Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. září 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 ohledně možnosti soudu nenařídit veřejné zasedání k projednání stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy trestního řízení

Odůvodnění

I. Důvody předložení stanoviska I.

1. 1. Dne 3. 1. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 38/18 a jíž se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze č. j. 46 T 3/2015-1543 ze dne 17. 7. 2017 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 100/2017 ze dne 20. 10. 2017.
2. 2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení, v rámci kterého byl stěžovatel rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1458/2015-61 ze dne 25. 5. 2015 shledán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle ustanovení § 140 odst. 2 a odst. 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Svůj návrh stěžovatel odůvodňoval změnou vlastní výpovědi stran motivů svého jednání.
3. 3. Městský soud v Praze stěžovatelův návrh projednal ve veřejném zasedání a jako nedůvodný jej ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Dle nalézacího soudu změna stěžovatelovy výpovědi nemění nic na tom, jakého trestného činu se dopustil a jakým způsobem. Při rozhodování o vině soud v původním řízení údajně nevyšel jen ze stěžovatelovy výpovědi, ale i z jiných důkazů, které s doznáním korespondovaly. Městský soud také vysvětlil, proč změně výpovědi stěžovatele neuvěřil, s tím, že změna postoje nastala, až když si uvědomil, že činy, kterými se dříve honosil, byly v souladu se zákonem potrestány.
4. 4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Stížnostní soud se mimo jiné ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, že stěžovatelova vina byla prokázána i jinými důkazy než jeho výpovědí. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá i to, že stížnostní soud měl nařídit veřejné zasedání.
5. 5. Čtvrtý senát Ústavního soudu zastává právní názor, že postup stížnostního soudu spočívající v nenařízení veřejného zasedání - v případě, kdy nepřehodnocuje nalézacím soudem zjištěný stav - je v souladu se stěžovatelovými ústavně zaručenými právy. Tím se odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1377/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 175/82 SbNU 705) a sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017. Nezbylo mu proto než postupovat podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a předložit tuto otázku k posouzení plénu.
6. 6. Ačkoli je v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1576/17 ze dne 5. 9. 2017 (dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) obsažen názor, že nález sp. zn. I. ÚS 1377/16 dopadá jen na situace, kdy stížnostní soud provádí dokazování (k čemuž ve věci, z níž návrh na přijetí stanoviska vzešel, nedošlo), dle názoru čtvrtého senátu jej takto interpretovat nelze. To samé pak platí i o nálezu sp. zn. I. ÚS 1135/17. Ani jeden z nálezů své závěry tímto způsobem neomezuje, přičemž z jejich narativních částí ani nelze jednoznačně dovodit, že by v tehdy posuzovaných případech stížnostní soudy prováděly dokazování (tím spíše, že provedly dokazování jdoucí nad rámec dokazování provedeného před soudem prvního stupně, případně že provedené důkazy oproti soudu prvního stupně přehodnotily).

II. Dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu II.

1. 7. Právem obviněného, aby o stížnosti proti prvostupňovému rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení bylo rozhodováno ve veřejném zasedání (pakliže je rozhodováno meritorně), se Ústavní soud zabýval již mnohokrát.
2. 8. V usnesení sp. zn. I. ÚS 117/04 ze dne 18. 5. 2004 s odkazem na zákonnou úpravu (§ 240 trestního řádu) konstatoval, že nelze považovat „postup odvolacího soudu a jeho rozhodnutí učiněné v neveřejném zasedání za pochybení, které by mohlo založit protiústavnost zamítavého usnesení o stížnosti“. V usnesení sp. zn. II. ÚS 880/07 ze dne 3. 5. 2007 k tomu s odkazem na usnesení sp. zn. I. ÚS 176/04 ze dne 11. 5. 2004 (U 31/33 SbNU 515) doplnil, že i „v jiné souvislosti Ústavní soud v minulosti dovodil, že pokud zákonodárce umožnil opuštění principu veřejnosti soudního jednání v řízení, které pojmově přichází v úvahu až poté, co je veřejné projednání věci umožněno u nalézacího a odvolacího soudu, postupoval v souladu s ústavním pořádkem“.
3. 9. Nálezem sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513) byla řešena situace, kdy soud prvního stupně návrhu na obnovu řízení vyhověl, nicméně ke stížnosti státního zástupce stížnostní soud návrh v neveřejném zasedání zamítl (a to navíc za situace, kdy odsouzenému nebyla stížnost státního zástupce doručena). Ústavní soud konstatoval, že „[d]okazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu § 278 odst. 1 [trestního řádu], se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle § 2 odst. 11 a 12 [trestního řádu]“. Dle Ústavního soudu musí mít důkazní řízení kontradiktorní charakter, který v neveřejném zasedání zajištěn být nemůže. Proto, „rozhoduje-li soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova, může ... napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout dle § 283 písm. d) [trestního řádu] (tzn. pro nedůvodnost na základě skutkových úvah) jen ... ve veřejném zasedání“.
4. 10. Ústavní soud se s východisky nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ztotožnil i v dalších případech řešících totožnou procesní situaci (tedy kdy stížnostní soud oproti soudu prvního stupně nepovolil obnovu řízení, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání). Jde např. o usnesení sp. zn. IV. ÚS 305/11 ze dne 19. 3. 2012 a nálezy sp. zn. III. ÚS 1455/11 ze dne 18. 7. 2013 (N 125/70 SbNU 141), sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259) či sp. zn. I. ÚS 2826/13 ze dne 10. 2. 2015 (N 29/76 SbNU 383).
5. 11. Z uváděných rozhodnutí, jakož i z „pilotního“ nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 nepochybně vyplývalo, že dopadají jen a pouze na situace, kdy stížnostní soud rozhodoval o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí, kterým obnova řízení byla povolena. To potvrzuje celá řada usnesení, kterými Ústavní soud odmítal ústavní stížnosti obdobné té, z níž vzešel návrh na přijetí tohoto stanoviska.
6. 12. V usnesení sp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. 3. 2012 Ústavní soud např. uvedl, že nález sp. zn. III. ÚS 608/10 „zjevně nedopadá na případ stěžovatelův, neboť rozhodnutím soudu prvního stupně v projednávané věci nebyla obnova řízení povolena, nýbrž stěžovatelův návrh byl zamítnut“. Stejně tak v usnesení sp. zn. III. ÚS 3977/11 ze dne 20. 6. 2013 se Ústavní soud „neztotožnil se stěžovatelovou námitkou, že došlo k porušení práva na veřejné projednání věci a práva na spravedlivé řízení tím, že stížnostní soud rozhodoval v jeho věci v neveřejném zasedání. Trestní řád v § 240 takový postup umožňuje, neboť konání veřejného zasedání tu není výslovně předepsáno. Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10 ... neobstojí, protože vychází z jiného skutkového stavu (tam šlo o řízení o stížnosti podané státním zástupcem v neprospěch odsouzeného, v němž odsouzenému nebyla poskytnuta možnost se ke stížnosti státního zástupce vyjádřit)“.
7. 13. Usnesením sp. zn. I. ÚS 2942/14 ze dne 12. 11. 2014 Ústavní soud zdůraznil, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 „shledal porušení práva na spravedlivý proces v případě, kdy stížnostní soud v neveřejném zasedání zrušil usnesení, kterým byla obnova řízení povolena, a zároveň návrh na obnovu řízení sám zamítl. Stížnostní soud totiž přehodnocoval důkazy, aniž by je sám prováděl a aniž by dal účastníkům řízení možnost se k důkazům nebo nově nastolené podstatě věci vyjádřit“. Dále pak v citovaném usnesení Ústavní soud dodal, že „v projednávaném případě jde ovšem o odlišnou věc. Stížnostní soud neprováděl dokazování ani nepřehodnocoval důkazy ve spisu. Jeho rozhodnutí nemůže být překvapivé, protože už soud prvního stupně návrh stěžovatele zamítl a stížnostní soud se s odůvodněním jeho rozhodnutí ztotožnil. Stížnostní soud prováděl přezkum pouze po stránce právní, nikoliv skutkové“. Prakticky shodně Ústavní soud odůvodnil i usnesení sp. zn. IV. ÚS 2365/14 ze dne 1. 10. 2014.
8. 14. Podobného znění bylo i odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 2518/15 ze dne 1. 2. 2016, v němž Ústavní soud připomněl, že nález sp. zn. III. ÚS 608/10 je potřeba vnímat jako celek a nevytrhávat jeho jednotlivé části, nadto bez zohlednění jeho právního a skutkového kontextu. Dle Ústavního soudu předmětný nález „nic nemění na skutečnosti, že pokud odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, může rozhodovat i v neveřejném zasedání. Nijak tím totiž nedochází k porušení zásad kontradiktornosti či práva obviněného zpochybnit prováděné důkazy, neboť v tomto případě odvolací soud dokazování neprovádí. Tento závěr plyne i z nálezu sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259). Vzhledem k tomu, že před městským soudem bylo rozhodováno ve veřejném zasedání a krajský soud závěry tohoto soudu plně akceptoval, nelze hovořit o porušení základního práva stěžovatele na veřejnost projednání jeho pře“.
9. 15. Usnesením sp. zn. II. ÚS 3348/15 ze dne 9. 8. 2016 Ústavní soud znovu připomněl že „zásady veřejnosti a ústnosti, které nepochybně patří mezi základní zásady trestního řízení, se uplatňují v celé své šíři v hlavním líčení před soudem prvního stupně, které je i těžištěm celého trestního řízení, neboť je těžištěm dokazování. Uplatňování těchto zásad je potom v různých stupních trestního řízení modifikováno, a to vzhledem ke specifikům té které fáze řízení. V řízení o opravném prostředku jsou obecně zákonem předvídány dvě formy projednání věci - veřejné a neveřejné zasedání. Pokud zákon pro projednání stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně předvídá konání neveřejného zasedání, není možné na základě výše uvedeného konstatovat porušení zásad veřejnosti a ústnosti a krajskému soudu není v tomto ohledu možno nic vytknout“.
10. 16. Ke změně právního názoru došlo (nyní překonávaným) nálezem sp. zn. I. ÚS 1377/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 175/82 SbNU 705). V něm při nezměněné ústavní i podústavní právní úpravě, a navzdory odlišnému skutkovému a právnímu kontextu (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2518/15), Ústavní soud aplikoval závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513) i na situace, kdy stížnostní soud v neveřejném zasedání potvrdil prvostupňové rozhodnutí, kterým byl návrh na obnovu řízení zamítnut. Ústavní soud v tom shledal porušení stěžovatelova práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také „Listina“). S argumenty uvedenými v citovaných usneseních Ústavního soudu (viz body 12 až 15 tohoto stanoviska) se předmětný nález nevypořádává, neboť nad rámec rekapitulace nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 pouze v jediném odstavci konstatuje:

    „Při zohlednění postulátu, který Ústavní soud zaujal ve vzpomínaném ‚pilotním‘ nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513), dle něhož rozhodování soudu druhého stupně o stížnosti dle § 286 odst. 3 [trestního řádu] je třeba přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho vlastní rozhodnutí o meritu věci, nelze než dospět k závěru, že Krajský soud v Ostravě měl o stížnosti stěžovatele rozhodnout ve veřejném zasedání. Totiž v porovnání s ustanovením § 263 [trestního řádu] upravujícím řízení u odvolacího soudu je zřejmé, že i odvolací soud může o odvolání rozhodnout v neveřejném zasedání, avšak jen v případech předvídaných v ustanovení § 253, 255 a 257, resp. § 258 odst. 1 [trestního řádu] za splnění podmínky uvedené v § 263 odst. 1 písm. b) [trestního řádu], tedy tehdy, kdy o odvolání soud nerozhoduje věcně. Jinak je povinen rozhodnout ve veřejném zasedání. V nyní souzené věci stížnostní soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele meritorně, tudíž bylo namístě ji projednat ve veřejném zasedání, za podmínek analogických podmínkám rozhodování soudu druhého stupně o odvolání.“

1. 17. Nález sp. zn. I. ÚS 1377/16 nebyl v judikatuře Ústavního soudu bezvýhradně následován. Na východiska své předchozí judikatury Ústavní soud navázal v usnesení sp. zn. II. ÚS 2831/16 ze dne 11. 10. 2016, v němž vysvětlil, že závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 nijak nedopadají „na případ, kdy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí (jak tomu bylo v případě stěžovatele), přičemž zde může rozhodnout i v neveřejném zasedání. Nijak tím totiž nedochází k porušení zásad kontradiktornosti či práva obviněného zpochybnit prováděné důkazy, neboť v tomto případě odvolací soud dokazování již neprovádí“. Neústavnost postupu stížnostního soudu v podobě nenařízení veřejného zasedání Ústavní soud neshledal ani v usnesení sp. zn. II. ÚS 2132/17 ze dne 8. 8. 2017. Jím odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, byť konkrétně na vznesenou námitku nenařízení veřejného zasedání Ústavní soud nereagoval.
2. 18. V usnesení sp. zn. III. ÚS 1576/17 se Ústavní soud pokusil odlišit tehdy posuzovanou věc od té řešené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16 (viz výše):

   „Jak Ústavní soud dal najevo v usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409), obecné soudy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. I v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení je nezbytné důkazy hodnotit; pochopitelně však takovým způsobem, aby nedošlo k posuzování viny odsouzeného (stěžovatele), jak plyne např. z nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343). V posuzovaném případě však Ústavní soud nezjistil v postupu soudů namítaná pochybení, a to ani ve smyslu porušení kontradiktornosti řízení a dokazování. V nyní posuzované věci nebyly splněny podmínky pro ingerenci Ústavního soudu obdobnou nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16 ze dne 14. 9. 2016. Před vrchním soudem nedošlo k věcnému posuzování důkazů nad rámec provedený krajským soudem ve veřejném zasedání ... či přímo k provádění důkazů, jako tomu bylo v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 175/82 SbNU 705), srov. bod 15; na řečeném ničeho nemění ani stěžovatelem zdůrazňovaná okolnost, že se vrchní soud obeznámil s obsahem spisu vedeného v dané trestní věci.

   Postup vrchního soudu je konformní i s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, kdy podle rozsudku ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, stížnost č. 20772/92, § 59 a 60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, když vrchní soud na stížnostní námitky reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají. Za pochybení nelze rovněž označit okolnost, že stížnostní soud v jiných směrech podrobněji rozvedl či zdůraznil ústavně konformní závěry soudu prvního stupně. Ani takovým postupem nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení.“

1. 19. K nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16 se Ústavní soud znovu přihlásil v nyní překonávaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017. V něm shledal, že zamítnutím stížnosti proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, v neveřejném zasedání došlo k porušení práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také „Úmluva“). Nad rámec odkazu na nález sp. zn. I. ÚS 1377/16 Ústavní soud žádné nové argumenty nepředložil.

III. Vlastní odůvodnění stanoviska III.

1. 20. Plénum Ústavního soudu se prvně zaměřilo na to, zda povinnost stížnostního soudu rozhodnout ve veřejném zasedání vyplývá ze zákonné úpravy. Bylo-li by tomu tak, muselo by se plénum zabývat tím, zda nenařízení veřejného zasedání v rozporu se zákonem představuje nejen nezákonnost následného rozhodnutí soudu, nýbrž i jeho protiústavnost. V opačném případě, tedy pokud zákon veřejné zasedání pro řízení o stížnosti proti rozhodnutí, kterým nebyla povolena obnova řízení, nestanoví, se musí plénum zabývat tím, zda tento požadavek přesto neplyne z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. z jejího čl. 38 odst. 2, viz dále), jak dovodily nálezy sp. zn. I. ÚS 1377/16 a sp. zn. I. ÚS 1135/17.

III./A Zákonná úprava III./A

1. 21. Trestní řád rozeznává čtyři základní formy soudního zasedání. Hlavní líčení (§ 196 a násl.), veřejné zasedání (§ 232 a násl.), neveřejné zasedání (§ 240 a násl.) a vazební zasedání (§ 73d). Dle § 240 trestního řádu rozhoduje soud v neveřejném zasedání tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení, veřejném zasedání nebo vazebním zasedání. To nevylučuje, aby zákon v některých případech výslovně uvedl, že formou zasedání je či může být neveřejné zasedání (např. § 263 odst. 1 trestního řádu).
2. 22. Dle § 286 odst. 1 trestního řádu rozhoduje soud o návrhu na obnovu řízení ve veřejném zasedání, a to s výjimkami uvedenými v § 286 odst. 2 trestního řádu, za jejichž naplnění lze rozhodnout i v neveřejném zasedání. Dle § 286 odst. 3 trestního řádu je proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Hlava sedmá trestního řádu (§ 141 a násl.), upravující řízení o stížnosti, žádnou formu rozhodování soudu nestanoví. V souladu s § 240 trestního řádu tak stížnostní soud rozhoduje zásadně v neveřejném zasedání, což dopadá i na rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí, kterým byl pro nedůvodnost zamítnut návrh na obnovu řízení. Zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí, kterým nebyla povolena obnova řízení, v neveřejném zasedání je tedy v souladu se zákonem.
3. 23. I postup soudů souladný se zákonem může nicméně být v rozporu se základními právy účastníků řízení. Plénum Ústavního soudu se proto zaměřilo na čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, z nichž podle nálezů sp. zn. I. ÚS 1377/16 a sp. zn. I. ÚS 1135/17 plyne povinnost stížnostního soudu rozhodovat v řízení o návrhu na obnovu řízení ve veřejném zasedání.