Platné znění

Nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2019 sp. zn. Pl. ÚS 45/17 ve věci návrhu na zrušení § 97 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, § 88a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, § 68 odst. 2 a § 71 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a vyhlášky č. 357/2012 Sb., o uchovávání, předávání a likvidaci provozních a lokalizačních údajů

vyhlášené znění

VI.

VI. Meritorní přezkum návrhu VI.

  1. 45. Po přezkoumání formálních náležitostí návrhu, bezvadnosti procesu přijetí napadených právních předpisů a provedeném dokazování Ústavní soud věcně přezkoumal námitky navrhovatelky k napadené právní úpravě a dospěl k následujícím závěrům.
    1. a) Obecná východiska

      Právo na soukromí, informační sebeurčení a komunikační svoboda

  1. 46. Uchovávání provozních a lokalizačních údajů se bezprostředně dotýká ústavně garantovaného práva na ochranu soukromí ve smyslu čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 13 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Soukromí představuje jeden ze stěžejních prvků svobody jednotlivce, která patří mezi nejdůležitější hodnoty liberální demokracie, a jeho ochrana se projevuje v mnoha různých aspektech, o čemž svědčí komplexní zakotvení tohoto základního práva v několika různých ustanoveních Listiny. V projednávané věci jde konkrétněji o tzv. právo na informační sebeurčení (čl. 10 odst. 3 Listiny) a komunikační svobodu (čl. 13 Listiny). Právo na informační sebeurčení chrání jednotlivce před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním anebo jiným zneužíváním údajů o jeho osobě. Komunikační svobodou je chráněno listovní tajemství a tajemství přepravovaných zpráv, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou, podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným zařízením či způsobem.
  2. 47. Ústavní soud podrobně vyložil obecná východiska týkající se práva na soukromí a přípustnost omezení tohoto práva ve prospěch ústavně aprobovatelného veřejného zájmu již ve výše zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10, na jehož odůvodnění zejména v bodech 26 až 40 Ústavní soud odkazuje. Pouze ve stručnosti - Ústavní soud zejména vyložil, že svou povahou i významem právo na informační sebeurčení spadá mezi základní lidská práva a svobody, protože spolu se svobodou osobní, svobodou v prostorové dimenzi (domovní) a komunikační dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu jako nezbytnou podmínku důstojné existence a rozvoje lidského života vůbec je nutno respektovat a důsledně chránit. Respekt a ochrana této sféry jsou garantovány ústavním pořádkem, neboť jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
  3. 48. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, zejména ve vztahu k problematice odposlechů telefonních hovorů, zřetelně vyplývá, že ochrana práva na respekt k soukromému životu ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny se vztahuje nejen k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v případě mobilní telefonie i základnovým stanicím zajišťujícím hovor [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21 SbNU 83), sp. zn. IV. ÚS 78/01 ze dne 27. 8. 2001 (N 123/23 SbNU 197), sp. zn. I. ÚS 191/05 ze dne 13. 9. 2006 (N 161/42 SbNU 327) či sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489)]. Uvedené informace o probíhající elektronické komunikaci tvoří právě provozní a lokalizační údaje.
  4. 49. Prostřednictvím shromažďovaných informací lze, přestože není (na rozdíl od odposlechů) uchováván obsah komunikace, sestavit podrobný záznam pohybu jednotlivce i jeho osobní a komunikační profil (osobní vazby, prostředí, společenské postavení, politická orientace, zdravotní stav nebo sexuální orientace). Jednotlivcem je přitom každý uživatel mobilního telefonu a počítače, tedy téměř každý občan České republiky. V případě internetových služeb je navíc velmi tenká, někdy sotva seznatelná hranice mezi provozním údajem a samotným obsahem.
  5. 50. Tzv. „metadata“ o uskutečněné komunikaci (tj. vše kromě obsahu) mohou být z hlediska zásahu do soukromí jednotlivce ve skutečnosti mnohem cennější a fakticky i „nebezpečnější“ než znalost samotného obsahu komunikace, neboť jsou strojově zpracovatelná a analyzovatelná; z výsledků takového zpracování pak lze usuzovat budoucí chování jednotlivce. Obsah naopak může být ve skutečnosti „bezobsažný“ - nepřejí-li si účastníci komunikace, aby byl srozumitelný, dorozumívají se pomocí náznaků či předem smluvených šifer. Sběr a uchovávání provozních a lokalizačních údajů proto také představují významný zásah do práva na soukromí a zasluhují z hlediska práva na soukromí obdobnou úroveň záruk proti zneužití jako samotný obsah komunikace. Je proto nezbytné pod rozsah ochrany základního práva na respekt k soukromému životu zahrnout nejen ochranu vlastního obsahu zpráv podávaných prostřednictvím telefonické komunikace nebo komunikace prostřednictvím tzv. veřejných sítí, ale i provozní a lokalizační údaje o nich (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10).
  6. 51. Základní právo lze omezit jen na základě zákona a pouze v míře, která je v podmínkách demokratického právního státu nezbytná, při zachování záruk ochrany jednotlivce před projevy libovůle ze strany veřejné moci. Omezení základního práva musí především odpovídat nárokům plynoucím z principu právního státu a naplňovat požadavky vycházející z testu proporcionality - v případech střetů základních práv či svobod s veřejným zájmem nebo s jinými základními právy či svobodami je třeba posuzovat účel (cíl) zásahu ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž měřítkem pro posouzení je zásada proporcionality (v širším smyslu). Předmětná právní úprava musí být přesná, zřetelná ve svých formulacích a dostatečně předvídatelná, aby potenciálně dotčeným jednotlivcům poskytovala dostatečnou informaci o okolnostech a podmínkách, za kterých je veřejná moc oprávněna k zásahu do jejich soukromí (čl. 2 odst. 2 Listiny), a ti případně mohli upravit své chování, aby se nedostali do konfliktu s omezující normou (čl. 2 odst. 3 Listiny). Rovněž musí být striktně definovány i pravomoci udělené příslušným orgánům, způsob a pravidla jejich provádění tak, aby jednotlivcům byla poskytnuta ochrana proti svévolnému zasahování.
  7. 52. Posouzení přípustnosti daného zásahu podle zásady proporcionality (v širším smyslu) zahrnuje tři kritéria. Prvním z nich je posouzení způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti) - je zjišťováno, zda je konkrétní opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se ve druhém kroku posuzuje potřebnost - je zkoumáno, zda byl při výběru prostředků použit ten, který je k základnímu právu nejšetrnější. Konečně je hodnocena přiměřenost (v užším smyslu), tj. zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl. Opatření omezující základní lidská práva a svobody tedy nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky převyšovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na přijatých opatřeních [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.)].

    Právo EU a Soudní dvůr Evropské unie

  1. 53. Česká republika podle čl. 1 odst. 2 Ústavy dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Unijní právo proniká do českého právního řádu prostřednictvím čl. 10a Ústavy, na jehož základě český zákonodárce přenesl část své pravomoci na zákonodárce unijního. Vztah ústavního pořádku České republiky a unijního práva, za jehož součást je považována i judikatura SDEU, prošel v průběhu doby určitým vývojem, k němuž měl Ústavní soud v minulosti více příležitostí se vyjádřit.
  2. 54. Obsah čl. 1 odst. 2 Ústavy ve vztahu k právu Evropské unie Ústavní soud vyložil tak, že domácí právní předpisy, včetně Ústavy, mají být interpretovány souladně s principy evropské integrace a spolupráce unijních orgánů a orgánů členského státu. Existuje-li několik interpretací ustanovení ústavního pořádku a jen některé z nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika v souvislosti se svým členstvím v Evropské unii, je nutno volit eurokonformní výklad podporující realizaci závazku, nikoli výklad, jenž realizaci znemožňuje [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.) či nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. 5. 2006 (N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.)]. Jinými slovy, v oblasti spadající do působnosti práva EU interpretuje ústavní právo s přihlédnutím k principům plynoucím z práva unijního [obdobně viz také nález sp. zn. Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.)]. Vše uvedené platí při zachování limitu, kterým je tzv. materiální jádro ústavního pořádku, tedy podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 19/08 ze dne 26. 11. 2008 (N 201/51 SbNU 445; 446/2008 Sb.)]. Unijní právo sice není referenčním kritériem pro posuzování ústavnosti vnitrostátního právního předpisu a rozpor s normou unijního práva sám o sobě k derogaci zákona vést nemůže, přesto je při interpretaci ústavního práva k předpisům unijního práva a judikatuře SDEU třeba přihlížet.
  3. 55. Problematika data retention spadá do působnosti unijního práva, jak je patrno ze snahy evropského zákonodárce o zakotvení jednotného rámce pro vnitrostátní právní úpravy. Směrnice o data retention, na jejímž základě byla přijata napadená právní úprava, byla Soudním dvorem Evropské unie prohlášena za neplatnou a nová evropská úprava dosud přijata nebyla. Vznikl tak legislativní prostor uvolněný zneplatněním směrnice o data retention, který mohou členské státy (tedy i Česká republika) zaplnit - jelikož jde o oblast pravomoci jimi sdílené s EU (nikoliv výlučné pravomoci EU) - v rozsahu, v jakém ji EU nevykonala nebo ji přestala efektivně vykonávat (čl. 2 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie); při zaplňování uvolněného legislativního prostoru dbá zákonodárce členského státu nosných důvodů rozsudku SDEU, jímž byla dotčená unijní úprava zneplatněna (zde konkrétně rozsudek Digital Rights Ireland Ltd).
    1. b) Prejudikatura
  1. 56. Napadená právní úprava zákona o elektronických komunikacích a trestního řádu byla přijata v reakci na výše uvedené derogační nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 a sp. zn. Pl. ÚS 24/11. V navazující časové souslednosti vydal Soudní dvůr Evropské unie též výše uvedené rozsudky Digital Rights Ireland Ltd a Tele2 Sverige AB.
  2. 57. Prvním ze zmiňovaných nálezů sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011 zrušil Ústavní soud ustanovení § 97 odst. 3 a 4 ZEK, v tehdejším znění, jakož i vyhlášku č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání. Ústavní soud aplikoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) vztahující se k užití odposlechů (zejména rozhodnutí ve věci Malone proti UK č. 8691/79 ze dne 2. 8. 1984) a zopakoval jeho požadavky na právní úpravu umožňující zásah do práva na soukromý život veřejnou mocí. Evropský soud pro lidská práva považuje za nutné vymezit na zákonné úrovni jasná pravidla upravující rozsah použití omezujících opatření, stanovit minimální požadavky na délku a způsob uložení získaných informací, na jejich použití i přístup třetích osob k nim a zakotvit procedury k ochraně důvěrnosti údajů i k jejich zničení; vše tak, aby jednotlivci disponovali dostatečnými zárukami ochrany proti jejich zneužití. V § 97 odst. 3 ZEK, v původním znění, nebyl jasně a přesně vymezen okruh oprávněných orgánů, účel poskytnutí provozních a lokalizačních údajů ani podmínky jejich použití, a to ani v návaznosti na zvláštní předpisy, na něž napadená norma odkazovala. Ústavní soud zkritizoval také absenci jasných a detailních pravidel obsahujících minimální požadavky na zabezpečení uchovávaných údajů (zamezení přístupu třetích osob, stanovení procedury vedoucí k ochraně důvěrnosti a celistvosti údajů, procedury jejich ničení) a záruk proti riziku jejich zneužití.
  3. 58. O několik měsíců později Ústavní soud v návaznosti na nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10 zrušil nálezem sp. zn. Pl. ÚS 24/11 ze dne 20. 12. 2011 pro vágnost a neurčitost také § 88a trestního řádu. V testu proporcionality nebylo naplněno druhé kritérium nezbytnosti, neboť neurčitá a široká formulace účelu („objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení“) umožňovala vyžádání a použití údajů v podstatě v jakékoli souvislosti s libovolným trestním řízením. Uvedený nedostatek nebylo podle Ústavního soudu možné překlenout ani ústavně konformním výkladem. Ústavní soud nenalezl důvod, pro který by se měl lišit rozsah zákonem stanovených garancí při využití nástrojů podle § 88 trestního řádu (odposlechy - budoucí telekomunikační provoz včetně obsahu komunikace) a § 88a trestního řádu (provozní a lokalizační údaje - v minulosti uskutečněný telekomunikační provoz bez obsahu komunikace), neboť v obou případech je intenzita zásahu do práva na soukromí srovnatelná. Nad rámec požadavků kladených na dotčenou právní úpravu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 zde Ústavní soud doplnil, že účinná ochrana před nezákonným zásahem do základních práv a svobod dotčených osob by měla být zaručena prostřednictvím povinnosti dodatečně informovat uživatele služeb elektronické komunikace o tom, že jeho provozní a lokalizační údaje byly sděleny orgánům činným v trestním řízení.
  4. 59. Soudní dvůr Evropské unie později rozsudkem Digital Rights Ireland Ltd ze dne 8. 4. 2014 prohlásil směrnici o data retention za neplatnou pro rozpor s čl. 7 (respektování soukromého a rodinného života) a čl. 8 (ochrana osobních údajů) Listiny základních práv EU. Přestože byla směrnice způsobilá dosáhnout sledovaného cíle (harmonizace úpravy data retention na poli boje proti závažné trestné činnosti), ani takový cíl sám o sobě nemohl odůvodnit, aby opatření týkající se všech prostředků elektronické komunikace a spočívající v uchovávání údajů téměř celé evropské populace bylo považováno za nezbytné. Soudní dvůr Evropské unie vyslovil požadavek cílené souvislosti mezi uchovávanými údaji a ohrožením veřejné bezpečnosti (údaje vztahující se k určitému časovému období, určité zeměpisné oblasti či okruhu určitých osob, jež mohou být jakýmkoli způsobem zapojeny do závažné trestné činnosti, anebo k osobám, které by prostřednictvím uchovávání jejich údajů mohly z jiných důvodů přispívat k boji proti závažné trestné činnosti).
  5. 60. Následně Soudní dvůr Evropské unie rozsudkem Tele2 Sverige AB ze dne 21. 12. 2016 zodpověděl předběžné otázky Velké Británie a Švédska ohledně výkladu čl. 15 odst. 1 e-privacy směrnice v souvislosti se zneplatněním směrnice o data retention a z toho plynoucích důsledků pro vnitrostátní právní úpravy členských států. Podle čl. 15 odst. 1 e-privacy směrnice členské státy mohou přijmout legislativní opatření omezující rozsah ochrany osobních údajů ve smyslu směrnice, představuje-li omezení v demokratické společnosti nezbytné, přiměřené a úměrné opatření pro zajištění národní bezpečnosti (tj. bezpečnosti státu), obrany, veřejné bezpečnosti a pro prevenci, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů nebo prevenci neoprávněného použití elektronického komunikačního systému. Soudní dvůr Evropské unie uvedl, že citované ustanovení umožňující členským státům výjimku z pravidla poskytování ochrany osobním údajům je třeba vykládat restriktivně - nelze akceptovat stav, kdy se z výjimky stane pravidlo, jako je tomu v případě plošného a ne výběrového uchovávání velkého množství dat. Vnitrostátní právní úprava musí podle SDEU účinně vymezovat vztah mezi údaji, které mají být uchovávány, a sledovaným účelem, tj. musí umožňovat účinné vymezení rozsahu opatření (okruh osob z řad veřejnosti, jejichž údaje mohou vykázat minimálně nepřímou souvislost se závažnou trestnou činností nebo mohou přispívat k boji proti ní a k předcházení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti).
  6. 61. Dalším rozsudkem ve věci C-207/16 ze dne 2. 10. 2018 (Ministerio Fiscal) SDEU částečně zmírnil přísný tón v otázce účelu zpřístupňování provozních a lokalizačních údajů; k samotnému principu data retention se zde nevyjádřil. K předběžné otázce španělského soudu ohledně výkladu téhož ustanovení jako v předchozím případě - čl. 15 e-privacy směrnice - konstatoval, že zpřístupnění údajů, jako je jméno, příjmení a adresa držitelů SIM karet aktivovaných v odcizeném mobilním telefonu, za účelem jejich identifikace orgánům veřejné moci nezasahuje do základních práv těchto držitelů zakotvených v čl. 7 a 8 Listiny základních práv EU natolik závažným způsobem, aby přístup k nim měl být v oblasti prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů omezen pouze na boj proti závažné trestné činnosti.
  7. 62. V nedávné době měl i Evropský soud pro lidská práva příležitost rekapitulovat svoji judikaturu vztahující se k odposlechům a při té příležitosti se vyjádřit k data retention. V rozsudku ze dne 13. 9. 2018, stížnosti č. 58170/13, 62322/14 a 24960/15, (Big Brother Watch proti Spojenému království) konstatoval v souvislosti s poskytnutím komunikačních údajů porušení nejen čl. 8 Úmluvy garantujícího respekt k soukromému životu, ale i čl. 10 Úmluvy, který zaručuje svobodu projevu. Porušení čl. 8 Úmluvy bylo konkrétně spatřováno ve vyžádání údajů o několika telefonních číslech ze strany vyšetřujících orgánů, jehož účelem bylo odhalení informačního zdroje novináře (nikoli cíl sledující vymezený veřejný zájem) a jež nepodléhalo předchozímu schválení soudem nebo nezávislým správním úřadem. V těchto dvou aspektech se podle závěrů ESLP postup dotčených orgánů a platná legislativa Velké Británie neslučovaly ani s požadavky plynoucími z prezentované judikatury SDEU. Soud spatřoval v absenci zvláštní právní úpravy, která by poskytovala přísnější ochranu využívání provozních a lokalizačních údajů ve vztahu k ochraně svobody tisku (činnost novinářů), také porušení svobody projevu ve světle čl. 10 Úmluvy.
    1. c) Ústavněprávní přezkum napadené právní úpravy
  1. 63. Projednávanou problematiku je třeba rozdělit do dvou rovin, které jsou na sobě zdánlivě nezávislé, ve skutečnosti však z hlediska ústavněprávního přezkumu představují spojené nádoby.
  2. 64. Zaprvé je třeba zodpovědět otázku, zda je ve světle výše vyložených základních práv vůbec přípustné, aby byla plošně, neadresně a preventivně shromažďována a uchovávána data napadeného rozsahu (§ 97 odst. 3 a 4 ZEK a vyhláška) - musí být tedy zkoumána zákonná povinnost ke sběru a uchovávání provozních a lokalizačních údajů jako taková.
  3. 65. Zadruhé je v případě kladné odpovědi na první otázku třeba zabývat se otázkou vhodného vymezení okruhu orgánů oprávněných k přístupu ke shromažďovaným údajům ve vazbě na stanovení legitimních cílů, jejichž naplnění má využití provozních a lokalizačních údajů sloužit, včetně stanovení zákonných podmínek a záruk ochrany pro minimalizaci zásahu do základních práv jednotlivců [§ 97 odst. 3 ZEK, § 88a trestního řádu a § 68 odst. 2 a § 71 písm. a) ZPol.
  4. 66. Ústavní soud vzal v úvahu argumentaci zúčastněných, zhodnotil důkazy, následně provedl test proporcionality a dospěl k závěru, že současná úprava data retention naplňuje požadavky kladené citovanou dřívější judikaturou Ústavního soudu a lze ji aplikovat ústavně konformním způsobem, tedy tak, aby byla maximálně šetřena práva jednotlivců garantovaná čl. 10 a 13 Listiny. Návrh byl proto zamítnut z důvodů dále uvedených.

Napadená právní úprava

  1. 67. Ustanovení § 97 odst. 3 a 4 ZEK, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 287/2018 Sb., zní:

    Odposlech a záznam zpráv

    § 97

    Odkaz § 97

    ...

    (3) Právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinna uchovávat po dobu 6 měsíců provozní a lokalizační údaje, které jsou vytvářeny nebo zpracovávány při zajišťování jejích veřejných komunikačních sítí a při poskytovávání jejích veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Provozní a lokalizační údaje týkající se neúspěšných pokusů o volání je právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací povinna uchovávat pouze tehdy, jsou-li tyto údaje vytvářeny nebo zpracovávány a zároveň uchovávány nebo zaznamenávány. Současně je tato právnická nebo fyzická osoba povinna zajistit, aby při plnění povinnosti podle věty první a druhé nebyl uchováván obsah zpráv a takto uchovávaný dále předáván. Právnická nebo fyzická osoba, která provozní a lokalizační údaje uchovává, je na požádání povinna je bezodkladně poskytnout

    1. a) orgánům činným v trestním řízení pro účely a při splnění podmínek stanovených zvláštním právním předpisem,
    2. b) Policii České republiky pro účely zahájeného pátrání po konkrétní hledané nebo pohřešované osobě, zjištění totožnosti osoby neznámé totožnosti nebo totožnosti nalezené mrtvoly, předcházení nebo odhalování konkrétních hrozeb v oblasti terorismu nebo prověřování chráněné osoby a při splnění podmínek stanovených zvláštním právním předpisem,
    3. c) Bezpečnostní informační službě pro účely a při splnění podmínek stanovených zvláštním právním předpisem,
    4. d) Vojenskému zpravodajství pro účely a při splnění podmínek stanovených zvláštním právním předpisem,
    5. e) České národní bance pro účely a při splnění podmínek stanovených zvláštním právním předpisem.

      Po uplynutí doby podle věty první je právnická nebo fyzická osoba, která provozní a lokalizační údaje uchovává, povinna je zlikvidovat, pokud nebyly poskytnuty orgánům oprávněným k jejich využívání podle zvláštního právního předpisu nebo pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 90).

    (4) Provozními a lokalizačními údaji podle odstavce 3 jsou zejména údaje vedoucí k dohledání a identifikaci zdroje a adresáta komunikace a dále údaje vedoucí ke zjištění data, času, způsobu a doby trvání komunikace. Rozsah provozních a lokalizačních údajů uchovávaných podle odstavce 3, formu a způsob jejich předávání orgánům oprávněným k využívání podle zvláštního právního předpisu a způsob jejich likvidace stanoví prováděcí právní předpis.

    ...