I.

Předchozí stránka

1. 19. K vadám přezkumného řízení podle § 183k obch. zák. navrhovatel řadí zejména nejasné vymezení okruhu účastníků (sub a), druhu řízení (sub b), žalobního návrhu (sub c) a zániku práva dovolávat se nepřiměřenosti plnění.
   1. a) Z textu obchodního zákoníku není zřejmý okruh účastníků řízení o přezkoumání. Z logiky věci vyplývá, že účastníkem řízení by měl být navrhovatel (některý z minoritních akcionářů) a hlavní akcionář. To však není nikde vyjádřeno výslovně, a naopak ustanovení § 183k odst. 3 obch. zák. stanoví, že „soudní rozhodnutí je pro hlavního akcionáře a pro společnost závazné co do základu ...“. Podle tohoto ustanovení je tedy adresátem rozhodnutí soudu i společnost. Pokud by měl být účastníkem řízení jen hlavní akcionář, neměla by tato věta smysl. Není vůbec zřejmé, jakou roli v tomto řízení má společnost hrát. K tomu přistupuje nová formulace § 183m odst. 3 a 4 obch. zák. (provedená zákonem o finančních konglomerátech), podle níž nositelem povinnosti poskytnout protiplnění je obchodník s cennými papíry nebo banka;
   2. b) ustanovení § 183k odst. 1 obch. zák. ve svém textu otázku druhu řízení neřeší. Ze slov „mohou ... požádat soud o přezkoumání přiměřenosti protiplnění“ nelze dovodit, zda jde o řízení sporné či nesporné. Pokud by byla použita analogie s ustanovením § 220p odst. 4 obch. zák., kde je rovněž upraveno „právo žádat o přezkoumání přiměřenosti protiplnění“ v souvislosti s převodem jmění, je nutno poznamenat, že ani toto ustanovení není jasné. Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí č. j. 8 Cmo 171/2005-731 uvedl, že řízení o přezkoumání přiměřeného vypořádání je řízením nesporným. Naopak Vrchní soud v Praze je názoru, že se jedná o řízení sporné. Navrhovatel je toho názoru, že tak závažnou otázku, jako je určení druhu řízení v otázkách, kdy je občanům odnímáno proti jejich vůli základní (vlastnické) právo, není možné ponechávat na vývoji judikatury, ale že je nutné ji upravit přesně ve smyslu požadavků kladených na právní stát (čl. 1 Ústavy);
   3. c) z textu ustanovení § 183k odst. 1 obch. zák. není zřejmé, zda výrok má znít na plnění, na určení nebo jinak. Ustanovení § 183k odst. 3 obch. zák. hovoří záhadně o „přiznání práva na jinou výši protiplnění“, ustanovení odstavce 4 pak hovoří o „určení nepřiměřenosti“. Zákon zde tedy nedává jasnou odpověď na otázku po druhu žalobního návrhu. Problém nelze odstranit, ani pokud by se použila analogie s § 220p obch. zák. Ani z textu § 220p odst. 4 obch. zák., tj. ze slov „právo žádat o přezkoumání výše vypořádání v penězích“, rovněž není zřejmé, o jaký typ návrhu jde (na plnění, na určení nebo jiný). Rovněž v praxi lze najít různé výklady, což navrhovatel dokládá na příkladu názoru v literatuře, kdy Dědič J. a další uvádí v Obchodním zákoníku, Komentář, Polygon 2002, II. díl, s. 2865, že jde o žalobu na plnění, kdežto § 17 odst. 1 zákona č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti, ve znění pozdějších předpisů, uvádí žalobu na určení. Z uvedeného vyplývá, že v případě § 183i obch. zák. se jedná o neurčitou právní úpravu, která nesplňuje kritéria přesnosti, určitosti a předvídatelnosti definované Ústavním soudem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 44/03. Totéž tedy platí i o ustanovení § 183k obch. zák.;
   4. d) ustanovení § 183k odst. 2 obch. zák. zakládá prekluzi práva dovolávat se nepřiměřenosti protiplnění. Ustanovení § 183k odst. 3 poslední věty obch. zák. na druhé straně stanoví počátek běhu promlčecí doby vůči všem oprávněným osobám bez ohledu na to, zda byly účastníky řízení. Pojem „všechny oprávněné osoby“ není definován, a je nutné jej vykládat zřejmě jako množinu vlastníků účastnických cenných papírů. Pokud by tím byly myšleny jen osoby, které podaly následné nebo souběžné návrhy na přezkoumání, pak by slova „bez ohledu na to, zda byly účastníky řízení“ postrádala smysl. Výsledným efektem obou citovaných ustanovení je tedy a) buď absurdní stav, že právo nejprve zanikne (protože oprávněná osoba nepodá návrh na přezkoumání, a v důsledku toho neběží žádné řízení, jehož by byla účastníkem), a poté, co zanikne, se začne patrně promlčovat od okamžiku právní moci rozhodnutí vydaného na návrh jiné oprávněné osoby, b) nebo se jedná o dvě různá práva, a to právo na přezkoumání (které zanikne, pokud žádná z oprávněných osob nepodá návrh na přezkoumání) a právo na doplatek (které se promlčuje patrně v obecné promlčecí lhůtě). Na absurdnost uvedeného stavu poukazují i autoři Komentáře k obchodnímu zákoníku Štenglová I. a spol. (dodatek k 10. vydání Komentáře C. H. Beck, s. 88).

1. 20. Podle ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno podstaty a smyslu těchto práv. To mimo jiné znamená, že právní úprava, spojená s omezením základního práva (zde práva na pokojné užívání majetku), musí splňovat vysoké nároky na jasnost, srozumitelnost a předvídatelnost (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 44/03, podle něhož ustanovení právního předpisu demokratického právního státu musí rovněž splňovat podmínky dostatečné přesnosti, určitosti a předvídatelnosti). Toto pravidlo musí platit dvojnásob, jestliže se jedná o zásah spočívající v úplném odnětí vlastnického práva. Vedle toho je nezbytné, aby na osoby, jejichž základní právo je dotčeno, nebyla kladena nepřiměřeně vysoká břemena v rámci řízení, které má vést k přezkoumání náhrady za vyvlastnění. V této souvislosti navrhovatel uvedl argumenty, které podle jeho názoru tyto nedostatky vyjadřují. Proto je nesprávné ponechávat odstraňování nepřesností a nejasností zákona na judikatuře soudů, jsou-li nahromaděny u jediného institutu v tak velké míře, ve věcech, kde jsou dotčena základní práva občanů, a to vzhledem k ústavnímu principu stanovenému v ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny. Právní úprava vytěsnění minoritních akcionářů nesplňuje požadavek proporcionality mezi prostředkem použitým k omezení (odnětí) vlastnického práva a sledovaným cílem. Není též vůbec šetřeno podstaty a smyslu základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Některé jednotlivé rozpory či nejasnosti ve stávající právní úpravě by patrně bylo možné odstranit ústavně konformním výkladem (možná např. druh řízení či druh návrhu). Celou řadu nejasností však ani ústavně konformním výkladem odstranit nelze. I kdyby to možné bylo, je nespravedlivé, aby tíhu odstraňování tak závažných nejasností zákona a v takovém rozsahu, v jakém se vyskytují v ustanoveních § 183i až 183n obch. zák., nesl ten, jehož práv by naopak mělo být zákonodárcem ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřeno. Navrhovatel je přesvědčen, že je nepřípustné a je v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 4 Listiny, aby veškerá rizika související s právní úpravou práva výkupu účastnických cenných papírů nesl ten, jehož práv mělo být při přijímání ustanovení o mezích základních práv šetřeno, tj. minoritní investor.
2. 21. Konečně je třeba uvést námitky navrhovatele ohledně role České národní banky (původně Komise pro cenné papíry - navrhovatel toto označení nezměnil). Podle jeho názoru novela úpravy práva výkupu zákonem o finančních konglomerátech zejména neodstraňuje námitku, že nedochází k objektivnímu stanovení výše protiplnění (které by bylo s to objektivně nahradit proces vyjednávání kupní ceny), a to z těchto důvodů:
   1. a) Komise pro cenné papíry sama veřejně prohlásila, že není schopná posuzovat přiměřenost vypořádání, a to zejména u společností s nekótovanými akciemi (viz tisková prohlášení KCP);
   2. b) pro postup Komise pro cenné papíry platí podle novely provedené zákonem č. 377/2005 Sb. přiměřeně fikce uvedená v ustanovení § 183e obch. zák. Podle tohoto ustanovení platí: Jestliže Komise pro cenné papíry neodešle navrhovateli ve lhůtě uvedené v odstavci 8 (tj. ve lhůtě 8 dnů - prodloužená na 15 pracovních dní) své stanovisko k obsahu nabídky převzetí, popřípadě v této lhůtě neudělí požadovaný souhlas s nabytím účastnických cenných papírů cílové společnosti anebo nabídku převzetí nezakáže, platí, že s nabídkou převzetí souhlasí. Nejde tedy o opatření, které by problém objektivního stanovení výše protiplnění řešilo efektivně, protože k přezkoumání Komisí pro cenné papíry v řadě případů (zejména u společností s nekótovanými akciemi) nemusí vůbec dojít;
   3. c) Komentář k Obchodnímu zákoníku - dodatek k 10. vydání, C. H. Beck Praha, 2005, s. 83 uvádí, že u nekótovaných akcií není vůbec nutné mít předběžný souhlas Komise pro cenné papíry. Tedy u těchto cenných papírů by nedocházelo vůbec k objektivnímu posuzování výše protiplnění. I kdyby však Komise pro cenné papíry měla pravomoc dozorovat výši protiplnění u nekótovaných cenných papírů, není vybavena vůbec žádnými pravomocemi požadovat od společností s nekótovanými akciemi jakékoliv informace, na jejichž základě by mohla přezkoumání vykonávat.

1. 22. Pokud jde o námitky navrhovatele vůči úpravě rejstříkového řízení, jejich vypořádání vyloučil Ústavní soud k řízení vedenému pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05, na jehož závěr je zde třeba odkázat.

Následující stránka