Platné znění

Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o vyhlášení Přílohy I - Řád pro mezinárodní železniční přepravu nebezpečného zboží (RID) Přípojku B - Jednotné právní předpisy pro smlouvu o mezinárodní železniční přepravě zboží (CIM) k Úmluvě o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) ze dne 9. května 1980 (úplné znění, jak vyplývá z pozdějších změn a doplnění)

vyhlášené znění

  1. 1201 (1) Kromě zkoušek předepsaných v bodech 215, 216 a 217 je třeba ještě provést kontrolu možnosti napadnutí vnitřní stěny nádoby mezikrystalickou korozí při použití hliníkové slitiny obsahující měď, nebo hliníkové slitiny obsahující hořčík nebo mangan, činí-li obsah hořčíku více než 3,5 % a obsah manganu méně než 0,5 %.

    (2) Zkoušku hliníkových slitin s mědí provádí výrobce na základě schválení nové slitiny příslušným úřadem; tato zkouška se musí opakovat při výrobě každého nového odlitku.

    (3) Zkoušku hliníkových slitin s hořčíkem provádí výrobce na základě schválení nové slitiny a výrobního postupu příslušným úřadem. Zkouška se musí opakovat v případě změny ve složení slitiny nebo výrobního postupu.

    (4) a) Příprava hliníkových slitin s mědí

    Před korozní zkouškou hliníkové slitiny s mědí se musí zkušební vzorky očistit od vlastních mastnot vhodným rozpouštědlem a pak osušit.

    1. b) Příprava hliníkových slitin s hořčíkem

      Před korozní zkouškou hliníkové slitiny s hořčíkem se musí zkušební vzorky zahřívat 7 dní při 100 °C a pak očistit od vlastních mastnot vhodným rozpouštědlem a osušit

    1. c) Provedení

      Vnitřní stěna zkušebního vzorku o ploše 1000 mm2 (33,3 mm x 30 mm) materiálu obsahujícího měď se vystaví účinku 1000 ml vodného roztoku 3 % NaCl a 0,5 % HCl po 24 hodin při teplotě okolí.

    1. d) Zkouška

      Po omytí a osušení zkušebního vzorku se zkoumá jeho 20 mm dlouhý úsek mikroskopicky při 100- až 500-násobném zvětšení, nejlépe po elektrolytickém vyleštění.

      Hloubka napadení nesmí překročit druhou řadu zrn od povrchu zkoušeného na korozi; je-li napadena celá první řada, smí být v zásadě druhá řada napadena jen zčásti.

      U profilových vzorků se musí zkoušky provádět v pravém úhlu vzhledem k povrchu.

      Ukáže-li se po elektrolytickém leštění nutnost obnažit naleptáním styčné plochy zrn pro další zkoušku, musí se tento postup provést metodou povolenou příslušným úřadem.

  1. III. Ochrana vnitřního povrchu
    1. 1202 Uznají-li to příslušné zkušebny za nutné, musí být vnitřní povrch nádob z hliníkových slitin pokryt vhodnou protikorozní ochranou.
    2. 1203-1249
  1. B. Podmínky o materiálech a konstrukci nádob podle bodu 206 určených pro hluboce zchlazené zkapalněné plyny třídy 2
    1. 1250 (1) Nádoby musí být vyrobeny z oceli, hliníku, hliníkových slitin, mědi nebo slitin mědi, např. mosazi. Měď nebo slitiny mědi jsou však připuštěny jen pro ty plyny, které neobsahují acetylen.

      (2) Smějí se používat jen takové konstrukční materiály, které se hodí pro nejnižší provozní teplotu nádob, jakož i jejich příslušenství.

    1. 1251 K výrobě nádob se použijí tyto konstrukční materiály:
      1. a) Oceli, nepodléhající lomu ze zkřehnutí při nejnižší provozní teplotě (viz bod 1255).

        Použitelné jsou:

        1. 1. nelegované jemnozrnné oceli až do teploty -60 °C;
        2. 2. legované niklové oceli (s obsahem od 0,5 % do 9 % niklu) až do teploty -196 °C, podle obsahu niklu;
        3. 3. austenitické chrom-niklové oceli až do teploty -270 °C;
      1. b) hliník s obsahem nejméně 99,5 % Al nebo hliníkové slitiny (viz bod 1256);
      2. c) odkysličená měď s obsahem nejméně 99,9 % mědi a slitiny mědi s obsahem mědi přes 56 % (viz bod 1257).
    1. 1252 (1) Nádoby smějí být jen bezešvé nebo svařované.

      (2) Nádoby z austenitické oceli, mědi či slitin mědi smějí být natvrdo spájené.

    1. 1253 Součásti příslušenství smějí být upevněny na nádoby našroubováním nebo následovně:
      1. a) u nádob z oceli, hliníku nebo hliníkových slitin svařováním;
      2. b) u nádob z austenitické oceli, mědi nebo slitin mědi svařováním nebo pájením natvrdo.
    1. 1254 Nádoby musí být konstruovány tak, aby bylo spolehlivě zabráněno ochlazení nosných částí a jejich zkřehnutí. Zařízení k upevnění nádob musí být samo uzpůsobeno tak, aby mělo potřebné mechanické vlastnosti i tehdy, když dosáhne nejnižších, pro nádobu povolených provozních teplot.
    2. 1. Materiály a nádoby
      1. a) Nádoby z oceli
        1. 1255 Konstrukční materiály používané pro výrobu nádob a svařované spoje musí vyhovovat při svých nejnižších provozních teplotách přinejmenším dále uvedeným podmínkám vrubové houževnatosti.

          Zkoušky se přitom mohou provádět buď se zkušebními tyčemi s vrubem ve tvaru U, nebo se zkušebními tyčemi s vrubem ve tvaru V.

          MateriálVrubová roztažnost1), 2) plechů a svařovaných
          spojů při nejnižší provozní teplotě
          J/cm2 3)J/cm2 4)
          nelegovaná ocel, uklidněná3528
          ferritová ocel, legovaná Ni < 5 %3522
          ferritová ocel, legovaná 5 % ≤ Ni ≤ 9 %4535
          austenitická Cr-Ni ocel4032
        2. 1) Hodnoty vrubové houževnatosti stanovené s různými zkušebními tyčemi nejsou mezi sebou srovnatelné.
        3. 2) Viz body 1258 až 1260.
        4. 3) Hodnoty se vztahují na zkušební tyče s vrubem ve tvaru U, popsaným v následujícím nákresu.
        5. 4) Hodnoty se vztahují na zkušební tyče s vrubem ve tvaru V podle ISO/R 148.
          6. Obrázek

          U austenitických ocelí se musí zkoušet jen svařený spoj na vrubovou houževnatost.

          Při provozních teplotách pod -196 °C se neprovádí zkouška vrubové houževnatosti při nejnižší provozní teplotě, ale při teplotě -196 °C.

      1. b) Nádoby z hliníku a hliníkových slitin
        1. 1256 Svařované spoje nádob musí vyhovět při teplotě prostředí následujícím podmínkám pro koeficient ohýbatelnosti:
          Tloušťka plechu e v mmKoeficient ohýbatelnosti k1) pro svařovaný spoj
          kořen v pásmu tlakukořen v pásmu tahu
          ≤ 12≥ 15≥ 12
          > 12 až 20≥ 12≥ 10
          > 20≥ 9≥ 8
        2. 1) Viz bod 1261.
      1. c) Nádoby z mědi nebo ze slitin mědi
        1. 1257 Zkoušky k prokázání dostatečné vrubové houževnatosti není třeba provádět.
    1. 2. Zkoušky
      1. a) Stanovení vrubové houževnatosti
        1. 1258 Hodnoty vrubové houževnatosti uvedené v bodu 1255 se vztahují na zkušební tyče 10 mm x 10 mm s vrubem ve tvaru U, popř. na zkušební tyče 10 mm x 10 mm s vrubem ve tvaru V.
        2. Pozn.
          1. 1. O tvaru zkušebních tyčí, viz poznámky 3) a 4) bodu 1255 (tabulka).
          2. 2. U plechů tloušťky méně než 10 mm, ale nejméně 5 mm, se použije zkušebních tyčí o průřezu 10 mm x e mm, kde e = tloušťka plechu. U těchto zkoušek vrubové houževnatosti vyplynou všeobecně vyšší hodnoty než u normálních zkušebních tyčí.
          3. 3. U plechů o tloušťce menší než 5 mm a jejich svarových spojů se neprovádí žádná zkouška vrubové houževnatosti.
        1. 1259 (1) Při zkouškách plechů se stanoví vrubová houževnatost na 3 zkušebních tyčích. Odběr zkušebních vzorků se provádí kolmo ke směru válcování u zkušebních tyčí s vrubem ve tvaru U a ve směru válcování u zkušebních tyčí s vrubem ve tvaru V.

          (2) Při zkoušce svarových švů se odebírají zkušební tyče takto:

          1. e ≤ 10 mm

            3 zkušební tyče ze středu svarového švu;

            3 zkušební tyče z oblasti tepelně ovlivněné při svařování (vrub je zcela vně roztavené oblasti, ale co nejblíže k ní).

            Obrázek
            Obrázek

            Střed svarové housenky

            Obrázek

            Přechodová oblast

            1. tj. celkem 6 zkušebních tyčí.

            Zkušební tyče jsou zpracovány tak, aby měly co největší možnou tloušťku.

          1. 10 mm < e ≤ 20 mm

            3 zkušební tyče ze středu svarového švu;

            3 zkušební tyče z tepelně ovlivněné oblasti.

            Obrázek

            Střed svarové housenky

            Obrázek

            Přechodová oblast

            1. tj. celkem 6 zkušebních tyčí.
          1. e > 20 mm

            Dvě sady 3 zkušebních tyčí (1 sada: horní strana plechu, 1 sada: spodní strana plechu) se odeberou na těchto označených místech:

            Obrázek

            Střed svarové housenky

            Obrázek

            Přechodová oblast

            1. tj. celkem 12 zkušebních tyčí.
        1. 1260 (1) U plechů musí průměr ze tří zkoušek vyhovět nejmenším hodnotám uvedeným v bodu 1255, přičemž žádná z jednotlivých hodnot nesmí být nižší o více než 30 % uvedené nejnižší hodnoty.

          (2) U svarů musí průměrné hodnoty ze tří zkoušek odebraných na různých místech ze středu svarového švu a v přechodové oblasti odpovídat udaným nejnižším hodnotám. Žádná z hodnot nesmí být nižší o více než 30 % uvedené nejnižší hodnoty.

      1. b) Stanovení koeficientu ohýbatelnosti
        1. 1261 (1) Koeficient ohýbatelnosti k uvedený v bodu 1256 je definován takto:

          1. přičemž e = tloušťka plechu v mm,
          2. r = střední poloměr zakřivení v mm u zkušební tyče v okamžiku, kdy se objeví první trhlina v pásmu tahu.

          (2) Koeficient ohýbatelnosti se určuje pro svarový šev. Šířka zkoušky činí 3e.

          (3) U svarového švu se provádějí čtyři pokusy a to dva pokusy s kořenem v tlakové oblasti (obr. 1) a dva pokusy s kořenem v tahové oblasti (obr. 2), přičemž všechny jednotlivé hodnoty musí vyhovět nejmenším hodnotám uvedeným v bodu 1256.

          Obrázek

          Obr. 1

          Obrázek

          Obr. 2

        1. 1262-1269
  1. C. Podmínky o materiálech a konstrukci nádob kotlových vozů a nádob nádržkových kontejnerů, pro které je předepsán zkušební přetlak nejméně 1 MPa (10 bar), jakož i pro svařované nádoby kotlových vozů a nádoby nádržkových kontejnerů, které se používají k přepravě hluboce zchlazených zkapalněných plynů třídy 2
    1. 1. Materiály a nádoby
      1. 1270 (1) Nádoby pro látky třídy 2, číslic 1, 2 a 4, třídy 4.2, číslic 6a), 17a), 19a) a 31a) až 33a), jakož i třídy 8, číslice 6 musí být vyrobeny z oceli.

        (2) Nádoby pro hluboce zchlazené zkapalněné plyny třídy 2 musí být vyrobeny z oceli, hliníku, hliníkových slitin, mědi nebo slitin mědi, např. mosazi. Měď nebo slitiny mědi jsou připuštěny jen pro plyny, které neobsahují žádný acetylen; u ethylenu je přípustný obsah nejvýše 0,005% acetylenu.

        (3) Smí se používat jen takové konstrukční materiály, které se hodí pro nejnižší a nejvyšší provozní teplotu nádob a jejich příslušenství.

      1. 1271 K výrobě nádob se použijí tyto materiály:
        1. a) Ocele, které při nejnižší provozní teplotě nepodléhají lomu ze zkřehnutí (viz bod 1275).

          Použitelné jsou:

          1. 1. stavební ocele (nikoli pro plyny třídy 2, číslice 3);
          2. 2. jemnozrnné ocele až do teploty -60 °C;
          3. 3. legované niklové ocele (s obsahem od 0,5 % do 9 % niklu) až do teploty -196 °C, podle obsahu niklu;
          4. 4. austenitické chrom-niklové ocele až do teploty -270 °C;
        1. b) hliník s obsahem nejméně 99,5 % hliníku nebo hliníkové slitiny (viz bod 1276);
        2. c) odkysličená měď s obsahem nejméně 99,9 % mědi a slitiny mědi s obsahem mědi přes 56 % (viz bod 1277).
      1. 1272 (1) Nádoby z oceli, hliníku nebo hliníkových slitin smějí být jen bezešvé nebo svařované.

        (2) Nádoby z mědi nebo slitin mědi smějí být také natvrdo spájené.

      1. 1273 Součásti příslušenství smějí být upevněny na nádoby našroubováním nebo následovně:
        1. a) u nádob z oceli, hliníku nebo hliníkových slitin svařováním;
        2. b) u nádob z austenitické oceli, mědi nebo slitin mědi svařováním nebo pájením natvrdo.
      1. 1274 Nádoby musí být konstruovány a připevněny na podvozku nebo upevněny v kontejnerovém rámu tak, aby bylo spolehlivě zabráněno ochlazení nosných částí a jejich zkřehnutí. Zařízení k upevnění nádob musí být samo uzpůsobené tak, aby mělo potřebné mechanické vlastnosti i tehdy, když dosáhne nejnižších, pro nádrž povolených provozních teplot.
    1. 2. Podmínky pro zkoušky
      1. a) Nádoby z oceli
        1. 1275 Konstrukční materiály používané pro výrobu nádob a svařované spoje musí vyhovovat při nejnižší provozní teplotě, nejméně však při teplotě -20 °C, dále uvedeným podmínkám vrubové houževnatosti:

          Zkoušky se musí provádět se zkušebními tyčemi s vrubem ve tvaru V.

          Minimální vrubová houževnatost musí činit (viz body 1278 až 1280) pro zkušební tyče s kolmo ke směru válcování vedoucí podélnou osou a vrubem ve tvaru V (podle ISO/R 148) kolmo k vrchní straně desky 34 J/cm2 pro konstrukční ocel (tyto zkoušky mohou být prováděny na základě stávajících ISO norem se zkušebními tyčemi, jejichž podélná osa probíhá ve směru válcování), jemnozrnnou ocel, legovanou ferritovou ocel Ni < 5%, legovanou ferritovou ocel 5% ≤ Ni ≤ 9% nebo austenitickou Cr-Ni-ocel.

          U austenitických ocelí se musí zkoušet jen svarový spoj na vrubovou houževnatost.

          Při provozních teplotách pod -196 °C se neprovádí zkouška vrubové houževnatosti při nejnižší provozní teplotě, ale při teplotě -196 °C.

      1. b) Nádoby z hliníku a hliníkových slitin
        1. 1276 Svary nádob musí vyhovět podmínkám stanoveným příslušným úřadem.
      1. c) Nádoby z mědi nebo ze slitin mědi
        1. 1277 Zkoušky k prokázání dostatečné vrubové houževnatosti není třeba provádět.
    1. 3. Zkoušky

      Stanovení vrubové houževnatosti

      1. 1278 U plechů o tloušťce menší než 10 mm, ale nejméně 5 mm, se použijí zkušební tyče o průměru 10 mm x e mm, kde “e“ je tloušťka plechu. Je možné, pokud je to třeba, opracování na 7,5 nebo 5 mm. V každém případě je třeba dodržet minimální hodnotu 34 J/cm2.
      2. Pozn. U plechů o tloušťce menší než 5 mm a jejich svarových spojů se neprovádí zkouška vrubové houževnatosti.
      1. 1279 (1) Při zkoušce plechů se stanoví vrubová houževnatost na 3 zkušebních tyčích. Zkušební tyče musí být odebrány kolmo ke směru válcování; u konstrukční oceli smějí však být odebrány ve směru válcování.

        (2) Při zkoušce svarových švů se odebírají zkušební tyče takto:

        1. jestliže e ≤ 10 mm:

          3 zkušební tyče ze středu svarového spoje;

          3 zkušební tyče s vrubem uprostřed oblasti tepelně ovlivněné (vrub V řeže roztavenou hranici uprostřed vzorku).

          Obrázek

          střed svarového spoje

          Obrázek

          oblast tepelně ovlivněná

        1. jestliže 10 mm < e ≤ 20 mm:

          3 zkušební tyče ze středu svarového spoje;

          3 zkušební tyče z tepelně ovlivněné oblasti (vrub V řeže roztavenou hranici uprostřed vzorku).

          Obrázek

          střed svarového spoje

          Obrázek

          tepelně ovlivněná oblast

        1. jestliže e > 20 mm:

          dvě sady 3 zkušebních tyčí (1 sada z horní strany, 1 sada ze spodní strany) se odeberou na dole označených místech (vrub V řeže roztavenou hranici uprostřed vzorku, který je odebrán z tepelně ovlivněné oblasti).

          Obrázek

          střed svarového spoje

          Obrázek

          tepelně ovlivněná oblast

      1. 1280 (1) U plechů musí průměr ze tří zkoušek vyhovět nejmenší hodnotě 34 J/cm2 uvedené v bodu 1275, ne více než jedna hodnota smí být pod nejmenší hodnotou, ta však nesmí být nižší než 24 J/cm2.

        (2) U svarů nesmí průměrná hodnota ze tří zkoušek, které byly odebrány ze středu svarového spoje, ležet pod nejmenší hodnotou 34 J/cm2; ne více než jedna hodnota smí být pod nejmenší hodnotou, ta však nesmí být nižší než 24 J/cm2.

        (3) U tepelně ovlivněné oblasti (vrub V řeže roztavenou hranici uprostřed vzorku) smí hodnota nejvýše jedné ze tří zkoušek ležet pod nejmenší hodnotou 34 J/cm2, ta však nesmí být nižší než 24 J/cm2.

      1. 1281 Pokud nejsou požadavky bodu 1280 splněny, je možno provést opakovanou zkoušku, pokud
        1. a) střední hodnota prvních tří zkoušek leží pod nejmenší hodnotou 34 J/cm2, nebo
        2. b) více jak jedna z jednotlivých hodnot leží pod nejmenší hodnotou 34 J/cm2, ale ne pod 24 J/cm2.
      1. 1282 U opakované zkoušky vrubové houževnatosti u plechů nebo svarových spojů nesmí žádná jednotlivá hodnota ležet pod 34 J/cm2. Střední hodnota veškerých výsledků původní zkoušky a opakované zkoušky musí být stejná nebo větší než nejmenší hodnota 34 J/cm2.

        U opakované zkoušky vrubové houževnatosti tepelně ovlivněné oblasti nesmí žádná jednotlivá hodnota ležet pod 34 J/cm2.

      1. 1283-1290
  1. D. Podmínky o zkouškách nádob na aerosoly číslice 5 třídy 2
    1. 1. Zkoušky přetlakem a roztržením na vzorku konstrukce nádoby
      1. 1291 Zkoušky hydraulickým přetlakem se musí provádět nejméně s 5-ti prázdnými nádobami každého konstrukčního typu:
        1. a) až do stanoveného zkušebního přetlaku se nesmí projevit, ani netěsnost, ani zjevná trvalá deformace;
        2. b) až do objevení se netěsnosti nebo do roztržení, přičemž se musí případné konkávní dno vydout a nádoba se smí stát netěsnou nebo roztrhnout teprve při přetlaku, který dosáhl 1,2-násobku zkušebního přetlaku.

        Podmínky tohoto bodu se považují za splněné při užití následujících norem:

        1. – EN 417:1992 (Pro vnitrostátní přepravu platí ČSN 078306.) pro 2037 obaly na aerosoly s plynem číslice 5 obsahující 1965 uhlovodíky plynné, směs, zkapalněná, j.n.
    1. 2. Zkoušky těsnosti u všech nádob
      1. 1292 (1) Pro zkoušku u obalů na aerosoly číslice 5 v horké vodní lázni se musí teplota lázně a doba trvání zkoušky zvolit tak, aby vnitřní přetlak každé nádoby dosáhl nejméně 90% přetlaku, kterého by dosáhly nádoby při 55 °C.

        Je-li však obsah citlivý na teplo nebo jsou-li nádoby z plastu měknoucího při této teplotě, provede se zkouška při teplotě lázně od 20 °C do 30 °C, jedna z 2000 nádobek však musí být kromě toho vyzkoušena při teplotě uvedené v předchozím odstavci.

        (2) Při těchto zkouškách nesmí dojít k netěsnosti, ani trvalé deformaci nádobek. Ustanovení o trvalé deformaci neplatí pro nádoby z plastu, které měknou.

        (3) Základní podmínky tohoto bodu se považují za splněné při užití následujících norem:

        EN 417:1992 (Pro vnitrostátní přepravu platí ČSN 078306.) pro 2037 obaly na aerosoly s plynem číslice 5 obsahující 1965 uhlovodíky plynné, směs, zkapalněná, j.n.

      1. 1293-1299

Přípojek III

Přípojek III

  1. A. Zkoušky zápalných kapalných látek tříd 3, 6.1 a 8

    Zkouška pro stanovení bodu vzplanutí

    1. 1300 (1) Bod vzplanutí se určuje některým z těchto přístrojů:
      1. a) Abel
      2. b) Abel-Pensky
      3. c) Tag
      4. d) Pensky-Martens
      5. e) přístroje podle ISO 3679:1983 nebo ISO 3680:1983.

      (2) Pro stanovení bodu vzplanutí nátěrových hmot, lepidel a podobných viskózních výrobků obsahujících ředidla, smí být použito jen přístrojů a zkušebních metod, které jsou vhodné ke stanovení bodu vzplanutí viskózních kapalin a které odpovídají následujícím normám:

      1. a) mezinárodní norma ISO 3679:1983
      2. b) mezinárodní norma ISO 3680:1983
      3. c) mezinárodní norma ISO 1523:1983
      4. d) německá norma DIN 53213:1978, část 1.
    1. 1301 (1) Postup zkoušky musí odpovídat buď metodě rovnovážné, nebo metodě nerovnovážné.

      (2) Při postupu podle rovnovážné metody je třeba se řídit:

      1. a) mezinárodní normou ISO 1516:1981
      2. b) mezinárodní normou ISO 3680:1983
      3. c) mezinárodní normou ISO 1523:1983
      4. d) mezinárodní normou ISO 3679:1983.

      (3) Postupy pro nerovnovážnou metodu jsou:

      1. a) pro přístroj Abel viz:

        (i) britská norma BS 2000:1995, část 170

        (ii) francouzská norma NF MO7-011:1988

        (iii) francouzská norma NF T66-009:1969;

      1. b) pro přístroj Abel-Pensky viz:

        (i) německá norma DIN 51755:1974, část 1 (pro teploty od 5 °C do 65 °C)

        (ii) německá norma DIN 51755:1978, část 2 (pro teploty pod 5 °C)

        (iii) francouzská norma NF MO7-036:1984;

      1. c) pro přístroj Tag viz:
        1. americká norma ASTM D 56:1993;
      1. d) pro přístroj Pensky-Martens viz:

        (i) mezinárodní norma ISO 2719:1988

        (ii) evropská norma EN 22719:1994 v jejím současném národním vydání (např. BS 2000, část 404 / EN 22719).

        (iii) americká norma ASTM D 93:1994

        (iv) norma IP 34:1988.

      (4) Postupy zkoušek uvedené v odstavcích (2) a (3) je třeba použít pouze pro rozsahy bodu vzplanutí uvedené u jednotlivých metod. Při výběru použité metody je třeba dbát na možnost chemické reakce mezi látkou a nádobou, v níž je zkouška prováděna. Přístroj je třeba, pokud to vyžaduje bezpečnost, umístit na místě, kde je omezeno proudění vzduchu. Z bezpečnostních důvodů smí být pro organické peroxidy a látky samovolně se rozkl ádající (známé též jako „energetické“ látky) nebo pro jedovaté látky použity pouze postupy zkoušek, u nichž se používají pouze malé zkušební vzorky o velikosti cca 2 ml.

      (5) Jestliže je podle nerovnovážné metody dle odstavce (3) stanoven bod vzplanutí 23 °C ± 2 °C nebo 61 °C ± 2 °C, je třeba tento výsledek pro každý teplotní rozsah potvrdit jednou z metod rovnovážných uvedených v odstavci (2).

    1. 1302 Je-li zařazení zápalné kapalné látky sporné, pak je směrodatná ta číslice, kterou navrhl odesilatel, jestliže se výsledek znovu provedeného stanovení bodu vzplanutí u dotyčné kapaliny neliší více než o 2 °C od mezních hodnot (23 °C, popř. 61 °C) uvedených v bodu 301. Liší-li se výsledek opakovaného stanovení o více než 2 °C od těchto mezních hodnot, je nutné provést druhé přezkoušení a nejnižší ze zjištěných hodnot při přezkoušení platí za rozhodující.

    Zkouška pro stanovení obsahu peroxidu

    1. 1303 Zjištění obsahu peroxidu v kapalné látce se provede tímto postupem:

      Množství p (asi 5 g s přesností vážení na 0,01 g) kapaliny, která má být zkoumána, se vylije do Erlenmeyerovy baňky, přidá se 20 cm3 anhydridu kyseliny octové a smíchá se s asi 1 g pevného jodidu draselného rozetřeného na prášek. Po 10 minutách se kapalina ohřeje během 3 minut na 60 °C; nechá se chladnout 5 minut a přidá se 25 cm3 vody. Po půl hodině se uvolněný jód titruje desetinou normálního roztoku sirnatanu sodného bez přidání indikátoru. Dokonalé odbarvení označuje konec reakce. Označíme-li potřebný počet cm3 roztoku sirnatanu písmenem n, vyjde procentuální obsah peroxidu ve vzorku (počítáno na H2O2) podle vzorce

    Zkouška pro stanovení zápalné reakce

    1. 1304 (1) Tato metoda slouží ke stanovení, jestli látka samovolně shoří, jestliže je zahřátá za předem stanovených podmínek a je za standardních podmínek vystavena plamenu, který je externím zdrojem zapálení.

      (2) Základ: Kovový blok s konkávní prohlubní (na vzorek) se zahřeje na stanovenou teplotu. Stanovené množství zkoušené látky se umístí do této konkávní prohlubně. Po přiblížení standardního plamene a jeho následném vzdálení za přesně stanovených podmínek se zjistí, zda může látka samovolně shořet.

      (3) Zkušební přístroj: Použije se blok z hliníkové slitiny nebo z jiného nekorodujícího kovu s vysokou tepelnou vodivostí. Blok obsahuje konkávní prohlubeň a vývrt, v kterém se nachází teploměr. Malý plynový hořák se umístí otáčivě na blok. Rukojeť a přívod plynu plynového hořáku se mohou upevnit pod libovolným úhlem k plynovému hořáku. Obrázek 1 ukazuje vhodnou zkušební aparaturu; nejdůležitější rozměry najdete na obrázcích 1 a 2.

      Jsou potřeba tato zařízení:

      1. a) Posuvné měřítko pro ověření, že výška osy trysky plynového hořáku přesahuje 2,2 mm vrchní stranu zásobníku vzorku (viz obrázek 1);
      2. b) Skleněný rtuťový teploměr, k použití ve vodorovné poloze, s citlivostí nejméně 1 mm/°C nebo jiné zařízení k měření teploty stejné citlivosti, které dovoluje odčítání v odstupech po 0,5 °C. Když se teploměr nasadí do bloku, musí být jeho nádoba obložena tepelněvodivým termoplastickým materiálem;
      3. c) Topná deska se zařízením pro regulaci teploty (mohou být použity také jiné systémy se zařízením pro regulaci teploty k vyhřívání kovového bloku);
      4. d) Stopky nebo jiné zařízení pro měření času;
      5. e) Injekční stříkačka, která umožňuje plnění kapaliny o objemu 2 ml s přesností 0,1 ml;
      6. f) Zdroj butanu.

      (4) Odběr vzorku: Vzorek musí být pro zkoušenou látku reprezentativní; odebere se a uschová ve vzduchotěsně uzavřeném zásobníku. K zabránění úniku prchavých komponentů, pro zabezpečení jeho homogenity, je třeba omezit na minimum práci se vzorkem. Po každém odběru vzorku se musí zásobník ihned uzavřít. Pokud nebyl zásobník řádně uzavřen, je třeba použít zcela nový vzorek.

      (5) Postup zkoušky: Zkouška se musí opakovat třikrát.

      VÝSTRAHA: Z důvodů nebezpečí výbuchu se nesmí tato zkouška provádět v malém uzavřeném prostoru (např.glove-box).

      1. a) Je důležité umístit zkušební aparaturu na místě prostém proudění vzduchu (viz výstraha), které je jen slabě osvětleno, aby se dalo lehce zjistit vznícení (vzplanutí), šlehání plamenů atd.
      2. b) Kovový blok je třeba postavit na topnou desku tak (nebo zahřát jiným schváleným zařízením), aby jeho teplota, kterou ukazuje teploměr vsazený v kovovém bloku, byla udržována na předepsané teplotě s přesností ± 1 °C. Zkušební teplota činí 60,5 °C nebo 75 °C [viz h)]. Tuto teplotu je třeba korigovat při odchylce barometrického tlaku od normálního tlaku (101,3 kPa) tak, aby se zkušební teplota při odchylce tlaku o každé 4 kPa zvýšila o 1 °C při vyšším tlaku a při nižším tlaku o každé 4 kPa se o 1 °C snížila. Je třeba zabezpečit, aby horní plocha kovového bloku byla přesně vodorovná. Posuvným měřítkem je třeba přezkoušet, jestli se tryska plynového hořáku nachází ve zkušební pozici 2,2 mm nad vrchní stranou prohlubně určené pro vzorek.
      3. c) Butanový plynový hořák se odstraní ze zkušební polohy (poloha “vyp.“) a zapálí. Nastaví se taková velikost plamene, jehož výška je mezi 8 až 9 mm a má průměr asi 5 mm.
      4. d) Injekční stříkačkou se odeberou ze zásobníku vzorku nejméně 2 ml vzorku a toto množství ± 0,1 ml se rychle přenese do prohlubně zkušební aparatury. Ihned poté se uvede do činnosti časoměrné zařízení.
      5. e) Po 60 sekundách ohřevu se předpokládá, že vzorek dosáhl rovnoměrné teploty. Jestliže nedošlo k zapálení vzorku, umístí se plamen plynového hořáku nad kapalinu. V této poloze se hořák podrží 15 sekund a pak se umístí zpět do polohy “vyp.“, při čemž se pozoruje chování vzorku. Plamen plynového hořáku musí být v průběhu celé zkoušky zapálený.
      6. f) Při každé zkoušce je třeba pozorovat a zaznamenat:
        1. i) zda dojde nebo nedojde k zapálení a k samovolnému shoření nebo vzplanutí vzorku, před tím než se plamen plynového hořáku nastaví do zkušební polohy;
        2. ii) zda se vzorek zapálí nebo ne, jestliže se plamen plynového hořáku nachází ve zkušební poloze a pokud ano, jak dlouho trvá hoření potom, kdy byl plamen vrácen zpět do polohy “vyp.“.
      1. g) Jestliže se dojde na základě v odstavci (6) popsané určovací metody k závěru, že nedošlo k samovolnému shoření, je třeba všechny zkoušky opakovat s novými vzorky, avšak s dobou ohřevu 30 sekund.
      2. h) Jestliže se na základě v odstavci (6) popsané určovací metody dojde k závěru, že při zkušební teplotě 60,5 °C nedošlo k samovolnému shoření, je třeba všechny zkoušky opakovat s novými vzorky, avšak při zkušební teplotě 75 °C.

      (6) Interpretace pozorování

      Po ukončení zkoušky je třeba látku zařadit jako samovolně shořící nebo samovolně neshořící. Samovolné shoření existuje, jestliže nejméně na jednom ze vzorků, při jedné z dob ohřevu se pozorují následující reakce:

      1. a) vzorek se zapálí a samovolně hoří, přičemž se plamen plynového hořáku nachází v poloze “vyp.“;
      2. b) vzorek se zapálí poté, kdy se plamen plynového hořáku na 15 sekund nastaví do zkušební polohy a dále samovolně hoří více jak 15 sekund poté, kdy byl plamen plynového hořáku vrácen zpět do polohy “vyp.“.

        Krátkodobé vzplanutí nelze hodnotit jako samovolné hoření. Ve všeobecnosti lze po uplynutí předepsaných 15-ti sekund bezpečně získat informaci o tom, zda hoření skončilo nebo, zda dále pokračuje. V případech pochybností se látka zařadí jako samovolně shořící.

      1. c) Látky platí jako samovolně neshořící, jestliže jejich bod vzplanutí leží dle ISO 2592:1973 nad 100 °C nebo když se jedná o mísitelné roztoky s obsahem vody více jak 90 hm.-%.

      Výkres a rozměry aparatury pro zkoušení hořlavosti ke stanovení chování hoř lavých kapalin.

      Obrázek

      Obrázek 1 - Aparatura pro zkoušení hořlavosti

      Obrázek

      Obrázek 2 - Tryska plynového hořáku a plamen

    1. 1305-1309
  1. B. Zkouška ke stanovení tekutosti
    1. 1310 Ke stanovení tekutosti kapalných a hustých (pastovitých) látek a směsí třídy 3, jakož i pastovitého stavu látek třídy 4.1 se použije následující postup:
      1. a) Zkušební přístroj

        Běžný penetrometr podle normy ISO 2137:1985 s vodicí tyčí o hmotnosti 47,5 g ± 0,05 g;

        Děrovaný kotouč z duralu s kónickými otvory a hmotností 102,5 g ± 0,05 g (viz obr. 3);

        Penetrační nádoba o vnitřním průměru 72 mm až 80 mm k jímání vzorku.

      1. b) Postup zkoušky

        Vzorek se naplní do penetrační nádobky nejméně půl hodiny před začátkem měření. Nádobka se těsně uzavře a v klidu uloží až do začátku měření. Vzorek se v těsně uzavřené penetrační nádobce ohřeje na 35 °C ± 0,5 °C a teprve bezprostředně před měřením (nejvýše 2 minuty) se přemístí na stolek penetrometru. Nyní se na povrch kapaliny nasadí hrot S děrovaného kotouče a změří hloubka průniku v závislosti na čase.

      1. c) Vyhodnocení výsledků zkoušky

        Látka nepodléhá podmínkám třídy 3, ale třídy 4.1 RID (PNZ), jestliže po nasazení hrotu S na povrch vzorku je odečtená hodnota penetrace

        1. i) při době zatížení 5 s ± 0,1 s menší než 15 mm ± 0,3 mm, nebo
        2. ii) při době zatížení 5 s ± 0,1 s větší než 15 mm ± 0,3 mm, avšak dodatečná penetrace po dalších 55 s ± 0,5 s je menší než 5,0 mm ± 0,5 mm.
      2. Pozn. U vzorků s omezenou tekutostí je často nemožné dosáhnout v penetrační nádobce vodorovné plochy a zajistit tak při nasazení hrotu S zajištění jednoznačných počátečních podmínek měření. Navíc může u mnohých vzorků nastat při nasazení hrotu děrovaného kotouče elastická deformace povrchu a v prvních vteřinách dojít k naměření mylných vyšších hodnot penetrace. V těchto případech může být účelné pro vyhodnocení zkoušky použít výsledků podle b).

      Obrázek 3

      Obrázek
    1. 1311-1319
  1. C. Zkoušky ke stanovení ekotoxicity, odolnosti a bioakumulace látek ve vodě pro zařazení do třídy 9
  2. Pozn. Použité zkušební metody musí odpovídat těm, které byly schváleny Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Komisí Evropského společenství (EG). Pokud se použijí jiné zkušební metody, pak musí být mezinárodně uznány, rovnocenné zkušebním metodám OECD / Komise ES a musí být uvedeny ve zkušebních zprávách.
    1. 1320 Akutní toxicita pro ryby

      Cílem této zkoušky je stanovit, při jaké koncentraci dojde k úhynu 50 % pokusných zvířat. Toto je takzvaná hodnota LC50, která udává koncentraci látky ve vodě, při které v průběhu nepřetržitého časového intervalu pokusu nejméně 96 hodin dojde k úhynu 50 % ryb zkoušené skupiny. Vhodné druhy ryb jsou: mřenka pruhovaná (Brachydanio rerio), ryba americká (Pimephales promelas) a pstruh duhový (Oncorhynchus mykiss).

      Ryby se vystaví působení zkoušené látky, která se přidává do vody v různých koncentracích (plus kontrolní náplň). Pozorování se zaznamenávají nejméně každých 24 hodin. Na konci 96-ti hodinového působení a - pokud je to možné - při každém pozorování, se vypočítá koncentrace, která usmrtí 50 % ryb. Kromě toho se potvrdí koncentrace, u které se po 96-ti hodinách nezjistí žádný účinek (no observed effect concentration - NOEC).

    1. 1321 Akutní toxicita pro dafnie

      Cílem této zkoušky je zjistit účinnou koncentraci látky ve vodě, která zneschopní 50 % dafnií pro plavání (EC50). Vhodnými pokusnými organismy jsou: Daphnia magna a Daphnia pulex. Dafnie se vystaví na 48 hodin působení zkoušené látky, která se přidává do vody v různých koncentracích. Kromě toho se potvrdí koncentrace, u které se po 48-hodinách nezjistí žádný účinek (no observed effect concentration - NOEC).

    1. 1322 Brzdění růstu řas

      Cílem této zkoušky je zjistit účinek chemikálie na růst řas při standardních podmínkách. V časovém období 72 hodin se porovná změna biomasy a přírůstek řas za stejných podmínek, avšak bez působení zkoušené chemické látky. Zaznamenají se výsledky s takovou účinnou koncentrací, při které se sníží růst řas o 50 % (IC50r), ale také tvorba biomasy (IC50b).

    1. 1323 Zkušební metody pro lehkou biologickou odbouratelnost

      Cílem této zkoušky je stanovit stupeň biologické odbouratelnosti za aerobních standardních podmínek. Zkušební látka se v malých koncentracích přidává k živnému roztoku s aerobními bakteriemi. Postup odbourávání se pozoruje po dobu 28 dní podle stanoveného parametru, který je uveden u použité zkušební metody. Lze použít více rovnocenných zkušebních metod. Parametry obsahují úbytek rozpuštěného organického uhlíku (DOC-úbytek), vývin oxidu uhličitého (CO2-vývin) a odběr kyslíku (O2-odběr).

      Látka je považována za biologicky lehko odbouratelnou, jestliže v období nejvýše 28 dní splní následující kritéria, při čemž tyto hodnoty musí být dosaženy v rámci 10-ti dní, počínaje dnem, v němž biologická odbouratelnost poprvé přesáhla 10 %:

      Střed svarové housenky Přechodová oblast Střed svarové housenky Přechodová oblast Střed svarové housenky Přechodová oblast Obr. 1 Obr. 2 Stanovení vrubové houževnatosti střed svarového spoje oblast tepelně ovlivněná střed svarového spoje tepelně ovlivněná oblast střed svarového spoje tepelně ovlivněná oblast Přípojek III Přípojek III Zkouška pro stanovení bodu vzplanutí Zkouška pro stanovení obsahu peroxidu Zkouška pro stanovení zápalné reakce Obrázek 1 - Aparatura pro zkoušení hořlavosti Obrázek 2 - Tryska plynového hořáku a plamen Obrázek 3
      DOC - úbytek:70 %
      CO2 - vývin:60 % výpočtové produkce CO2
      O2 - odběr:60 % výpočtové spotřeby O2.

      Pokus může pokračovat déle jak 28 dní, jestliže výše uvedená kritéria nebyla splněna, při čemž však potom výsledek představuje příslušnou biologickou odbouratelnost zkoušené látky. Pro účely zařazení je za normálních okolností potřebný výsledek “lehké“ odbouratelnosti.

      Jsou-li k dispozici jen údaje COD- a BOD5-, pak se látka považuje za biologicky lehko odbouratelnou, jestliže poměr BOD5:COD je větší nebo roven 0,5.

      Biochemická spotřeba kyslíku (BOD - Biochemical Oxygen Demand) je definována jako hmota rozpuštěného kyslíku, která je nutná pro biochemickou oxidaci určitého objemu rozpuštěné látky za předepsaných podmínek. Výsledky se uvádějí v gramech BOD na gram zkoušené látky. Normální doba trvání pokusu je 5 dní, při použití národní standardní zkušební metody.

      Chemická spotřeba kyslíku (COD - Chemical Oxygen Demand) je měřítko oxidovatelnosti látky a vyjadřuje se jako takové rovnocenné množství kyslíku oxidačního reagenčního činidla, které zkoušená látka spotřebuje za stanovených laboratorních podmínek. Výsledky se udávají v gramech COD na gram zkoušené látky. Národní standardní zkušební metody smí být použity.

    1. 1324 Zkušební metoda pro bioakumulační potenciál

      (1) Cílem této zkoušky je stanovit potenciál bioakumulace, buď poměrem mezi rovnovážnou koncentrací (c) látky v rozpouštědle a ve vodě, nebo pomocí faktoru biokoncentrace (BCF).

      (2) Poměr rovnovážné koncentrace (c) látky v rozpouštědle k rovnovážné koncentraci ve vodě se obyčejně vyjadřuje jako desítkový logaritmus (log10). Rozpouštědlo a voda smí vykazovat jen zanedbatelnou mísitelnost a látka nesmí ve vodě ionizovat. Normálně používaným rozpouštědlem je n-oktanol.

      V případě n-oktanolu a vody vznikne: log Pow = log10 [Co/Cw]

      1. kde Pow je Nernstův koeficient dělení, který se získá tak, že koncentraci látky v noktanolu (Co) dělíme koncentrací látky ve vodě (Cw).

      Jestliže je log Pow ≥ 3,0, pak látka obsahuje potenciál bioakumulace.

      (3) Faktor biokoncentrace (BCF) je definován jako poměr mezi koncentrací zkoušené látky v pokusné rybě (Cf) a koncentrací v pokusné vodě (Cw) ve stabilním stavu:

      BCF = (Cf) / (Cw).

      Princip pokusu spočívá v tom, že ryby jsou vystaveny působení roztoku nebo disperze se známou koncentrací zkoušené látky ve vodě. Podle zvolené zkušební metody, která spočívá na vlastnostech zkoušené látky, se smí použít průtočná, statická nebo semistatická metoda. Ryby se vystaví na určité časové období působení zkoušené látky; dále následuje časové období bez další expozice. V průběhu druhého časového období se provedou měření přírůstku zkoušené látky ve vodě, to znamená vylučovací přírůstek nebo čistící přírůstek.

      (Různé zkušební metody a výpočtová metoda BCF jsou detailně uvedeny ve Směrnicích pro zkoušení chemikálií OECD - OECD Guidelines for Testing of Chemicals -, metody 305A až 305E, 12.květen 1981).

      (4) Látka může vykazovat hodnotu log Pow, která je větší nebo rovna 3,0 a hodnotu BCF, která je menší než 100. Toto by poukazovalo na malý nebo neexistující potenciál pro bioakumulaci. Ve sporných případech, jak je znázorněno na vývojovém diagramu v bodě 1326, má hodnota BCF přednost před hodnotou log Pow.

    1. 1325 Kritéria

      Látku lze považovat za vodu znečišťující, jestliže splňuje jedno z následujících kritérií:

      Z dále uvedených hodnot -

      1. 96-ti hodinová hodnota LCm50 pro ryby,
      2. 48-hodinová hodnota EC50 pro dafnie,
      3. 72-hodinová hodnota IC50 pro řasy -
      1. je nejmenší hodnota
        1. - nejvíce 1 mg/litr;
        2. - více jak 1 mg/litr, ale nejvíce 10 mg/litr a látka není biologicky lehko odbouratelná;
        3. - více jak 1 mg/litr, ale nejvíce 10 mg/litr a hodnota log Pow je nejméně 3,0 (pouze tehdy, když experimentálně stanovené BCF je nejvýše 100).
    1. 1326 Vývojový diagram
      Obrázek
    2. * nejmenší z hodnot:
      1. 96-ti hodinová LC50,
      2. 48-hodinová EC50,
      3. 72-hodinová IC50
      4. BCF = faktor biokoncentrace
    1. 1327-1399

Přípojek IV

Přípojek IV

  1. 1400 - 1499 (Zůstává vyhrazeno)

Přípojek V

Přípojek V

Všeobecná ustanovení o obalech, druhy, požadavky a podmínky pro zkoušky obalů

  • Pozn. Tyto podmínky platí pro obaly, které obsahují látky a předměty tříd 1, 3, 4.1, 4.2, 4.3, 5.1, 5.2, 6.1, 6.2, 8 nebo 9.

    • Všeobecná ustanovení o obalechOddíl I

    1. 1500 (1) Obaly musí být vyrobeny a uzavřeny tak, aby při normálních přepravních podmínkách bylo zamezeno úniku obsahu z obalu připraveného k přepravě, zvláště následkem vibrací, změny teploty, vlhkosti nebo tlaku. Na vnější straně přepravovaného kusu nesmějí ulpívat žádné nebezpečné látky. Tyto podmínky platí pro nové obaly a pro vratné obaly (opětovně použitelné).

      (2) Na části obalů, které přicházejí bezprostředně do styku s nebezpečnými látkami, nesmějí tyto látky svými chemickými nebo jinými účinky škodlivě působit, případně musí být tyto obaly opatřeny vhodným ochranným vyložením nebo úpravou. Tyto části obalů nesmějí obsahovat žádné součásti, které by mohly s obalem nebezpečně reagovat, tvořit nebezpečné látky nebo tyto části značně zeslabovat.

      (3) Každý obal, s výjimkou vnitřních obalů skupinových obalů, musí odpovídat vzoru zkoušenému a schválenému podle oddílu IV. Sériově vyráběné obaly musí odpovídat schválenému vzoru.

      (4) U obalů plněných kapalinami musí zůstat volný prostor, aby bylo zajištěno, že roztažnost kapaliny vlivem teplot, které mohou během přepravy nastat, nezpůsobí ani únik kapaliny, ani trvalou deformaci obalu. Stupeň plnění vztažený k teplotě plnění při 15 °C smí, pokud v jednotlivých třídách není stanoveno jinak, činit nejvýše:

      1. buď
        1. a)
          Střed svarové housenky Přechodová oblast Střed svarové housenky Přechodová oblast Střed svarové housenky Přechodová oblast Obr. 1 Obr. 2 Stanovení vrubové houževnatosti střed svarového spoje oblast tepelně ovlivněná střed svarového spoje tepelně ovlivněná oblast střed svarového spoje tepelně ovlivněná oblast Přípojek III Přípojek III Zkouška pro stanovení bodu vzplanutí Zkouška pro stanovení obsahu peroxidu Zkouška pro stanovení zápalné reakce Obrázek 1 - Aparatura pro zkoušení hořlavosti Obrázek 2 - Tryska plynového hořáku a plamen Obrázek 3 Přípojek IV Přípojek IV Přípojek V Přípojek V Všeobecná ustanovení o obalech, druhy, požadavky a podmínky pro zkoušky obalů Všeobecná ustanovení o obalech
          Bod varu (začátek varu) látky ve °C<60 ≥ 60 < 100≥ 100 < 200 ≥ 200 < 300≥ 300
          Stupeň plnění v % objemu obalu9092949698
      1. nebo
        1. b)

        V tomto vzorci značí a střední koeficient objemové roztažnosti kapaliny mezi 15 °C a 50 °C, tj. pro maximální zvýšení teploty o 35 °C.

        1. Přitom značí:
          1. d15 a d50 relativní hustoty1) kapaliny při 15 °C, popř. 50 °C a tF střední teplotu kapaliny při plnění.

      (5) Vnitřní obaly musí být zabaleny ve vnějším obalu tak, aby při normálních přepravních podmínkách nedošlo k jejich rozbití nebo proděravění, nebo z nich nemohl uniknout obsah do vnějšího obalu. Křehké vnitřní obaly nebo takové, u kterých může snadno dojít k proděravění, jako jsou nádoby ze skla, porcelánu nebo kameniny, některých plastů atd., musí být vloženy do vnějších obalů opatřených vhodnými fixačními materiály. Při úniku obsahu nesmějí být ochranné vlastnosti fixačního materiálu a vnějšího obalu podstatně nepříznivě ovlivněny.

      (6) Vnitřní obaly obsahující různé látky, které spolu mohou nebezpečně reagovat a tím mohou způsobit:

      1. a) shoření a/nebo vývin značného tepla,
      2. b) vývin plynů působících zápalně, jedovatě nebo dusivě,
      3. c) tvorbu žíravých látek, nebo
      4. d) tvorbu nestabilních látek,