II. II.
Ústavní soud zaslal v souladu s ustanovením § 42 odst. 3 a 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předmětný návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky a vyžádal si i písemné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj.
Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je uvedeno, že je třeba především připomenout, že Parlamentem České republiky byl v mezidobí přijat zákon č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky. Tento zákon ve své části dvacáté deváté a třicáté obsahuje novelizaci zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, resp. zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Uvedenými novelizacemi byl s účinností od 30. dubna 2005 způsobem plně konformním s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 6. května 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03 výslovně právně upraven princip kontinuity právních nároků fyzických osob – členů družstva, vyplývajících z napadených ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., pokud jde o trvání těchto právních nároků i způsob jejich vypořádání konkursním správcem. Za tohoto stavu věci nelze než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor při projednávání této úpravy jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem i mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Poslanecká sněmovna uzavřela, že je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadených ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.
Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření rekapituloval návrh na zahájení řízení a k jeho podstatě odkázal na ratio decidendi nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03 a zejména na existenci zákona č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky. Konstatoval, že dotčená ustanovení § 23 a 24 zákona o vlastnictví bytů byla od svého vzniku měněna celkem čtyřikrát, a to nálezem Ústavního soudu č. 280/1996 Sb. [pozn. red.: tímto nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 99) bylo zrušeno ustanovení § 22 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů], zákonem č. 97/1999 Sb., zákonem č. 103/2000 Sb. a zákonem č. 179/2005 Sb. Pouze poslední z uvedených změn se prý dotýká posuzované problematiky. Dále uvedl, že v rámci zákona č. 179/2005 Sb. však byly Parlamentem přijaty úpravy zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o vlastnictví bytů, které s účinností od 30. dubna 2005 rozporovanou problematiku promítají do ustanovení nikoli navrhovatelem napadených, nýbrž jiných, konkrétně do § 27 zákona o konkursu a vyrovnání (čl. XXIX bod 2) a § 30a zákona o vlastnictví bytů (čl. XXXI bod 2). Pro přesnost je podle vyjádření Senátu Parlamentu České republiky třeba dodat, že uváděnou novelou bylo též dotčeno ustanovení § 24 zákona o vlastnictví bytů, a to v materii týkající se vztahu k vypořádání prostředků mezi družstvem a členem. Nově bylo upřesněno v § 24 odst. 7, že jde o prostředky z nájemného a že se vypořádávají pouze kladné zůstatky ze zisku bytového hospodářství. Senát Parlamentu České republiky uzavřel, že Parlament se zachoval tak, jak se očekává od odpovědného demokratického zákonodárce, neboť realizoval obecně použitelné myšlenky Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03. S ohledem na výše uvedené považuje návrh na zrušení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů za bezdůvodný, ponechává však zcela na Ústavním soudu, aby návrh posoudil a rozhodl o něm.
Ve stanovisku Ministerstva pro místní rozvoj je rovněž odkázáno na zákon č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky, jímž prý zákonodárce problém, na nějž navrhovatel poukazuje, již vyřešil (§ 27 odst. 7 novelizovaného znění zákona o konkursu a vyrovnání a § 30a novelizovaného znění zákona o vlastnictví bytů). Dále ministerstvo uvedlo, že zrušením § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, by se prý vytvořily zcela nerovné podmínky mezi těmi, kteří v souladu s příslušným ustanovením zákona o vlastnictví bytů vyzvali družstvo k uzavření smlouvy o převodu bytu a tuto smlouvu s družstvem uzavřeli, a těmi, kteří v souladu se zákonem vyzvali družstvo k uzavření smlouvy o převodu bytu a rovněž v souladu se zákonem (novela č. 103/2000 Sb. – čl. II Přechodná ustanovení) uzavření smlouvy o převodu bytu z různých důvodů odložili. Zrušením předmětných ustanovení by byla – podle mínění ministerstva – založena daleko větší nerovnost (navíc s dopadem na množství bytových družstev) než ta, kterou se snaží svým návrhem Vrchní soud v Praze odstranit.
III. III.
- 1. Dne 27. 5. 2005 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Městského soudu v Praze (senátu 15 Cm), jímž se tento navrhovatel domáhal zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů, tedy týchž ustanovení, jež napadl Vrchní soud v Praze. Věc byla Ústavním soudem projednána pod sp. zn. Pl. ÚS 28/05 a návrh byl pro překážku litispendence odmítnut usnesením ze dne 22. 2. 2006 jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud zjistil, že i argumentace návrhu Městského soudu v Praze, doručeného Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2005, je zásadně shodná s argumentací návrhu Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2005 (sp. zn. Pl. ÚS 5/05).
Dne 3. 1. 2006 byl Ústavnímu soudu doručen další návrh Městského soudu v Praze pod sp. zn. 99 K 21/98, jímž se tento navrhovatel domáhal zrušení ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, § 23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a § 22 odst. 1 a § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Věc byla Ústavním soudem projednána pod sp. zn. Pl. ÚS 1/06 a návrh byl pro překážku litispendence odmítnut usnesením ze dne 19. 1. 2006 jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a to v části, v níž se navrhovatel domáhal zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů, tedy týchž ustanovení, která napadl Vrchní soud v Praze.
Za této situace získal Městský soud v Praze v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů jako vedlejší účastník v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 5/05.
- 2. Dne 19. 1. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2006 označené jako „zpětvzetí návrhu“ vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 5/05. Vrchní soud v Praze tímto podáním Ústavnímu soudu oznámil a v příloze doložil, že ve věci vedené před ním pod sp. zn. 15 Cmo 1058/2004 byla žaloba vzata zpět, takže bude nutno zrušit rozsudek soudu prvního stupně a zastavit řízení; dovodil, že již tedy nejsou splněny podmínky vymezené v § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a proto „bere Vrchní soud v Praze svůj návrh ve věci Pl. ÚS 5/05 ze dne 13. ledna 2005 zpět“.
Podle § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů platí, že nebyl-li návrh odmítnut a nevzniknou-li v průběhu řízení důvody zastavení řízení, je Ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů. Pro tento druh řízení před Ústavním soudem tedy platí zásada oficiality a s možností zpětvzetí návrhu na zahájení řízení navrhovatelem a zastavením řízení z tohoto důvodu zákon vůbec nepočítá. Právně účinné vzetí návrhu zpět zná zákon o Ústavním soudu jen u ústavní stížnosti (§ 77) a dále v případech uvedených v § 110 a 123. Tomu odpovídá i ustálená praxe Ústavního soudu.
V důsledku shora popsaného procesního vývoje však došlo k tomu, že Vrchní soud v Praze přestal být oprávněným navrhovatelem, neboť návrhem napadená ustanovení zákona o vlastnictví bytů v souvislosti se svou rozhodovací činností již nebude aplikovat (srov. § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Proto bylo nutno návrh ve vztahu k tomuto navrhovateli odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. V daném případě však nastala specifická situace, neboť na základě shora uvedených návrhů na zrušení stejných ustanovení zákona o vlastnictví bytů vstoupil již dříve do řízení Městský soud v Praze jako vedlejší účastník podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poté, co z výše popsaného důvodu ve vztahu k Městskému soudu v Praze zmíněná překážka litispendence odpadla, stal se tento soud navrhovatelem a účastníkem řízení v dané věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 5/05. Podle přesvědčení Ústavního soudu je tento závěr nutný, byť již byly návrhy dvou senátů Městského soudu v Praze odmítnuty pro překážku litispendence jako nepřípustné. Jen takový výklad totiž odpovídá – v uvedené specifické situaci – materiálnímu pohledu na právo, neboť od Ústavního soudu se právem očekává, že o zásadní sporné otázce, která vyplývá z návrhů obecných soudů [viz např. str. 4 tohoto textu (pozn. red.: závěr části I odůvodnění nálezu)], rozhodne s konečnou platností věcně.
Uvedené návrhy Městského soudu v Praze jsou svým obsahem a smyslem – pokud jde o napadená ustanovení zákona o vlastnictví bytů – shodné s původním návrhem Vrchního soudu v Praze. Proto již Ústavní soud nezaslal tyto návrhy Městského soudu v Praze Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky k vyjádření, neboť by to bylo nadbytečné.
Pro úplnost je ještě nutno doplnit, že pokud jde o ustanovení napadená v návrhu Městského soudu v Praze, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2006, nad rámec ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů (tedy ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a § 22 odst. 1 a § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů.), bude se ústavností těchto zákonných ustanovení zabývat Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 1/06.