V. V.
Námitka vztahující se k neurčitosti textu napadené věty souvisí s požadavkem předvídatelnosti zákona. Obecně lze konstatovat, že neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (nález byl vyhlášen pod č. 107/1996 Sb. a uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 16)]. Jinými slovy, určitá míra neurčitosti právního předpisu je logickým důsledkem povahy právní normy coby obecného měřítka regulujícího chování právních subjektů. Ústavní soud připomíná ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle níž požadovaná míra přesnosti zákona závisí především na charakteru vztahů, které upravuje, ale též na počtu a povaze jeho adresátů. Považuje se za přirozené, že soudy „dotvářejí“ právní normy, které nemohou výslovně zohlednit bohatost vztahů a situací, na něž mají být použity. Míra přesnosti a předvídatelnosti zákona musí být ovšem výrazně vyšší tam, kde zákon specificky dovoluje ingerovat veřejné moci do práv a svobod jednotlivce a otevírá prostor k její nepřípustné svévoli, a zvláště tam, kde je veřejná moc uplatňována utajeně, bez dohledu veřejnosti (viz nález ESLP ve věci Kruslin proti Francii, 1990, § 30).
Širší předmět úpravy napadené věty (průběh řízení o konkursu) neklade z výše uvedených hledisek na míru přesnosti textu žádné zvýšené nároky, a lze tak legitimně od soudu očekávat, že možné nejasnosti odstraní svým výkladem.
Ústavní soud se domnívá, že námitky navrhovatele lze ve značné míře překonat ústavně konformním výkladem. Předpokladem pro jeho výkladovou úvahu bylo následující východisko. Nelze apriorně vycházet z předpokladu, že zákonodárce při přijímání ustanovení § 12a odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání měl úmysl porušit ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy. Nelze proto předpokládat, že by poskytnutím ochrany majetku skupiny věřitelů, kteří na jeho základě podají odvolání proti usnesení o zamítnutí konkursu pro nedostatek majetku a doloží, že mají za dlužníkem peněžitou pohledávku, zamýšlel současně udělit jí neodůvodněně rozdílné procesní postavení oproti skupině ostatních věřitelů-účastníků. Této ústavně konformní domněnce svědčí ostatně i jiné části textu zákona. Např. i věřitel, jenž podává návrh na prohlášení konkursu, musí dokládat, že má proti dlužníkovi (splatnou) pohledávku (§ 4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Stejnou podmínku musí splnit i další navrhovatel přistupující k řízení a podávající návrh na prohlášení konkursu na téhož dlužníka dříve, než soud rozhodne o prohlášení konkursu (§ 4 odst. 4 ve spojení s § 4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání).
Nelze proto bez dalšího souhlasit s tvrzením navrhovatele, založeným na logickém výkladovém argumentu a contrario, dle něhož protiústavnost napadené věty spočívá mimo jiné v tom, že neurčuje postavení osoby oprávněné k podání odvolání v řízení po zrušení usnesení, jímž soud zamítl návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku, a neurčuje, v jakém směru jsou práva těchto osob omezena faktem, že do řízení vstupují až v této fázi, a to na rozdíl od explicitní úpravy uvedených otázek ve vztahu k „dalším navrhovatelům“. Uvedený argument nemůže uspět v konkurenci s legitimní domněnkou, dle níž zákonodárce nezamýšlel legiferovat ústavně nonkonformně, a povinností soudů dosahovat v rámci řízení ústavně konformního výkladu. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje různé interpretace, z nichž jedna je v souladu s ústavními zákony České republiky, kdežto jiné jsou s nimi v rozporu, není dán důvod pro zrušení tohoto ustanovení. Úkolem všech státních orgánů v dané situaci je interpretovat dotyčné ustanovení ústavně konformním způsobem [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (nález byl vyhlášen pod č. 286/1996 Sb. a uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 98)]. Ačkoli zákon v napadené větě výslovně nestanoví, že věřitel využívající práva odvolání je omezen stavem řízení v době jeho přistoupení, nelze jen proto dospět k závěru, že tímto stavem omezen není. V souladu s požadavkem ústavně konformního výkladu je naopak třeba mít za to, že věřitel, jenž podává odvolání podle ustanovení § 12a odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání, vstupuje podáním odvolání do již probíhajícího konkursního řízení obdobně jako „další navrhovatelé“, kteří rovněž do řízení vstupují po jeho začátku. Je tedy třeba aplikovat na něj analogicky i ustanovení § 4 odst. 2 části věty za středníkem, podle něhož pro dalšího navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení.
Ústavně konformním výkladem lze odstranit také pochybnosti stran lhůty k podání odvolání. Řízení je třeba pojímat jako celek, včetně řízení o odvolání. Pokud lze dospět k ústavně konformnímu závěru, že odvolatel vstupuje do probíhajícího řízení jako jeho účastník s rovnými právy, musí mu být stanovena lhůta k podání odvolání jen do doby, kdy řízení o návrhu na prohlášení konkursu ještě trvá. Odvolání tak může podat jen ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí soudu prvního stupně (poslednímu) účastníkovi. Ke stejným závěrům dospívá ostatně v zásadě jak sám Z. Krčmář ve svém komentáři k zákonu o konkursu a vyrovnání (IFEC Praha, 2000, str. 38), tak i autoři komentáře JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., a JUDr. Jolana Maršíková (Zákon o konkursu a vyrovnání, komentář, LINDE Praha, a. s., 2002, str. 316).
Navrhovatel dále uvádí, že věřitelé, kteří přistoupili k řízení, mohou podle ustanovení věty prvé § 12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání podat odvolání bez zřetele k tomu, zda mají pohledávku doloženu. Pokud se navrhovatel tímto argumentem snaží podložit své závěry o protiústavním znevýhodnění věřitelů, kteří k řízení nepřistoupili a kteří své pohledávky naopak musí při odvolání doložit (§ 12a odst. 5 věty druhé), nelze s ním souhlasit. Povinnost doložit svou pohledávku má každý věřitel, který podává návrh na prohlášení konkursu (§ 4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Ukládá-li stejnou povinnost specifické kategorii věřitelů i napadená věta, nejde o důkaz nerovnosti, ale naopak rovnosti uvnitř kategorie věřitelů. Námitka navrhovatele se zjevně vztahuje nikoli k napadené druhé větě ustanovení § 12a odst. 5, nýbrž k větě první téhož paragrafu a téhož odstavce, jež prima facie připouští, aby „další navrhovatel“ ve smyslu § 4 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, jenž založí svou účast v konkursním řízení až v době po vydání příslušného usnesení, mohl podat odvolání proti němu, aniž by svou pohledávku doložil. Navrhovatel nicméně tuto první větu nenapadl a Ústavní soud nemá důvod se jejím výkladem specificky zabývat.
VI. VI.
Ústavní soud se tedy s argumenty navrhovatele, předestřenými v projednávaném návrhu, neztotožnil. Podotýká však, že je dle své ustálené judikatury vázán pouze petitem návrhu na zahájení řízení. Není však vázán jeho odůvodněním. Proto není v rozporu s jeho posláním, když napadené ustanovení přezkoumá i z jiných hledisek [srov. např. nález I. ÚS 89/94 (nález byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 58)]. Nad rámec argumentů uvedených v projednávaném návrhu se proto dále zabýval napadenou větou i z pohledu, že věřitel má současně s odvoláním doložit svou pohledávku, jež musí být pohledávkou peněžitou. Zohlednil přitom i případné porušení ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Jak již totiž mimo jiné dovodil ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (nález byl vyhlášen pod č. 403/2002 Sb. a uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80), ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního (ústavní zákon č. 395/2001 Sb.), nelze interpretovat v tom smyslu, že by přivodilo odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s možnými derogačními důsledky. Rozsah pojmu ústavního pořádku totiž nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud potvrdil tento svůj závěr i v další své rozhodovací praxi [srov. nález sp. zn. I. ÚS 752/02 (nález bude uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30)].
Ústavní soud znovu připomíná jeden z hlavních cílů zákona o konkursu a vyrovnání, jenž spočívá v ochraně práv věřitelů dlužníka, jenž se ocitne v úpadku. Podle ustanovení jeho § 4 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání je oprávněn podat návrh na prohlášení konkursu dlužník nebo kterýkoli z věřitelů. Vznik situace úpadku (§ 1 odst. 2) se pojí nerozlišeně se závazky dlužníka, resp. pohledávkami věřitelů peněžitými či nepeněžitými. Vyžaduje se pouze, aby šlo o závazky/pohledávky „splatné“. S použitím teleologického, ale i systematického výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (§ 1 odst. 2 je zařazen do jeho „úvodních ustanovení“) je podmínce „splatnosti“ svých pohledávek podrobena i skupina věřitelů ve smyslu napadené věty.
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Dodatkový protokol“). Užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení (čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
„Splatná pohledávka“ je majetkovou hodnotou ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu, neboť splňuje podmínky, které klade judikatura ESLP na pojem „legitimního očekávání“, které věřitel musí mít, že jeho pohledávka vůči dlužníkovi bude realizována a transformuje se v efektivní výkon vlastnického práva (jde o pohledávku zcela konkretizovanou, aktuální a vymahatelnou) (viz např. rozhodnutí o přijatelnosti ve věcech Malhous proti ČR z 13. 12. 2000, část B; Gratzinger a Gratzingerová proti ČR z 10. 7. 2002, § 68 a 72).
S ohledem na stanovené záruky práva na užívání majetku a jeho ochrany i práva nebýt při požívání práva pokojně užívat svůj majetek diskriminován není možné připustit závěr, že by věřiteli oprávněnými ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání mohli být pouze věřitelé se splatnými „peněžitými“ pohledávkami. Věřitelé s pohledávkami nepeněžitými nemohou být odkázáni až na fázi řízení po vyhlášení konkursu, jak to bez bližšího vysvětlení naopak tvrdí JUDr. Zelenka a JUDr. Maršíková ve svém již zmíněném komentáři, str. 18. Jejich postavení by v poměru k věřitelům s pohledávkami peněžitými bylo diskriminační, neboť by neodůvodněně zvýhodňovalo ochranu peněžitého majetku oproti majetku nepeněžitému. Příslušná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání je třeba vykládat v souladu se zaručenými právy všech věřitelů. Napadená věta, která připouští právo odvolat se proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku výslovně jen věřitelům s pohledávkou peněžitého charakteru, znevýhodňuje věřitele, kteří jsou schopni doložit pouze pohledávku nepeněžitou. Tím se zavádí mezi věřiteli ve smyslu napadeného ustanovení nerovnost, která není rozumně odůvodněna a má diskriminační povahu. Vzhledem k explicitně uvedené podmínce peněžitého charakteru pohledávky není žádný prostor k jeho ústavně konformnímu výkladu. K obdobnému názoru stran diskriminační povahy napadené věty v daném ohledu ostatně dospěl i Z. Krčmář ve svém komentáři k tomuto zákonu, ačkoli jej v projednávaném návrhu neuplatnil (Krčmář, Z.: Zákon o konkursu a vyrovnání, IFEC Praha, 2000, str. 38).
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro rozpor s ustanoveními (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod napadené ustanovení § 12a odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání vyjádřené slovem „peněžitou“ podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušuje. Ve zbývající části návrh s ohledem na výše uvedené důvody zamítl (§ 70 odst. 2 citovaného zákona).
Následující stránka