřejnost vyloučena, vyhlásí se rozhodnutí ve věci samé veřejně.

§ 64.

(1) Ústní jednání řídí předseda senátu.

(2) Z důležitého důvodu může předseda senátu — při ústním jednání senát — ústní jednání odročit, a to buď na návrh nebo z úřední povinnosti. Na začátku nového ústního jednání vyloží předseda senátu dosavadní stav řízení. Změnilo-li se složení senátu, sdělí předseda senátu podle spisů celý obsah přednesů a provedených důkazů.

(3) Ohradí-li se některý účastník proti opatření, jež učinil předseda senátu, rozhodne senát.

(4) O skončení ústního jednání rozhoduje senát.

§ 65.

(1) Předseda senátu dbá, aby byl zachován pořádek a vážnost ústního jednání. Je-li třeba vykázat z jednací místnosti osobu, která ruší jednání, ať jde o posluchače nebo o osobu na jednání zúčastněnou, rozhodne o tom senát. Okolnosti, pro něž bylo zakročeno proti osobě rušící jednání, se uvedou v protokole.

(2) Byl-li takto z jednací místnosti vykázán účastník, má to tytéž následky, jako kdyby se byl vzdálil dobrovolně. Vykázání zástupce nemůže být na újmu zastoupeného.

(3) Dojde-li pro nepřístojné chování některé osoby k odročení ústního jednání, uloží jí soud náhradu nákladů, které tím vznikly.

§ 66.

(1) Ústní jednání se koná v přítomnosti zapisovatele,který o jednání sepíše protokol.

(2) Protokol má obsahovat zejména:

1. a) označení soudu;
2. b) místo, čas a předmět jednání;
3. c) jména a příjmení úředních osob, které se jednání zúčastnily, a jména a příjmení přítomných účastníků a jejich zástupců;
4. d) stručné, ale výstižné vylíčení průběhu jednání, zejména podané návrhy, obsah soudního smíru a výroky rozhodnutí s poznámkou, že bylo dáno poučení o opravných prostředcích.

§ 67.

(1) Protokol podepíše předseda senátu, zapisovatele, účastníci, jejich zástupci a tlumočník; obsahuje-li protokol soudní smír nebo výrok rozhodnutí, kterým se řízení končí, podepíší ho i členové senátu. Jestliže se účastník nebo zástupce vzdálí před podpisem, poznamená se to v protokole; odepře-li podpis, poznamenají se tu i důvody, které uvedl.

(2) Nemůže-li předseda senátu pro překážku delšího trvání protokol podepsat, podepíše jej jiný člen senátu. Nemůže-li jiná osoba pro překážku delšího trvání protokol podepsat, není jejího podpisu třeba. Důvod, proč podpis odpadl, se poznamená v protokole.

(3) Námitky proti znění protokolu pojme soud do protokolu nebo uloží účastníkovi, aby je podal písemně.

§ 68.

Jiná jednání a podobné soudcovské úkony.

Ustanovení platných pro ústní jednání se užije přiměřeně podle povahy věci pro jiná jednání a podobné soudcovské úkony.

§ 69.

Výslech účastníka.

Uzná-li to soud za potřebné, může účastníka kdykoli za řízení vyslechnout. Proto mu může uložit, aby se dostavil osobně; jestliže se účastník bez omluvy nedostavil, může ho soud dát předvést.

§ 69a

Předvádění

(1) O předvedení se požádá příslušná součást Veřejné bezpečnosti; o předvedení nezletilého se požádá příslušná součást Veřejné bezpečnosti, jen nelze-li předvedení provést zaměstnancem soudu nebo orgánu pověřeného péčí o mládež.

(2) O předvedení vojáků v činné službě a příslušníků ozbrojených sborů se požádá jejich náčelník.

(3) Nařízení o předvedení vydává předseda senátu, který také rozhoduje o všech jiných opatřeních týkajících se předvedení.

§ 70.

Předběžné otázky.

(1) Pro své rozhodnutí je soud oprávněn učinit si úsudek i o předběžných otázkách, o nichž by náleželo rozhodnout jinému soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy).

(2) Bylo-li však již zahájeno řízení o předběžné otázce u příslušného soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy), anebo je-li tu podezření z trestného činu nebo přestupku a odsouzení by mělo vliv na rozhodnutí soudu, soud zpravidla řízení přeruší až do pravomocného rozhodnutí o předběžné otázce anebo o trestném činu nebo o přestupku.

§ 71.

Spojení několika věcí.

Soud může spojit ke společnému jednání, popřípadě i rozhodnutí, věci, které jsou u něho zahájeny a spolu souvisí, ať už mezi týmiž nebo jinými účastníky.

§ 72.

Změna návrhu.

Účastníci mohou za řízení měnit své návrhy ve věci samé. Soud nepřipustí změnu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o návrhu změněném.

§ 73.

Je-li k zahájení řízení třeba návrhu účastníka, může navrhovatel vzít návrh zpět, dokud soud nezačal jednat ve věci samé. Dojde-li vzetí návrhu zpět rozhodujícímu soudu později, nejpozději však do rozhodnutí, kterým se řízení končí, soud rozhodne o vzetí návrhu zpět, a přizná-li mu účinnost, řízení zastaví.

§ 74.

Dokud soud nerozhodl ve věci samé, může zavázaný před soudem nárok uznat a oprávněný se může před soudem svého nároku vzdát. Soud rozhodne, zda projevu účastníka přizná účinnost. Přizná-li projevu účinnost, nevydá o tom zvláštní usnesení, ale rozhodne podle projevu účastníka.

§ 75.

Pokud to povaha věci připouští, mohou účastníci skončit řízení i soudním smírem. Soud rozhodne o schválení smíru. O smír, který může být schválen, má se soud vždy pokusit.

§ 76.

Soud nepřizná účinnost vzetí návrhu zpět, uznání nebo vzdání se nároku a neschválí smír, jestliže se projev účastníka příčí zákonu nebo obecnému zájmu. Nepřizná-li soud projevu účinnost nebo neschválí-li smír, pokračuje v řízení.

§ 77.

Nečinnost účastníků nepřekáží postupu řízení.

§ 78.

(1) Jestliže účastník nepodal v dané lhůtě vyjádření nebo se, ač byl předvolán k výslechu, nedostavil, má se za to, že se nemíní vyjádřit.

(2) Vyzve-li soud účastníka, aby se vyjádřil o určitém návrhu, může připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat jeho souhlas.

§ 79.

Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k ústnímu jednání, jedná se v jeho nepřítomnosti; dojde-li však k odročení jednání, musí být účastník předvolán znovu.

§ 80.

(1) Jestliže účastník, který není zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí, zemře, pozbude procesní způsobilosti nebo se nemůže účastnit řízení pro trvalejší překážku, posoudí soud, jaké vhodné opatření má učinit.

(2) Soud může řízení přerušit anebo ustanovit opatrovníka a v řízení pokračovat. Soud ustanoví opatrovníka a v řízení pokračuje zejména tehdy, jestliže by se přerušením zmařil účel řízení, anebo jestliže by vznikla ostatním účastníkům nepoměrná újma.

(3) Ustanovení předchozích odstavců se užije přiměřeně, nastaly-li okolnosti uvedené v odstavci 1 u zákonného zástupce, který nebyl zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí.

§ 81.

Přerušení má ten účinek, že se nekonají jednání a že lhůty podle tohoto zákona neběží.

§ 82.

(1) I když soud řízení nepřeruší, neběží lhůty (§ 81) pro toho, kdo zemřel anebo ztratil procesní způsobilost a nebyl v řízení zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí, dokud není ustanoven opatrovník nebo dokud někdo jiný nevstoupí místo něho do řízení.

(2) Tohoto ustanovení se užije přiměřeně, nastanou-li takové okolnosti u zákonného zástupce, který není zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí.

§ 83.

Soud učiní všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení. Po odpadnutí překážky pokračuje soud z úřední povinnosti v řízení a lhůty začnou běžet znovu.

§ 84.

Nestanoví-li zákon určité lhůty, má soud určit k provedení procesních úkonů přiměřenou lhůtu. Soud může lhůtu, kterou určil, z důležitých důvodů prodloužit nebo zkrátit.

§ 85.

(1) Do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kterého se stala událost určující počátek lhůty.

(2) Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím onoho dne posledního týdne nebo měsíce, jenž svým pojmenováním nebo číselným označením odpovídá dni, kterého se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí se lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.

(3) Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.

(4) Dny poštovní dopravy se do lhůty nezapočítávají.

§ 86.

Navrácení v předešlý stav.

(1) Zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce z omluvitelného důvodu procesní úkon, který mu příslušel, a byl proto z tohoto úkonu vyloučen, může se domáhat navrácení v předešlý stav.

(2) Návrh na navrácení v předešlý stav je třeba podat do patnácti dnů ode dne, kdy odpadl důvod zmeškání, a je nutno s ním spojit i zmeškaný úkon, pokud je to podle povahy věci možné. O návrhu rozhodne usnesením soud, před nímž měl být zmeškaný úkon vykonán, a to — považuje-li to za potřebné — po ústním jednání.

(3) Návrh nemá odkladný účinek. Soud, který o něm rozhoduje, může však na žádost účastníka i bez slyšení odpůrce nařídit odklad řízení anebo exekuce, jestliže se podle přednesených údajů jeví pravděpodobným, že návrh bude mít úspěch. Soud může na žádost účastníka odklad odvolat.

§ 87.

Nahlížení do soudních spisů.

(1) Účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do soudních spisů, s výjimkou protokolů o poradách soudu, a mohou si z nich pořídit opisy nebo výpisy.

(2) Třetí osoby mohou do soudních spisů nahlížet a pořídit si z nich opisy nebo výpisy jen se svolením předsedy senátu.

(3) Ustanovení odstavce 1 platí i pro znalce. Znalcům, kteří nemohou podat spolehlivý posudek bez zevrubného prostudování spisů, může předseda senátu spisy zapůjčit.

§ 88.

(1) Účastník má navrhnout a označit důkazní prostředky, jimiž chce prokázat pravdivost jednotlivých skutkových tvrzení.

(2) Soud z úřední povinnosti opatří a provede i takové důkazy, které nenavrhl žádný účastník, jsou-li pro rozhodnutí významné.

§ 89.

Skutečnosti obecně známé a skutečnosti, jež jsou soudu známy z jeho úřední činnosti, není zásadně třeba dokazovat. Soud však podle potřeby účastníky na tyto skutečnosti upozorní.

§ 90.

Není třeba dokazovat skutečnosti, pro které zákon stanoví domněnku. Vyvrácení domněnky je přípustné, pokud to zákon nevylučuje.

§ 91.

Zvyklosti platné v určitém místě nebo oboru, stanovy právnických osob, místní a jiné podobné zvláštní předpisy potřebují důkazu, jen pokud nejsou soudu známy.

§ 92.

Závisí-li rozhodnutí na tom, zda byl spáchán trestný čin nebo přestupek a kdo ho spáchal, je soud vázán co do těchto okolností obsahem pravomocného odsuzujícího rozhodnutí trestního soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy) v trestní věci.

§ 93.

Při zjišťování skutkového stavu zhodnotí soud výsledky provedeného dokazování, pečlivě přihlížeje ke všemu, co vyšlo najevo, anebo co se stalo za řízení, včetně k tomu, co účastníci za řízení uvedli.

§ 94.

Je-li nárok jistý co do základu, ale jeho výši nelze buď vůbec bezpečně zjistit nebo jen s nepoměrnými obtížemi, může ji soud určit podle volného uvážení.

§ 95.

(1) Dokazování provádí rozhodující soud, který však může ze závažných důvodů o provedení důkazu dožádat soud jiný.

(2) K přípravě rozhodnutí senátu může i předseda senátu dát dožádaným soudem provést jednotlivé důkazy, jejichž provedení přímo senátem by činilo obtíže.

(3) V odůvodněných případech může senát provedením jednotlivých důkazů pověřit předsedu nebo některého člena senátu.

§ 96.

(1) Dožádaný nebo pověřený soudce ve věci, o níž se má rozhodnout po ústním jednání, uvědomí účastníky o jednání nařízeném k dokazování, jestliže se předem nevzdali práva účasti.

(2) Nepřítomnost řádně uvědoměných účastníků nebrání provedení důkazů.

§ 97.

Předseda senátu sdělí výsledky dokazování, které provedl dožádaný nebo pověřený soudce.

§ 98.

Senát může v každém případě nařídit, aby provedené důkazy byly doplněny nebo před ním opakovány.

§ 99.

Důkazní prostředky.

(1) Důkazní prostředky jsou všechny prostředky způsobilé k zjištění pravdy; zejména jsou to svědci, znalci, listiny a ohledání.

(2) Týchž prostředků lze užít k osvědčení.

§ 100.

(1) Každý je povinen na předvolání se dostavit k soudu a vypovídat jako svědek.

(2) Řádně předvolanému svědkovi, který bez náležité omluvy nesplní tuto občanskou povinnost, může soud uložit náhradu způsobených nákladů a pokutu do 5000 Kčs. Nedostaví-li se svědek ani na opětovné předvolání, může mu soud uložit náhradu dalších nákladů, opětovnou pokutu a dát ho předvést na jeho náklady. Vydobyté pokuty připadají státu. O způsobu předvedení platí ustanovení § 69a.

(3) Omluví-li svědek dodatečně svoje nedostavení, může soud vyslovené následky nedostavení zrušit.

§ 101.

Před výslechem poučí soud svědka o důvodech, pro které ho nelze vyslýchat a pro které by mohl odepřít svědectví, a o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčovat. Dále ho poučí o významu svědecké výpovědi z hlediska občanské cti a o trestních následcích křivé výpovědi.

§ 102.

Jako svědka nelze vyslýchat toho, kdo by výpovědí:

1. a) prozradil státní tajemství;
2. b) porušil státem výslovně uloženou nebo státem uznanou povinnost mlčenlivosti, pokud nebyl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má.

§ 103.

(1) Svědek může odepřít výpověď, jestliže by mohl výpovědí způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Jeho blízkými osobami jsou jeho manžel, osoby, které jsou s ním nebo s jeho manželem příbuzné buď v pokolení přímém, anebo v pokolení pobočném až do bratrance (sestřenice) včetně, a jiné osoby, které s ním žijí ve společné domácnosti jako členové rodiny; poměru příbuzenskému se rovná poměr založený osvojením.

(2) Svědek musí soudu oznámit důvod odepření výpovědi. O oprávněnosti odepřít výpověď rozhodne soud, který svědka vyslýchá.

(3) Svědkovi, který bez udání důvodů nebo přes to, že přednesený důvod nebyl uznán, odepře svědčit, ačkoli byl na následky upozorněn, může soud uložit náhradu nákladů způsobených odepřením výpovědi a pokutu do 5000 Kčs. Vydobyté pokuty připadají státu.

§ 104.

Na počátku výslechu dotáže se soud svědka na jeho jméno, příjmení, věk, rodinný stav, zaměstnání, bydliště, dále na jeho poměr k účastníkům, popřípadě i na jiné okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Potom se dá svědkovi příležitost, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. Svědkovi je třeba dát otázky potřebné k vysvětlení a k doplnění výpovědi, zejména k objasnění, odkud má své vědomosti.

§ 105.

Svědka vyslýchá předseda senátu. Členové senátu, prokurátor a se souhlasem předseda účastníci a znalci mohou klást svědkovi otázky.

§ 106.

Předseda senátu může svědkovi zakázat, aby byl přítomen při projednávání věci.

§ 107.

(1) Svědek má nárok na náhradu nutných hotových výdajů a ušlé odměny za práci. Nárok svědka zaniká, neuplatní-li jej svědek nejpozději do tří dnů po svém výslechu, a nedojde-li k výslechu, do tří dnů po tom, kdy mu to bylo oznámeno.

(2) O svědečném rozhodne předseda senátu; usnesení o tom se nedoručuje.

§ 108.

(1) Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k němuž je třeba odborných znalostí, přibere soud zpravidla po slyšení účastníků jednoho nebo více znalců, aby podali posudek.

(2) Místo znalce původně přibraného může soud přibrat znalce jiného.

(3) Soud může také požádat příslušné úřady (orgány veřejné správy) nebo ústavy, aby podaly nebo přezkoumaly znalecký posudek.

§ 109.

Jako znalce nelze přibrat toho, u koho se vyskytuje důvod obdobný důvodu, pro který je vyloučen soudce. Znalec je povinen oznámit soudu skutečnosti nasvědčující jeho vyloučení; neučiní-li tak, odpovídá účastníkům za náklady, které tím zavinil.

§ 110.

(1) Znalci lze uložit, aby posudek podal písemně.

(2) Několik znalců lze vyslechnout společně; znalci mohou podat společný posudek.

§ 111.

O náhradě hotových výloh a odměně za znalecký úkon (znalečné), uplatňovaných podle zvláštních předpisů, rozhoduje předseda senátu; nebylo-li znalečné účtováno do konce řízení nebo ve lhůtě určené předsedou, rozhodne o něm předseda z úřední povinnosti. Rozhodnutí o znalečném se doručuje i tomu, kdo je účtoval.

§ 112.

Ustanovení §§ 100 až 105 platí pro znalce přiměřeně. Jako znalec je však povinen být činný jen ten, kdo byl k podání znaleckého úkonu označen orgánem nebo organizací socialistického sektoru, které o to byly soudem požádány, popřípadě ten, kdo určitý obor vykonává jako své povolání.

§ 113.

(1) Soud může uložit účastníkovi, o němž je podle výsledků dosavadního řízení známo, že má listinu potřebnou k důkazu, aby ji předložil.

(2) Jestliže účastník bezdůvodně odepře listinu předložit, užije soud proti němu ustanovení o právních následcích bezdůvodného odepření svědecké výpovědi.

§ 114.

(1) Soud může uložit i třetí osobě, aby mu listinu, kterou má, předložila k nahlédnutí. Zjistí-li soud po nahlédnutí, že listinou lze dokázat okolnost důležitou pro objasnění skutkového stavu, provede listinou důkaz.

(2) Jestliže třetí osoba bezdůvodně odepře předložit listinu soudu k nahlédnutí, užije soud proti ní ustanovení o právních následcích bezdůvodného odepření svědecké výpovědi.

§ 115.

(1) O předložení listiny účastníkem a třetími osobami platí obdobně ustanovení §§ 102 a 103.

(2) O nároku třetích osob na náhradu platí obdobně ustanovení § 107.

§ 116.

Soud může sám opatřit listinu od jiného soudu nebo od úřadu (orgánu veřejné správy).

§ 117.

K provedení důkazu při ústním jednání sdělí soud obsah předložené listiny nebo její příslušné části účastníkům a vyzve je, aby se o ní vyjádřili.

§ 118.

(1) Veřejnými jsou listiny, které vydaly československé soudy nebo úřady (orgány veřejné správy) v mezích své pravomoci a v předepsané formě, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné.

(2) Veřejné listiny podávají, pokud není dokázán opak, důkaz o pravdivosti toho, že nařízení nebo prohlášení v nich obsažené vydal jejich vystavitel, jakož i toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.

(3) Každá jiná listina je soukromou listinou, kterou soud zhodnotí jako jiný důkazní prostředek.

§ 119.

Soud po případném slyšení účastníků stanoví, v jakém směru a jakým způsobem se provede ohledání.

§ 120.

(1) O povinnosti účastníků a třetích osob předložit předmět ohledání, popřípadě o jejich povinnosti dát souhlas k provedení ohledání, platí obdobně ustanovení §§ 113 až 115.

(2) O nároku třetích osob na náhradu platí obdobně ustanovení § 107.

§ 121.

Ohledání předmětu nelze provést, bylo-li by spojeno s prozrazením státního tajemství anebo s porušením státem výslovně uložené nebo státem uznané povinnosti mlčenlivosti.

§ 122.

Ostatní důkazní prostředky.

Způsob provedení důkazů jinými důkazními prostředky určí soud podle jejich povahy.

§ 123.

Před zahájením řízení lze na návrh účastníka, a za řízení i z úřední povinnosti, zajistit důkaz, je-li obava, že důkaz nebude možno později provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi.

§ 124.

(1) Návrh na zajištění důkazu se podává u rozhodujícího soudu a v naléhavém případě, anebo nedošlo-li dosud k zahájení řízení, u okresního soudu, v jehož obvodu je ohrožený důkazní prostředek.

(2) V návrhu na zajištění důkazu je třeba uvést odpůrce, popřípadě důvod, proč ho není možno uvést, dále označit skutečnosti, které se mají dokázat, a důkazní prostředky.

§ 125.

Zajištění důkazu provede soudce způsobem předepsaným pro důkaz, o který jde. Předvolá k němu navrhovatele a jeho odpůrce, je-li znám.

§ 126.

Náklady zajištění důkazu provedeného před zahájením řízení nese navrhovatel. Tím není dotčen jeho případný nárok na jejich náhradu v pozdějším řízení.