§ 16
Odkaz § 16Sazby odměn za znalecké posudky
Odměna za znalecký posudek činí podle jeho náročnosti a podle míry odborných znalostí, které bylo nutné k jeho podání vynaložit, za jednu hodinu práce 100 až 350 Kč.
II. Stanovisko veřejné ochránkyně práv a vyjádření Ministerstva spravedlnosti II.
- 12. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., zaslal předmětný návrh na zrušení napadeného ustanovení Ministerstvu spravedlnosti. Současně jej podle ustanovení § 69 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) zaslal veřejné ochránkyni práv s žádostí o sdělení, zda vstupuje do řízení jako vedlejší účastník. Veřejná ochránkyně práv na uvedenou výzvu nicméně reagovala podáním ze dne 10. 7. 2014, v němž Ústavnímu soudu sdělila, že „nevyužije svého práva vstoupit do řízení“. Současně však upozornila na dlouholeté výhrady vůči stávající úpravě znalecké činnosti, která nevyhovuje a nevystihuje současné potřeby. S ohledem na zkušenosti svých předchůdců uvádí, že si dovede představit praktický vliv výše odměny na včasnost vypracovávání znaleckých posudků ovlivňující celkovou délku soudních řízení.
- 13. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření k návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2014 a doplněném podáním ze dne 21. 11. 2014, především zdůrazňuje (a oponuje názoru navrhovatelů, že „se reálně nic neděje“), že v Plánu legislativních prací vlády na rok 2014 (dle ministerstva bylo ovšem nezbytné plánovaný termín posunout na rok 2015) se rovněž předpokládá přijetí zcela nového zákona o znalcích, tlumočnících a překladatelích, na jehož návrhu se již nyní „ve spolupráci se skupinou odborníků sdruženou do Komise Ministerstva spravedlnosti pro znalectví intenzivně pracuje“. Ostatně na přijetí této právní úpravy budou přímo participovat i navrhovatelé v rámci zákonodárného procesu v Senátu. Tato nová právní úprava se bude mimo jiné dotýkat i problematiky odměňování znalců, jejíž konkrétní podoba bude upravena v nově přijatých prováděcích předpisech. Z toho důvodu Ministerstvo spravedlnosti nepovažuje za „účelné, aby v mezidobí došlo k další změně právní úpravy na základě derogačního nálezu Ústavního soudu. Je naopak namístě, aby Ústavní soud v souladu se svou judikaturou a dle zásady procesní ekonomie ponechal možnosti zákonodárci, aby se sám vypořádal i s námitkami, které vznesli navrhovatelé v tomto řízení“ (viz citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/13).
- 14. Ministerstvo spravedlnosti polemizuje s konkrétními námitkami navrhovatelů, přičemž zdůrazňuje, že je třeba odlišit diskuzi „o vhodnosti výše odměny znalce“ a „o protiústavnosti právního předpisu, který určitou výši odměny stanoví“. Ve vztahu k navrhovateli namítané protiústavnosti napadeného ustanovení z důvodu zásahu do „podstaty a smyslu práva podnikat“, zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny, je ministerstvo toho názoru, že v daném případě k takovému zásahu nedochází, neboť „stanovená odměna společně s nárokem na náhradu vynaložených výdajů jistě překračuje hranici pouhého pokrytí nákladů a přináší znalci (byť v některých případech malý) zisk“. Navíc upozorňuje na skutečnost, že „určitá regulatorní omezení (v tomto případě stanovení pevné odměny ze strany státu) jsou kompenzována výsadním postavením znalců a exkluzivity jim vyhrazených činností (podávání znaleckých posudků pro soukromé osoby)“, což dle ministerstva mimo jiné zcela koresponduje se závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983 (stížnost č. 8919/80). ESLP zde řešil otázku nutné obhajoby bez nároku na odměnu a náhradu výdajů advokátů, přičemž konstatoval, že „neproplacení platu a výloh je jevem, který je nutno posuzovat z úhlu normálnosti a proporcionality“, které vymezil tím, že „žalujícímu nebyla vnucena disproporční zátěž, tj. v daném období představovala sporná situace pro pana Van der Mussela jistě určité nevýhody, vyplývající z neproplacení odměny a výloh, současně však je doprovázely výhody“, mezi které ESLP zařadil „profesní monopol advokacie na obhajobu, možnost profesního zdokonalování, zabezpečení práva na obhajobu“ podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na výše uvedené proto ministerstvo konstatuje, že napadené ustanovení je v souladu s ústavním pořádkem a neporušuje právo znalců podnikat zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny, tím méně pak zákaz nucených prací ve smyslu čl. 9 Listiny, jak navrhovatelé rovněž namítají. Ve vztahu k námitce, že napadené ustanovení a jím stanovená výše odměn znalců je v rozporu s principem rovnosti (čl. 1 Listiny), pak ministerstvo uvádí, že „není přiléhavé srovnávat v kontextu stanovené odměny znalce s jinými profesemi. Vznik oprávnění k výkonu činnosti znalce, požadavky na jeho osobu i odbornost nejsou srovnatelné s jinými profesemi. Jeho úloha a postavení v řízení před orgány veřejné moci jsou odlišné od jiných profesí a jeho činnost nelze připodobnit k jiným činnostem“.
- 15. Ústavní soud uvedené vyjádření Ministerstva spravedlnosti zaslal dne 30. 3. 2015 navrhovatelům k případné replice s tím, že jim byla stanovena lhůta 20 dnů. Navrhovatelé nicméně na uvedenou výzvu Ústavního soudu ve stanovené lhůtě nijak nereagovali.
III. Ústní jednání III.
- 16. Ve smyslu ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
IV. Zákonné podmínky přijetí napadeného ustanovení IV.
- 17. Při řízení o kontrole norem podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky musí Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., nejprve zkoumat, zda byl předmětný „jiný právní předpis“ přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem.
- 18. Ve vztahu k předmětné vyhlášce č. 37/1967 Sb., jejíž součástí je napadené ustanovení, Ústavní soud nezjišťoval, zda byla přijata a vydána v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem, jelikož u právních předpisů vydaných dříve, než nabyla účinnosti Ústava České republiky, je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem, resp. zákony, nikoliv však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné pravomoci [viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)].
- 19. V období od 1. 1. 1993, tj. ode dne nabytí účinnosti Ústavy České republiky, nicméně došlo ke dvěma změnám napadeného ustanovení. K první změně došlo s účinností ode dne 10. 3. 1993, a to na základě vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 77/1993 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Posléze bylo napadené ustanovení s účinností ode dne 1. 1. 2003 zcela pozměněno, a to na základě vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 432/2002 Sb., kterou se mění vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení. Ústavní soud proto přezkum ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., tj. zda bylo napadené ustanovení přijato a vydáno ústavně předepsaným způsobem, omezil pouze ve vztahu k posledně uvedené vyhlášce č. 432/2002 Sb., v důsledku jejíhož přijetí s účinností od 1. 1. 2003 obsah napadeného ustanovení nabyl podobu platnou a účinnou doposud, tj. v době rozhodování Ústavního soudu o nyní projednávaném návrhu.
- 20. Jak již bylo rekapitulováno, uvedená vyhláška č. 432/2002 Sb. byla vydána Ministerstvem spravedlnosti. Pravomoc ministerstev vydávat právní předpisy k provedení zákona je přitom formálně založena čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky. Materiálně je však podmíněná existencí výslovného zákonného zmocnění a jeho mezemi, přičemž dle judikatury Ústavního soudu je dané ustanovení třeba vykládat restriktivně v tom smyslu, že toto zmocnění musí být konkrétní, jednoznačné a jasné [srov. nález ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.)]. Pakliže tomu tak je, Ústavní soud zkoumá, zda byl podzákonný právní předpis vydán státním orgánem k tomu oprávněným a v mezích jeho kompetence, tedy zda se při výkonu této pravomoci pohyboval v mezích a na základě zákona (secundum et intra legem), a nikoliv mimo zákon (preater legem). „Zjednodušeně řečeno, jde o to, aby v případě, kdy má být podle zákona X, tento předpis nestanovil, že má být Y, ale že má být X1, X2, X3. Ze zmocňovacího ustanovení musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard. Ani v takovém případě však podzákonný právní předpis nesmí zasahovat do věcí vyhrazených k regulaci toliko zákonem (tzv. výhrada zákona)“ [srov. nález ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 7/03 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.), nález ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/13 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.)].
- 21. V daném případě je tímto zákonným zmocněním výše citované ustanovení § 26 zákona o znalcích a tlumočnících, které mimo jiné stanoví, že „k provedení tohoto zákona upraví ministerstvo spravedlnosti (...) odměňování a poskytování náhrady nákladů, způsob kontroly odměňování (...)“. Ústavní soud je považuje za dostatečně konkrétní, jednoznačné a jasné. Pokud tedy Ministerstvo spravedlnosti vydáním výše uvedené vyhlášky č. 432/2002 Sb., podepsané příslušným ministrem spravedlnosti a řádně publikované ve Sbírce zákonů, přistoupilo (s účinností od 1. 1. 2003) ke změně původní právní úpravy obsažené v napadeném ustanovení, stanovující sazby odměn za znalecké posudky, má Ústavní soud za to, že tak učinilo v mezích Ústavou České republiky stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
V. Dikce napadeného ustanovení V.
- 22. Napadené ustanovení § 16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., ve znění vyhlášky č. 432/2002 Sb., zní:
VI. Vlastní přezkum Ústavního soudu VI.
- 23. Navrhovatelé se svým návrhem domáhají zrušení napadeného ustanovení pro jeho rozpor s ústavním pořádkem a konkrétně namítají, že jím zakotvená úprava výše sazby odměn za znalecké posudky porušuje zejména právo znalců podnikat zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny a nachází se rovněž v rozporu se zákazem nucených prací (čl. 9 odst. 1 Listiny), resp. s principem rovnosti v právech předvídaným v čl. 1 Listiny.