Nález Ústavního soudu ze dne 4. června 1997 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 26/1993 Sb.

Odůvodnění

I. I.

Dne 24. ledna 1997 došel Ústavnímu soudu návrh trestního senátu Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících, (dále jen „zákon č. 283/1991 Sb."). Návrh byl podán poté, co Nejvyšší soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 224 odst. 5 per analogiam zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále i „tr. ř.") přerušil trestní stíhání, konkrétně řízení o stížnosti obviněného J. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 1996 sp. zn. 3 Ntv 30/96 o prodloužení vazby obviněného do 31. ledna 1997, když vrchní soud shledal u obviněného existenci vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a), b), c) tr. ř. Nejvyšším soudem takto přerušené trestní řízení je vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 56/96.

Původní návrh senátu Nejvyššího soudu se dovolával z hlediska požadavku aktivní legitimace ve smyslu § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen „zákon č. 182/1993 Sb.“) analogie ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. Pokud by byl Ústavním soudem zkoumán pouze takto podaný návrh, a to v rámci postupu podle § 42 odst. 1 a § 43 zákona č. 182/1993 Sb., musel by Ústavní soud dospět k následujícím i obecně platným závěrům.

Ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. vymezuje zákonné podmínky přerušení trestního stíhání pro případy, že by dalším procesním postupem nebo rozhodováním o vině a trestu před obecným soudem došlo k porušení ústavně zaručených práv, pokud by se tento soud přidržel zákona, o němž má za to, že je neústavní. Nejsou-li tyto podmínky splněny, jsou-li tedy dány jen skutečnosti těm v § 224 odst. 5 tr. ř. podobné (analogické), tzn., kdy obecný soud v řízení narazí na domněle neústavní zákon, který by bylo proto třeba zrušit, ale který zároveň nepodmiňuje, resp. není rozhodný pro jeho procesní postup v dané trestní věci nebo ani nepodmiňuje jeho rozhodnutí o vině a trestu v takovéto věci, nelze předmětné trestní stíhání zdržovat tím, že se přeruší, a to analogicky podle § 224 odst. 5 tr. ř., aby bylo možné napravit obecným soudem předpokládanou neústavnost. K tomu slouží, jak známo, jiné právní nástroje. Byť by se na první pohled zdálo, že zmíněná analogie sleduje správný cíl, tj. nápravu předpokládané neústavnosti, a že již z tohoto důvodu je bez dalšího přípustná, není tomu tak, neboť ve svých důsledcích by přerušení trestního stíhání podle § 224 odst. 5 tr. ř. per analogiam znamenalo průtahy v řízení, které by nebyly odůvodněny přímou potřebou zabránit neústavnímu rozhodnutí obecného soudu.

Riziko odmítnutí původního návrhu z důvodu nepřípustné analogie § 224 odst. 5 tr. ř. a v důsledku toho z důvodu § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. však navrhovatel vyloučil doplněním původního návrhu. Z tohoto doplnění, jak uvedeno níže, nepochybně plyne, že ke zrušení navrhované ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. podmiňovalo procesní postup Nejvyššího soudu, jakožto soudu stížnostního, takže požadavek ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. byl splněn a aktivní legitimace navrhovatele již nepředstavovala nedostatek původního návrhu.

Ve svém návrhu, podaném podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu uvedl, že dne 15. listopadu 1996 předložil Vrchní soud v Olomouci Nejvyššímu soudu stížnost obviněného J. M., t. č. ve vazbě, proti usnesení jmenovaného vrchního soudu ze dne 22. října 1996 sp. zn. Ntv 30/96. Napadeným usnesením byla prodloužena vazba obviněného do 31. ledna 1997, neboť vrchní soud shledal v případě obviněného existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a), b), c) tr. ř.

Obviněný ve své stížnosti poukázal především na fakt, že k jeho zadržení nedošlo až dne 24. října 1994, jak se uvádí v usnesení vrchního soudu, ale ve skutečnosti již 23. října 1994. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 56/96 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl podle protokolu o zadržení zadržen ve smyslu § 76 tr. ř. jako osoba podezřelá dne 24. října 1994 v 17.30 hod., a to po předchozím souhlasu příslušného státního zástupce. V té návaznosti rozhodl soudce Městského soudu v Brně o vzetí obviněného do vazby usnesením ze dne 25. října 1994 sp. zn. 7 Nt 1907/94. Vazba obviněného se za daného stavu věci počítá od 24. října 1994 17.30 hod. Ze zmíněného protokolu o zadržení podezřelého rovněž vyplývá, že tomuto zadržení předcházelo zajištění J. M. podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., k němuž došlo dne 23. října 1994 v 17.30 hod.

Navrhovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. nesledují svojí povahou pořádkový účel zajištění, ale ve svém důsledku sledují shodný účel, který má na mysli ustanovení § 76 tr. ř., tedy zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu [§ 14 odst. 1 písm. e)] nebo zadržení osoby, která byla přistižena při trestném činu [§ 14 odst. 1 písm. d)]. Podle názoru navrhovatele je nutno posuzovat omezení osobní svobody v případě použití § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. v rovině trestněprocesní, nikoli v rovině pořádkové.

Z ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zřejmé, že s tímto ustanovením Listiny je v souladu pouze ustanovení § 76 tr. ř., nikoli však již ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Ta nemají už povahu zajištění ve smyslu pořádkových opatření, ale ve své podstatě sledují stejný účel jako ustanovení § 76 tr. ř.

Jak zdůrazňuje navrhovatel, další setrvání na dualismu této právní úpravy může vést a v praxi vede k dvojímu přístupu při zadržení. Jedním z nich je postup podle § 76 tr. ř., jenž je v souladu s Listinou, druhým pak postup podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., který však ve svém důsledku při odděleném počítání lhůt podle zákona č. 283/1991 Sb. a lhůt uvedených v § 76 tr. ř. vede k jejich sčítání, a tím k porušení lhůty 24 hodin stanovené pro zadržení v čl. 8 odst. 3 Listiny.

Obsahová totožnost obou citovaných ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. a trestního řádu ve svém důsledku umožňuje v případech, kde jsou dány podmínky pro zadržení podezřelého podle § 76 tr. ř., tohoto ustanovení nepoužít a zvolit místo toho zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Zajištění podle naposledy citovaného ustanovení nemá vliv na počítání lhůt rozhodných pro posouzení včasnosti podaného návrhu na vzetí osoby zadržené do vazby podle § 76 odst. 4, § 77 odst. 1 tr. ř. či včasnosti podaného návrhu na prodloužení lhůty trvání vazby podle § 71 odst. 6 tr. ř.