Nález Ústavního soudu ze dne 6. října 2010 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 314/2008 Sb., některých ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., a některých ustanovení zákona č. 314/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů

V.e Ústavnost možnosti opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů soudů V.e

1. 65. V tomto bodě se Ústavní soud ztotožnil s návrhem sub II.e, tj. s napadením možnosti opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů soudů v § 105a zákona o soudech a soudcích, které navrhovatel považuje za zásah do nezávislosti soudců a soudů s ohledem na formulaci kritérií opětovného jmenování (podrobně sub 29 a 30). Argumenty, které zde navrhovatel uvádí, spočívají v nedostatečnosti úpravy kritérií pro opětovné jmenování. Tato kritéria uvedená v napadeném ustanovení § 105a zákona o soudech a soudcích, tj. výkon funkce předsedy nebo místopředsedy bez kárného provinění a bez pravomocného odsouzení za trestný čin, ovšem nelze ještě sama o sobě považovat za ohrožení nezávislosti výkonu soudní moci. Nelze jim v tomto směru z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout, neboť v tomto směru rozhodnutí není výsledkem volné úvahy orgánu výkonné moci, která může sloužit jako prostředek možného zásahu. Problém podle názoru Ústavního soudu spočívá v samotné možnosti opětovného jmenování, která může vést soudní funkcionáře k tomu, aby postupovali způsobem vytvářejícím předpoklady pro jejich opětovné jmenování., resp. aby jejich jednotlivé kroky, včetně způsobu rozhodování (funkcionáři soudů jsou především soudci), byly vnějším světem takto nahlíženy a posuzovány. V podmínkách neexistence soustavy brzd a vyvážení k exekutivě s jejími výlučnými rozhodovacími pravomocemi v personální oblasti tuto možnost nelze vyloučit. Proto na ni v řízení o abstraktní kontrole napadených norem musí vzít Ústavní soud zřetel, neboť zákonná úprava nesmí vytvářet podmínky pro vznik personální korupce, která by ohrožovala ústavně přikázanou nezávislost a nestrannost soudců. Možné protiústavní stavy je třeba v tak závažné oblasti předem eliminovat. Konzultativní role, kterou přisuzuje zákon o soudech a soudcích soudcovským radám v § 51 odst. 1 písm. a), § 52 odst. 1 písm. a) a § 53 odst. 1 písm. a), je v tomto směru nedostatečnou zárukou. V případě předsedů a místopředsedů nejvyšších soudů ovšem není upravena ani tato možnost. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že v řízení o abstraktní kontrole ústavnosti norem posuzuje napadenou právní úpravu z hlediska jejího potenciálu ohrozit ústavní příkaz zachovávání nezávislosti a nestrannosti soudce, tzn. nezkoumá konkrétní chování několika set soudců, kteří se v daném okamžiku podílejí na soudní správě. Z naznačeného pohledu je derogovaná úprava také způsobilá vyvolat vnější pochybnosti stran soudního řízení.
2. 66. Navrhovatel též zpochybňuje přesun části jmenovacích oprávnění od ministra spravedlnosti k prezidentu republiky, který není nikterak vybaven pro sledování činnosti justičních funkcionářů. To ovšem může stěží sloužit jako důvod pro to, aby Ústavní soud takový přesun prohlásil v případě vrchních a krajských soudů za neústavní s ohledem na ústavní zakotvení těchto oprávnění přímo v Ústavě. Kromě toho je zde třeba uvést, že jmenování těchto funkcionářů nespadá do rámce nekontrasignovaných kompetencí prezidenta republiky podle čl. 62 Ústavy, nýbrž pod čl. 63 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 91 odst. 2 Ústavy. Konečně je třeba jako v jiných souvislostech uvést, že jmenovací oprávnění prezidenta republiky třeba vidět v kontextu principů organizace a fungování soudní moci zakotvených v Ústavě. K námitce navrhovatele, že citlivost této tematiky je dále umocněna zachováním stáží soudců na Ministerstvu spravedlnosti, je ovšem třeba uvést, že se stane tato námitka vykonatelností tohoto nálezu bezpředmětnou.

V.f Ústavnost přechodných ustanovení pro zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů soudů V.f

1. 67. Navrhovatel dále napadá přechodná ustanovení v bodech 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 a 11 čl. II části první zákona č. 314/2008 Sb. k zavedení funkčních období předsedů soudů, která jsou kratší než nově stanovená funkční období příslušných funkcionářů. Zde nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že přechodné období samo o sobě nemůže být neústavní, není-li v nepoměru k samotnému funkčnímu období. Takovýto nepoměr nebyl zjištěn s ohledem na poměr 19 let výkonu funkce a 1 rok přechodného období u funkcionářů jmenovaných do roku 1989, 18 let výkonu funkce a 2 roky přechodného období u funkcionářů jmenovaných v roce 1990, 14 až 17 let výkonu funkce a 3 roky přechodného období u funkcionářů jmenovaných v letech 1991 až 1994, 10 až 13 let výkonu funkce a 4 roky přechodného období u funkcionářů jmenovaných v letech 1995 až 1998, 8 až 9 let výkonu funkce a 5 let přechodného období u funkcionářů jmenovaných v letech 1999 až 2000, 6 až 7 let výkonu funkce a 6 let přechodného období u funkcionářů jmenovaných v letech 2001 až 2002 a přechodné období v délce funkčního období u funkcionářů jmenovaných od roku 2003 do účinnosti zákona č. 314/2008 Sb. Proto Ústavní soud návrh na zrušení přechodných ustanovení k zavedení funkčních období předsedů soudů v bodech 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 a 11 čl. II části první zákona č. 314/2008 Sb. zamítl jako nedůvodný.
2. 68. Co se týče přechodného ustanovení k zavedení funkčního období předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu v bodě 11 čl. II části první zákona č. 314/2008 Sb., dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě předsedy Nejvyššího soudu se tento nepoměr jeví jako závažný, a to jak z hlediska časového, tj. poměru stanoveného přechodného období k délce funkčního období, tak i v poměru k místopředsedovi Nejvyššího soudu a předsedovi Nejvyššího správního soudu. Zde se Ústavní soud ztotožňuje s argumentací navrhovatele (sub 32), který poukazuje na okolnosti případu a zneužití formy zákona v konkrétní věci. Proto bylo toto ustanovení zrušeno jako neústavní, neboť jako projev svévole zákonodárce představuje zásah do principů právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Současně je s ohledem na okolnosti případu porušením práva na přístup k veřejným funkcím za rovných podmínek podle čl. 21 odst. 4 Listiny. Vzhledem k okolnostem případu se současně jedná o nepřípustnou skrytou formou individuálního právního aktu namířeného proti konkrétní osobě, a proto o pokus o zásah do nezávislosti výkonu soudní moci.
3. 69. Protože derogací přechodného ustanovení v bodě 11 čl. II části první zákona č. 314/2008 Sb. by došlo k nastolení nerovnosti, neboť předseda a místopředseda Nejvyššího soudu by byli jedinou dvojicí funkcionářů v celé soudní soustavě, jejichž funkční období by zůstalo neomezeno, tj. k nerovnosti, jež by jen obtížně mohla být ústavněprávně akceptovatelná, využil Ústavní soud možnosti odložit vykonatelnost tohoto výroku nálezu a podle § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak učinil s odkladem přibližně jednoho roku od vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Úkolem zákonodárce bude, aby upravil přechodným ustanovením funkční období stávajících funkcionářů Nejvyššího soudu stejně, jako je tomu v případě funkcionářů Nejvyššího správního soudu.

V.g Ústavnost funkčního období předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu a možnosti jejich opětovného jmenování do funkce V.g

1. 70. Navrhovatel se dále z obdobných důvodů jako v případě předsedů a místopředsedů okresních, krajských a vrchních soudů a Nejvyššího soudu domáhá (sub 33) zrušení novelizovaných ustanovení § 13 odst. 3 a § 13a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., tzn. zavedení funkčního období 10 let pro funkci předsedy Nejvyššího správního soudu a možnost opakovaného jmenování do této funkce. V tomto případě však není napadeno přechodné ustanovení čl. IV zákona č. 314/2008 Sb.
2. 71. V případě předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že tento návrh musí sdílet osud obdobných návrhů v případě II.d a II.e. Návrh byl proto ze stejných důvodů (viz sub 62n.) zamítnut jako nedůvodný, co se týče zavedení funkčního období funkcionářů Nejvyššího správního soudu. Ze stejných důvodů jako sub 65 bylo naopak vyhověno návrhu na zrušení § 13a soudního řádu správního. Pominutí čl. IV zákona č. 314/2008 Sb., který je přechodným ustanovením k § 13 odst. 3 a § 13a soudního řádu správního, je v tomto případě bezvýznamné, neboť ani kdyby se tak nestalo, nebylo by zde možno, s ohledem na to, co bylo uvedeno sub 68, rozhodnout jinak, když jak délka funkčního období, tak délka přechodného období 10 let jsou ve vzájemném poměru. Konečně přechodné období v tomto případě ani navrhovatel nenapadá, neboť sám uvádí, že by snad ústavně konformní možností bylo vyčerpání celého funkčního období stanoveného zákonem, a to počítáno od účinnosti zákona. Tento požadavek je v tomto případě splněn.