III. III.
Podle názoru Ústavního soudu třeba hledat odpověď na základní otázku, od níž se odvíjí další řešení případu. Touto otázkou je dosah čl. 8 odst. 3 Listiny ve srovnání se záběrem a reálnou podstatou § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., resp. problém návaznosti běžné zákonné úpravy na úpravu ústavněprávní představovanou citovaným článkem Listiny. Jinými slovy řečeno, jedná se o to, zda běžný zákon předpokládaný Listinou, nevybočuje z hlediska právně odvětvového předmětu své regulace mimo rámec naznačený ústavněprávním předpisem. V té souvislosti třeba dodat, že Listina je koncipována jako bezprostředně platný pramen práva, kdy práv v Listině obsažených se lze domáhat přímo na základě znění jejích ustanovení. Výjimku z této zásady představuje pouze ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, které omezuje bezprostřední aplikaci Listiny v otázkách některých sociálních práv tak, že podmiňuje dovolání se těchto práv prováděcí zákonnou úpravou. Z uvedeného a contrario plyne, že základní právo obsažené v čl. 8 odst. 3 Listiny pod právní režim čl. 41 odst. 1 Listiny nespadá. Lze se ho tedy dovolávat přímo na základě znění čl. 8 odst. 3 Listiny, přičemž případné zákony, pokud se tohoto práva dotýkají, nemohou tím spíše překročit hranice, které stanoví Listiny, v daném případě čl. 8 odst. 3.
Ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu.
Listinou použité termíny „obviněný“, „podezřelý z trestného činu“ a „zadržení“ nepochybně naznačují, že podrobnější právní úprava omezení osobní svobody osob v naznačeném procesním postavení spadá právně odvětvově do trestního práva procesního. Dokladem toho jsou ustanovení § 75 a 76 tr. ř., kdy prvé z nich pojednává o zadržení obviněného vyšetřovatelem, druhé o zadržení osoby, jíž dosud nebylo sděleno obvinění (§ 160 odst. 1 tr. ř.), tj. podezřelého rovněž vyšetřovatelem, nebo kýmkoliv za podmínek zvláště stanovených v § 76 odst. 2 tr. ř.
Má-li být respektován časový limit zadržení, uvedený výslovně v čl. 8 odst. 3 Listiny, musí jej jako výlučný stanovit pouze a jen trestněprocesní právní předpis, tedy trestní řád. Jen tak může být garantováno nepřekračování stanovené časové hranice. Ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. však vytvořilo formálně právně (nominálně) další „prostor“ pro omezení osobní svobody, nikoliv sice obviněného, nýbrž osoby podezřelé, resp. přistižené při spáchání trestného činu či podezřelé na základě kriminalisticky doložitelných informací z přípravy, pokusu či spáchání trestného činu. V tomto bodě tak citované ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. vybočilo z ústavně právního rámce, který by mělo jakožto navazující zákonná úprava respektovat a jejž vymezuje čl. 8 odst. 3 a čl. 41 odst. 1 (per argumentum a contrario) Listiny. Zákon č. 283/1991 Sb. není totiž pramenem trestního práva procesního jako trestní řád, nýbrž formou práva správního, resp. „policejního“. Jako takovému nepřísluší uvedenému zákonu reglementovat materii jinou než právě správně policejní. Stane-li se tak, a dokladem toho jsou napadená ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., jde o právní úpravu ústavně nekonformní, byť z legislativně technického hlediska přípustnou, protože citované ustanovení je nepřímou novelou trestního řádu.
Skutečnost, že § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. odporuje čl. 8 odst. 3 Listiny, je dokumentována též tím, že postup při omezení osobní svobody podle naposledy citovaného ustanovení předpokládá, neodpadnou-li důvody zadržení, že zadržená osoba bude odevzdána soudu. Naproti tomu z § 14 odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb. (per argumentum a contrario) takováto relace směrem k soudní pravomoci neplyne, přestože zajištění podle napadeného zákonného ustanovení je svou podstatou zadržením ve smyslu čl. 8 odst. 3 Listiny.
V té souvislosti třeba počítat s námitkou, podle níž je ke zrušení navrhované ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. ustanovením, které, aniž by bylo zrušeno pro jeho neústavnost, lze interpretovat a aplikovat i ústavně konformním způsobem. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/95 v té návaznosti vyslovil: „V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.“
Ústavní soud má za to, že citovaný judikát je nepochybný, pokud sama podstata napadeného zákonného ustanovení není v rozporu s Ústavou (jako tomu bylo právě v předmětné věci) a je-li ve hře pouze a jen výklad takového ustanovení, jakož i navazující jeho aplikace. Ilustrováno též na trestněprocesních ustanoveních, lze uvést příklad § 75 a 76 tr. ř., jež jsou samy o sobě v souladu s Ústavou. Tato ustanovení je možné aplikovat ústavně i neústavně. V tomto druhém případě tak, že nejprve užije vyšetřovatel § 76 odst. 1 a poté § 75. Takováto interpretace a aplikace by zajisté neodůvodnila zrušení např. § 76 tr. ř.
Napadá-li však návrh zákonné ustanovení, které svým obsahem, svou podstatou vybočuje z ústavněprávního rámce, jak bylo dovozeno shora ohledně § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., a které může být vykládáno a aplikováno obojím způsobem (ústavně konformně i nekonformně), potom nezbývá než ono ustanovení zrušit. Jedině tak lze v praxi vyloučit i jeho neústavní užití. Spoléhat, že jej přílsušné orgány vyloží a aplikují pouze v rámci Ústavy, když se nabízí interpretace a aplikace účelová, jež je ve svém důsledku neústavní, znamená rezignovat na funkci Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Jak již uvedeno, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky je toho názoru, že ani z částečně shodné úpravy zajištění podle zákona č. 283/1991 Sb. a zadržení podle trestního řádu nelze odvozovat protiústavnost § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Naproti tomu podle názoru Ústavního soudu právě toto, byť i jen částečné překrytí obou právních úprav, je důvodem neústavnosti úpravy v zákoně č. 283/1991 Sb., neboť znamená přesah mimo rámec čl. 8 odst. 3 Listiny.
Závěru, že napadené ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. vybočuje z ústavního rámce čl. 8 odst. 3 Listiny, svědčí i důvodová zpráva k zákonu, který byl posléze přijat pod č. 333/1991 Sb. Přestože původní dikce § 16 odst. 1 písm. c), f) vládního návrhu neobsahovala znění dnešního § 14 odst. 1 písm. d), e), již tehdy bylo zdůrazňováno, že institut policejního zajištění třeba odlišovat od zadržení a zatčení podle trestního řádu. Pokud pak zákon České národní rady č. 26/1993 Sb. rozšířil záběr § 14 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb. v podstatě o trestněprocesní instituty, neznamenalo to nic jiného než přesah z úpravy dané v § 76 tr. ř., konformní s čl. 8 odst. 3 Listiny, do úpravy správněprávní, která se v důsledku toho z dosahu čl. 8 odst. 3 Listiny vymkla. Dlužno připomenout, že při projednávání původní dikce § 16 zákona č. 333/1991 Sb. ve Federálním shromáždění, tj. v červenci 1991, a zejména pak návrhu novely (tj. zákona ČNR č. 26/1993 Sb.) v prosinci 1992, nebyl aspekt ústavnosti, resp. neústavnosti vůbec sledován, ačkoliv v té době již nabyl účinnosti ústavní zákon č. 23/1991 Sb. (dne 8. února 1991), jímž se uvozovala Listina, tedy i její čl. 8 odst. 3.
Následující stránka