Nález Ústavního soudu ze dne 5. října 2006 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení § 17 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů

Odůvodnění

I. Rekapitulace návrhu I.

1. 1. Návrhem podaným podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se skupina 42 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále též „navrhovatel“) domáhala vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zrušil ustanovení § 17 odst. 1 části věty, která zní „, jestliže s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má tato kolektivní smlouva týkat.“ (správně „, jestliže s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má tato smlouva týkat.“), § 17 odst. 2 části věty, která zní „, jestliže s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má tato kolektivní smlouva týkat.“ (správně „, jestliže s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má kolektivní smlouva vyššího stupně týkat.“), § 17 odst. 4 písm. c) a § 17 odst. 5 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů.
2. 2. Navrhovatel uvedl, že podle napadených ustanovení zákona o kolektivním vyjednávání je vyhlášení stávky ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy možné pouze v tom případě, jestliže s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má kolektivní smlouva týkat. Příslušný odborový orgán je přitom povinen písemně oznámit zaměstnavateli alespoň tři pracovní dny předem jmenný seznam zástupců příslušného odborového orgánu, kteří jsou oprávněni zastupovat účastníky stávky, a alespoň jeden pracovní den před zahájením stávky jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou účastníky stávky.
3. 3. Napadená ustanovení zákona o kolektivním vyjednávání jsou podle navrhovatele v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), podle něhož je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka, čl. 10 Ústavy, podle něhož jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem (navrhovatel nesprávně citoval znění čl. 10 Ústavy před novelou provedenou ústavním zákonem č. 395/2001 Sb.), čl. 8 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.), který garantuje právo na stávku, Úmluvou Mezinárodní organizace práce (dále též „MOP“) č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat (vyhlášena pod č. 489/1990 Sb.) a Úmluvou MOP č. 98 o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat (vyhlášena pod č. 470/1990 Sb.), které jsou také součástí právního řádu České republiky. Podle navrhovatele tyto úmluvy sice výslovně právo na stávku nezmiňují, avšak toto právo vyplývá ze svobody sdružování. Napadená ustanovení zákona o kolektivním vyjednávání jsou podle navrhovatele dále v rozporu s čl. 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 4 Listiny.
4. 4. Rozpor napadených ustanovení zákona o kolektivním vyjednávání s citovanými ústavními zákony a mezinárodními smlouvami spatřuje navrhovatel v tom, že podmínky stanovené pro vyhlášení stávky jsou ve svých důsledcích závažným omezením práva na stávku jakožto významného nástroje na obhajobu hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců. „Požadavky vyplývající z napadených ustanovení zákona jsou významnými překážkami zabraňujícími zaměstnancům v jejich řádném výkonu práva na stávku. V praxi totiž tyto podmínky vedou k zastrašování, diskriminaci a dokonce propouštění zaměstnanců. Ti se proto raději svého práva na stávku vzdávají v obavách před možnými důsledky, a jsou tak zbaveni svého ústavním pořádkem České republiky garantovaného práva.“
5. 5. Napadená právní úprava je podle navrhovatele v rozporu i se stanovisky Mezinárodního úřadu práce (dále též „MÚP“). Podle rozhodovací praxe orgánů MÚP, Výboru pro svobodu sdružování a Výboru expertů je požadavek rozhodnutí „nadpoloviční většiny“ (sic!) všech pracovníků, kterých se vyhlášení stávky týká, nepřiměřený a mohl by nepřiměřeně bránit možnosti vykonání stávky, především ve velkých podnicích. Požadavek absolutní většiny pracovníků k vyhlášení stávky může způsobovat problémy, zvláště v případě odborů, které sdružují velký počet členů. Požadavek na obstarání absolutní většiny může proto zahrnovat riziko vážného omezení práva stávku [navrhovatel odkázal na Freedom of association – Digest of decisions and principles of the Freedom of Association Committee of Governing Body of the ILO, fourth (revised) edition, 1996, články 507 a 508].
6. 6. Navrhovatel poukázal na zkušenost ze Slovenské republiky, která měla obdobnou právní úpravu až do novelizace provedené zákonem č. 209/2001 Z. z. Důvodem pro tuto novelizaci byla stížnost podaná k MÚP Odborovým združením železničiarov proti vládě Slovenské republiky. Ustanovení zákona bylo změněno tak, že stávka může být vyhlášena, pokud s ní souhlasí nadpoloviční většina všech zaměstnanců zaměstnavatele zúčastněných na hlasování o stávce, kterých se má kolektivní smlouva týkat, za předpokladu, že se hlasování zúčastní alespoň nadpoloviční většina zaměstnanců počítaná ze všech zaměstnanců a že příslušný odborový orgán oznámí zaměstnavateli nejméně tři pracovní dny před zahájením stávky jmenný seznam zástupců příslušného odborového orgánu, kteří jsou oprávněni zastupovat účastníky stávky. Na tuto novou právní úpravu údajně Výbor pro svobodu sdružování reagoval tak, že ustanovení, podle kterého musí být stávka schválena nadpoloviční většinou pracovníků zúčastněných na hlasování o stávce, je ve shodě se zásadami svobody sdružování. Výbor připustil, že nová úprava podoby předkládaných jmenných seznamů je zlepšením v porovnání s dosavadním zněním, přesto se domnívá, že její praktické uplatňování by mohlo vést k diskriminaci a represáliím proti odborovým zástupcům, kteří jsou uvedeni v seznamu. Výbor připomněl, že ochrana před činnostmi proti odborové diskriminaci je žádoucí zejména v případě odborových představitelů, aby jim bylo umožněno vykonávat jejich odborové povinnosti v úplné nezávislosti.
7. 7. Z těchto důvodů se proto navrhovatel domáhal vydání nálezu, jak je uvedeno výše.

II. Průběh řízení a rekapitulace vyjádření účastníků řízení II.

1. 8. K výzvě Ústavního soudu podala podle § 69 zákona o Ústavním soudu ústy svého tehdejšího předsedy PhDr. Lubomíra Zaorálka vyjádření Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Připustila, že v našem právním řádu je upravena pouze stávka v oblasti kolektivního vyjednávání (zákonem o kolektivním vyjednávání), a nikoli stávky jiných druhů. Nedojde-li k uzavření kolektivní smlouvy ani po řízení před zprostředkovatelem a smluvní strany nepožádají o řešení sporu rozhodce, může být jako krajní prostředek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy vyhlášena stávka. Pro eliminaci tzv. divokých stávek je základní podmínkou vyhlášení stávky příslušným odborovým orgánem skutečnost, že s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má kolektivní smlouva týkat. Stanovením této podmínky je zdůrazněno, že stávka je považována za krajní prostředek. Není žádoucí, aby o tak závažném kroku rozhodoval pouze odborový orgán, aniž by k němu měl souhlas většiny členské základny odborové organizace.
2. 9. Podle Poslanecké sněmovny by klidu při vyjednávání ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy a k rychlému ukončení nepřispělo, kdyby zaměstnavatel a všichni stávkující zaměstnanci jednali pohromadě. Proto je stanoveno, že příslušný odborový orgán předloží zaměstnavateli jmenný seznam zástupců odborového orgánu, kteří jsou oprávněni zastupovat účastníky stávky. Menší počet vyjednávajících snadněji dospěje k dohodě.
3. 10. Každý zaměstnanec má právo se svobodně rozhodnout, zda se ke stávce připojí či nikoliv. Takové rozhodnutí má své důsledky z hlediska jeho pracovněprávních a sociálních nároků. Zaměstnavatel by proto měl vědět, jakým počtem lidí a v jaké struktuře budou obsazovány pracovní směny v době stávky. Zaměstnancům, kteří nejsou účastníky stávky, zaměstnavatel totiž umožní výkon práce a pokud v důsledku stávky tito zaměstnanci nemohou konat práci, případně konají jinou práci, jejich mzdové nároky se řídí ustanoveními o mzdě při výkonu jiné práce, popřípadě o náhradě mzdy při překážce v práci na straně zaměstnavatele. Jmenné seznamy účastníků stávky tedy slouží k rozlišení toho, kdo je a kdo není účastníkem stávky. Stávkujícím se účast na stávce posuzuje jako omluvená nepřítomnost v práci, za kterou ovšem nepřísluší mzda ani náhrada mzdy a ani jim po dobu stávky nenáleží nemocenská a podpora při ošetřování člena rodiny, pokud se podmínky pro poskytování těchto dávek splnily v době účasti na stávce.
4. 11. Poslanecká sněmovna konstatovala, že zákon o kolektivním vyjednávání byl přijat po řádně provedeném zákonodárném procesu, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů. Zákonodárný sbor podle ní jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem České republiky.
5. 12. Senát Parlamentu České republiky ústy svého předsedy MUDr. Přemysla Sobotky ve svém vyjádření předeslal, že návrhem dotčená ustanovení zákona o kolektivním vyjednávání byla schválena v době, kdy Senát ještě nebyl ustaven.
6. 13. Věcně k návrhu poznamenal, že Listina i relevantní mezinárodní smlouvy, v nichž je výslovně právo na stávku upraveno, počítají s bližší úpravou tohoto práva formou zákona, přičemž případná omezující zákonná úprava musí odpovídat stanoveným kritériím. Z tohoto hlediska, pokud jde o kvorum počtu zaměstnanců vyžadované k rozhodování o stávce, může být otázkou posouzení, jaký počet zaměstnanců by měl být považován za přiměřený k tomu, aby o tom rozhodoval. Je vcelku zřejmé, že stávka může mít závažné ekonomické důsledky nejen pro zaměstnavatele, ale ve svých dopadech i pro zaměstnance včetně těch, kteří stávkovat nechtějí, a podle povahy činnosti zaměstnavatele může mít přímo či zprostředkovaně také důsledky pro ostatní zaměstnavatele či pro ostatní občany. Senát poukázal na průběh projednávání zákona o kolektivním vyjednávání ve Federálním shromáždění, z něhož vyplývá, že se na příslušném kvoru dohodli na tripartitním jednání zástupci zaměstnavatelů a odborů a vládní strana do tohoto ujednání nezasahovala.
7. 14. Pokud jde o povinnost odborového orgánu písemně oznámit zaměstnavateli alespoň tři pracovní dny předem jmenný seznam zástupců příslušného odborového orgánu, kteří jsou oprávněni zastupovat účastníky stávky, uvedl Senát, že ochrana před případným diskriminačním jednáním zaměstnavatele, na jehož riziko poukazuje navrhovatel, by stěží měla spočívat v nějakém „utajování“ odborových funkcionářů, ale v pozitivní zákonné úpravě, která by je chránila před případnou diskriminací či nezákonnými postihy. Taková úprava je stanovena v zákoníku práce, zejména v § 1 odst. 4 až 8 a § 7 odst. 2 až 6, a v tomto smyslu také činnost odborových funkcionářů podléhá soudní ochraně.
8. 15. Stejně tak, stran povinnosti předložit jmenný seznam stávkujících, lze poukázat na zákoník práce, z něhož jednoznačně vyplývá, že případné zastrašování, diskriminace a dokonce propouštění zaměstnanců by bylo v rozporu se zákonem a zaměstnancem vykonávané právo na stávku by podléhalo soudní ochraně. Je vcelku zřejmé, že pokud by zaměstnavatel seznam účastníků stávky tímto způsobem neobdržel, musel by si jej sám zajistit např. pro účely posuzování mzdových nároků zaměstnanců účastnících se stávky nebo pro posuzování nároků takových zaměstnanců z nemocenského a sociálního zabezpečení (§ 22 až 24 zákona o kolektivním vyjednávání).
9. 16. Senát závěrem konstatoval, že napadená ustanovení neomezují právo na stávku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy nad rámec principů stanovených v čl. 4 Listiny a v příslušných ustanoveních mezinárodních smluv. Stanovené podmínky lze z výše uvedených důvodů považovat za přiměřené.

III. Rekapitulace vyjádření dalších subjektů dle § 49 zákona o Ústavním soudu III.

1. 17. Podle § 49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu oslovil Ústavní soud i účastníky tzv. tripartity, tj. institucionalizovaného sociálního dialogu mezi vládou, odbory a zaměstnavateli, a poskytl jim možnost, aby se k návrhu vyjádřili.
2. 18. Českomoravská konfederace odborových svazů ve svém vyjádření ze dne 20. ledna 2005 ústy svého předsedy Milana Štěcha návrh skupiny poslanců uvítala a vyjádřila mu plnou podporu. Podle ní je právní úprava obsažená v zákoně o kolektivním vyjednávání pouhou formální zárukou práva na stávku. Zákonná povinnost předložit zaměstnavateli seznam zaměstnanců, kteří jsou účastníky stávky, vede v praxi k tomu, že zaměstnancům je za případnou účast ve stávce vyhrožováno postihem ze strany zaměstnavatele, zejména následným propuštěním, nebo jsou nejrůznějšími formami šikanováni. Dochází tak k situacím, kdy zaměstnanci sice projeví vůli stávkovat, ale v momentě, kdy zjistí, že budou uvedeni na seznamu, který bude zaměstnavateli předložen, se tohoto práva vzdají z důvodných obav před možným postihem. Odborové organizace tak nezískají pro podporu stávky požadovanou nadpoloviční většinu všech zaměstnanců, čímž ztrácejí možnost účinně hájit zájmy zaměstnanců vůči zaměstnavateli. Bližší identifikace stávkujících zaměstnanců a stanovení příliš vysokého kvora pro vyhlášení stávky vede k omezování svobody odborového organizování a práva na stávku. Podle Českomoravské organizace odborových svazů jsou napadená ustanovení zákona o kolektivním vyjednávání v rozporu s ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami, s čl. 27 Listiny a s ustálenou rozhodovací praxí Mezinárodní organizace práce.
3. 19. Svaz průmyslu a dopravy České republiky možnosti vyjádřit se k návrhu nevyužil, resp. zásilku s výzvou Ústavního soudu nepřevzal.
4. 20. Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky ve svém vyjádření ze dne 31. ledna 2005 uvedla, že s návrhem skupiny poslanců nesouhlasí. Je podle ní nemyslitelné, aby se stávka jako krajní prostředek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy uskutečnila, jestliže s jejím konáním nebude souhlasit nejméně polovina zaměstnanců. Nelze popřít právo většiny, které je základním principem demokracie. Předložení jmenného seznamu zaměstnanců je rovněž nezbytný prostředek, neboť jinak neexistuje jiný důkaz o skutečnosti, kdo je účastníkem stávky a kdo jen přerušení práce zneužívá. Zaměstnavatel musí vědět, kdo stávkuje a kdo nikoliv, i vzhledem k dalším povinnostem, které pro něj vyplývají z pracovněprávních a jiných předpisů (např. určování přestávek v práci, bezpečnost a ochrana zdraví při práci, čerpání volna pro další překážky v práci na straně zaměstnance atd.). Předpoklad navrhovatele, že zaměstnavatelé zneužívají svého postavení vůči účastníkům stávky, je podle Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky neopodstatněný. Zrušením napadených ustanovení by byla zcela zásadně narušena rovnováha ve vztahu zaměstnavatele a zaměstnance v těchto pro obě strany složitých situacích.
5. 21. Vláda České republiky pod předsednictvím JUDr. Stanislava Grosse svým usnesením č. 140 ze dne 2. února 2005 přijala vyjádření k návrhu skupiny poslanců. Vláda úvodem konstatovala, že zákon o kolektivním vyjednávání byl přijat v době před přijetím Listiny.
6. 22. K otázce kvora pro vyhlášení stávky vláda uvedla, že stávka je natolik závažným činem, že je nutné zabránit tomu, aby ji mohl vyhlásit jen relativně malý počet radikálních zaměstnanců, a většina, která by například dala přednost ještě dalšímu vyjednávání, by se tak musela podřídit menšině. Stávka je poslední možný prostředek prosazování požadavků zaměstnanců, může mít ekonomické dopady a nepříznivé důsledky i pro zaměstnance, takže podmínka souhlasu nejméně poloviny zaměstnanců, jichž se má týkat kolektivní smlouva, byla při formulování napadených ustanovení považována za přiměřenou. Pro úplnost vláda konstatovala, že v návrhu citované články č. 507 a 508 z Výběru rozhodnutí a zásad Výboru pro svobodu sdružování Správní rady Mezinárodního úřadu práce se vyjadřují k požadavku souhlasu „nadpoloviční většiny“ zaměstnanců, resp. „absolutní většiny“ zaměstnanců, zatímco v § 17 odst. 1 a 2 zákona o kolektivním vyjednávání je požadován souhlas „nejméně poloviny zaměstnanců, jichž se má smlouva týkat“, přičemž zaměstnanci, pro něž platí zákaz stávky, se do celkového počtu zaměstnanců nezapočítávají a hlasování o stávce se neúčastní. Z uvedeného vyplývá, že podmínka v napadených ustanoveních zahrnuje méně zaměstnanců, než je nadpoloviční většina či absolutní většina zaměstnanců.
7. 23. Pokud jde o jmenný seznam zástupců příslušného odborového orgánu, vycházelo se podle vlády z poznatků, že bývá ustaven tzv. stávkový výbor, který je pověřen vyjednáváním za stávkující zaměstnance. I po vyhlášení stávky však probíhá další vyjednávání mezi zaměstnavatelem a stávkujícími, resp. těmi, kdo jsou oprávněni účastníky stávky zastupovat. Zaměstnavatel tedy musí být obeznámen s tím, kdo stávkující zastupuje. Vláda upozornila, že na ustanovení § 17 odst. 4 písm. c) zákona o kolektivním vyjednávání navazuje další věta, která by se jeho zrušením stala bezpředmětnou a nicotnou. V tomto směru je podle vlády podaný návrh neúplný a zmatečný.
8. 24. Ke jmennému seznamu účastníků stávky vláda uvedla, že důvodem napadené právní úpravy bylo umožnit zaměstnavateli splnit povinnost podle § 22 odst. 4 zákona o kolektivním vyjednávání, tzn. připravit práci pro zaměstnance, kteří nebudou stávkovat. Zároveň má tento seznam sloužit k posouzení a uspokojení nároků podle § 22 až 24 zákona.
9. 25. Závěrem vláda konstatovala, že v minulých letech byla zvažována možnost změny některých ustanovení zákona o kolektivním vyjednávání, nedošlo však k politickému ani věcnému konsensu mezi sociálními partnery. Spolu s návrhem nového zákoníku práce nicméně vláda připravuje též návrh novely zákona o kolektivním vyjednávání, v níž navrhuje i změnu napadených ustanovení.

IV. Dikce napadených ustanovení zákona a jejich legislativní historie IV.

1. 26. Ústavní soud konstatuje, že návrhem napadené části ustanovení § 17 zákona o kolektivním vyjednávání (zvýrazněny tučně) zněly v době podání návrhu i nyní takto:

   㤠17

   Odkaz 㤠17

   (1) Stávku ve sporu o uzavření podnikové kolektivní smlouvy vyhlašuje a o jejím zahájení rozhoduje příslušný odborový orgán, jestliže s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má tato smlouva týkat.

   (2) Stávku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy vyššího stupně vyhlašuje příslušný vyšší odborový orgán. O zahájení stávky rozhodne příslušný odborový orgán, jestliže s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má kolektivní smlouva vyššího stupně týkat.

   (3) Při vyhlášení a zahájení solidární stávky se postupuje obdobně podle předchozích odstavců.

   (4) Příslušný odborový orgán musí písemně oznámit zaměstnavateli alespoň tři pracovní dny předem

   1. a) kdy bude stávka zahájena,
   2. b) důvody a cíle stávky,
   3. c) jmenný seznam zástupců příslušného odborového orgánu, kteří jsou oprávněni zastupovat účastníky stávky.

   Příslušný odborový orgán je povinen průběžně písemně zaměstnavateli oznamovat změny v seznamu uvedeném v písmenu c).

   (5) Příslušný odborový orgán musí předložit zaměstnavateli alespoň jeden pracovní den před zahájením stávky jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou účastníky stávky.

   (6) Zaměstnanci uvedení v § 20 písm. g), h), i), j), k) se pro účely zjištění celkového počtu zaměstnanců nezahrnují, ani se neúčastní hlasování o stávce. O výsledku hlasování musí příslušný odborový orgán pořídit zápis.“

1. 27. Ustanovení § 17 zákona o kolektivním vyjednávání bylo schváleno ve stejném znění, v jakém je československá vláda Federálnímu shromáždění navrhla. V důvodové zprávě k návrhu zákona vláda mimo jiné uvedla: „Krajním prostředkem ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy je ... stávka a výluka; jejich vyhlášení, průběh i skončení se navrhuje upravit v zájmu právní jistoty zaměstnavatelů i zaměstnanců. ... Návrh vychází ze zásady, že v případě vzniku kolektivního sporu o uzavření kolektivní smlouvy je tento třeba řešit především v řízení před zprostředkovatelem. Jestliže však v řízení před zprostředkovatelem nedojde k vyřešení kolektivního sporu o uzavření kolektivní smlouvy a smluvní strany nepožádají o řešení sporu rozhodce, může být jako krajní prostředek řešení tohoto sporu vyhlášena stávka. Takové řešení kolektivního sporu nelze považovat za porušení práva na stávku, ale za zvýraznění výjimečnosti a krajního prostředku prosazování požadavku zaměstnanců. Navrhovaná právní úprava stávky vychází z úlohy odborových orgánů, jakožto obhájců oprávněných požadavků zaměstnanců. Proto se také v § 17 stanoví, že stávku za uzavření podnikové kolektivní smlouvy může vyhlásit a o jejím vyhlášení rozhodnout příslušný odborový orgán, jestliže s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců. Stávku za uzavření vyšší kolektivní smlouvy vyhlašuje příslušný vyšší odborový orgán, o zahájení takové stávky rozhoduje příslušný odborový orgán, jestliže s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má kolektivní smlouva vyššího stupně týkat. ... Aby nemohlo dojít ke zkreslení výsledků hlasování o konání stávky, návrh stanoví, že pro zjištění potřebného kvora se zaměstnanci uvedení v § 20 návrhu nezahrnují. ... V zájmu svobodného projevu vůle zaměstnanců se v § 18 stanoví, že zaměstnanci nesmí být bráněno účastnit se stávky, ani nesmí být k účasti na stávce donucován.“ (viz webová stránka http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0260_01.htm, navštívena 2. 10. 2006).

V. Podmínky aktivní legitimace navrhovatele a řízení před Ústavním soudem V.

1. 28. Návrh podala skupina celkem 42 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kterou zastupoval jeden z nich, poslanec JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D. Ústavní soud konstatuje, že tato skupina poslanců byla v době podání návrhu oprávněným navrhovatelem podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť k podání návrhu se vyžaduje nejméně 41 poslanců.
2. 29. V průběhu řízení zástupce navrhovatele JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D., Ústavnímu soudu sdělil, že přestal být poslancem a advokátem a že tedy již není pověřen jednáním za skupinu poslanců v této věci. V průběhu řízení také skončilo funkční období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, z jejíchž poslanců byl složen navrhovatel - skupina poslanců, přičemž jen někteří z nich se ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech 2. a 3. června 2006 stali znovu poslanci. Ústavní soud v souladu se svou dosavadní judikaturou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/95, publikován jako nález č. 47, svazek 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), str. 388, 390; vyhlášen pod č. 192/1996 Sb.] konstatuje, že podmínky aktivní legitimace navrhovatele – skupiny poslanců – v řízení o kontrole norem je nutno posuzovat k okamžiku zahájení řízení. Z požadavku ochrany ústavnosti totiž vyplývá požadavek, aby Ústavní soud z důvodu obecného zájmu v již zahájené věci jednal, přestože se navrhovatel – skupina poslanců – rozpadl tím, že části z nich mandát zanikl a části vznikl poslanecký mandát nový.
3. 30. Pro nesouhlas předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing. Miloslava Vlčka s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu konalo se 5. října 2006 ústní jednání, na které se však za Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky dostavil toliko její místopředseda JUDr. Vojtěch Filip, za Senát Parlamentu České republiky se bez omluvy nedostavil nikdo, zástupce navrhovatele se z ústního jednání omluvil. Místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky odkázal na písemné vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, návrhy na doplnění dokazování nevznesl a neučinil žádný závěrečný návrh na rozhodnutí.