Současná úprava zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. vzbuzuje podle mínění navrhovatele pochybnosti, neboť umožňuje obcházení ustanovení § 76 tr. ř., čímž dochází k porušení ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny. Úprava provedená ustanovením § 76 tr. ř. je dostatečná. Pro takovýto závěr svědčí i nález Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 1996 sp. zn. IV. ÚS 246/96, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že dojde-li k zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, je třeba lhůtu 24 hodin podle § 14 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. včítat do 24hodinové lhůty pro zadržení podle trestního řádu.
Ze všech uvedených důvodů se proto navrhuje zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
Navrhovatel svůj původní návrh doplnil ve smyslu § 63 zákona č. 182/1993 Sb., jakož i § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, svým podáním, které Ústavnímu soudu došlo dne 11. března 1997. V něm uvedl následující skutečnosti:
Zákonnou podmínkou pro rozhodnutí o prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř. je, že návrh na toto rozhodnutí byl příslušným předsedou senátu (vrchním státním zástupcem) vrchnímu soudu doručen nejpozději 15 dnů před skončením příslušné lhůty trvání vazby. Pokud návrh není tímto způsobem (resp. v této lhůtě) předložen, musí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce podle § 71 odst. 6 tr. ř. propustit obviněného na svobodu nejpozději den po uplynutí lhůty, na niž bylo trvání vazby omezeno.
V předmětné věci předseda senátu Krajského soudu v Brně doručil Vrchnímu soudu v Olomouci návrh na prodloužení vazby obviněného dne 9. října 1996. Při úzkém gramatickém výkladu ustanovení § 71 odst. 8 tr. ř., z něhož vychází i rozhodnutí publikované pod č. 10/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech trestních, lze do zmíněné patnáctidenní lhůty započítat zadržení J. M. jako podezřelého podle § 76 tr. ř., k němuž došlo dne 24. října 1994, nikoli však již jeho zajištění podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., k němuž došlo o den dříve. V takovém případě by dvouletá lhůta trvání jeho vazby končila 24. října 1996 a návrh předsedy senátu Krajského soudu v Brně na její prodloužení by tedy byl podle § 71 odst. 6 tr. ř. podán včas. Nejvyšší soud, jakožto soud stížnostní, by proto musel z hledisek uvedených v § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumat důvodnost prodloužení vazby obviněného.
Takový postup by však byl v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny, podle kterého zadržená osoba musí být nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.
Naproti tomu, kdyby se do lhůty pro zadržení, a tedy i do lhůty trvání vazby, započítávala též doba, po kterou byl obviněný zajištěn podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., byl by tento návrh na prodloužení vazby podán opožděně. Obviněný by proto musel být podle již citovaného § 71 odst. 6 tr. ř. propuštěn na svobodu, aniž by byla zkoumána důvodnost jeho vazby, resp. podmínek § 71 odst. 3 tr. ř. pro její prodloužení.
Ústavní (článku 8 odst. 3 Listiny vyhovující) je podle názoru navrhovatele druhý z naznačených postupů, který je však zároveň v rozporu s ustanovením § 71 odst. 8 tr. ř., podle kterého se do vazby započítává jen zadržení, a contrario tedy nikoli zajištění. Neústavní ovšem není toto zákonné ustanovení, které do ryze procesního institutu vazby správně započítává jiný (předchozí) procesní institut zadržení, ale novela zákona č. 283/1991 Sb., provedená zákonem České národní rady č. 26/1993 Sb., posunující v § 14 odst. 1 písm. d), e) pořádkový institut zajištění do trestněprocesní roviny.
Nejvyšší soud, jakožto vrcholný článek soustavy obecných soudů, je podle čl. 95 Ústavy, oproti Ústavnímu soudu, zákonem vázán. Dojde-li k závěru, že zákon, jehož ustanovení má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, nemůže přímo aplikovat tento ústavní zákon, ale předloží věc Ústavnímu soudu. Z uvedených důvodů se proto trestní věc J. M. předkládá Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., neboť jeho důsledné respektování a aplikace, tzn. v kontextu § 71 odst. 8 tr. ř., by jinak vedly k neústavnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V písemném vyjádření k návrhu senátu Nejvyššího soudu, podaném dne 2. dubna 1997 předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve smyslu § 69 zákona č. 182/1993 Sb., bylo konstatováno, že zadržení podle § 76 tr. ř. a zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. jsou dva právní instituty, které se shodují pouze částečně. Osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může podle § 76 odst. 1 tr. ř. zadržet pouze vyšetřovatel v naléhavých případech, i když jí dosud nebylo sděleno obvinění, a to tehdy, je-li dán některý z důvodů vazby. K zadržení je přitom třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osoba přistižena při trestném činu anebo zastižena na útěku.
Ve vyjádření se dále uvádí, že zajištění osoby, která byla přistižena při spáchání trestného činu nebo na základě kriminalisticky doložených informací je podezřelá z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu, může podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. provést pouze policista.
Poslanecká sněmovna respektuje názor Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 28. listopadu 1996 sp. zn. IV. ÚS 246/96, podle kterého v případě, že dojde k zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, je třeba lhůtu 24 hodin podle § 14 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. včítat do 24hodinové lhůty pro zadržení podle trestního řádu. Pokud orgány činné v trestním řízení tímto způsobem nepostupují, je možné takovou praxi považovat za protiústavní. Z této skutečnosti ani z částečně shodné úpravy zajištění podle zákona č. 283/1991 Sb. a zadržení podle trestního řádu však není možné odvozovat protiústavnost ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb.
Zákon České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících, byl schválen potřebnou většinou poslanců České národní rady dne 21. prosince 1992, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.
Za tohoto stavu věci, jak konstatuje účastník řízení, nutno vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podanou žádostí senátu Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Základní podmínkou řízení o návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je zjištění, zda byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem, jak to ukládá Ústavnímu soudu § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Za tím účelem si Ústavní soud vyžádal od Poslanecké sněmovny těsnopisnou zprávu ze schůze České národní rady, na které byla novela zákona č. 283/1991 Sb., tj. zákon České národní rady č. 26/1993 Sb., projednávána a přijata. Z celkového počtu poslanců České národní rady, jenž činil ve smyslu čl. 103 odst. 1 ústavního zákona Národního shromáždění č. 143/1968 Sb., o československé federaci, 200 poslanců, se projednání předmětné novely dne 21.prosince 1992 zúčastnilo 106 poslanců. Pro přijetí návrhu novely se vyslovilo 96 poslanců, proti bylo 10 poslanců. Návrh byl tedy v souladu s ustanovením § 24 zákona České národní rady č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, ve znění platném k 31. prosinci 1992, přijat.
Následující stránka