Vyhláška ministra železnic o počátku platnosti nové Přílohy I k Mezinárodní úmluvě o přpravě zboží po železnicích ze dne 23. litopadu 1933 (M. Ú. Z).

714 K odst. 100 (2) d): Výbušná náplň při uskladnění po dobu čtyř týdnů při 50° C nesmí projeviti změny, které by ukazovaly na nedostatečnou chemickou stálost. Viz odst. 757.

715-749

1. B. Předpisy o zkouškách.

   750 (1) Způsobu provedení zkoušek níže uvedených se užije, nastane-li různost mínění o přípustnosti látek k přepravě po železnici.

   (2) Užije-li se jiných metod nebo způsobů provedení zkoušek k ověření podmínek chemické stálosti uvedených v části A tohoto Přípojku, musí tyto metody vésti k stejnému výsledku, k jakému je možné dojíti níže uvedenými metodami.

   751 Zkouška chemické stálosti za vyšší teploty (tak zv. tepelná zkouška) (viz odst. 701, 702 a 703).

   1. a) Zkouška u látek vyjmenovaných v odst. 701 a 703.

      (1) Do každé z obou skleněných zkoumavek o těchto rozměrech:

      délka	350 mm,
      vnitřní průměr	16 mm,
      tloušťka stěn	1˙5 mm

      se vloží 1 g výbušiny vysušené nad chloridem vápenatým. Obě zkoumavky, zcela přikryté, aniž uzávěra klade odporu, se vloží do zahřívacího přístroje tak, aby bylo viděti alespoň ⅘ jejich délky, a ponechají se po 30 minut ve stálé teplotě 132° C. Po tuto dobu se pozoruje, zda se vyvíjejí kysličníky dusíku v podobě žlutohnědých par, viditelných zejména na bílém pozadí.

      (2) Látka platí za stálou, neobjeví-li se tyto plyny.

   1. b) Zkouška prachu vyjmenovaného v odst. 702.

      (1) Nitrocelulosové prachy neobsahující nitroglycerin, želatinované i neželatinované: 3 g prachu se vloží do skleněných zkoumavek podobných zkoumavkám uvedeným pod a), které se pak vloží do zahřívacího přístroje se stálou teplotou 132° C.

      (2) Nitrocelulosové prachy, obsahující nitroglycerin: 1 g prachu se vloží do skleněných zkoumavek podobných zkoumavkám uvedeným pod a), které se pak vloží do zahřívacího přístroje se stálou teplotou 110° C.

      (3) Zkoumavky s prachem pod (1) a (2) se ponechají v zahřívacím přístroji po dobu jedné hodiny. Po tuto dobu nesmějí býti viditelny žádné kysličníky dusíku. Pozorování a výsledek jako pod a).

   752 Teplota vzbuchu (viz odst. 701 a 702).

   (1) Teplota vzbuchu se určuje zahříváním 0˙2 g látky vložené do skleněné zkoumavky, která se ponoří do kovové lázně Woodovy. Jakmile lázeň dosáhla 100° C, vloží se zkoumavky do ní. Na to se postupně každou minutu zvýší teplota lázně o 5° C.

   (2) Zkoumavky musí míti tyto rozměry:

   délku	125 mm,
   vnitřní průměr	15 mm,
   tloušťku stěn	0˙5 mm

   a musí býti ponořeny do hloubky 20 mm.

   (3) Zkouška musí býti třikrát opakována, při čemž vždy musí býti zaznamenána teplota, při níž nastalo zapálení látky, a zda šlo o pomalé nebo rychlé hoření, o deflagraci nebo výbuch.

   (4) Nejnižší teplota, zjištěná u třech zkoušek, udává teplotu vzbuchu.

   753 Zkouška stálosti: uskladnění při 75° C (viz odst. 705 a 706).

   1. a) Zkouška látek vyjmenovaných v odst. 705.

      (1) Výbušina se vysuší nad chloridem vápenatým, a na to se vloží dva přesně odvážené vzorky, každý asi 10 g, do oválných, neuzavřených skleněných lahviček o vnitřním průměru 3 cm a o výšce 5 cm a zahřívají se v sušárně, v níž jsou lehce viditelné, po 48 hodin na stálou teplotu 75° C.

      (2) Ztráta na váze u obou, vzorků, zjištěná po ochlazení, nesmí býti značná.

   1. b) Zkouška látek vyjmenovaných v odst. 706.

      (1) Dva vzorky výbušiny o jednotné váze po 10 g se vloží do oválných skleněných lahviček o vnitřním průměru 3 cm a o výšce 5 cm až k dolnímu okraji víka, dobře uzavřených víky, a na to se zahřívají v sušárně, v níž jsou lehce viditelné, po 48 hodin na stálou teplotu 75° C.

      (2) Po celou tuto dobu nesmějí se objeviti kysličníky dusíku. Pozorování a výsledek jako v odst. 751 a).

   754 Zkouška citlivosti při teplotě v červeném žáru a při zapálení (viz odst. 704 až 713).

   1. a) Zkouška v rozžhavené polokulovité nádobě železné (viz odst. 704 až 707 a 709 až 713).

      (1) Do železné nádoby polokulovité o tloušťce stěny 1 mm a o průměru 120 mm, rozpálené do temně červeného žáru se vhazuje výbušina, která se má zkoušeti, ve zvyšovaném množství od 0˙5 g až do 10 g.

      Výsledky zkoušky se rozlišují takto:

      1. 1. zapálení s pomalým hořením (amonoledkové látky),
      2. 2. zapálení s rychlým hořením (chlorečnanové výbušiny),
      3. 3. zapálení s prudkým hořením a deflagrací (černý prach),
      4. 4. výbuch (fulminat).

      (2) Je třeba dbáti působení množství použité výbušné látky na průběh zjevů.

      (3) Zkoušená výbušina nesmí vykázati žádné podstatné rozdíly proti srovnávací výbušině.

      (4) Železné nádoby musí býti pečlivě před každým pokusem vyčištěny a musí býti často vyměňovány.

   1. b) Zkouška zapalitelnosti (viz odst. 704 až 713).

      (1) Výbušina, jež má býti zkoušena, se položí v podobě malých hromádek na železnou desku, a to — hledíc k výsledku zkoušky pod a) — ve zvyšovaném množství od 0˙5 g až do nanejvíce 100 g.

      (2) Vrchol hromádky se uvede v dotyk plamene zápalky a pozoruje se, zda se výbušina zapálí a pomalu hoří, rychle vzplane nebo vybuchne, a zda po zapálení dále hoří, i když byla zápalka oddálena. Nenastane-li zapálení, učiní se podobná zkouška tím, že se uvede výbušina v dotyk plamenu plynového a provádějí se stejná zjištění.

      (3) Výsledky zkoušky musí býti srovnány se zkouškami srovnávací výbušiny.

   755 Zkouška citlivosti k nárazu (viz odst. 704 až 713).

   (1) Výbušiny musí býti rozmělněny na prach a vysušeny nad chloridem vápenatým. Výbušiny, jejichž povaha nedovoluje rozmělnění na prach, rozřežou se na malé kousky nebo se strouhají; jde-li o výbušiny ve stavu želatinovém, připraví se z nich malé kotouče.

   (2) Přístroj k provedení zkoušek se skládá ze závaží, pohybujícího se mezi dvěma kolejničkami; závaží lze upevniti na určitou výšku pádu; toto závaží se musí dáti lehce spustiti. Závaží nepadá přímo na výbušinu, nýbrž na přístrojek, skládající se z tlouku D a z kovadlinky E, obě části z velmi tvrdé oceli a lehce pohyblivé ve vodící objímce F (obr. 1). Vzorky výbušiny se vloží mezi tlouk a mezi kovadlinku. Přístrojek a vodící objímka jsou umístěny v ochranném válci C z kalené oceli, který spočívá na ocelovém bloku B zapuštěném do betonového základu A (obr. 2). Rozměry různých částí jsou uvedeny v následujících obrazcích.

   

   (3) Zkoušky se provádějí střídavě s výbušinou, která má býti zkoušena a se srovnávací výbušinou takto:

   1. a) Výbušina, odměřená lžičkou o obsahu 0˙05 cm³, se pečlivě vloží mezi obě části přístrojku, jehož plochy dotyku nesmějí býti vlhké. Vůkolní teplota nesmí býti vyšší než 30° C, ani nižší než 15° C. Každý vzorek výbušiny smí býti vydán nárazu pouze jednou. Po každé zkoušce musí býti přístrojek a vodící objímka pečlivě očištěny, a zůstavší snad zbytky výbušiny odstraněny.
   2. b) Zkoušky musí započíti výškou pádu, schopnou vyvolati úplný výbuch výbušiny, která je zkoušena. Postupně se zmenšuje výše pádu, až se dosáhne neúplného nebo žádného výbuchu. V této výši provedou se čtyři zkoušky na náraz, a projeví-li se alespoň u jedné z nich zřetelný výbuch, provedou se ještě čtyři zkoušky při výši pádu o něco menší a tak dále.
   3. c) Za mez citlivosti se pokládá nejnižší výše pádu, jež způsobila jeden zřetelný výbuch při alespoň čtyřech provedených pokusech v této výši.
   4. d) Zkouška na náraz se provádí obyčejně závažím o 2 kg; přesahuje-li však citlivost na náraz u tohoto závaží výšku pádu 60 až 70 cm, musí býti zkouška provedena závažím o 5 kg.

   756 Zkouška citlivosti ke tření (viz odst. 704 až 713).

   (1) Výbušina musí býti vysušena nad chloridem vápenatým. Vzorek výbušiny se stlačí a silně pěchuje v porculánovém hmoždýři bez glasury pěchovačem rovněž bez glasury. Je třeba dbáti toho, aby hmoždýř i pěchovač měly teplotu asi o 10° C vyšší než vůkolní teplota (15° až 30° C).

   (2) Výsledky zkoušek se musí srovnati se zkouškami dosaženými u srovnávací výbušiny a musí se takto rozlišiti:

   1. 1. žádný výsledek;
   2. 2. jednotlivé slabé praskání;
   3. 3. častější praskání nebo jednotlivé velmi silné praskání.

   (3) Výbušiny, které při zkoušce dávají výsledek uvedený pod 1, se pokládají jako prakticky ke tření necitlivé; dávají-li výsledek uvedený pod 2, označují se jako mírně citlivé ke tření; dávají-li výsledek uvedený pod 3, považují se za velmi citlivé k tření.

   757 Chemická stálost výrobků uvedených v odst. 714 se zkouší podle obyčejných laboratorních metod.

   758-799