III. a) Rozhodování o nákladech řízení v civilním řízení sporném III. a)
- 18. Při rozhodování o nákladech řízení platí v civilním řízení sporném dvě základní pravidla: 1. pravidlo úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.); 2. pravidlo procesního zavinění na zastavení řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). První z nich se uplatní v případech konečného meritorního rozhodnutí a zákon z něj zároveň upravuje výjimky (např. § 143 o. s. ř.); druhé se použije v případech, kdy je řízení ukončeno usnesením o zastavení řízení, takže soud neřeší meritum věci a nerozhoduje podle § 146 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (smír, zastavení řízení v situaci, kdy nelze zjistit procesní zavinění). Na obě uvedená pravidla se pak může vztáhnout moderační právo soudu upravené v § 150 o. s. ř., které umožňuje ve výjimečných případech účastníku, kterému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu nepřiznat. Postup podle § 150 o. s. ř. však musí být výjimečný, což opakovaně ve své judikatuře akcentuje i Ústavní soud [z prvních nálezů např. sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145) či nález sp. zn. I. ÚS 305/03 ze dne 12. 7. 2005 (N 136/38 SbNU 3)]. Moderace náhrady nákladů řízení je výjimka z pravidla a jako s takovou s ní musejí soudy zacházet (viz i nález sp. zn. I. ÚS 1441/11).
- 19. Po projednání předmětu řízení (merita věci) soudem zásadně platí pro rozhodování o nákladech řízení, jak je uvedeno v předchozím odstavci, zásada úspěchu ve věci, která je vyjádřená v § 142 o. s. ř., jehož první tři odstavce zní takto:
„(1) Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
(2) Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
(3) I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.“
- 20. První odstavec uvedeného ustanovení stanoví, jak soud rozhoduje v případě plného úspěchu účastníka ve sporu. Druhý odstavec a třetí odstavec navazují s předpokladem úspěchu částečného; od soudu je v takovém případě vyžadováno stanovení míry úspěchu jednotlivých účastníků (po odečtení míry neúspěchu od úspěchu), popř. konstatování, že úspěch obou stran byl (zásadně) stejný, od čehož se odvíjí příslušný nákladový výrok (poměrné rozdělení nákladů řízení, popř. nepřiznání práva na jejich náhradu žádnému z účastníků, výjimečně přiznání plné náhrady). Od právě vyložené zásady se lze výjimečně odchýlit, shledá-li soud naplnění předpokladů, které zákon pro takové výjimky formuluje (znovu § 150 o. s. ř.).
- 21. Ústavní soud, přes proklamovanou zdrženlivost k nákladovým otázkám, se k rozhodovací praxi obecných soudů pravidelně vyjadřuje. Například v nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 (N 133/53 SbNU 669) se k zásadě úspěchu ve věci vyslovil takto (bod 18): „Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy.“
- 22. Z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu dále shodně plyne, že poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech a brát zřetel na konkrétní okolnosti případu [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 228/04 ze dne 9. 12. 2004 (N 189/35 SbNU 479), shodně i nález sp. zn. I. ÚS 1441/11, znovu také např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2059/2015 a dále usnesení sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015 ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2625/2016 ze dne 30. 11. 2016 či sp. zn. 22 Cdo 1829/2017 ze dne 11. 9. 2017]. Uvedená myšlenka vyjadřuje snahu zohlednit specifika jiných typů řízení než těch, která jsou zahájena na základě žalob o zaplacení peněžitého plnění, v nichž se míra úspěchu ve věci poměřuje nejsnáze; Ústavní soud ji formuloval například v řízení o žalobě na vyklizení bytu či na určení vlastnictví [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2374/19 ze dne 7. 7. 2020 (N 144/101 SbNU 9)], Nejvyšší soud ji hojně využíval právě při řešení dovolání proti nákladovým výrokům v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (viz dále).
III. b) Specifika řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví III. b)
- 23. S ohledem na věc sp. zn. I. ÚS 1441/11 (skutkově šlo o vypořádání společného jmění manželů) a zejména kauzu sp. zn. I. ÚS 262/20 (zde se skutkově jednalo již obdobně jako v nyní posuzovaném případě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví), z níž vzešel nyní projednávaný návrh stanoviska, považuje Ústavní soud za vhodné ilustrovat specifika iudicii duplicis na konkrétním příkladu řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, které spolu s řízením o vypořádání společného jmění manželů představují nejčastější případy uvedeného typu řízení (dále uvedené závěry proto přiměřeně platí i pro druhý ze jmenovaných případů, jak již bylo ostatně zmíněno shora).
- 24. Řízení s povahou iudicii duplicis může být zahájeno k návrhu kteréhokoli z budoucích účastníků a přes formální označení, odpovídající dikci zákona, jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce i žalovaného současně, nehledě na to, kdo žalobu podal. Řízení týkající se vypořádání spoluvlastnictví je označováno za sporné pouze proto, že není upraveno v zákoně o zvláštních řízeních soudních, nýbrž v občanském soudním řádu, který však upravuje různé typy řízení, a to i takové, které pro jejich materiální povahu lze za sporná označit jen obtížně, případně vykazují specifika, pro která se sporný charakter řízení ztrácí – např. nahlíží-li se na některého účastníka řízení jako na slabšího, oslabuje rovné kontradiktorní postavení stran a pasivní role soudu [typicky nezletilé dítě, osoba s hendikepem, spotřebitel či zaměstnanec – srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431), nález sp. zn. II. ÚS 3399/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 112/77 SbNU 651), nález sp. zn. I. ÚS 615/17 ze dne 10. 8. 2017 (N 148/86 SbNU 485) či nález sp. zn. I. ÚS 1844/17 ze dne 27. 11. 2017 (N 218/87 SbNU 505)].
- 25. „Spor“ o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví může být zahájen na základě žaloby kteréhokoli spoluvlastníka, který se cítí být ve spoluvlastnictví nespokojen a nechce v něm setrvat; jako takové je dané řízení nutno vnímat perspektivou základního práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Vlastnické právo zahrnuje i právo přestat být vlastníkem (věc opustit, zcizit); v případě spoluvlastnictví se specificky uplatňuje zásada, že nikdo nemůže být spravedlivě nucen setrvávat ve spoluvlastnictví (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 174/05 ze dne 12. 4. 2006). Pro případ, že se sami spoluvlastníci nedohodnou na oddělení ze spoluvlastnictví či jeho zrušení a vypořádání, má každý z nich právo obrátit se na soud s návrhem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (srov. § 1140 a 1143 o. z.). Rozhodnutí nesetrvávat nadále ve spoluvlastnickém vztahu je svobodným rozhodnutím spoluvlastníka, jehož vlastnické právo je chráněno čl. 11 odst. 1 Listiny, ovšem stejnou měrou jako vlastnické právo kohokoli jiného, tedy i ostatních spoluvlastníků. Z druhé strany proto kromě toho, že nikdo nesmí být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, platí rovněž, že nikoho nelze nutit k uzavření mimosoudní dohody (ať už se jí brání z objektivních, či subjektivních důvodů), ačkoliv smírné vyřešení věci, a zvláště ve věcech zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je více než vítané a vhodné.
- 26. Soud vydává v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví konstitutivní rozhodnutí; návrhy účastníků přitom není vázán, vázán je pouze zákonným pořadím jednotlivých způsobů vypořádání podle § 1144 a násl. o. z. (rozdělení věci, přikázání věci jednomu či více spoluvlastníkům za náhradu, nařízení prodeje věci ve veřejné dražbě). Volba konkrétního způsobu vypořádání je v konečném důsledku na úvaze soudu; účastník řízení fakticky nemá nad způsobem vypořádání soudem zrušeného spoluvlastnictví kontrolu, navrhnout způsob vypořádání ani není jeho povinností, nedisponuje předmětem řízení volně jako například v případě žaloby na plnění (obdobně viz nález sp. zn. II. ÚS 572/19, bod 22). Spoluvlastník, který se na soud obrací, tak nemá osud řízení zcela ve svých rukou a je tak významně oslabena dispoziční zásada ovládající jinak sporné řízení.
III. c) Rozhodování o nákladech řízení ve věcech zrušení a vypořádání spoluvlastnictví III. c)
- 27. Zmíněná specifika řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je třeba mít na paměti i při rozhodování o nákladech takového řízení.
- 28. Spoluvlastník totiž sice může zahájení soudního řízení vyvolat, občanský zákoník (hmotné právo) však následně dává jasný návod, jak má soud postupovat. Z pohledu ústavně konformního výkladu principu úspěchu ve věci ve smyslu § 142 o. s. ř. je v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví třeba odlišit dva momenty – rozhodování o zrušení spoluvlastnictví a rozhodování o vypořádání zrušeného spoluvlastnictví; tyto momenty lze do jisté míry připodobnit k rozhodování o základu nároku a jeho výši v řízení o klasické žalobě na plnění. Návrhu na zrušení spoluvlastnictví soud buď vyhoví a řízení pokračuje rozhodováním o způsobu jeho vypořádání, anebo jej zamítne a tím se řízení končí.
- 29. Návrh na zrušení spoluvlastnictví soud zamítne (v praxi velmi výjimečně) z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 větě druhé o. z., tedy proto, že je zrušení spoluvlastnictví požadováno „v nevhodnou dobu“ nebo „jen k újmě některého ze spoluvlastníků“, případně z jiných důvodů. Pouze v takových případech lze z pohledu Ústavního soudu hovořit o plném úspěchu a neúspěchu ve věci. Přestože spoluvlastník nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví nedobrovolně, je třeba jeho vlastnické právo vyvažovat se stejnými právy ostatních spoluvlastníků, jež musí být rovněž chráněna před nepřiměřenými zásahy. Je-li proto zákonem stanoveno, že spoluvlastník nesmí žádat zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu či jen k újmě jiného spoluvlastníka a on tak přesto učiní a soud jeho žalobu zamítne (čímž se řízení končí), není důvodu nepohlížet na něj jako na neúspěšného žalobce ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2108/10 ze dne 25. 11. 2010 či usnesení sp. zn. III. ÚS 70/18 ze dne 6. 2. 2018), také v těchto případech s případnou aplikací § 150 o. s. ř. upravujícího nákladové moderační právo soudu.
- 30. Zamítnutí žaloby o zrušení spoluvlastnictví jsou však v praxi spíše ojedinělá; převažuje totiž povinnost soudu umožnit nespokojenému spoluvlastníkovi, aby ve spoluvlastnictví nadále nesetrvával. Ve většině případů obecné soudy vyhoví žalobě podané některým ze spoluvlastníků co do požadavku na zrušení spoluvlastnictví.
- 31. Ústavní soud dospívá k dílčímu závěru, že právě proto, že soud návrhu na zrušení spoluvlastnictví vyhoví téměř vždy (s výjimkou případů popsaných výše), přičemž podání návrhu je projevem výkonu ústavně chráněného vlastnického práva, který může kdykoli uskutečnit kterýkoli ze spoluvlastníků, aniž by bylo spravedlivé jej za takový projev sankcionovat, a také proto, že vyhověním návrhu na zrušení spoluvlastnictví řízení nekončí, nýbrž soud dále jedná o způsobu jeho vypořádání (přičemž není vázán návrhy účastníků, ale zákonnou posloupností), nelze od skutečnosti, že návrhu na zrušení spoluvlastnictví bylo vyhověno, odvozovat bez dalšího procesní úspěch navrhovatele, resp. procesní neúspěch dalších spoluvlastníků ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.
- 32. Ve fázi rozhodování o vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví se proto naplno projevuje charakter řízení iudicii duplicis, jehož specifika neodpovídají charakteristickým znakům civilního sporu podle občanského soudního řádu – soud totiž musí účastníky řízení přestat nadále vnímat jako žalobce a žalovaného stricto sensu, přestože je tak zákon označuje. Chybí zde v první řadě původce, který by zapříčinil zahájení řízení svým protiprávním jednáním; z povahy věci neexistuje účastník, který by bezdůvodně zasahoval do právní sféry druhého účastníka. Pro nalezení „oběti a viníka“ či „vítěze a poraženého“ (čili pro konstatování úspěchu jedné ze zúčastněných stran na vrub druhé) zde proto chybí klíčový pojmový znak spočívající v tvrzeném zásahu do práv žalobce, proti kterému by se žalobce proti žalovanému hájil před soudem. Proto také nelze konstatovat, že by nepřiznáním práva na náhradu nákladů řízení nebyla soudy chráněna práva ve smyslu čl. 90 Ústavy, neboť zde absentuje předpoklad, že se majetková sféra žalobce zmenšila vydáním jemu vzniklých nákladů řízení jenom proto, „že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval“ (viz znovu bod 18 nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07). Jinak řečeno, jakkoliv samozřejmě i v těchto případech strany soudního řízení usilují o to, aby soudy vyhověly jejich procesním návrhům, jedná se z důvodů popsaných shora o řízení značně atypické (zvláštní).
- 33. Při rozhodování o způsobu vypořádání zrušovaného spoluvlastnictví přitom již nehraje roli, kdo z účastníků zahájení řízení inicioval – oba (všichni) jsou totiž současně v postavení obdobném procesní pozici žalobce i žalovaného a jejich návrhy na způsob vypořádání není soud vázán. Konečný způsob vypořádání totiž vyplývá ze zákonné posloupnosti (§ 1143 a násl. o. z.); soudy jsou povinny zkoumat, zda nepřichází v úvahu reálné rozdělení společné věci, což je ze zákona přednostní (avšak v praxi výjimečný) způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví (§ 1144 o. z.). Většinově obecné soudy rozhodují tak, že spoluvlastnictví zruší a společnou věc přikáží do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků; zároveň rozhodnou o finanční náhradě pro spoluvlastníka, jemuž věc do vlastnictví přikázána není. Obvykle se přitom lze setkat s tím, že věc požaduje přikázat do svého výlučného vlastnictví každý ze spoluvlastníků, jen ojediněle ji nechce žádný z nich (viz § 1147 o. z.). Soudy potom řeší, kdo se například více podílel na získání společné věci, jaké jsou finanční poměry jednotlivých spoluvlastníků pro účely péče o přikázanou věc, zkoumají rodinné (účastníky řízení jsou začasté sourozenci či jiní dědicové, kteří se stanou podílovými spoluvlastníky v důsledku úmrtí zůstavitele, či například restituenti, kteří získali zpět rodinný majetek), sociální, morální souvislosti apod. Hledání úspěšného a neúspěšného účastníka je v dané fázi řízení z povahy věci již vyloučeno; nezáleží na tom, jaký způsob vypořádání jednotliví spoluvlastníci navrhovali a ke kterému z nich se soud v konečném rozhodnutí přiklonil proto, že lépe korespondoval zákonné posloupnosti.
- 34. Není-li však soud při vypořádávání zrušovaného spoluvlastnictví vázán návrhy účastníků (kteří tak nemají předmět řízení zcela ve své dispozici), není podle Ústavního soudu ani možné stanovovat stricto sensu úspěch ve věci – tedy ani odvíjet jej od toho, co bylo mezi účastníky sporné a k čemu bylo prováděno dokazování (viz judikaturu Nejvyššího soudu shrnutou shora), neboť soud z moci úřední směřuje dokazování k prokázání skutečností potřebných pro ten ze zákonných způsobů vypořádání, který ve věci připadá v úvahu; z návrhů účastníků řízení přitom vyjít může, ale nemusí. V tomto ohledu nejsou přesvědčivé závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 a zejména nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20, které popsanou judikaturu Nejvyššího soudu potvrzují. Z uvedeného samozřejmě nelze dovozovat, že by účastníci řízení neměli unést břemeno tvrzení a navrhovat soudu důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení; jelikož však jimi navrhovaný způsob vypořádání nepředstavuje protiprávní zásah do právní sféry jiného účastníka (spoluvlastníka), nýbrž realizaci vlastnického práva, nelze úspěch ve věci dovozovat ani z předmětu provedeného dokazování.
- 35. Rozhodne-li soud o vypořádání spoluvlastnictví podle práva, odcházejí procesní strany z řízení zásadně s touž majetkovou hodnotou, se kterou do něj vstoupily (ať už dobrovolně, či vynuceně). Jejich úspěch ve věci je proto z majetkového hlediska srovnatelný; majetkovou ztrátu tak utrpí každý z účastníků „pouze“ ve vynaložených nákladech řízení. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že jde mnohdy o nemalé částky, zásadně však jejich vydání není možné klást k tíži kteréhokoli ze spoluvlastníků. Vyvolání řízení je svobodnou volbou navrhovatele („žalobce“), do jehož majetkové sféry nemusel nikdo zasáhnout a ani jej k podání žaloby přimět. Stejně tak je svobodnou volbou jiného spoluvlastníka („žalovaného“) neuzavřít navrženou mimosoudní dohodu a požadovat určitý způsob vypořádání, neboť i na jeho straně jde o výkon ústavně zaručeného vlastnického práva; má-li jeho procesní obrana rozumný a přesvědčivý základ (a nespadá tak do kategorie zneužití práva či obstrukčního chování), nelze její uplatnění klást takovému účastníku (spoluvlastníku) k tíži a zmenšovat uložením nákladové povinnosti jeho majetkovou sféru ve prospěch spoluvlastníka, který učinil svobodnou volbu ve spoluvlastnictví nadále nesetrvávat.
- 36. Lze tak shrnout, že míra úspěšnosti jednotlivých účastníků řízení o vypořádání spoluvlastnictví je z majetkového hlediska srovnatelná, neboť v řízení v tomto ohledu objektivně není vítěze ani poraženého. Jinými slovy vyjádřeno, společná věc je buď rozdělena a její části jsou jednotlivým vlastníkům přikázány do výlučného vlastnictví, nebo je celá věc přikázána do výlučného vlastnictví jen jednoho z nich a poté soud ostatním spoluvlastníkům stanoví odpovídající finanční náhradu, anebo je věc prodána ve veřejné dražbě a finanční náhrada je rozdělena mezi spoluvlastníky. Slovy zákona lze na obou stranách (u všech spoluvlastníků) hovořit o částečném úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř. Zásadně je tak namístě rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, na což pamatuje druhá z alternativ upravených v § 142 odst. 2 o. s. ř.
- 37. Ústavní soud uzavírá, že poměřování úspěšnosti (podle kritérií „klasického“ sporného řízení) účastníků řízení o vypořádání zrušeného spoluvlastnictví je nepřiléhavé a neodpovídá jeho ústavněprávním, hmotněprávním ani procesním specifikům. Pro rozhodování o nákladech tohoto typu řízení se proto jako nejvhodnější jeví přiměřený postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř.: obecné soudy by měly zpravidla posoudit úspěch každého z účastníků zásadně jako částečný a vyslovit, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů právo. Ve skutečnosti je totiž shora zmíněné povaze těchto „sporných řízení“ daleko bližší úprava obsažená v § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, týkající se řízení nesporných, podle které „nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu“.
- 38. V odůvodněných – a spíše výjimečných – případech pak lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť způsob vypořádání spoluvlastnictví závisí na úvaze soudu. Zvláštními okolnostmi konkrétního jedinečného případu může být např. obstrukční chování některého ze spoluvlastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva; soud také může zohlednit, zda jde o řízení nalézací či odvolací. Šikanózním jednáním však není sama o sobě okolnost, že některý (nebo každý) ze spoluvlastníků navrhuje přikázání spoluvlastněného majetku do svého výlučného vlastnictví.
- 39. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 572/19 (body 26 a 27), je úkolem soudů rozhodovat spory mezi účastníky řízení a přinášet jim spravedlivá rozhodnutí, nikoli vyvolávat další neshody mezi nimi či jejich vzájemný pocit nespravedlnosti, tím spíše v rámci rozhodování o nákladech řízení, které netvoří podstatu soudního řízení. Na obecných soudech proto je, aby v konkrétním řízení s povahou iudicii duplicis posoudily, na základě kterého zákonného ustanovení je třeba rozhodnout o nákladech řízení tak, aby bylo dosaženo spravedlivého a ústavně akceptovatelného rozhodnutí (v případě nezrušení spoluvlastnictví § 142 odst. 1 o. s. ř., jinak při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví § 142 odst. 2 či 3 o. s. ř.). V konkrétním případě pak může být rovněž nezbytné přihlédnout i k jeho širším okolnostem, včetně toho, že se například účastníci ohledně předmětu řízení alespoň částečně shodli, jaký byl procesní postup a stanoviska jednotlivých účastníků v průběhu řízení či jaké bylo jejich jednání před zahájením řízení při snaze o zrušení spoluvlastnictví dohodou.
- 40. Nejvyšší soud formuloval pomocná kritéria individuálního posouzení vzniku práva na náhradu nákladů řízení (např. usnesení č. j. 22 Cdo 2816/2017-1276 ze dne 5. 10. 2017) takto: „Mezi individuální okolnosti konkrétní věci, které by měl soud zvažovat, patří i procesní aktivita účastníků v průběhu řízení, jakož i jejich postoje a snaha, popřípadě její absence, o konstruktivní přístup k rychlému a hospodárnému projednání a rozhodnutí věci, tedy i ochota či neochota o smírné vyřešení věci v průběhu řízení.“ Přestože Ústavní soud přijatým stanoviskem konstatuje, že ústavně konformní výklad § 142 o. s. ř. vyžaduje, aby bylo na úspěch účastníků ve věci vypořádání zrušeného spoluvlastnictví nahlíženo v zásadě jako na částečný a žádnému z účastníků zpravidla nebyla náhrada nákladů řízení na úkor jiného přiznána, uvedené aspekty ovlivňující rozhodování soudce v konkrétní věci jsou z pohledu Ústavního soudu přiměřeně aplikovatelné i nadále.