III./B Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod III./B
- 24. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“
- 25. Citovaný článek Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nicméně na řízení o návrhu na obnovu řízení vůbec nedopadá. Úmluva totiž nezaručuje právo na znovuotevření již ukončeného soudního řízení a při posuzování návrhu na obnovu řízení není rozhodováno o občanských právech nebo závazcích či o oprávněnosti trestního obvinění (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bochan proti Ukrajině ze dne 5. 2. 2015 č. 22251/08; § 44, viz i usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3306/09 ze dne 4. 2. 2010 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2942/14 ze dne 12. 11. 2014).
- 26. Evropský soud pro lidská práva přesto v některých případech vztáhl ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na řízení o návrzích na obnovu řízení, a to tehdy, pakliže právní úprava takto nazvaného opravného prostředku odpovídala jiným opravným prostředkům, např. českému dovolání. V rozsudku ve věci San Leonard Band Club proti Maltě ze dne 29. 7. 2004 (č. 77562/01, § 40 a násl.) proto např. zohlednil, že na Maltě se lze obnovy řízení domáhat námitkou nesprávného právního posouzení věci, což mimo jiné i s ohledem na absentující třetí přezkumnou instanci znamenalo, že jde v podstatě o tradiční opravný prostředek (k povaze opravných prostředků spadajících pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy srov. i rozsudek ve věci Maresti proti Chorvatsku ze dne 25. 6. 2009 č. 55759/07).
- 27. Není však pochyb, že návrh na obnovu řízení podle § 277 a násl. trestního řádu je mimořádným opravným prostředkem nespadajícím pod rámec čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obnova řízení připadá do úvahy ve věcech pravomocně skončených a jejím smyslem není napravit případná pochybení soudů v původním řízení (k tomu slouží dovolání a případně ústavní stížnost; o návrhu na povolení obnovy koneckonců ani nerozhoduje instančně nadřízený soud), nýbrž reagovat na nové skutečnosti či důkazy, které dříve nebyly soudu známy. Podání návrhu na obnovu řízení není až na výjimky [§ 279 písm. b) trestního řádu] časově limitováno, návrh nepředstavuje efektivní prostředek k ochraně práva, který by bylo nutno vyčerpat před podáním jiných prostředků ochrany práv (ústavní stížnosti, stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva), a rozhodnutí o něm závisí mimo jiné na uvážení soudu, zda by tvrzené nové důkazy a skutečnosti vůbec mohly ovlivnit výsledek předchozího řízení. Návrh na obnovu řízení dle trestního řádu je tedy i dle své povahy mimořádným opravným prostředkem vyloučeným z působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
III./C Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod III./C
- 28. Výroky tímto stanoviskem překonávaných nálezů se omezily (krom rozporu s Úmluvou, viz výše) na konstatování rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto nálezy jsou nicméně argumentačně vystavěny na východiscích nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513), který (byť za jiné situace) shledal v nenařízení veřejného zasedání i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinými slovy, z odůvodnění překonávaných nálezů je patrné, že tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny konstatované ve výroku mělo být důsledkem shledaného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
- 29. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny:
„Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“
- 30. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny:
„Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.“
- 31. Ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky:
„Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.“
- 32. Ačkoli Listina výslovně umožňuje zákonodárci stanovit výjimku pouze z práva na veřejné projednání věci, Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/95 ze dne 10. 1. 1996 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.) uvedl, že čl. 38 odst. 2 Listiny je potřeba interpretovat společně s čl. 96 odst. 2 Ústavy (který umožňuje výjimku i ze zásady ústnosti). Konstatoval tehdy, že „výraz ‚jeho věc‘ je nutno vykládat tak, že Listina požaduje, aby každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, měl možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se k všem prováděným důkazům a aby soud o ‚jeho věci‘ jednal v jeho přítomnosti a veřejně, pokud zákon ve smyslu ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy nestanoví výjimku, což je však možné jen u zásady ústnosti a veřejnosti“.
- 33. V souladu s tímto výkladem Ústavní soud zásadně považuje za ústavně konformní projednání opravných prostředků v neveřejných zasedáních bez přítomnosti účastníků řízení, má-li takový postup patřičnou oporu v zákoně. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 15/02 ze dne 28. 5. 2002 (ST 15/26 SbNU 375) proto plénum Ústavního soudu např. zaujalo právní názor [překonávajíc tím nález sp. zn. II. ÚS 180/96 ze dne 18. 6. 1997 (N 80/8 SbNU 257)], že „[je] věcí úvahy [Nejvyššího soudu], zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání“, přičemž „Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy vstupovat a zasahovat“.
- 34. Výklad Ústavního soudu, podle něhož může být o opravných prostředcích rozhodováno v neveřejných zasedáních bez přítomnosti účastníků řízení, je založen na dvou základních východiscích. Zaprvé, že účastníci mají možnost, aby jejich věc byla projednána ústně, veřejně a za jejich přítomnosti již v předcházejících fázích řízení (typicky před nalézacím, případně i odvolacím soudem; stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 15/02), což odpovídá i dlouhodobé praxi Ústavního soudu, jenž hodnotí řízení před obecnými soudy, byť proběhlo před několika stupni soudní soustavy, jako celek (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3311/15 ze dne 25. 11. 2015).
- 35. Zadruhé pak ústavní konformita projednání opravných prostředků v neveřejných zasedáních plyne z jejich povahy, neboť jsou obvykle zaměřeny na posouzení právních otázek. Zjištění skutkového stavu je primárně úkolem nalézacích soudů a instančně nadřízený soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází, pokud sám dokazování nezopakuje, případně nedoplní [srov. § 259 odst. 3 trestního řádu nebo § 213 občanského soudního řádu; srov. i nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017 či sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 139/62 SbNU 175)] - k takovému přehodnocení skutkového stavu ovšem dochází za přítomnosti účastníků řízení, pakliže se tohoto práva nevzdají [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007 (N 72/45 SbNU 143)]. Nadřízený soud může věc také vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování [§ 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu či § 219a odst. 2 občanského soudního řádu], k němuž následně dochází také za přítomnosti účastníků.
- 36. Není žádný důvod, proč by právě uvedené nemělo platit i pro řízení o návrhu na obnovu trestních řízení. Prvně je potřeba znovu připomenout, že se v něm nerozhoduje o vině a trestu (ani o zbavení osobní svobody). K tomu došlo již v předcházejícím řízení, v němž byl obžalovaný pravomocně odsouzen. Je pravda, jak uvádí nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10, že obnovovací řízení je v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající ve věci samé. Z toho vyplývá to, že dokazování v něm prováděné s cílem zjistit, zda tu jsou tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti dle § 278 odst. 1 trestního řádu, se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů a zásadám ústnosti a bezprostřednosti a že důkazní řízení musí mít kontradiktorní charakter. To však logicky platí pro tu fázi řízení, v níž k provádění důkazů skutečně dochází, resp. pro situace, kdy soud druhého stupně na základě zopakování či doplnění dokazování učiní odlišné skutkové závěry (srov. § 259 odst. 3 trestního řádu).
- 37. I v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení leží těžiště dokazování před soudem prvního stupně, který zásadně rozhoduje ve veřejném zasedání. V něm má odsouzený možnost být přítomen projednání své věci (kterou ostatně měl již před nalézacím a odvolacím soudem v původním řízení) a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Není samozřejmě vyloučeno, že i stížnostní soud se rozhodne provést dokazování a podstatným způsobem přehodnotí nalézacím soudem zjištěný skutkový stav. Ovšem pokud soud prvního stupně návrh na obnovu řízení zamítne a stížnostní soud se s jeho hodnocením ztotožní, k přehodnocování důkazů či doplnění dokazování obvykle vůbec nedochází (viz i usnesení sp. zn. III. ÚS 1576/17). Za takové situace není právo odsouzeného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům konáním neveřejného zasedání vůbec dotčeno (na čemž nic nemění, obeznámí-li se stížnostní soud s obsahem spisu vedeného v dané trestní věci, s obsahem trestního spisu se ostatně běžně seznamuje také Ústavní soud, aniž by za tímto účelem konal ústní jednání; usnesení sp. zn. III. ÚS 1576/17), přičemž právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti bylo naplněno již před nalézacím soudem [srov. i nález sp. zn. II. ÚS 2307/15 ze dne 1. 12. 2015 (N 203/79 SbNU 305); v něm Ústavní soud v postupu stížnostního soudu, který v řízení o žádosti o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody doplnil v neveřejném zasedání dokazování, na základě čehož pak rozhodl odlišně od soudu prvního stupně, shledal porušení práva vyjádřit se k prováděným důkazům; Ústavní soud nicméně nekonstatoval porušení práva na veřejné projednání věci, naopak uvedl, že diskuze nad tím, co ovlivňuje rozhodnutí soudu, nemusí mít nutně ústní charakter].
- 38. Překonávané nálezy sp. zn. I. ÚS 1377/16 a sp. zn. I. ÚS 1135/17 svou argumentaci stavějí na nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10, z něhož dovodily, že na řízení o stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení je nutno aplikovat ustanovení trestního řádu dopadající na řízení o odvolání (bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16). V neveřejném zasedání tak podle nich lze o stížnosti rozhodnout jen v případech, kdy by bylo možno v neveřejném zasedání rozhodnout o odvolání. Nic takového ovšem nález sp. zn. III. ÚS 608/10 netvrdí.
- 39. Citovaný nález totiž prvně konstatoval, že na řízení o stížnosti proti rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení „je třeba přiměřeně aplikovat závěry ohledně práva na přítomnost u jednání a práva vyjádřit se k prováděným důkazům, k nimž Ústavní soud dospěl ve svých nálezech týkajících se obviněných v trestním řízení, včetně řízení před odvolacím soudem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315)], v nálezech týkajících se rozhodování obecných soudů o výkonu podmíněně uloženého trestu odnětí svobody [sp. zn. I. ÚS 574/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 109/41 SbNU 357), II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007 (N 72/45 SbNU 143), I. ÚS 1756/08 ze dne 24. 11. 2008 (N 200/51 SbNU 439), I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009 (N 246/55 SbNU 367)], případně v nálezech ohledně práva na přítomnost u jednání v civilním řízení [např. sp. zn. I. ÚS 1537/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 9/56 SbNU 91), IV. ÚS 973/09 ze dne 7. 10. 2009 (N 212/55 SbNU 3)]“. Odkazované nálezy se přitom zabývají situacemi, kdy soud druhého stupně znemožnil obžalovanému účast na nařízeném veřejném zasedání, na němž mu nadto zpřísnil trest (sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010), kdy doplnil v neveřejném zasedání dokazování a dospěl k novým skutkovým a právním závěrům (sp. zn. II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007 a sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009), kdy se nezabýval námitkami uplatněnými ve stížnosti (sp. zn. I. ÚS 1756/08 ze dne 24. 11. 2008), kdy - v civilním řízení - rozhodl bez nařízení jednání v rozporu se zákonem (sp. zn. I. ÚS 1537/09 ze dne 19. 1. 2010), resp. kdy se účastník - opět v civilním řízení - nemohl vyjádřit k argumentům protistrany (sp. zn. IV. ÚS 973/09 ze dne 7. 10. 2009).
- 40. V nálezu sp. zn. I. ÚS 574/05 ze dne 30. 5. 2006 (na nějž nález sp. zn. III. ÚS 608/10 také odkazuje) pak Ústavní soud dokonce konstatoval (za situace, kdy odsouzený vlastní vinou zmeškal veřejné zasedání v řízení o změně podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný): „Zmeškání veřejného zasedání před soudem prvního stupně pak nelze dohánět v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Námitka, že o stížnosti bylo krajským soudem rozhodováno v neveřejném zasedání, v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, se proto v daném kontextu nejeví jako případná, neboť stěžovatel se sám možnosti projednání věci ve své přítomnosti u nalézacího soudu zbavil; přitom právě v řízení před nalézacím soudem, při dokazování, má požadavek přítomnosti odsouzeného při zasedání svůj primární účel, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.“ Jinými slovy, dle Ústavního soudu i v řízení o přeměně podmíněného trestu na nepodmíněný postačí konání veřejného zasedání na prvním stupni, a to dokonce i v případě, že se odsouzený tohoto zasedání vlastní vinou nezúčastnil.
- 41. Z citované věty nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513) tedy závěr učiněný nyní překonávanými nálezy dovodit nelze. Nelze tak učinit ani z té části nálezu, v níž Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter řízení o obnově řízení „rozhodování soudu druhého stupně o stížnosti dle § 286 odst. 3 trestního řádu je třeba přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho vlastní rozhodnutí o meritu věci (srov. § 259 odst. 3, § 263 odst. 7 trestního řádu)“. Nález zde totiž výslovně zdůrazňuje, že hovoří o provádění dokazování, a odkazuje na ta ustanovení trestního řádu, která řeší, za jakých podmínek může odvolací soud učinit jiná skutková zjištění.
- 42. Nálezy sp. zn. I. ÚS 1377/16 a sp. zn. I. ÚS 1135/17 se tudíž ocitly v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu k právům zaručeným čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
- 43. V souladu s ní nezbývá než uzavřít, že stížnostní soud zásadně nemusí k projednání stížnosti proti rozhodnutí, kterým byl pro nedůvodnost zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nařídit veřejné zasedání. S ohledem na ústavně zaručené právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům to však platí pouze tehdy, nepřehodnotí-li nalézacím soudem zjištěný skutkový stav způsobem ovlivňujícím jeho právní závěry a nezopakuje-li, resp. nedoplní-li dokazování provedené před nalézacím soudem, případně v rámci původního trestního řízení.